Článek
25. prosince 1969. Úzká společenská místnost hereckého domu voní cigaretovým kouřem a studeným bramborovým salátem. V rohu stojí vysoký mladý muž s rozpačitým úsměvem, ruce schovává do kapes saka, jako by se chtěl zmenšit.
Z černobílé obrazovky televizoru právě zní závěrečná píseň pohádky Popelka – princ Mojmír slibuje lásku své vyvolené. Jenže Jiří Štědroň, který toho prince hraje i zpívá, cítí spíš stud. Zahlédne, jak si Hana Maciuchová, vážená kolegyně jeho tehdejší manželky, vymění pobavený pohled s dalšími hosty.
On sám má skloněnou hlavu; v nitru ho hryže pocit, že právě tohle je povrchní zábava, před jakou se chtěl vždycky vyvarovat. Tehdy ještě netušil, že právě tímhle princem z pohádky už navždycky utkví v paměti celých generací diváků – a že zbavit se toho stínu bude těžší než zazpívat nejtěžší árii.
Jiří Štědroň přišel na svět uprostřed válečných let – narodil se 23. května 1942 v moravském Vyškově, tehdy součástí okupovaného protektorátu. Hudbu měl doslova v krvi. Jeho otec Jan byl uznávaný klavírista a vědec v oboru hudby.
Strýcové Bohumír a Vladimír Štědroňovi patřili také k osobnostem české hudební vědy. Malý Jiří znal tóny piana dřív, než se naučil abecedu. Jenže rodinná harmonie se záhy rozpadla – rodiče se brzy rozvedli a matka, tehdy studující práva, neměla na synka čas.
Dětství tak Jiří prožil převážně u prarodičů ve Vyškově. Na malém městě a bez každodenní přítomnosti rodičů se naučil tichému rozjímání. Byl to přemýšlivý, trochu zadumaný kluk, spíše uzavřený do sebe – a přesto v sobě brzy pocítil palčivou touhu bavit lidi okolo.
Snad za to mohly ty večery, kdy babičce zpíval jednoduché písničky, nebo vzpomínky na otce za klavírem. Ať tak či onak, hudba a divadlo se pro něj staly únikem ze samotářských chvil.
Na vyškovském gymnáziu se Štědroň neváhal postavit na školní pódium. Spolu se spolužákem, pozdějším mimem Borisem Hybnerem, založili studentskou kapelu. Jiří hrával na kytaru, zpíval a nasával první potlesk publika. Přesto ho to silně táhlo k herectví.
Divadlo mu přirostlo k srdci víc než muzika – snad proto, že v něm viděl možnost stát se někým jiným, vžít se do rolí a příběhů daleko od obyčejného života. Po maturitě v roce 1959 proto zamířil do Brna na Janáčkovu akademii múzických umění, obor činohra. Byl přijat na první pokus a odjel do krajského města s odhodláním dobýt jeviště.
Láska, divadlo a první písně
Studium herectví na JAMU prožíval naplno. Ve škole zářil v klasickém repertoáru – absolvoval rolí Malvolia ve Večeru tříkrálovém a Shakespearův svět ho okouzlil. Zároveň nezanevřel na hudbu: docházel na hodiny zpěvu k profesorovi Bernardu Kočařovi, aby zdokonalil svůj tenor.
Ještě během studií si odskočil do brněnského rozhlasu a v sedmnácti letech poprvé natočil píseň s orchestrem Gustava Broma. Když v roce 1963 promoval, nestál o něj jen svět divadla, ale už i hudební branže.
Osud tomu chtěl, že s koncem školy přišla i první velká láska. Štědroň se zamiloval do talentované herečky Marie Durnové a brzy po promoci si ji vzal za manželku. Byli mladí, plní ideálů – divadlo vnímali jako poslání a společně snili o angažmá, kde by stáli bok po boku.
