Za nejlepším výhledem a plněnými paprikami: Proč do Budapešti vlakem?

Všechno to začalo doma u počítače, když jsem objevila víkendovou nabídku do Budapešti od cestovní kanceláře Čedok. Neváhala jsem ani minutu a přihlásila se.

Celé dobrodružství odstartovalo v pátek dopoledne v kupé vlaku z Brna. Cesta utekla jako voda, za 4 hod 15 min už jsem vystupovala na nádraží Budapest-Déli. Je to pohodlné, protože sedíte a kocháte se výhledy a vlak přijede přímo do centra města.

Na nástupišti naši skupinku čtrnácti cestovatelů vyzvedla usměvavá průvodkyně. Byla to rozená Maďarka, která mluvila slovensky.

Působila tak sympaticky a upovídaně, že jsem si na její specifický přízvuk nemusela dlouho zvykat.

První skvělý tip, který nám dala, byla 72hodinová jízdenka Budapest-travelcard. Pokud plánujete v tomto městě hodně jezdit, je nejlepší zapomenout na jednotlivé lístky. Tohle se prostě vyplatí.

Ubytovali jsme se v moderním hotelu B&B Hotel Budapest City, na recepci probrali plán na víkend a vyrazili do akce.

Naše první kroky vedly do městského parku Városliget a k pohádkovému hradu Vajdahunyad.

Prošli jsme vstupní branou, vyfotili si románskou kapli Ják a já se nemohla nabažit té nádherné vůně, protože park byl plný rozkvetlých růžových záhonů.

Hned vedle, na Náměstí Hrdinů, na nás dýchla historie z obřího Památníku tisíciletí.

U velkolepé Baziliky svatého Štěpána jsme dostali rozchod. Moje břicho už v tu chvíli hrálo všemi hladovými tóny, takže volba byla jasná – dala jsem si v restauraci tradiční maďarskou gulášovou polévku. Byla famózní!

S plným žaludkem jsme pokračovali centrem města.

Minuli jsme Ministerstvo financí na náměstí József Nádor tér a pak z dálky obdivovali obří vyhlídkové kolo Budapest Eye na Erzsébet tér.

Následoval přechod ikonického Széchenyiho řetězového mostu přes Dunaj, který spojuje dvě historická města – Budín a Pešť.

Autobusem jsme se pak nechali vyvézt na Hradní vrch - maďarsky Várhegy do historické čtvrti Budín.

Prohlédli jsme si Matyášův chrám a došli k Rybářské baště.

Právě v tu chvíli se začalo stmívat a na druhém břehu Dunaje se rozzářila osvětlená budova Parlamentu. Páni! Tenhle obrázek jsem měla před dvěma lety ve velkém nástěnném kalendáři a teď jsem ho viděla na vlastní oči.

Bylo to stokrát krásnější než na fotce. Do hotelu jsme se vrátili s nohama sice uchozenýma, ale s pocitem, že město i jeho památky jsou nádherné.

Dala jsem si rychlou večeři a padla do postele.

Sobotní ráno začalo snídaní. Byla jsem ve svém živlu, protože miluji vajíčka a bez nich by byl můj život smutný. Tady je naštěstí měli na všechny způsoby, takže jsem byla naprosto spokojená.

Jako bonus jsem objevila tradiční kokosový dezert kókusz szelet a neskutečně si pochutnala. A to bych nebyla já, abych si po ránu nedala alespoň tři čaje.

Pak ale přišel menší zádrhel v podobě mého orientačního smyslu, který je prakticky nulový.

Tento den už nás průvodkyně neprovázela, každý měl svůj vlastní program.

Maďarština navíc v mých uších zněla jako jazyk z jiné galaxie, o čemž už jsem ostatně psala v článku o víkendu stráveném u Balatonu:

Zeptat se na cestu jsem neměla odvahu, a tak jsem šla prostě tam, kam mě nohy nesly.

Našla jsem zastávku tramvaje a nějakým zázrakem se ocitla blízko železnému mostu, odkud jsem pokračovala pěšky.

Zamířila jsem na Gellértovu horu, protože výšky mě lákají a tohle místo slibovalo krásné výhledy.

Počasí sice vypadalo trochu na déšť a spadlo i pár kapek, ale nemělo smysl vytahovat pláštěnku.

Úspěšně jsem dorazila až k památníku Sochy Svobody. Ten výhled na město a Dunaj za ten krapet potu rozhodně stál. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči, byla to nádhera.

Průvodkyně mi předtím doporučila návštěvu Velké tržnice (Központi Vásárcsarnok).

Neptejte se mě, jak přesně jsem se tam dostala, protože kvůli svému bloudění jsem si cestu vůbec nepamatovala. Když jsem ale šťastně dorazila, místo hrálo všemi barvami. K vidění bylo všechno, na co si člověk vzpomněl – od jídla až po tradiční maďarské suvenýry.

