Žižkovská televizní věž je nejkontroverznější stavbou konce režimu. Přezdívalo se jí „Jakešův prst“

Žižkovská televizní věž vznikala v období pozdní normalizace, tedy v druhé polovině 70. a 80. letech, kdy komunistický režim v Československu usiloval o modernizaci infrastruktury, ale často necitlivě vůči městskému prostředí. Potřeba postavit nový výkonný televizní a rozhlasový vysílač pro Prahu byla poprvé formulována už roku 1974.

Dosavadní situace, kdy se televizní signál šířil provizorně z Petřínské rozhledny (odkud byl v 50. a 60. letech vysílán první pražský televizní program), byla nevyhovující. Ministerstvo spojů proto od roku 1975 prosazovalo návrh na 160 metrů vysoký stožár na Petříně – tento záměr měl zajistit pokrytí Prahy silným signálem bez nutnosti přesměrovávat televizní antény desetitisíců domácností.

Za technickým zdůvodněním projektu lze vnímat i širší politické souvislosti. Vysílač měl zajistit spolehlivé šíření televizního a rozhlasového vysílání po celé metropoli, což bylo prezentováno jako veřejný zájem. Někteří Pražané však tehdy spekulovali, že skutečným motivem mohla být snaha režimu rušit příjem zahraničního (zejména západního) vysílání silnějším lokálním signálem.

Tento názor historik architektury Zdeněk Lukeš shrnuje tak, že věž vnímal jako „stavbu, která symbolizuje aroganci moci“, neboť se věřilo, že svým výkonem přehluší zahraniční vysílání. Oficiálně však šlo o projekt zajišťující modernizaci televizního pokrytí – rozhodnutí o stavbě nového vysílače schválila federální vláda ČSSR usnesením č. 71/1983 s plánovanými náklady 250 milionů Kčs a termínem zprovoznění k 1. lednu 1991.

Pro pochopení kontextu je důležité zmínit, že projekt vysílače spadal do období, kdy se připravovala asanace Žižkova – rozsáhlá přestavba této čtvrti. Od 70. let probíhala demolice starých činžovních domů v Žižkově s cílem nahradit je moderními panelovými objekty.

Tento plán však nebyl do roku 1989 zcela dokončen a stal se symbolem necitlivých zásahů do historického města.

Prvním zásadním tématem při plánování vysílače bylo určení vhodné lokality. Zpočátku se logicky uvažovalo o Petříně, kde již stála rozhledna využívaná pro vysílání. Tento záměr však narazil na silný odpor památkářů, kteří varovali, že vysoký stožár by narušil historické panorama Pražského hradu a celého centra.

Po dlouhých debatách nakonec v roce 1984 památková péče prosadila zamítnutí petřínské varianty a přiměla investora hledat jiné místo. Praha jakožto město v členitém terénu neumožňovala umístit vysílač daleko za centrum (jako je běžné ve světových metropolích), protože kopcovitý reliéf by bránil pokrytí signálem.

Logicky se tedy zvažovaly další vyvýšeniny: Bohdalec, vrch Parukářka, plocha Pankráce u Kongresového centra či Riegrovy sady. Každé z těchto míst však mělo nějaký závažný problém – od kolize s leteckými koridory až po nestabilní geologické podloží.

Například u Pankráce se zjistilo, že aby odtud signál pokryl celé město, musela by plánovaná věž být o celých 100 metrů vyšší než žižkovská, což bylo nepřijatelné.

Jako optimální se nakonec ukázala oblast na rozhraní Žižkova a Vinohrad – Mahlerovy sady u ulice Fibichova. Tato volba měla několik důvodů. Pozemek tehdy tvořil zanedbaný park, vzniklý na místě bývalého židovského hřbitova (viz níže), což režim považoval za relativně volnou plochu v širším centru bez nutnosti bourat další obytné bloky.

Zajímavou roli sehrál i fakt, že v těsném sousedství (Fibichova 2) stála městská telefonní ústředna z 30. let, odkud byly kdysi prováděny první pokusné televizní přenosy – historik architektury Jakub Potůček poukazuje, že toto sousedství symbolicky podtrhlo kontinuitu místa s počátky televizního vysílání.

