Alain Delon: idol, který se stal vězněm vlastního bohatství a samoty

Alain Fabien Maurice Marcel Delon se narodil v listopadu 1935 nedaleko Paříže do nefunkční rodiny. Rodiče se rozvedli, když mu ještě nebyly ani čtyři roky, otec zmizel a malý Alain skončil u pěstounů.

Dětství strávil za zdmi internátů – postupně ho pro nezvladatelnost vyloučili hned ze šesti škol. „Tak nesnesitelný a příšerný jsem byl,“ uznával s odstupem času. Osamělost ho provázela odmala: neměl kamarády a blízké, místo toho naslouchal ozvěnám vězeňského dvora, které mu utkvěly v paměti více než obrazy.

V dospělosti sám přiznal, že samotu přijal jako součást života už v dětství – zvykl si na ni a naučil se v ní žít.

V sedmnácti letech hledal únik. Utíkal od prázdnoty domova, když se roku 1954 přihlásil do armády a odplul bojovat do války v Indočíně. Poprvé zakusil pocit sounáležitosti – uniforma a pevný řád mu daly rodinu, kterou postrádal.

Ale ani disciplína armády mladého bouřliváka neudržela. Pro drobný prohřešek – krádež vojenského džípu – skončil Delon ve vězení a byl ze služby propuštěn. Vrátil se do Paříže, bez peněz, bez cíle. Bydlel s kamarádem v levném hotelu a netušil, kudy dál.

Měl však něco, co mu otevíralo dveře – krásnou tvář. Přitahoval ženy, které mu ochotně poskytly jídlo i nocleh, a mladík se tím nijak netajil: v jednadvaceti mu to připadalo samozřejmé a nechal se hýčkat.

Právě díky jedné náhodné známosti – manželce filmového režiséra – se ocitl před kamerou. Shodou okolností okouzlil Michèle, ženu režiséra Yvese Allégreta, a ta ho doporučila do připravovaného filmu. A tak se Alain Delon ocitl ve svých dvaceti letech poprvé na place.

Okamžitě se cítil jako ryba ve vodě: „Nehrál jsem. Žil jsem,“ vzpomínal na svůj filmový debut. S nevybroušeným hereckým talentem, ale přirozeným charismatem se rychle dral vzhůru. To, kým se stal, byla podle něj vlastně nehoda.

„Byl jsem vržen na oběžnou dráhu, na které jsem musel zůstat. Jako kometa… někdy během toho jsem dostal nálepku Alain Delon. Pak jsem musel tuhle roli hrát,“ glosoval s hořkým úsměvem svou raketovou cestu ke slávě.

Koncem 50. let už patřil mezi vycházející hvězdy francouzského filmu. Osudovým byl pro něj film Kristýna (1958), kde se seznámil s mladičkou rakouskou herečkou Romy Schneiderovou. Při prvním setkání ji příliš nezaujal – byl to pohledný neznámý, zatímco ona už zářila jako filmová Sissi.

Při natáčení se však mezi nimi přes jazykovou bariéru zrodila romance. Romy kvůli němu přesídlila do Paříže a Delon, do té doby samotář, poznal hluboký cit. Jenže ani pohádka s princeznou Sissi netrvala věčně. S rostoucí slávou totiž mladý herec nezůstal věrný.

Zapletl se s jinými ženami, včetně německé zpěvačky Nico, která mu porodila syna – malého chlapce, jehož otcovství Delon nikdy oficiálně neuznal. Když Romy Schneiderová jednoho dne přišla do jejich bytu, našla jen kytici se vzkazem: „Jsem s Nathalií v Mexiku. Přeji ti jen to nejlepší. Alain“.

Touto krutě neosobní zprávou vztah ukončil. Zanedlouho si vzal za ženu Nathalii Barthélemy, dívku z oné květinové omluvy.

Manželství s Nathalií (uměleckým jménem Nathalie Delon) mělo být pro Alaina šancí dopřát svým dětem to, co jemu samotnému v dětství chybělo – úplnou rodinu. Jejich syn Anthony Delon se narodil v září 1964 a herec hrdě prohlašoval, že ho otcovství změnilo: „Všechno, co dělám, se točí kolem mého syna,“ říkal tehdy.

Rodinné štěstí však netrvalo dlouho. Alainova neklidná povaha a bouřlivé neshody vedly k nevěrám na obou stranách. Když se Nathalie rozhodla odejít, malému Anthonymu nebyly ani čtyři roky – stejně jako Alainovi, když ho opustili rodiče. Historie se opakovala. Delon zůstal opět sám, poznamenaný dalším rozchodem, a v duši se mu zřejmě otevřela stará jizva.

Herec vnitřní trápení často přetavoval do svých filmových rolí. Krátce po rozvodu s Nathalií ztvárnil nájemného vraha ve snímku Samuraj (1967) – chladného osamělého muže s prazdným pohledem.

