Alkohol, vztah s 3× starším mužem, nevěra i dcera na drogách. Vilma Cibulková vše dokázala překonat

Tehdy, roku 2011, udělala Vilma Cibulková nejtěžší rozhodnutí svého života: vyhodila osmnáctiletou Šimonu na ulici. Dívka se potácela v drogové závislosti a herečka už vyčerpala všechny jiné možnosti, jak ji zachránit.

Po odchodu dcery zůstalo v bytě tísnivé ticho. Za zavřenými dveřmi seděla zlomená žena a ptala se sama sebe, kde se stala chyba. Abychom porozuměli této chvíli, musíme se vrátit na začátek příběhu – k malé holčičce, která kdysi snila svůj sen.

Vilma se narodila na jaře 1963 v podkrušnohorském městečku Ostrov nad Ohří. Vyrůstala na venkově, u česko-německých hranic, obklopená přírodou a dvěma sestrami. Neobvyklé jméno dostala po svém otci a už od dětství v sobě nesla vzácnou kombinaci křehkosti a silné vůle.

Rodiče ji vedli k lásce k literatuře – maminka spravovala místní knihovnu – a podporovali její nadšení pro divadlo. Jako malá holka stála poprvé na improvizovaném jevišti ve školní tělocvičně: v druhé třídě dostala roli neposedného čerta, který se nechce mýt. A byla rozhodnuta, že jednou bude herečkou.

Nebyla to jen dětská rozmařilost. Malá Vilma měla talent a nezkrotnou ctižádost. Po knihách hltala i básně a často objížděla recitační soutěže, odkud vozila jednu cenu za druhou. V pubertě sice uvažovala o dráze učitelky, vystudovala pedagogickou střední školu, ale prkna znamenající svět ji lákala víc.

„Za pochvalu jsem se mohla přetrhnout,“ přiznala po letech. „Už tenkrát se do mě vepsal workoholismus, kterého se nemůžu zbavit a věčně si ho vyčítám.“ Byla to právě tahle urputná píle, co ji nakonec dostalo na vysněnou DAMU – elitní divadelní akademii v Praze.

Na počátku 80. let odjela z poklidného venkova do pulzující metropole. Bylo jí devatenáct a svět socialismu kolem ní zrovna neoplýval svobodou, přesto se ocitla mezi budoucí hereckou elitou. Její ročník na DAMU byl legendární: spolužáky jí byli Ivana Chýlková, Karel Roden či Eva Holubová.

Talentovaná a cílevědomá dívka mezi nimi nezapadla. „Jsem takovej razantní člověk. Lidi mají ze mě občas i strach,“ řekla o sobě s náznakem hořkého úsměvu. Už během studia se objevovala na prknech Národního divadla – což byla pro začínající herečku pocta i příslib hvězdné kariéry. Vypadalo to, že Vilmu Cibulkovou čeká zářná budoucnost bez jediné trhliny. Osud však měl jiné plány.

První velká láska potkala Vilmu během studií – a vzala jí dech. Zamilovala se do svého profesora, uznávaného režiséra Miroslava Macháčka, přezdívaného „Mácháč“. Bylo mu přes šedesát, o celých 42 let víc než jí.

Navzdory propastnému věkovému rozdílu k sobě tihle dva našli cestu. Ona mladá studentka s ohněm v srdci, on geniální bard českého divadla, komplikovaná osobnost sužovaná vnitřními běsy. „Bylo to osudové setkání a vymyká se jakémukoliv popisu,“ vysvětlovala později. Jejich vztah budil pozdvižení – pro Vilmu to byl vstup do světa umělecké bohémy a vášně, proti níž bylo její venkovské mládí idylickou selankou.

Jenže život po boku charismatického Macháčka byl vše, jen ne pohádka. Večery v hledišti a noci v divadelním zákulisí střídaly dusné hádky za zavřenými dveřmi. Macháček byl bouřlivák a pedant, léta pod komunistickým dohledem ho poznamenala a často utápěl stres v alkoholu.

Zpočátku možná dala s milovaným mužem ze zvědavosti skleničku na kuráž i ona – netušila, jak brzy se z toho stane nebezpečný zvyk. Soužití s ním se proměnilo v život na minovém poli: stačila jediná špatná věta a následoval výbuch hněvu. Křik, rozbíjené sklo, pak zase slzy usmíření a opojná noc plná slibů, že bude líp. Mladá herečka se ocitla v toxickém kruhu.

Navenek zářila na jevišti Národního divadla v jedné roli za druhou, uvnitř však trnula, co přinese další večer doma. Macháček jí drásal duši svou chorobnou žárlivostí a vlastními démony. „Zdrhla jsem ve chvíli, kdy mě nejvíce potřeboval,“ přiznala Vilma Cibulková o mnoho let později s výčitkami v hlase.

