Čtvrté největší jezero světa vyschlo kvůli bavlně. Z Aralského moře zbyly vraky v jedovatém písku

Ještě v první polovině 60. let patřil Mujnak k prosperujícím centrům rybolovu. Z Aralského moře se ročně vytahovaly desítky tisíc tun ryb a místní konzervárna produkovala kolem 22 milionů plechovek rybího masa ročně. Na pultech po celém SSSR končily konzervy s aralským úhořem, kapry, candáty, okouny i jesetery.

Jenže pak začala voda mizet a úlovky prudce klesaly. Na začátku 80. let byl komerční rybolov na Aralu prakticky ukončen – zvýšená slanost zabila většinu ryb. Mujnakská továrna se ještě několik let snažila udržet provoz dovozem mražených ryb z Baltského a Kaspického moře.

Po rozpadu Sovětského svazu ale dodávky ustaly a závod v 90. letech nadobro zavřel. Z města, kde koncem 80. let žilo dvanáct tisíc lidí, zbylo jen několik tisíc obyvatel. Většina mladších odjela za obživou jinam. Na okraji Mujnaku dnes v písku trčí několik lodních vraků – němí svědkové toho, kam až dřív sahala voda.

Myšlenka využít řeky Střední Asie do poslední kapky nebyla nová – už za carské éry se hovořilo o „obětování“ Aralského moře ve prospěch rozvoje zemědělství. Sovětský svaz tento plán uskutečnil v nebývalém měřítku.

Rozsáhlé zavlažovací projekty v 50. a 60. letech proměnily vyprahlé stepi Kazachstánu, Uzbekistánu a Turkmenistánu v bavlníková pole. Řeky Amudarja a Syrdarja, které po tisíciletí ústily do Aralu, byly částečně odkloněny do nových kanálů. Prioritou se stala bavlna – strategická surovina přezdívaná „bílé zlato“, po které rostla poptávka sovětského průmyslu.

Největším dílem zavlažovací soustavy se stal Karakumský kanál, jehož hlavní část byla dokončena roku 1967. Táhl se turkmenskou pouští v délce zhruba 840 kilometrů a pozdější rozšíření z něj udělala soustavu dlouhou přes 1300 kilometrů, která odvedla značnou část vody z veletoku Amudarja.

Podobné kanály a přehrady vznikaly i na Syrdarji. Plánovači v Moskvě si byli vědomi, že takový zásah odnese Aralské moře, ale hospodářský zisk pokládali za přednější. Rybolov a lodní doprava na jezeře přinášely z jejich pohledu menší užitek než rozšíření zavlažované půdy.

Během 60. let začal přítok vody do Aralu citelně klesat. Historické satelitní snímky z roku 1964 dnes slouží jako výchozí srovnání před nejvýraznějším úbytkem plochy jezera. Na konci 70. let doteklo do jezera sotva 10 % objemu vody oproti předchozím desetiletím. Hladina klesala průměrně o půl metru ročně a Aral se rychle zmenšoval.

V létě 1989 došlo k symbolickému zlomu – ustupující voda rozdělila souvislou vodní plochu na dvě oddělená jezera. Vznikl menší Severní Aral na území Kazachstánu a oddělené mělké zbytky Velkého Aralu na uzbecké straně. Smutným paradoxem je, že právě v 80. letech vrcholila produkce bavlny ve střední Asii.

Uzbecká SSR se stala jedním z největších producentů bavlny na světě. Za cenu vysychajícího jezera zajistila obrovské objemy „bílého zlata“ pro textilní továrny Sovětského svazu. Koncem 80. let se sice začalo veřejně mluvit o ekologické krizi Aralu, ale bylo pozdě – moře už nešlo zachránit jednoduchým omezením odběrů vody.

Sovětská vláda nakonec zvažovala i megalomanské projekty na zvrácení katastrofy, například odklonění části toku sibiřských řek na jih k Aralu. Tyto plány se ale neuskutečnily. Po rozpadu SSSR se nově vzniklé středoasijské státy ocitly před dědictvím ekologické pohromy, na jejímž vzniku měla hlavní podíl sovětská éra.

V roce 1994 Uzbekistán, Kazachstán, Turkmenistán, Tádžikistán a Kyrgyzstán podepsaly dohodu o spolupráci s cílem zachránit, co z Aralského moře zbylo. Chyběly však finance i politická vůle omezit zavlažování. Bavlníkové plantáže dál potřebovaly obrovské objemy vody a tok obou řek se do bývalého jezera už nikdy nevrátil.