Postava jakoby odrážela jeho vlastní pocit vnitřní prázdnoty a stala se jednou z jeho životních rolí, která ho proslavila po celé Evropě i v Japonsku. Z někdejšího sebevědomého, otevřeného mladíka se vlivem životních ran postupně stával uzavřenější muž plný pochybností.

Při natáčení filmu Jeff (1969) potkal herečku Mireille Darcovou – ženu, která po dalších patnáct let zastávala v jeho životě roli partnerky pro věci milostné i pracovní. S podporou Mireille se Delon pustil do nové kapitoly: začal produkovat vlastní filmy a budovat byznys.

Tou dobou se také splnil jeho velký sen zahrát si po boku Jeana-Paula Belmonda. Ve gangsterské epopeji Borsalino (1970) stanuly obě hvězdy vedle sebe – Delon kvůli roli dokonce nabral svalovou hmotu, aby vedle atletického Belmonda obstál. Byl to triumf dvou legend, který upevnil Delonův status kulturní ikony.

Začátkem 70. let už patřil k nejlépe placeným hercům Evropy. Pohádkové bohatství si však nezajistil jen hereckým honorářem. Delon projevil podnikatelskou prozíravost – například když neslevil ze svého snu zahrát si s veteránem Jeanem Gabinem ve filmu Melodie podzemí (1963).

Producenti ho původně odmítli jako příliš drahého, a tak navrhl, že bude hrát zadarmo výměnou za podíl na zisku z distribuce filmu v některých zemích. Sázka se vyplatila: kriminální thriller se stal kasovním trhákem roku – jen v Paříži na něj přišlo 800 tisíc diváků. Delon si tak odnesl podíl, který bohatě převýšil běžný honorář.

Už tehdy pochopil sílu svého jména. V polovině 70. let rozjel vlastní podnikání a vytvořil značku Alain Delon pro luxusní zboží. Jeho hodinky, sluneční brýle či parfémy s názvy inspirovanými slavnými rolemi (například vůně Shogun či Samourai) zaplavily obchody a slavily úspěch.

Jméno propůjčil také kolekcím pánské módy, šampaňskému, koňaku či kolínským vodám s iniciály A.D. Z někdejšího chudého kluka se stal magnát, který měl kromě herectví i mimořádný obchodní talent. Odhady hovoří, že jeho celkový majetek dosahoval kolem dvou set milionů eur (asi pět miliard korun). Vlastnil honosné sídlo na francouzském venkově i rezidenci ve Švýcarsku, kam se později uchýlil na sklonku života.

Zatímco profesně se mu dařilo všechno, v osobním životě Delon dál narážel na své démony. Byl pohledný, charismatický – a ženy ho milovaly. Celý život ho obklopovaly proslulé krásky a on jejich náklonnost vášnivě opětoval.

Sám herec se nijak nestyděl za pověst velkého svůdníka. S hořkým humorem dodával, že ženám dal sice pár facek, ale „víc facek jsem dostal, než rozdal“. Některé své partnerky prý miloval, ale svou vrozenou samotu nikdy zcela nepřekonal.

Po rozchodu s Mireille Darc, která mu roky stála po boku, zůstal opět sám. A přibývaly tragédie. V květnu 1982 našel Delon svou dávnou lásku Romy Schneiderovou mrtvou – herečka zemřela náhle ve 43 letech. Zdrcený Alain proseděl celou noc u jejího těla a na památku si pořídil tři fotografie, které od té doby nosil stále u sebe.

Krutý osud potkal i jeho blízkou přítelkyni, zpěvačku Dalidu, jež v roce 1987 spáchala sebevraždu – Delon přiznal, že byl po její smrtí plný lítosti. Zdálo se, že lidé, na kterých mu záleželo, z jeho života mizí jeden po druhém.

Největší oporu a zázemí nalezl paradoxně až ve vztahu, který také neměl trvat navěky. Koncem 80. let se sblížil s nizozemskou modelkou Rosalií van Breemen. Byla o generaci mladší, ale porodila mu dvě děti – dceru Anouchku a syna Alaina-Fabiena.

Delon se opět pokusil být rodinným typem. Užíval si pozdního štěstí, když se blížily jeho šedesáté narozeniny. Jenže ani tentokrát idyla nevydržela. Po patnácti letech soužití Rosalie vztah ukončila a odešla.

Delon zůstal sám se svými vzpomínkami – a se svými psy, které tolik miloval. Když v roce 2021 zemřela na rakovinu jeho bývalá manželka Nathalie Delon, veřejně prohlásil, že to byla jediná skutečná žena jeho života. Slova lítosti a pravdy vyřčená nad ztrátou – snad pozdní přiznání, že žádný z jeho četných vztahů ho nezasáhl tolik jako ta první žena, kterou si vzal.