Štěstí jim nejprve přálo: Jiří získal první angažmá ve slavném kabaretním divadle Večerní Brno. Marie nastoupila do činohry. Vše se zdálo zalité sluncem, než plány zbrzdila nevyhnutelná povinnost: vojenská služba. V letech 1964–1966 musel Jiří obléct uniformu a nastoupit k Armádnímu uměleckému souboru Víta Nejedlého.
I tam ale zpíval a hrál – armáda ho nasazovala do estrád pro vojáky, což byla svým způsobem užitečná škola jevištního řemesla. Po návratu do civilu následoval osobní život pracovní.
Manželka Marie získala angažmá v Liberci, a tak se Jiří rozhodl jít s ní. V divadle F. X. Šaldy strávil sezónu 1966/67. Podještědské město však působilo poklidně a provinčně – a neklidné srdce mladého umělce začínalo tepat nedočkavostí.
Brno, Liberec… stále to nebylo ono. Moravská metropole mu začala být brzy malá a v Liberci se cítil odříznutý od velkého kulturního světa. Kdesi v podvědomí v něm hlodal komplex „kluka z malého města“. Nakonec se odhodlal k ráznému kroku: roku 1967 odešel do Prahy.
Bylo mu pětadvacet, v kapse pár kontaktů a doma – ve Vyškově i v manželském bytě – možná pár nevyřešených otázek. Cenou za splněný sen byla totiž i první velká vztahová zkouška. Marie zůstala v Liberci a Jiří se vydal za kariérou sám. Láska na dálku je těžká, zvlášť když pražská divadla a kabarety otevírají náruč charizmatickému dlouhánovi s něžným hlasem.
Štědroň v té době neudělal žádný skandální čin – žádný dramatický rozchod se nekonal. Ale faktem je, že do několika let jejich manželství skončilo. V době, kdy Popelka dobývala televizní obrazovky, už byla Marie Durnová spíše bývalou životní partnerkou v pozadí a Jiří se staral hlavně o jejich malého syna.
Princ z pohádky a idol žen
V Praze se Štědroň konečně nadechl naplno. Rok působil v hudebním divadle Apollo, kam ho zlákal známý textař Jiří Štaidl. Zde se mladý herec potkal s předními osobnostmi tehdejší populární scény a osvojil si profesionální rutinu. Brzy poté – v roce 1968 – přijal nabídku stát se zpěvákem orchestru Karla Vlacha, jednoho z nejvyhlášenějších big bandů.
Šikovný zpěvák, navíc s příjemným vzhledem a dvoumetrovou postavou, byl v šedesátých letech vítaným zbožím. Štědroň se ocitl v záři reflektorů tanečních kaváren, koncertních pódií i rozhlasových studií.
Brzy přešel na volnou nohu – stal se zpěvákem bez stálého angažmá, což mu umožnilo spolupracovat s různými orchestry (vedle Vlacha také s Tanečním orchestrem Československého rozhlasu Josefa Vobruby či s kapelou Václava Hybše).
Televize ho zvala do zábavných pořadů a na kontě měl už desítky nahraných písní. Ve vzduchu bylo cítit, že rodící se hvězda stoupá – jen možná trochu jiným směrem, než si původně myslel.
První hereckou příležitost v celostátním měřítku dostal Jiří Štědroň v hudebním televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III.(1967), kde si zahrál sám sebe. Skutečná dramatická role však přišla až o dva roky později. Režisérka Vlasta Janečková si charismatického mladíka vybrala pro hlavní mužskou úlohu v televizní pohádce Popelka.
Sedmnáctiletou titulní hrdinku hrála Eva Hrušková – subtilní blondýnka, kterou Janečková prosadila navzdory tlaku obsadit známější tvář. Štědroň dostal jako princ Mojmír jedinečnou šanci propojit herectví se zpěvem: nejenže prince ztvárnil, ale propůjčil mu i svůj hlas ve zpívaných pasážích. Výsledek? Okamžitý fenomén.
