Článek
Tragédie, která na dlouhé roky ochromila celé západní Německo, začala ve čtvrtek 13. února 1964 v elegantním lázeňském městě Wiesbaden. Sedmiletý Timo Rinnelt byl bezstarostný prvňáček z dobře situované rodiny.
Jeho otec byl zámožným obchodníkem, rodina bydlela v reprezentativním domě a chlapec trávil odpoledne hrami na dvoře a v uličkách kolem domova.
Venku panovala typická únorová plískanice, sníh tál do bláta a stmívalo se už kolem páté hodiny. Když se Timo nevrátil domů k večeři, matka začala mít zlé tušení. Oběhla sousedy, prohledala dvorky i přilehlé parky, ale chlapec nikde nebyl.
Kolem sedmé hodiny večer oznámili zoufalí rodiče zmizení na policejním prezidiu. Německá policie zpočátku doufala v banální vysvětlení: chlapec mohl zabloudit nebo spadnout do výkopu. Do terénu okamžitě vyrazily stovky uniformovaných strážníků, psovodi se psy i dobrovolní hasiči.
Prohledali parky, kanály, břehy řeky Rýna i opuštěné válečné bunkry. Po chlapci se však slehla zem, jako by se rozplynul v únorovém vzduchu.
Naděje, že se Timo pouze někde ztratil, se brutálně zhroutila hned následující den, v pátek 14. února 1964. Rodiče obdrželi záhadný vzkaz, který je nasměroval na hlavní nádraží v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem.
Vzkaz obsahoval klíč a číslo úschovní skříňky: schránka číslo 573. Kriminalisté v civilu okamžitě spěchali na frankfurtské nádraží a v napětí kovovou schránku otevřeli.
Uvnitř ležel balíček, ze kterého vyšetřovatelům přeběhl mráz po zádech. Ve skříňce byla uložena jedna z Timových bot, kterou měl chlapec na sobě v den svého zmizení, a strohý vyděračský dopis.
Pisatel v něm chladným tónem oznamoval, že chlapec byl unesen. Za jeho propuštění požadoval výkupné ve výši 15 000 západoněmeckých marek v použitých bankovkách.
V tehdejší době to byla pro řadového občana obrovská suma představující několikanásobek ročního platu. Dopis obsahoval přísné varování: pokud rodina kontaktuje policii, dítě bude okamžitě zavražděno.
Zoufalý otec byl ochoten zaplatit jakoukoli částku, jen aby dostal svého syna zpět živého.
Pátrací manévry
V následujících týdnech se rozhořela děsivá psychologická hra. V domě Rinneltových začal v nepravidelných intervalech vyzvánět telefon. Na druhém konci linky se ozýval mužský hlas, který byl zjevně uměle modulovaný a zněl dutě a nepřirozeně. Pachatel si přes ústa přikládal kapesník a mluvil hlubokým chraplákem.
Diktoval zmatené instrukce k předání výkupného: jednou měly být peníze vyhozeny z vlaku, jindy zanechány na odlehlém hřbitově. Kriminalisté měli telefonní linku rodiny napíchnutou a každý hovor pečlivě nahrávali na magnetofonové pásky.
K předání peněz však z neznámých důvodů nikdy nedošlo. Pachatel byl mimořádně paranoidní: několikrát si domluvil schůzku, ale peníze si nikdy nevyzvedl, protože se polekal policejních hlídek.
Západoněmecká policie mezitím rozjela bezprecedentní manévry. Případ se stal celonárodní prioritou číslo jedna. Do pátrání se zapojily tisíce policistů, armáda i Interpol.
Fotografie modrookého chlapce visela na každém nádraží, poštovním úřadě i ve výlohách obchodů. Byla to nejrozsáhlejší pátrací operace v poválečné historii země. Veškeré úsilí však naráželo na zeď ticha.
Nejneuvěřitelnější rozměr celého případu spočíval v tom, co se po celou dobu pátrání odehrávalo přímo v obývacím pokoji nešťastných rodičů.
V domě Rinneltových se jako doma pohyboval dvaadvacetiletý mladík jménem Klaus Lehnert. Byl to syn uznávaného wiesbadenského lékaře a rodiny se velmi dobře znaly.
