Eliška Junková: Královna volantu, která předběhla svou dobu

Eliška Junková (rozená Alžběta Pospíšilová) se narodila 16. listopadu 1900 v Mělníku, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Vyrůstala ve středostavovské rodině, milovala jazyky, sport i dobrodružství. Po škole pracovala v úvěrové bance, kde se seznámila se svým budoucím manželem Čeňkem Junkem.

V roce 1921 navštívili manželé autosalon v Paříži, kde je uchvátily vozy značky Bugatti. O rok později si jeden pořídili a začali spolu trénovat. Zatímco Čeněk původně závodil a Eliška dělala spolujezdkyni, velmi rychle se role otočily. Eliška převzala volant – a brzy ukázala, že na závodních tratích není do počtu.

V roce 1925 vyhrála mezinárodní závod Zbraslav–Jíloviště, čímž se stala první ženou na světě, která porazila muže v oficiálním mezinárodním závodě. Její vítězství bylo o to symboličtější, že druhý dojel její vlastní manžel – o pouhých 1,3 sekundy později.

Eliška měla drobnou postavu a v době, kdy auta neměla posilovače řízení, bylo závodění fyzicky extrémně náročné. Namísto síly však využila inteligenci a techniku. Vyvinula vlastní styl plynulého projíždění zatáček, který šetřil síly i čas. Důkladně si před každým závodem studovala trať, chodila ji pěšky a zapisovala si každý detail.

Její styl byl tak efektivní, že si vysloužila přezdívku „virtuos volantu“. V některých závodech se s Bugatti blížila rychlosti 200 km/h, což bylo na svou dobu považováno za šíleně odvážné.

Mezi její největší úspěchy patří:

Targa Florio se stala její poslední velkou soutěží. Nedlouho poté tragicky zahynul manžel Čeněk během závodu v Norimberku, kdy narazil hlavou do skály. Eliška se po jeho smrti stáhla ze závodního světa.

Eliška Junková se chtěla vyrovnat mužům – a přesto si zachovala svou jemnost, pečlivost a styl. Místo síly vynikala taktikou, trpělivostí a inteligencí. Ukázala, že úspěch v motorsportu není závislý na pohlaví, ale na schopnostech. Byla průkopnicí ženské emancipace v technickém světě.

Po druhé světové válce se znovu vdala a vedla klidný, spokojený život. Zemřela 5. ledna 1994 v Praze ve věku 93 let.

„Úspěch se veskrze považuje za událost šťastnou, ba dokonce za štěstí samo. Doopravdy však není štěstí ve stavu čistém. Každý úspěch doprovází přemnoho nových a často neočekávaných starostí a hořkostí, a je jich tím víc, čím větší je úspěch. Úspěch je tedy radost i břemeno, jejichž rovnovážné zažívání patří už k umění žít.“