Protože mi z toho věčného chození vyhládlo, zaplula jsem nejprve do restaurace s poněkud zvláštním názvem Fakanál Étterem.

Podávají se tu tradiční maďarské pokrmy, já si objednala své milované plněné papriky s rýží a rajskou omáčkou a k tomu lokální pivo Borsodi. Jen té omáčky bych si přála víc, byla totiž božská!

K jídlu tu navíc hrála živá kapela lidové písně, poznala jsem i maďarskou verzi písně „Škoda lásky“. Atmosféra byla úžasná, lidé se bavili a baštili, až se jim dělaly boule za ušima.

Následně jsem tržnici prochodila křížem krážem a hledala suvenýry pro sebe i své blízké.

Na konci dne už jsem měla zase uchozené nohy, a tak jsem si šla jen tak sednout k řece a vychutnávala si pěkné počasí.

Seznámila jsem se tam s jednou milou ženou, Angličankou Mayou, která seděla na břehu stejně jako já. Zašly jsme spolu na něco sladkého a pak už jsem raději začala hledat cestu k hotelu – kdo ví, jak dlouho mi to bude trvat!

Tentokrát mi skvěle pomohla angličtina a mapa, kterou jsem dostala od průvodkyně.

Večer jsem strávila na hotelovém baru, dělala si poznámky o všem, co jsem viděla, a dala si drink na dobrou noc.

Nedělní ráno mě očarovalo hned po snídani. Když jsem procházela kolem recepce, všimla jsem si, že tam prodávají tekuté mýdlo, které jsem měla v hotelové koupelně. Vonělo po bergamotu, jasmínu a santalovém dřevu. Ta kombinace mě natolik okouzlila, že jsem si jedno balení koupila domů na památku.

Před odjezdem jsem se šla ještě projet tramvají městem, abych se jen tak pokochala budovami a výhledy.

Za zmínku stála například budova vlakového nádraží Budapest-Nyugati, divadlo Vígszínház nebo Danubiusova fontána na Alžbětině náměstí.

Prohlédla jsem si zblízka i vyhlídkové kolo Budapest Eye, ale fronty u něj byly šíleně dlouhé. Tak snad někdy příště.

Slíbila jsem si, že až se sem vydám znovu, budu mít seznam památek, které jsem napoprvé nestihla.

Vrátila jsem se do hotelu vyzvednout si zavazadlo a pak pokračovala s ostatními na nádraží Budapest-Déli.

V tu chvíli se ale počasí pokazilo, a když jsme dorazili na místo, začalo pršet. Vzápětí začalo doslova lít jako z konve.

Protože to v čekárně nepříjemně páchlo, zůstali jsme venku pod přístřeškem.

Jenže já mám fobii z holubů a zrovna tady jich bylo požehnaně. Desítky ptáků se začaly schovávat před deštěm pod stejný přístřešek jako my. Nalétávali ze všech stran, já se krčila u svého kufru a v duchu se modlila, ať už ten náš vlak konečně přijede. Byl to pro mě nepříjemný zážitek.

Když vlak konečně dorazil, z nebe už padaly opravdové provazce deště. Neměla jsem deštník, takže jsem počkala, až se slejvák trochu zmírní, a teprve pak jsem běžela nastoupit.

Na zpáteční cestě jsem si chtěla číst knížku, ale ve vagónu byla polotma a lampičky svítily jen velmi chabě. Svítila jsem si tedy mobilem, dokud nepřistoupil mladý pár z Rakouska.

Využila jsem příležitosti, procvičila si s nimi němčinu a díky skvělému rozhovoru mi cesta zpátky utíkala mnohem rychleji.

Na zastávce ve Vídni jsem se s nimi rozloučila a do mého kupé přistoupili mladíci. Podle tónu řeči to vypadalo, že jsou z Čech – měli přesně ten typický pražský přízvuk. To už bylo úplně jiné kafe. Objednali si z palubního menu snad všechno, co se dalo, a k tomu české pivo.

Raději jsem si pustila hudbu do sluchátek a nevěnovala jim pozornost. Naštěstí se po čase objevilo Brno a já konečně mohla vystoupit, abych přestoupila na poslední vlak, který mě dovezl domů.

Budapešť byla zkrátka nádherná. Chutnala po guláši a voněla po růžích a jasmínu.

Určitě jsem tam nebyla naposledy – ale příště si s sebou pro jistotu vezmu deštník a možná i plavky. Kdo ví!

A co vy? Už jste zažili Budapešť, líbilo se vám tam? Anebo se teprve chystáte toulat v jejích uličkách?

❤️ Podpořte mě a sledujte můj profil na Seznam Médium: Giovanna Arancione - Médium.cz Každý týden vydávám nové články, tak ať vám neuteče můj příští cestovatelský průvodce! Stačí kliknout na tlačítko „Sledovat“.