Z vyschlého dna Aralského moře vznikla nová poušť, které se v regionu začalo říkat Aralkum (doslova Aralský písek). Bílá slaná pláň se táhne do dálky tam, kde ještě před půlstoletím bylo modravé jezero. Krajina kolem zaznamenala rychlou změnu klimatu – léta jsou ještě teplejší a zimy naopak drsnější, protože zmizel obrovský vodní regulátor.

Z někdejších břehů se dnes zvedají prašné bouře, které roznášejí po okolí drobný písek, sůl a zbytky chemikálií. Desítky let intenzivního zemědělství v povodí řek zanechaly v půdě i ve dně jezera velké množství hnojiv a pesticidů.

Nyní se tento jedovatý koktejl dostává se slaným prachem do ovzduší. Silný vítr zvířený sediment unáší stovky kilometrů daleko. Jemný slaný popílek periodicky dopadá na pole, vesnice a města v širokém okolí. Uzbecká autonomní republika Karakalpakstán, rozkládající se v oblasti někdejší delty Amudarji, patří dodnes k nejpostiženějším regionům.

S prašnou bouří přišla i nenápadná zdravotní katastrofa. Obyvatelé Karakalpakstánu začali od 80. let čelit nápadnému nárůstu nemocnosti. Vdechovaný prach a znečištěná voda se podepsaly na prudkém růstu výskytu rakoviny hrdla a jícnu, na problémech s ledvinami a játry i na celkovém oslabení organismu.

Devadesát procent tamních obyvatel trpí různým stupněm anémie z nedostatku železa. Prudce vzrostla dětská úmrtnost, která zde koncem 20. století patřila k nejvyšším na světě. Vysychání Aralu přispělo také k šíření tuberkulózy – onemocnění spojeného s prachem a zhoršenými životními podmínkami.

„Měli jsme moře, vánek nad vodou, spoustu ryb. Pili jsme vodu z jezer, a dokonce i ze zavlažovacích kanálů ve městě,“ vzpomíná jeden z posledních mujnackých rybářů Borliqboy Olloyorov, kterému lékaři diagnostikovali tuberkulózu.

„Když to uděláte dnes, skončíte v nemocnici.“ Olloyorov patří k těm, kdo navzdory zničenému okolí zůstali. Ve vyprahlém Mujnaku nyní lidé loví jen drobné ryby v chemicky znečištěných zbytcích lagun nebo se snaží vydělat si na živobytí rozebíráním vraků lodí na šrot.

Ústup vody odhalil ještě další dědictví sovětské éry. Aralské moře kdysi dostalo své jméno podle množství ostrovů („aral“ znamená v turkických jazycích ostrov). Při svém maximu v polovině 20. století pokrývalo jezero přes 67 tisíc čtverečních kilometrů a v jeho vodách ležely stovky ostrovů.

Jedním z největších a nejznámějších z nich byl Ostrov Vozrožděnija (česky Ostrov Znovuzrození) – pustý kus země o rozloze přibližně 200 km², který se od pevniny odtrhl někdy před mnoha tisíci lety. V roce 1948 tu však vzniklo přísně tajné zařízení sovětské armády.

Ostrov Vozrožděnija se na další čtyři dekády stal největším zkušebním polygonem pro vývoj biologických zbraní v SSSR. Sovětští mikrobiologové zde v izolaci testovali na zvířatech mimo jiné anthrax (sněť slezinnou), dýmějový mor, tularemii, brucelózu nebo pravé neštovice – všechny jako potenciální bojové látky. Při testech prý zahynuly tisíce opic, ovcí a dalších zvířat. Celé městečko s laboratořemi a zázemím pro personál bylo vybudováno tak, aby bylo soběstačné a utajené před okolním světem. Až do 90. let se o něm veřejnost prakticky nedozvěděla.

Koncem 80. let, kdy Sovětský svaz začal svůj program biologických zbraní utlumovat, bylo na ostrově narychlo zahrabáno množství nebezpečného materiálu. V roce 1992 základnu opustili poslední vojáci a místo zůstalo ležet ladem – nyní již na území nově vzniklých států Kazachstánu a Uzbekistánu.

V té době už Aralské moře znatelně ustoupilo. Z Ostrova Vozrožděnija se postupně stával poloostrov, jak voda kolem klesala a úžina široká kdysi desítky kilometrů se zužovala. Kolem roku 2001 už bylo možné se na někdejší ostrov dostat suchou nohou z pevniny.