V roce 1983 tedy federální vláda oficiálně schválila umístění nového vysílače v Mahlerových sadech.

Úkolem byl pověřen právě architekt Václav Aulický, zkušený v oblasti průmyslových a telekomunikačních staveb, spolu s hlavním statikem Jiřím (Jurajem) Kozákem a inženýrem Alexem Bémem.

Projekt výškové věže tohoto typu nebyl v té době vůbec běžnou architektonickou zakázkou – šlo primárně o technickou stavbu, což přiznává i sám autor: „Vysílač je v první řadě technická stavba a tomu se architekt musí přizpůsobit,“ vzpomíná Václav Aulický.

Aulický se svým týmem nejprve analyzoval dvě klíčové lokality – Petřín a Mahlerovy sady – a vytvořil zhruba dvacet variant možného řešení nosné konstrukce. V úvahách o Petříně vyzkoušeli různé typy: od klasického kotveného stožáru až po odvážnější hyperboloidní věž či jehlu s koulí („jehlu s jablkem“). Pro Mahlerovy sady pak navrhovali konstrukce s jedním, třemi i čtyřmi nosnými tubusy, než došli k závěru, že varianta se třemi tubusy je pro dané místo nejvhodnější.

Nakonec tedy zvítězil návrh futuristické věže o třech ocelobetonových tubusech a devíti „kabinách“, který svým štíhlým technicistním vzhledem připomíná kosmickou raketu připravenou ke startu. Toto řešení nebylo samozřejmé – investor (Správa radiokomunikací) původně prosazoval co nejjednodušší betonový stožár s jednou plošinou, který by byl levnější a rychlejší na výstavbu.

Aulický s Kozákem však obhájili odvážnější koncepci argumenty, že jednostožárový železobetonový vysílač by v městské zástavbě působil příliš masivně, navíc by v pražském znečištěném ovzduší rychle degraduoval, zatímco členitá třísloupová konstrukce bude štíhlejší, odolnější a trvanlivější. Tři tubusy z ocelových rour zalitých betonem poskytly větší stabilitu a umožnily do každého z nich umístit samostatnou únikovou cestu pro případ požáru.

Architekt záměrně zdůraznil technický charakter stavby – hladké válcové tubusy nesou tři víceúčelové kabiny umístěné v různé výšce, což věž odlišuje od obvyklých jednoplatformových televizních věží (například berlínské či moskevské).

Tyto kabiny původně sloužily jednak technologickým účelům, jednak jako veřejnosti přístupné prostory – ve výšce 93 metrů vznikla vyhlídková plošina a o něco níže (66 m) restaurace, byť komunistické vedení zprvu veřejnou restauraci na vysílači nechtělo povolit.

Architekt Aulický však již při návrhu počítal s atraktivitou věže pro turisty: vyhlídkové prostory dimenzoval pro 40–50 osob, tedy jeden autobus zahraničních návštěvníků.

Inspiraci pro netradiční vzhled kabin čerpal Aulický i z průmyslového prostředí – zaoblené tvary bez ostrých hran ho napadly po návštěvě kotlárny ve vítkovických železárnách, kde viděl podobně tvarované ocelové pláty.

Investorem a realizátorem projektu byl státní podnik Správa radiokomunikací Praha, stavbu provedly Inženýrské a průmyslové stavby Ostrava. Základní kámen byl položen v říjnu 1985 a výstavba postupovala poměrně svižným tempem.

Již 20. prosince 1988 dosáhla nosná konstrukce výšky 193 metrů, čímž byla hrubá stavba téměř hotova – to vše s předstihem oproti plánu. (Prefabrikované části tubusů i kabiny se montovaly na zemi a poté byly po částech vyzdvihovány jeřábem na své místo.)

Na jaře 1989 se dokonce oznamovalo, že zprovoznění vysílače bude oproti původnímu harmonogramu uspíšeno o půl roku. V té době však zároveň vyvstal praktický problém s budoucím příjmem signálu: protože většina pražských domů měla antény nasměrované na Petřín, bylo nutné je přesměrovat na nový vysílač.