Když legendární režisér onemocněl rakovinou, sebrala konečně odvahu a od partnera utekla – doslova před jeho smrtí v roce 1991. Opustila ho, protože jinak by se vedle něj možná „upila k smrti“ i ona sama. V osmadvaceti za sebou zanechala několik intenzivních společných let, které ji poznamenaly na celý život: láska a zoufalství se jí od té doby vryly pod kůži jedním nečitelným písmem.

Po hořkém rozchodu se Vilma zmítala v prázdnotě. Rozervané srdce a narušená psychika – to byly nevítané suvenýry, které si odnesla ze vztahu s Macháčkem. Aby utekla před bolestí, rozhodla se pro překvapivý krok.

Provdala se za právníka Zbyška Rychtaříka, muže mimo hereckou branži, od kterého si slibovala oporu a klidný přístav. Jenže tohle manželství bylo jako unáhlený skok do neznáma. Místo záchrany přineslo další problémy. Mladý právník se brzy ukázal být nespolehlivý – jeho podnikání se nedařilo a rodina se začala topit v dluzích.

Zatímco se hromadily nezaplacené účty, Vilma se potýkala s rostoucí závislostí na alkoholu. Zpočátku to bývala jen sklenka na uklidnění roztřesených nervů před představením. Teď už jí ale pití přerůstalo přes hlavu. Herecké angažmá v Národním divadle ukončila v roce 1991 a najednou měla příliš času sama na sebe – a na svou bolavou duši.

Láhev se stala únikem. Jenže na dně každé lahve ji čekal stejný smutek, jen prohloubený k nesnesení. Přišly deprese a myšlenky na smrt. Jednoho chladného rána se rozhodla svůj trápení skoncovat. Sáhla po nejkrajnějším řešení a pokusila se vzít si život.

Zachránili ji na poslední chvíli. Když se probrala na nemocničním lůžku, obklopená bílými stěnami a zklamanými pohledy svých blízkých, pochopila, kam až klesla. Následovala dobrovolná protialkoholní léčba v Bohnicích, která trvala dlouhé dva roky.

Tam, mezi ostatními pacienty, prožila mladá herečka očistec. Denně sváděla bitvu s alkoholem – bitvu, kterou musela tentokrát vyhrát. „Byl to nádherný studentský život, ale jednoho dne si člověk prostě musel říct dost,“ uzavřela později tuhle temnou kapitolu. Ve výhni osobní krize se rodila nová Vilma: křehká i odhodlaná zároveň, odřená ze všech pádů, a přece živá.

Léčbu dokončila začátkem 90. let a zdálo se, že má nejhorší za sebou. Brzy se jí naskytla naděje na zcela nový začátek – otěhotněla. Osud jí však připravil další těžkou zkoušku. O vytoužené dítě přišla a tato ztráta byla ranou, která by ji dříve nepochybně srazila zpět na dno láhve.

Tentokrát však v sobě našla sílu jít dál. A naděje se skutečně vrátila. V polovině 90. let porodila dceru Šimonu, která se okamžitě stala středobodem jejího světa a smyslem jejího boje. Při ohlédnutí za celým divokým obdobím později řekla: „Zaplať pánbůh, že to netrvalo dlouho. Člověk se z toho musí poučit.“

Pro ni se tím největším ponaučením a motivací stala právě její dcera. Rodinné štěstí však mělo jepičí život – finanční potíže manžela Rychtaříka přerostly únosnou mez a novopečené rodiče stály i poslední zbytky vzájemné lásky.

Následoval rozvod. Tentokrát se rozloučili v dobrém a Vilma zůstala s malou Šimonou sama. V hrudi jí ale znovu planul tichý plamínek: kvůli dceři se musí vzchopit. Už nikdy nesmí spadnout tak hluboko.

V několika následujících letech jako by se život Vilmy Cibulkové pokusil vyvážit předešlé hrůzy dávkou úspěchů. Herečka se vrátila k práci a pomalými kroky znovu dobývala česká jeviště i filmová plátna. Koncem 90. let zářila v pražském Divadle pod Palmovkou a její talent nepřehlédli ani filmoví režiséři.

Za roli rázně učitelky v hořké komedii Pupendo získala v roce 2003 prestižního Českého lva. Bylo to symbolické – příběh ze socialistických 80. let, které sama prožila s takovou intenzitou, jí přinesl největší profesní triumf a potvrdil, že se s ní musí opět počítat.

Následovala cena Thálie za mistrovský výkon na divadle a další herecká ocenění. Vypadalo to, že závislost pominula a Vilma stojí pevně na vrcholu svých sil.

