Článek
Za svou dvanáctiletou praxi učitelky v mateřské škole jsem měla možnost pracovat s několika asistentkami.
Tato profese je nesmírně důležitá a v očích veřejnosti stále nedoceněná. Jsem však hluboce přesvědčená o jedné věci: tuto práci nemůže dělat každý.
Přitom dnešní realita je až děsivě jednoduchá – stačí si udělat rychlý kurz a hurá do školky nebo do školy. Však ono to nějak dopadne. Jenže v praxi pak narážíme na situace, ze kterých mrazí.
Kurz za pár týdnů a hurá na děti
Moje první zkušenost s asistentkou byla obrovským vystřízlivěním. Na toto místo nastoupila žena, která neměla k dětem absolutně žádný vztah.
Její styl fungování na školní zahradě spočíval v tom, že se posadila a z místa se nehnula.
Komunikace s dětmi se omezovala na strohé rozkazy a unavené výhrůžky, kdy na ně běžně křičela věty jako „Nedělej to“ nebo „Přestaň, nebo uvidíš“.
Na procházkách pak bez obalu opakovala „Zavři zobák“ nebo „Přestaň, nebo ti jednu vrazím“.
Snažila jsem se jí lidsky i profesionálně vysvětlit, že takhle s malými dětmi mluvit nemůže. Asistentka nakonec sama odešla, protože si naštěstí uvědomila, že v tomto oboru nemá co dělat.
Zažila jsem ale i opačný pól. Moje druhá asistentka byla naprosto skvělá. Na naši společnou práci, vzájemnou empatii a dokonalou souhru vzpomínám nesmírně ráda. Na takové partnerství v pedagogickém sboru se prostě nezapomíná. Bohužel je ale takových lidí nedostatek.
Co se děje za zavřenými dveřmi?
Jako rodičů se vás musím zeptat: Byli byste spokojení, kdyby na vaše dítě někdo ve školce mluvil hrubě nebo bez špetky citu?
Od některých pracovníků školky běžně slyšíte rozkazy typu: „Hele, přestaň to dělat!“ nebo „Teď prostě půjdeš a uděláš tenhle výrobek pro tatínka.“
Jak může někdo v mateřské škole pracovat s takovým drsným přístupem, bez lásky a empatie? Někdy mám pocit, jako by tito lidé byli na svou tvrdost snad i hrdí.
Práce asistentů pedagoga je sice špatně placená a zcela jistě náročná, to ale v žádném případě neomlouvá hrubost k těm nejmenším.
Když vedení vidí jen divadlo
Je pro mě nepochopitelné, jak může vedení škol v některých případech zaměstnat lidi, kteří se k dětem chovají takto neprofesionálně.
Často totiž rozhoduje úplně jiné kritérium než pedagogický talent a cit pro dětskou duši. Mnohem větší váhu má dnes bohužel vnější dojem a umění se správně prezentovat.
Když člověk dokáže vytvářet viditelnou aktivitu pro oko vedení, získá body k dobru. To, že skutečný přístup k dětem za zavřenými dveřmi pokulhává, se pak snadno přehlédne.
Kvalita pedagoga se dnes zkrátka měří tím, jak hlasitě se umí prodat. To nejhlavnější – jak se člověk chová k malým dětem, které se neumí samy bránit – pak zůstává na vedlejší koleji.
Děti se samy neubrání
Do školek posíláme to nejcennější, co máme, s vírou, že o ně bude postaráno s láskou. Realita za zavřenými dveřmi tříd ale občas ukazuje pravý opak.
Malé děti se ještě neumí samy bránit a často nedokážou doma ani popsat, co ve školce prožívají.
Proto apeluji na vedení škol a školek: Je nejvyšší čas přestat před neprofesionalitou a chladem zavírat oči. Ve chvíli, kdy v pedagogickém sboru zvítězí lhostejnost nad empatií, doplatí na to vždy jen a pouze ti nejzranitelnější.
Jaké zkušenosti máte s asistenty pedagoga vy?
Setkali jste se u svých dětí s chladným přístupem, nebo máte naopak štěstí na lidi se srdcem na pravém místě? Napište mi své příběhy do komentářů.
Pokud vás zajímají upřímné pohledy do zákulisí českého školství a příběhy ze života, klikněte pod mým jménem Giovanna Arancione - Médium.cz na tlačítko Sledovat autora, ať vám neuteče další článek.