Z pohádkového princátka se doslova přes noc stal idol dívčích srdcí napříč generacemi. Tmavé kudrny, modré oči a zasněný pohled – v kombinaci s kultivovaným projevem – působily na televizní publikum jako magnet. Jiří najednou nemohl projít po ulici, aniž by ho zastavovali obdivovatelé.
Úspěch Popelky byl obrovský. Pohádka se vysílala o Vánocích 1969 a stala se hitem sezóny. Sám Štědroň si ale brzy začal uvědomovat dvojsečnost té slávy. V hloubi duše toužil po velkých činoherních rolích, po dramatických výzvách na jevišti. Očekával, že po úspěchu v televizi přijdou nabídky z filmu či divadel – ale nic takového se nestalo.
Režiséři ho dál vnímali hlavně jako zpěváka s hezkou tváří. Jiřímu nezbylo než vsadit na dráhu, která se mu sama nabízela: na kariéru v populární hudbě. Bylo to rozumné rozhodnutí, byť ne snadné.
Mladý muž s uměleckými ambicemi stál před volbou – čekat na životní roli, která možná nikdy nepřijde, nebo využít momentální popularity. Zvolil si hudbu. Netušil, že hned na počátku téhle cesty učiní krok, který ho bude pronásledovat po desetiletí.
Zlatá klec normalizace
Psal se rok 1972 a v Československu vrcholila normalizace – doba, která přála kultuře pouze pod přísnou ideologickou kontrolou. Tehdejší mocipáni se rozhodli vytvořit nový, „nezávadný“ model pop hvězdy, jenž by zastínil ikony šedesátých let, mnohdy spjaté s uvolněnější atmosférou před okupací.
Jiří Štědroň byl vybrán jako jedna z tváří nového projektu – mládežnické hudební skupiny Plameny, založené při Ústředním výboru Socialistického svazu mládeže. Pro mladého zpěváka to zřejmě tehdy znamenalo poctu a jistotu: stal se členem prominentní kapely, jež měla stálou podporu státu.
Jeho kariéra úspěšně pokračovala, hit za hitem zněl v rozhlase a televizi. Jenže to mělo háček. Každou takovou písničku uváděl obligátní hlasatel formulkou: „Zpívá Jiří Štědroň a Plameny, hudební skupina ÚV SSM.“
Ta nálepka se začala bolestně zařezávat do Štědroňovy identity. Plameny sice slavily úspěchy a v 70. a 80. letech byl Jiří stálou tváří televizní zábavy – účinkoval v nespočtu estrád, gala večerů a festivalů. Ale zároveň si vysloužil pověst „socialistického zpěváka“, který plní stranické zadání.
Pro mnoho kritiků a části publika se ocitl ve škatulce, z níž zdánlivě nebylo úniku. Štědroň samozřejmě nebyl sám – drtivá většina umělců té doby musela dělat kompromisy, chtěla-li dál vystupovat. Podepisovala se podpora režimu, jezdilo se zpívat na politické akce.
Jiří se účastnil například Festivalu politické písně v Sokolově, kde s Plameny prezentoval líbivé skladby na ideologicky schválená témata. Uvnitř něj však postupně narůstal vnitřní konflikt. Tohle přece nebylo to, o čem snil ten citlivý kluk z Vyškova, když si představoval hereckou dráhu…
Po třech letech v „zlaté kleci“ se Štědroň rozhodl udělat riskantní krok. Z Plamenů odešel v roce 1975 – oficiálně ze zdravotních a osobních důvodů. Povedlo se mu to bez otevřených konfliktů a bez následků pro kariéru, což byl malý zázrak. Snad pomohlo, že odvedl své služby a neuvedl režim v nemilost.