Lehnert byl s domem Rinneltových úzce propojen, bydlel ve stejném domě o patro výš, rodinu pravidelně navštěvoval a v době Timova zmizení tam často pobýval. Choval se jako nejoddanější rodinný spojenec a přítel v nouzi.
Seděl s plačící matkou v kuchyni, vařil jí kávu a pomáhal otci vyřizovat vzkazy. Když v domě zvonil telefon, Lehnert stál u aparátu a tvářil se, že prožívá stejná muka jako rodiče. Hovořil s vyšetřovateli, vyptával se na pokroky v pátrání a nabízel svou pomoc.
Rozhořčeně nadával na neznámého bezcitného únosce. Nikoho z rodiny ani ze zkušených kriminalistů nenapadlo, že ten ochotný a vzdělaný mladík je ve skutečnosti vrahem jejich dítěte.
Lehnert však své tajemství držel s ledovým klidem pokerového hráče.
Sklep na Wilhelmstraße 58 a kabel kolem krku
Skutečná pravda o osudu malého Tima byla přitom nepředstavitelně brutální a odehrála se během pouhých několika desítek minut v onen osudný čtvrtek.
Klaus Lehnert byl patologicky lhavý a zadlužený mladík, který nutně potřeboval peníze na splácení svých půjček. Vymyslel plán na únos syna bohatého obchodníka.
Dne 13. února 1964 kolem půl páté odpoledne spatřil malého Tima, jak si hraje na ulici poblíž domova. Protože ho chlapec velmi dobře znal a důvěřoval mu, nebyl pro Lehnerta žádný problém ho oslovit.
Odvedl důvěřivého chlapce do nedalekého domu na prestižní adrese Wilhelmstraße 58. V suterénu budovy se nacházely sklepy náležející k bývalé lékařské ordinaci Lehnertova otce, ke kterým měl mladík volný přístup a vlastní klíče.
Jakmile za nimi zapadly těžké dveře, chlapec byl v pasti. Přesný průběh samotného zabití zůstal sporný i při procesu, protože Lehnert své výpovědi neustále měnil.
Soudní nález však ukázal krutou realitu: chlapec byl ve sklepě zardoušen a uškrcen, pravděpodobně elektrickým kabelem.
Timo zemřel dříve, než stačily hodiny odbít šestou večerní. Vrah poté mrtvému dítěti zul botičky, tělo ukryl v koutě sklepa pod vrstvu suti a starého harampádí a odešel.
Teprve poté začal svou vyděračskou hru.
Po neúspěšných pokusech o předání výkupného na jaře 1964 komunikace náhle utichla. Vrah si uvědomil, že policie hlídá každý krok a že další pokus o vyzvednutí peněz by znamenal dopadení.
Rozhodl se stáhnout do ústraní. Měsíce plynuly, z měsíců se staly roky a z případu Tima Rinnelta se stal jeden z největších pomníčků německé kriminalistiky.
Vyšetřovací spis narostl do desítek svazků, ale žádná nová stopa se neobjevovala. Zoufalství rodičů vystřídala hluboká, rezignovaná bolest.
Veřejnost na chlapce pomalu zapomínala a zdálo se, že pachatel vyvázne bez trestu. Klaus Lehnert dál žil svůj běžný život ve Wiesbadenu a tvářil se jako bezúhonný občan. Sklep na Wilhelmstraße 58 zůstával zamčený a v jeho temnotě leželo tělíčko, o němž věděl pouze on.
Tento stav trval neuvěřitelné tři roky.
Pak však v dubnu roku 1967 zasáhl naprosto nečekaný faktor: moderní věda a novinový článek.
Zpráva o technologii hlasových otisků a záchvat paniky
Na jaře roku 1967 přinesly německé noviny senzaci z oblasti kriminalistické vědy ve Spojených státech. Americký odborník z laboratoří Bell Labs Lawrence Kersta představil světu revoluční technologii takzvaných hlasových otisků.
Kersta veřejně předváděl metodu spektrografické analýzy a tvrdil, že každý člověk má naprosto unikátní hlasové spektrum, které umožňuje analyzovat lidský hlas podobně jako otisky prstů.