Stín však nepadal jen na jeho milostný život, ale i na pověst. Delon se nevyhnul skandálům, které otřásly Francií. Na podzim 1968 byl nedaleko Paříže nalezen zastřelený Delonův blízký přítel a bodyguard Stevan Marković. Těsně před smrtí stihl Marković poslat bratrovi dopis, v němž označil Delona a jejich společného známého z podsvětí za „skutečné zločince“.

Policie zjistila, že v hercově domě Marković pořádal kompromitující večírky pro prominenty a pokusil se pak vlivné hosty vydírat fotografiemi. Vypukla aféra s politickým přesahem, která dodnes nebyla zcela objasněna. Delon – tehdy vyslýchaný jako svědek – se ocitl pod obrovským tlakem médií.

Bulvár spekuloval o hercových vazbách na podsvětí a o jeho zálibě ve zbraních. Někdejší extrovertní idol začal být plachý, nedůvěřivý, uzavřený. Skandál kolem Markovićovy vraždy ho změnil a zčásti izoloval od veřejnosti.

Navzdory všem kontroverzím se Delon stal legendou evropského filmu – ověnčen cenami, milován publikem. O to větší šok přinesl rok 2019, kdy filmový festival v Cannes ohlásil, že mu udělí Zlatou palmu za celoživotní dílo.

Proti ocenění se zvedla vlna odporu: tisíce lidí podepsaly petici namítající, že Delon si po svých výrocích a činech poctu nezaslouží. Připomínali jeho dřívější kontroverzní výroky – například, že nepodporuje adopci dětí homosexuálními páry – i pověsti o násilí vůči ženám. Herec se bránil. Ano, přiznal, že fackoval partnerky, ale nikdy prý žádnou skutečně neobtěžoval.

„Žádnou ženu jsem nikdy v životě neobtěžoval. To ony mě dost obtěžovaly,“ prohlásil se svým typickým sarkasmem. Zároveň však uznal, že se někdy choval příliš mačisticky. Další rozruch vzbudilo jeho přátelství s vůdcem krajní pravice Jean-Marie Le Penem, kvůli němuž ho mnozí označili za sympatizanta kontroverzních politických názorů.

Po roce 2010 se Delon z veřejného života téměř vytratil. Stáří a nemoci nešetří ani hrdiny stříbrného plátna. V roce 2019 prodělal mrtvici, dokonce dvojitou, po níž mu zůstaly trvalé následky.

Zhoršovala se jeho pohyblivost i řeč. O dva roky později přišla další rána – rakovina. Lékaři mu v 86 letech diagnostikovali zhoubný nádor na plicích. Každodenní bolesti, ztráta síly a soběstačnosti – to vše pro něj bylo trýznivé.

Navíc právě v té době prožíval hluboký smutek ze smrti bývalé manželky Nathalie, která v lednu 2021 podlehla rakovině slinivky. Nathalie před smrtí sama prosila o eutanazii, která však ve Francii nebyla legální. Její odchod v utrpení Delona utvrdil v přesvědčení, že on takto skončit nechce.

Veřejně podpořil právo na asistovanou smrt. „Eutanazie je nejlogičtější a nejpřirozenější věc, kterou lze udělat. Od určitého věku a času máme právo pokojně odejít z tohoto světa,“ prohlásil rozhodně v rozhovoru roku 2021.

Krátce nato požádal svého syna o pomoc se zajištěním zákroku ve Švýcarsku, kde je asistovaná sebevražda legální. Anthony Delon potvrdil médiím, že otec je odhodlán svůj život dobrovolně ukončit a přál by si, aby ho syn na poslední cestě doprovodil.

Legenda francouzského filmu tak strávila své poslední roky v ústraní – čekáním. Kvůli sporům mezi jeho třemi dětmi o to, kdo bude o otcově péči rozhodovat, mu soud dokonce ustanovil nezávislého opatrovníka.

Zdravotně na tom byl špatně, psychicky snad ještě hůř. Uzavřený ve svém domě na samotě v Douchy, obklopen jen věrnými psy, ztrácel chuť žít.

Osud to nakonec zařídil po svém. Alain Delon zemřel 18. července 2024 ve věku 88 let, pokojně ve svém domě v náručí rodiny. Nestihl podstoupit eutanazii – smrt si pro něj přišla sama a relativně milosrdně.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Alain_Delon

https://www.extra.cz/alain-delon-posledni-roky-sveho-zivota-protrpel-prodelal-dvojitou-mrtvici-i-rakovinu-kvuli-bolestem-zadal-o-eutanazii-c2e2e

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-alain-delon-bylo-mu-88-let-352164

https://forbes.cz/delon-zanechal-majetek-za-miliony-sbiral-obrazy-i-zbrane-z-westernu/

https://www.vogue.com/article/alain-delon-and-romy-schneider-love-story

https://www.francophilesanonymes.com/en/alain-delon-un-jour/

https://www.bbc.com/news/world-europe-67991657