Podnik Kovoslužba odhadl náklady na úpravu společných televizních antén na 77 milionů Kčs a požadoval, aby je investor (Správa radiokomunikací) uhradil – ten to odmítl s poukazem, že zajišťuje vysílání, nikoli domácí příjem.

Spor nakonec muselo rozhodnout až ministerstvo financí, které se zavázalo úpravy antén proplatit ze státního rozpočtu, aby Pražané měli nerušený příjem televizního signálu.

Samotný závěr výstavby výrazně ovlivnily politické změny roku 1989. Po pádu komunistického režimu se z dosud oficiálně chválené stavby stala terč otevřené kritiky. Koncem roku 1989 a v průběhu roku 1990 se zvedla vlna občanských protestů požadujících zastavení prací na „Jakešově prstu“ (jak se věži posměšně říkalo – viz dále).

Objevily se dokonce razantní hlasy žádající okamžité zbourání již stojící věže. Stavba byla na čas skutečně pozastavena a nově se posuzovaly různé aspekty – například se veřejně diskutoval možný vliv elektromagnetického záření na obyvatele Žižkova.

Tyto obavy však zvláštní komise vyvrátila, protože výkon vysílače byl hluboko pod přísnými hygienickými limity tehdejších norem. Po prověření všech rizik a vzhledem k významné investici již vynaložených prostředků se nakonec pokračovalo v dokončovacích pracích.

V průběhu roku 1990 byla věž stavebně dohotovena a začalo se s instalací a oživováním vysílací technologie. Zkušební televizní vysílání z nového vysílače odstartovalo 25. března 1991. Na den 3. května 1991 – symbolicky 38 let a 2 dny po zahájení prvního televizního vysílání v Československu – připadl začátek řádného provozu vysílače.

Pro veřejnost se věž (vyhlídková terasa a restaurace) otevřela oficiálně 17. února 1992. Tím byl celý projekt po sedmi letech výstavby definitivně završen. Žižkovský vysílač se stal nejvyšší stavbou v Praze (216 m).

Jedním z nejbolestnějších aspektů spojených s výstavbou věže bylo její umístění na historicky významném místě – starém židovském hřbitově na Žižkově. Tento hřbitov založený roku 1680 patřil po více než dvě stě let k hlavním židovským pohřebištím pražské komunity a jsou na něm pochováni mnozí významní rabíni, učenci, lékaři a podnikatelé.

Už v roce 1960 komunistická správa města nechala zbourat většinu ohradní zdi hřbitova, povalila náhrobky, zasypala plochu zeminou a na zhruba třech čtvrtinách plochy zřídila veřejný park Mahlerovy sady. Zachována zůstala jen nejstarší, nejcennější část hřbitova při ulici Fibichova. Bohužel právě na této lokalitě padlo roku 1984 rozhodnutí postavit televizní věž.

Příprava staveniště probíhala od roku 1985 za účasti zástupců pražské židovské obce, kteří si vymínili dohled nad výkopovými pracemi a pietní přemístění nalezených ostatků na nový židovský hřbitov v Olšanech.

Přesto lze průběh zemních prací označit za devastaci paměti místa. Svědectví místních obyvatel hovoří o tom, že při hloubení základů věže docházelo k ničení hrobů a náhrobků ve velkém – podle Lukeše si prý kluci z okolí dokonce kopali s lebkami jako s míčem.

Stavební firmy bohužel nedodržely přesně dohody o pečlivém dokumentování a zachování nalezených náhrobků; mnoho jich bylo nenávratně zničeno a odvezeno na skládku bez možnosti odborné dokumentace. Část exhumovaných ostatků se skutečně stihla přemístit na Olšany, nicméně z hlediska památkové péče došlo k definitivnímu zničení místa, které existovalo přes tři století.

Architekt Aulický se proti obviněním z barbarského přístupu ke hřbitovu ohrazoval. Tvrdil, že pražská židovská obec sama ochotně odprodala potřebné pozemky, protože v 80. letech byl prodej nemovitostí jedním z mála zdrojů jejích příjmů.