Podle novinových zpráv bylo možné pomocí této technologie spolehlivě usvědčit pachatele ze zvukových záznamů i v případě, že mluvčí svůj hlas záměrně maskoval.
Když si Klaus Lehnert tento článek v dubnu 1967 přečetl, polil ho ledový pot a zachvátila ho hysterická panika. Věděl totiž jednu nepříjemnou věc: policie měla jeho vyděračský hlas z roku 1964 nahraný na magnetofonových páskách.
V jeho mysli se zrodila představa, že vyšetřovatelé začnou analyzovat hlasy lidí z okolí rodiny a technologie ho usvědčí.
Místo aby zůstal v klidu a mlčel, udělal vrah tu nejabsurdnější chybu. Rozhodl se, že musí policii zmást, odvést pozornost jinam a pokusit se ještě jednou vytáhnout z případu peníze.
Záhadné dopisy a osudová past
Koncem dubna a počátkem května 1967 dorazila do redakce populárního obrázkového týdeníku Quick záhadná zásilka.
Pisatel v dopise tvrdil, že o Timo Rinneltovi něco ví, a znovu požadoval peníze. Následovala celá série dalších anonymních dopisů adresovaných redakci časopisu i státnímu zastupitelství ve Wiesbadenu.
Vedení časopisu Quick okamžitě kontaktovalo kriminální policii. Kriminalisté okamžitě rozpoznali neuvěřitelnou šanci. Byl to po třech letech první kontakt s pachatelem. Vyšetřovatelé ve spolupráci s redakcí nasadili past.
Odpovídali pachateli prostřednictvím inzerátů v tisku a předstírali ochotu přistoupit na jeho požadavky.
Dopisy byly podrobeny forenzní analýze: policisté zkoumali poštovní razítka, papír i specifické mechanické vady psacího stroje.
Smyčka kolem pisatele se začala bleskově stahovat. Všechny indicie a technické stopy z nových dopisů začaly s děsivou přesností ukazovat na jedinou osobu: na Klause Lehnerta.
V pátek 12. května 1967 byl Klaus Lehnert zatčen. Když mu vyšetřovatelé předložili důkazy z dopisů, mladík se po několika hodinách definitivně zlomí.
Město Wiesbaden i celé Německo jsou v naprostém šoku z toho, že bezcitným vrahem byl celou dobu chlapec ze sousedství.
Soudní proces s Klausem Lehnertem začal u Zemského soudu ve Wiesbadenu a stal se nejsledovanější justiční událostí roku.
Soudní síň byla zaplněna novináři i veřejností, která žádala nejpřísnější trest. Lehnert se před soudem snažil vykreslit jako oběť náhody. Tvrdil, že chlapce nechtěl zabít a že k uškrcení došlo v afektu, když se Timo začal bránit.
Soudní znalci a obžaloba však tuto verzi smetli ze stolu. Zdůraznili neuvěřitelnou chladnokrevnost, s níž vrah po činu vydíral rodiče a hrál roli jejich nejlepšího přítele přímo v jejich obývacím pokoji.
Jeho chování po činu vykazovalo znaky naprosté absence empatie a psychopatické vypočítavosti. Zemský soud ve Wiesbadenu vynesl jednoznačný verdikt.
Klaus Lehnert byl uznán vinným z vraždy a pokusu o těžké vydírání a byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Murder_of_Timo_Rinnelt
https://www.lagis-hessen.de/de/subjects/idrec/sn/edbx/id/1180
https://www.lagis-hessen.de/de/subjects/idrec/sn/edbx/id/1234
https://www.zeit.de/1964/15/die-polizei-am-pranger
https://www.zeit.de/1967/23/der-moerder-im-haus
https://www.zeit.de/1967/23/der-moerder-im-haus/seite-2
https://www.zeit.de/1968/31/nur-ein-bild-des-toten-timo
https://www.ardmediathek.de/video/hr-retro-oder-hessenschau/hinweise-im-fall-timo-rinnelt/hr/Y3JpZDovL2hyLW9ubGluZS8×Njg1MTU
https://www.ardmediathek.de/video/swr-retro-abendschau/der-fall-timo-rinnelt/swr/Y3JpZDovL3N3ci5kZS9hZXgvbzExNzE2NTg