Nehlídaný areál lákal zvědavce i hledače kovů – z opuštěných budov mizelo vybavení, palivové nádrže i kusy potrubí. Mnohem větší obavy ale vzbuzovalo, co zůstalo pod zemí. Roku 1999 potvrdily inspekce, že v půdě stále dřímají aktivní spory anthraxu, který byl na ostrově před lety zahrabán. Odborníci varovali, že nyní, když je poloostrov volně přístupný lidem i zvířatům, hrozí kontaminace okolí.

V létě 2002 se na místo vypravila mezinárodní skupina odborníků financovaná vládou USA, aby půdu dekontaminovala. Během několika týdnů bylo v oblasti vytěženo a chemicky zneutralizováno přes sto tun zeminy prosycené anthraxovými sporami.

Krátce nato opět hladina v jižní části Aralu nepatrně stoupla a z poloostrova se načas stal ostrov – ten však zůstává neobydlený a potenciálně nebezpečný. Pro místní obyvatele žijící okolo vyschlého jezera je ale možná větším strašákem každodenní jedovatý prach než vzdálená hrozba dávno zapomenutého vojenského objektu.

Zatímco uzbecká část Aralu se v 90. letech proměnila téměř celá v solnou pláň, severní menší jezero v Kazachstánu se nakonec podařilo částečně zachránit. V roce 2005 dokončila kazachstánská vláda s podporou Světové banky zhruba třináct kilometrů dlouhou hráz Kokaral. Val z kamenů a betonu oddělil Malý (Severní) Aral od zbytku vyschlého dna a zadržel tak vodu v severní kotlině. Účinek se projevil velmi rychle. Během dvou let stoupla hladina Malého Aralu zhruba o tři metry a jeho rozloha se zvětšila o stovky čtverečních kilometrů.

Zlepšila se kvalita vody – průměrná salinita klesla z původních zhruba 30 gramů na litr na osm gramů na litr. To stačilo k tomu, aby se do jezera vrátily původní druhy ryb, které dříve kvůli přesolení zmizely. Místní rybáři začali znovu lovit candáty, plotice, okouny i kapry a jejich úlovky rychle rostly.

V roce 2006 bylo na Severním Aralu vyloveno kolem 1 500 tun ryb, o deset let později to už bylo přes 7 000 tun a v roce 2018 se povolený limit úlovku pohyboval kolem 8 200 tun. V okolí ožily zpracovatelské provozy a bývalé rybářské vesnice se znovu začaly rozrůstat. Přístavní město Aralsk, které bylo od ustupujícího pobřeží v 90. letech vzdáleno téměř sto kilometrů, má dnes moře opět výrazně blíž než v době nejhoršího ústupu hladiny.

Kazachstán plánuje další fázi záchranného projektu – zvýšení hráze a napuštění ještě větší části severního jezera. Pokud se to podaří, mohla by se voda dostat až k Aralsku a pokrýt znovu zhruba polovinu původní plochy Severního Aralu. Nad jižní částí jezera v Uzbekistánu však zatím žádný reálný projekt neexistuje.

Řeka Amudarja do něj nadále přivádí jen minimum vody a rozlehlá plocha Velkého Aralu zůstává převážně vyschlá. Poušť Aralkum se každým rokem rozšiřuje o další stovky čtverečních kilometrů na úkor zbývající vody. Střední Asie je navíc dlouhodobě sužována aridním podnebím a občasnými suchy, které problém ještě zhoršují.

Uzbekistán, významný producent bavlny a textilu, i nadále spoléhá na zavlažování svých polí. Každý rok si bavlníkové plantáže v povodí Aralu vyžádají mohutné odběry vody, které jižní část jezera definitivně připravily o šanci na obnovu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Aral_Sea

https://www.britannica.com/place/Aral-Sea/Environmental-consequences

https://science.nasa.gov/earth/earth-observatory/world-of-change/aral-sea/

https://science.nasa.gov/earth/earth-observatory/the-shrinking-aral-sea-1396/

https://www.un.org/en/chronicle/article/dry-tears-aral

https://www.unep.org/news-and-stories/story/greening-toxic-dryland

https://www.time.com/archive/6596849/buried-terror-on-renaissance-island/

https://www.sfchronicle.com/news/article/Hunting-down-tons-of-anthrax-on-a-remote-island-2661312.php

https://www.worldbank.org/en/results/2005/09/01/saving-a-corner-of-the-aral-sea