Každopádně byl volný – alespoň zdánlivě. Nálepka „normalizační hvězdy“ se ho však držela dál. Jiří o tom dlouho veřejně nemluvil, ale duši měl poznamenanou. Sám později přiznal, že tahle mladická nerozvážnost – jak účinkování v propagandistickém projektu nazval – pro něj byla životním selháním, s nímž se pak musel vyrovnávat čtyřicet let.
Navzdory stínům v pozadí pokračoval Štědroň ve své pěvecké dráze i na sklonku 70. let. Měl stále mnoho příznivců a stovky natočených písní na kontě. Zúčastnil se prestižních hudebních festivalů – na Bratislavské lyře, Děčínské kotvě a dalších soutěžích získal několik cen.
Spojil síly s dalším zpívajícím hercem Luďkem Nekudoua v Redutě spolu uvedli recitál Pánská jízda (1979) kombinující písně a mluvené slovo. V 80. letech dokonce založil vlastní skupinu Golf, s níž vystupoval společně se zpěvačkou Petrou Černockou. Na první pohled to vypadalo, že se mu daří všechno – popularita, prodej desek, koncerty doma i v zahraničí.
Uvnitř něj však zůstávalo ono neklidné srdce, které hledalo něco víc. Každé Vánoce, když z obrazovek znovu zazářila Popelka, mu osud možná ironicky připomněl, zač je toho loket. Štědroň se za svou pohádkovou roli dlouho styděl – připadala mu plytká ve srovnání s opravdovým uměním. A tak i když se na televizní scéně usmíval a působil bezstarostně, v jeho nitru sváděly boj ambice herce a stigma zpěváka režimu.
Útěk do soukromí
Listopad 1989 převrátil dosavadní pořádky naruby. Euforie ze svobody však pro některé umělce znamenala i ztrátu jistot. Nová doba přinesla záplavu zahraniční hudby, nastoupily mladé idoly a někdejší hvězdy normalizační pop music se ocitly stranou zájmu. Jiří Štědroň to vnímal velmi intenzivně.
Najednou jakoby nebylo pro co zpívat – publikum chtělo jiné tváře, jiné rytmy. A co hůř, na veřejnosti ještě doznívalo jisté opovržení vůči těm, kdo byli dříve „propagandistickými“ ikonami. Jiří stál na prahu padesátky a uvědomil si, že potřebuje změnu od základů.
Udělal proto něco, co by do něj předtím nikdo neřekl: pověsil zpívání na hřebík. Na celou dlouhou dekádu zmizel z pódií i obrazovek.
V 90. letech se z Štědroně stal – trochu překvapivě – podnikatel. Nejprve se chytil příležitosti v reklamní branži. Nastoupil jako kreativní ředitel velké agentury, pak spoluzaložil i vlastní reklamní firmu. Zkoušel také jiné obory: třeba podílet se na výrobě skla a lustrů v nově založené sklárně.
Vrhl se do světa obchodu s energií a houževnatostí jemu vlastní – snažil se zapomenout, že kdy býval zpěvákem a hercem. Navenek možná působil jako úspěšný manažer, uvnitř něj však ten souboj pokračoval dál. Jak později upřímně přiznal, neměl duši podnikatele.
Zahlcen jednáními, čísly a byznysem si postupně uvědomoval, že ho takový život nenaplňuje. Po letech strávených mimo kulturní svět se dostavil stesk – po světlech ramp, po potlesku, po emocích, které dokáže vyvolat jen umění.
Během těch tichých let našel Jiří oporu v osobním životě. Jeho druhá manželka Milada, bývalá modelka, s ním sdílela každý den mimo reflektory. Byli spolu už od sedmdesátých let a vydrželi vedle sebe i všechny turbulence. Teď, koncem 90. let, žili relativně poklidně v Praze – přes čtyřicet let v jednom bytě ve Strašnicích, obklopeni knihami a vzpomínkami.