Právě v té době potkala muže, s nímž konečně prožila několik let normálního rodinného štěstí. Kolega herec Miroslav Etzler, vysoký charismatický bohém, se do ní zamiloval při společném natáčení. Ona měla za sebou bolestné roky, on byl ženatý a tápal ve vlastním životě.

Jejich city však nebraly ohled na okolnosti. Miroslav opustil rodinu a Vilma v něm našla oporu i náhradního tátu pro svou dcerku. Vzali se a sdíleli společně jednu domácnost přes deset let. Poprvé měla pocit, že se o někoho může skutečně opřít.

Etzler chápal její minulost – sám ostatně svého času bojoval s démonem alkoholu a musel se léčit, aby nepřišel o kariéru. Vedle druhého manžela prožila Vilma Cibulková klidnější období a s odstupem dnes říká, že na těch společných letech si „z 90 % vybaví jen krásné věci.“

Jenže ani tenhle příběh se neobešel bez trhlin. Po čase začalo manželství skřípat a příčinou byly opět staré známé stíny – nevěra a zklamání. Etzler byl pohledný muž a jeho záletům dlouho odolávala snad jen Vilmina důvěra. Nakonec ji ale krutě zradil: našel si o dvacet let mladší milenku, herečku Radku Pavlovčinovou.

Pro Vilmu to byla rána, kterou neunesla. V roce 2012 se rozvedli. „Kvůli nevěře se dobré manželství nerozchází,“ řekla trpce v jednom rozhovoru. Snažila se neohlížet zpět ve zlém. Zatímco však sbírala síly po krachu dalšího vztahu, netušila, že v tichosti už začíná drama mnohem osobnější a bolestivější. Drama, které se netýkalo jejích mužů, ale jejího jediného dítěte.

Šimona, dcera Vilmy Cibulkové, mezitím dospěla do bouřlivé puberty – a bohužel to byla puberta spíš po matčiných divokých genech než po klidné nátuře svého právnického otce. Z veselé a hodné holčičky se v pubertě stávala vzdorovitá a zvídavá dívka, kterou lákalo zakázané ovoce.

Kolem šestnácti začala koketovat s drohami. Nejdřív se možná zdálo, že jde jen o experimenty a výstřelky – pár večírků, parta pochybných známostí. Jenže než se Vilma nadála, ocitla se Šimona v pekle závislosti. Uvízla v tenatech pervitinu, tvrdé drogy, která z člověka rychle vysaje duši i důstojnost.

Zoufalá matka zkoušela všechno možné: domluvy, psychiatrické léčebny, terapie. Nic nezabíralo. Domov Cibulkové se proměnil v bojovou zónu – hádky, prosby, sliby a lži závislého dítěte.

Ta spirála trvala několik let a stále se zrychlovala. Šimona několikrát nastoupila léčbu v Bohnicích, ale vždy utekla nebo po čase sklouzla zpět k drogám. Vilma Cibulková, sama kdysi závislá, teď bezmocně přihlížela, jak se její jediné dítě řítí do záhuby. Byl to krutý odraz její vlastní minulosti. Všechny pocity bezmoci, viny a strachu, které znala z protialkoholní léčebny, se jí nyní vracely v nové, ještě děsivější podobě – jako strach o vlastní dceru.

Kolikrát probděla noc s hlavou v dlaních a ptala se: Kde jsem selhala? Proč zrovna moje holčička? Ty otázky bolely a odpověď nepřicházela. Až jedné noci roku 2011, v slzách a zoufalství, pochopila krutou pravdu – že své dítě možná zachrání jedině tak, že ho nechá padnout.

Následujícího dne došlo na scénu, kterou jsme si už přiblížili. Vilma vyvedla zfetovanou Šimonu ze dveří bytu v Horních Počernicích a řekla dost. Už žádné peníze, žádná tolerance, žádný bezpečný přístav. Dcera se ocitla na ulici, bez domova.

„Pro Šimonku to byla taková pubertální cesta – nemohla jinak,“ komentovala později hořce tuto krizi. „Musela si tím projít a odbojovala to úžasně.“ Tehdy však matka a dcera zůstaly každá sama. Cibulková zavřela dveře, zhroutila se a trpěla výčitkami – ale v hloubi duše doufala, že šok z vystěhování konečně dceru probere.

A stalo se. Šimona skutečně narazila na dno a tam se odrazila vzhůru. Nějaký čas žila jako bezdomovec, toulala se s batůžkem po známých i po ulicích, zažila si své malé soukromé peklo. Ale na rozdíl od mnoha jiných to peklo přežila. Zjistila, že takhle dál žít nechce.