Podle Aulického nebylo znesvěcení úmyslné ani systematické – „nějaké ostatky se našly, přenášely se do starší části hřbitova nebo na Olšany, žádné barbarství se tam nedělo“, uvedl v rozhovoru pro ČTK.

Dnes je z někdejšího hřbitova zachován pouze zlomek – stará část s nejstaršími náhrobky zůstala nedotčena a od roku 2001 je znovu upravena jako pietní místo přístupné veřejnosti.

V roce 2022 zde byl dokonce odhalen pomník „Návrat kamenů“, vytvořený z fragmentů židovských náhrobků, které byly v minulosti zneužity jako dlažební kostky – symbolicky tak připomíná i osud náhrobků ze Žižkova. Žižkovská věž ovšem navždy změnila charakter tohoto prostoru: kde kdysi leželo tiché město mrtvých, tyčí se dnes chladná technická dominanta.

Od samého počátku šlo o stavbu krajně kontroverzní i z hlediska urbanismu a panoramatu města. Žižkovský vysílač vyrostl v těsné blízkosti historického centra Prahy a svými 216 metry výrazně převýšil všechny okolní stavby, včetně pražských věží a věžiček, které po staletí definují siluetu města.

Památkáři varovali, že jakákoli vysoká věž v této zóně naruší tradiční obraz metropole. Právě proto dokázali zabránit původnímu plánu na Petříně, odkud by televizní stožár konkuroval siluetě Hradu.

Přesun na Žižkov problém do určité míry zmírnil – věž je opticky „schovaná“ za horizontem při pohledu od Pražského hradu – ale z mnoha jiných úhlů zůstala nepřehlédnutelná. Kritici poukazovali, že trojice stříbřitých tubusů výrazně a necitlivě zasahuje do většiny průhledů z historického centra.

Zdeněk Lukeš hodnotí architektonický přínos věže skepticky: podle něj je „velmi robustní“ a panoramatu spíše škodí. Klub Za starou Prahu dodnes řadí její výstavbu k největším prohrám památkové péče v Praze 20. století – po bok takovým zásahům, jako bylo třeba zboření secesního nádraží na Těšnově.

Věž nicméně stojí na rozhraní Žižkova a Vinohrad, tedy v části města, která již doznala významných změn v důsledku zmíněné asanace. V její těsné blízkosti byly už v 80. letech postaveny nové široké komunikace (prodloužení Ondříčkovy ulice) a několik výškových panelových domů u Olšanského náměstí.

Žižkovská vysílací věž tak měla zapadnout do přeměněné čtvrti plné moderních staveb. Protože však asanace nebyla dokončena, zůstala věž osamoceným solitérem čnícím nad převážně historickou zástavbou, což její vnímání ještě ztížilo.

Mnozí Pražané ji považovali za cizorodý prvek, který popírá dosavadní charakter města „stověžatého“ a nahrazuje jej vizí socialistické futuristické metropole.

V tomto smyslu se objevovaly i vtipy a nápady – například publicista Jaroslav Veis v roce 1990 v Lidových novinách navrhl bizarní řešení: podříznout žižkovskou věž u paty a celý tubus zasunout do nedokončeného Strahovského tunelu, čímž by se elegantně odstranily dvě kontroverzní stavby pozdního komunismu naráz.

Tento sarkastický nápad ilustruje, do jaké míry byla věž vnímána jako urbanistický omyl, s nímž si Praha neví rady.

Na mezinárodní scéně budí žižkovský vysílač rovněž rozporuplné reakce. Často bývá řazen do žebříčků nejproblematičtějších staveb: například server VirtualTourist.com ho kolem roku 2009 označil za druhý nejošklivější objekt na světě (po brutalistickém divadle v Baltimore).

Podobné ankety vyhlašovala i televize CNN či agentura Reuters a i tam se pražská věž pravidelně umísťovala na předních příčkách nelichotivých seznamů. Na druhé straně, z čistě technického a architektonického hlediska vzbuzuje věž také určité uznání – jde o výjimečnou ukázku high-tech architektury osmdesátých let, první a poslední televizní věž postavenou přímo v centru města v celém Československu.