Milada viděla, že její muž sice navenek seká latinu byznysmena, ale duchem je to pořád ten umělec, co doma brnká na kytaru a potají si pobrukuje melodie. A Štědroň, který kdysi odešel z hudební scény dobrovolně, najednou sám sobě musel přiznat, že jediné, co opravdu chce, je znovu stanout na jevišti.
Návrat na jeviště
Rok 2000 přinesl Jiřímu osudovou nabídku, jež se neodmítá. Ozval se někdejší spolužák z JAMU Ladislav Županič, tehdy ředitel Hudebního divadla Karlín. Karlín chystal uvedení slavného muzikálu Viktor, Viktorie a Županič překvapivě nabídl Štědroňovi roli – postaršího elegána Cassela.
Jiří ani na vteřinu nezaváhal. Jako by v něm ta jiskra, po letech dřímající pod popelem (či pod Plameny?), znovu vzplála. Po premiéře muzikálu se cítil jako znovuzrozený. Publikum ho přijalo s nadšením – a co víc, on sám si připomněl, proč miluje jeviště. Po dvou letech úspěšného hostování v Karlíně dostal další nabídku, která ho vnitřně dojala ještě víc.
Divadlo Semafor, legendární scéna malých forem, ho přizvalo do svých řad. Semafor – to bylo přece to divadlo, kde kdysi mladinký Štědroň v šedesátých letech neuspěl u konkurzu a kde zářily hvězdy jeho mládí. Teď, na prahu šedesátky, se konečně stal stálým členem souboru.
V Semaforu našel druhou rodinu a především smysl, který tak dlouho hledal. Dostal mnoho krásných příležitostí – zahrál si v řadě komedií a hudebních revue po boku Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Kupodivu často ztvárňoval role padouchů a darebáků a zjevně si to užíval.
„Záporné role jsou nejlepší koření stáří,“ smál se v jednom rozhovoru. Konečně mohl kombinovat herectví a zpěv na jedné scéně – přesně to, co mu dřív osud dlouho upíral. Kritici poznamenali, že se v této poloze našel a září naplno až teď, v zralém věku. On sám to vnímal jako splněný sen. Prohlásil, že tahle nečekaná kapitola je vlastně krásným podzimem života, o jakém ani nesnil. Z někdejšího introverta jako by spadla všechna tíha – na prknech semaforského divadélka působí uvolněně a spokojeně jako nikdy dřív.
I po roce 2020, kdy už dávno překročil osm křížků, zůstává Jiří Štědroň aktivní a plný elánu. Kromě vystupování se pustil i do psaní – vydal své vzpomínkové prózy a stále píše texty písní.
Dokonce se znovu setkal na jevišti se svou první Popelkou Evou Hruškovou – padesát let od premiéry spolu oprášili jednu z pohádkových písní a s dojetím ji zazpívali publiku. Čas mnohé odvál, leccos zahladil, a někdejší rozpaky se proměnily ve vřelé přátelství.
„Eva vždycky říká, že do mě byla tenkrát zakoukaná,“ pousmál se nedávno Jiří, „ale já už měl rodinu a nemohl jsem nic takového opětovat.“ Osud tomu chtěl, že nakonec to byl Jan Přeučil, kdo Popelku - Evu Hruškovou svedl – Jiří Štědroň si místo toho odnesl jinou životní výhru.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/33379-jiri-stedron/biografie/
https://zeny.iprima.cz/jiri-stedron-o-popelce-hruskove-467812
https://www.krajskelisty.cz/praha/25901-zamilovany-princ-privadel-fanynky-do-extaze-plameny-ho-ale-souply-do-skatulky-z-niz-nebylo-uniku-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/210562210800018/
https://www.vlasta.cz/celebrity/jiri-stedron-mlady-rozhovor/
https://www.blesk.cz/galerie/celebrity-ceske-celebrity/1147564/princ-z-cernobile-popelky-jiri-stedron-ne-oslavil-80-nechal-si-opravit-koleno?
https://zivotopis.osobnosti.cz/jiri-stedron.php