Překročila svůj stín, znovu vyhledala odbornou pomoc – a tentokrát už léčbu dokončila. Trvalo to roky, ale mladá žena nakonec drogy porazila. Krůček po krůčku se vracela do normálního života. A její matka? Celou tu dobu ji zpovzdálí opatrovala. Byla neoblomná ve svém rozhodnutí dceru nechat nést následky, ale zároveň nikdy nepřestala být připravená podat pomocnou ruku, jakmile o ni Šimona skutečně stojí.

Po třech letech od osudného vyhazovu se matka s dcerou znovu setkaly. Obě plakaly, ale tentokrát to byly slzy úlevy. „Dcera je na tom výborně a já jsem na ni neskutečně pyšná,“ svěřila se herečka dojatě. Šimona se dokonce dala na studia a dokončila vysokou školu.

Z čisté radosti nad nově nabytým životem si založila malý podnik – začala vyrábět domácí paštiky a jezdit po farmářských trzích. Vilma neváhala a pomáhala jí s prodejem na jarmarcích po celé republice. Po dvanácti hodinách u stánku jí možná v zádech bolestivě luplo, ale v duši cítila hřejivé štěstí. „To bylo tak překrásné léto!“ vzpomínala. „Připadala jsem si jako s kočovným divadlem.“ Po tolika temných sezonách si konečně užívala světlo obyčejného dne.

Právě tato prožitá bolest se stala klíčem k jejímu hereckému mistrovství. Zatímco jiné herečky musí emoce hledat, Cibulková je čerpá z hluboké studny vlastních vzpomínek. Když na jevišti pláče, diváci cítí, že to nejsou jen smyšlené slzy. Její postavy jsou plné života, protože ona sama život poznala v jeho nejsvětlejších i nejtemnějších podobách.

Divadlo miluje více než kdy dřív a stále v něm exceluje v rozmanitých rolích. Ve filmu a televizi už dávno setřásla nálepku osudové femme fatale; publikum ji vnímá jako charakterní herečku s mimořádnou vnitřní silou. Když se postaví na prkna jeviště, vkládá do každé postavy kus svého života. Možná i proto jí lidé její emoce tak věří. Snad tuší, čím vším si prošla.

Po šedesátce působí vyrovnaně a smířeně. Stále však dobře ví, že boj se závislostí je doživotní zkouškou pokory. „Dívají se na mě trochu jinak, ne jako na rváče,“ řekla jednou hořce o tom, jak ji veřejnost vnímá se stigmatem bývalé alkoholičky. Uvědomuje si, že riziko návratu k alkoholu v ní bude číhat navždy.

A skutečně – ještě nedávno se o sobě dočetla na prvních stránkách novin v méně lichotivých souvislostech. Před Vánoci 2024 si na Slovensku kvůli sklence navíc vysloužila dvouměsíční podmínku, tučnou pokutu a tříletý zákaz řízení. Přistihli ji totiž za volantem pod vlivem, s dvěma promile alkoholu v dechu.

Cibulková svůj přešlap veřejně přiznala a soud přijala s pokorou. Byla to varovná připomínka, že i po letech střízlivosti stačí okamžik slabosti a propast se znovu otevře.

A tak se kruh uzavírá. Z nezkrotné dívky z Podkrušnohoří se stala zralá žena, která přijala svou minulost. Incident z roku 2024 byl bolestnou připomínkou, že boj nikdy nekončí. Naučila se, že největší síla nespočívá v tom nikdy neupadnout, ale v odvaze znovu a znovu vstát.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vilma_Cibulková

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/pribeh-vilmy-cibulkove-vede-pres-bohnice-az-k-thalii.A070410_111024_ona_ony_jup

https://zeny.iprima.cz/tajemstvi-vilmy-cibulkove-randila-s-karlem-hermankem-i-exmanzelem-terezy-kostkove-432488

https://www.extra.cz/vilma-cibulkova-o-zavislosti-na-alkoholu-ohrozeni-mate-vzdy-uvnitr-sebe-rekla-a-promluvila-o-uspesne-lecbe-dcery-2aae8

https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-kvuli-nevere-se-dobre-manzelstvi-nerozchazi-rika-oslavenkyne-vilma-cibulkova-87161

https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-rozhovory-kvuli-nevere-se-dobre-manzelstvi-nerozchazi-rika-oslavenkyne-vilma-cibulkova-87161

https://www.kafe.cz/celebrity/vilma-cibulkova-alkohol/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/802879/vilma-cibulkova-odsouzena-za-rizeni-v-opilosti-zavislosti-podlehla-i-dcera.html

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/vilma-cibulkova-herecka-alkohol-zavislost-lecba-dcera-drogy.A191129_140914_lidicky_sub