Veřejnost přijala žižkovskou věž zprvu převážně negativně. V posledních letech komunistického režimu nebyla otevřená kritika velkých staveb obvyklá, ale u vysílače se odpor projevoval alespoň v soukromých hovorech a lidové tvořivosti. Věž si vysloužila hned několik posměšných přezdívek.

Nejznámější z nich jsou „Jakešův prst“ a „Biľakova jehla“, narážející na prominentní komunistické funkcionáře Milouše Jakeše a Vasila Biľaka. Tyto přezdívky dávaly najevo, že lidé vnímají stavbu jako pýchu vládnoucí strany – Jakešův vztyčený ukazovák symbolizující mocenské gesto namířené proti Pražanům.

Další lidová označení jako „raketa“ či „Bajkonur“ (podle sovětského kosmodromu) pak odkazovala k neobvyklému tvaru věže připomínajícímu vesmírnou raketu.

Po listopadu 1989, kdy padla cenzura, se negativní názory ozývaly již veřejně. Mnozí obyvatelé Žižkova a širší pražská veřejnost dávali najevo rozhořčení nad tím, že věž „hyzdí Prahu“ a byla jim vnucena bez ohledu na jejich názor. Na veřejných shromážděních počátkem roku 1990 se objevila hesla žádající „Zbořte tu obludu“.

Jak bylo zmíněno, určitou dobu se skutečně zvažovalo, zda nedokončenou stavbu nestrhnout. V tiskových komentářích se věž stávala symbolem všeho špatného, co normalizační režim v architektuře napáchal – vedle zmiňovaného Strahovského tunelu byla připomínána i demolice podhradí nebo necitlivé sídlištní celky.

Vtipkovalo se, že nejlepší výhled na Prahu je právě z vrcholu žižkovské věže, protože je to jediné místo, odkud tuto věž není vidět.

Od uvedení vysílače do provozu uplynulo už více než třicet let a postoj veřejnosti se do jisté míry proměnil. Z objektu nenáviděného značnou částí Pražanů se postupně stala přijímaná součást panoramatu – byť dodnes budí emoce. Zvláště od roku 2000, kdy umělec David Černý instaloval na tubusy vysílače svá legendární obří miminka , získala věž nový, hravější nádech.

Černého černá batolata lezoucí po konstrukci překvapivě sklidila pozitivní ohlas a pomohla změnit vnímání stavby. Místo čistě technického monolitu tu najednou byl prvek současného umění, který vzbudil zvědavost turistů i náklonnost místních.

Věž se začala objevovat v propagačních materiálech jako jedna z kuriozit moderní Prahy. Noční nasvícení věže v barvách trikolóry (poprvé roku 2006) zase učinilo z vysílače objekt oslav a připomínek – například při výročí 125 let povýšení Žižkova na město se věž rozsvítila národními barvami. To vše přispělo k tomu, že dnešní generace již Žižkovskou věž nevnímá jednotně negativně.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Žižkovský_vysílač

https://www.archiweb.cz/n/domaci/lide-si-za-20-let-na-zprvu-zavrhovanou-vez-zvykli

https://wave.rozhlas.cz/zizkovsky-vysilac-jsem-puvodne-navrhovat-nechtel-rozumne-vyskove-stavby-do-prahy-8286684

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/regiony/pred-triceti-lety-zacala-na-zkousku-vysilat-zizkovska-vez-dodnes-je-kontroverzni-dominantou-prahy-36336

https://www.iumeni.cz/knihy-casopisy/architektura/zizkovska-vez-9788001063286/

https://praha.rozhlas.cz/ikonicka-stavba-po-ktere-lezou-obri-mimina-zizkovska-vez-je-neprehlednutelnou-9570508

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-cestovani-zizkovska-vez-271587

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/zizkov-vez-praha-restaurace-vyhlidka_2202172111_voj

https://primavylety.cz/zizkovska-televizni-vez-kontroverzni-dominanta-s-uzasnym-vyhledem-na-prahu/