Článek
Bhateri leží asi padesát kilometrů od Džajpuru, hlavního města Rádžasthánu, zhruba tak daleko jako Mělník od Prahy. Většina vesnice patří ke Gudžarům, majetné kastě zemědělců a pastevců, kteří tu mají půdu, dobytek i hlavní slovo. Bhanwari Déví a její muž Mohan Lál Pradžapat jsou z kasty hrnčířů, která stojí o několik příček níž. Rádžasthán patří k místům, kde se dodnes každý rok provdávají tisíce dětí, některé jen pár měsíců staré. Nejvíc svateb se koná o jarním svátku Akha Tídž, který se považuje za šťastný den pro sňatky. Když za Bhanwari v roce 2017 přijela reportérka BBC a zeptala se, jestli se po všem, co zažila, bojí, odpověděla: „Ani na minutu. Copak jste dnes ke mně nevešla rovnou do domu? Nechávala bych dveře odemčené, kdybych se bála?“
Nevěstou v pěti letech
Kdy se narodila, neví, a nezná ani rok. V roce 2018 odhadovala, že jí bude přes šedesát. Do školy nikdy nechodila a neumí číst ani psát. Provdali ji v pěti nebo šesti letech za osmiletého nebo devítiletého Mohana a do Bhateri, kde žila jeho rodina, se přestěhovala ještě jako dívka. Manželství bylo spokojené, měli čtyři děti a Bhanwari neměla žádný osobní důvod bojovat proti dětským sňatkům. Obě své dcery ostatně taky provdala jako malé. „Tehdy jsem ještě nebyla v Mahila Vikas,“ vysvětlila později novináři časopisu Tehelka. Tak se v hindštině jmenoval vládní program pro rozvoj žen, který jí obrátil život.
V roce 1985 se do programu přihlásila, protože rodina potřebovala peníze. Stala se z ní „sáthin“, což v hindštině znamená kamarádka. Za dvě stě rupií měsíčně, tehdy zhruba za dvě stě korun, chodila po vesnici od domu k domu. Učila ženy hygieně a plánovanému rodičovství, přemlouvala je, ať posílají dcery do školy, a varovala před věnem, zabíjením novorozených děvčat a dětskými sňatky. Pomáhala sousedům se zásobováním, s vodou a s výplatou minimální mzdy na nouzových pracích v době sucha. V roce 1987 se zastala ženy ze sousední vesnice, kterou se někdo pokusil znásilnit. Vesnice ji tehdy podporovala, protože pomáhala všem.
Na jaře 1992 vyhlásila vláda Rádžasthánu kampaň proti dětským sňatkům, která měla vyvrcholit před svátkem Akha Tídž. Sáthin měly obcházet rodiny a přemlouvat je, ať se svatbou počkají. Bhanwari se dozvěděla, že Ramkaran Gudžar chystá svatbu své devítiměsíční dcery, a podle pokynů ho nejdřív přemlouvala a pak to nahlásila nadřízeným. Věděla, že si zahrává. „Říkala jsem úředníkům, že ti lidé jsou nebezpeční a že si pro mě přijdou. Oni ale řekli, že musíme zastavit všechny dětské sňatky, a poslali tam policistu. Ten přišel, snědl svatební sladkosti a odešel,“ vzpomínala po pětadvaceti letech.
Pátého května, v den svátku, přijel do Bhateri okresní úředník se zástupcem policejního šéfa a svatbu ten den opravdu zastavili. Holčičku provdali hned další noc ve dvě hodiny ráno a nikdo proti tomu nezakročil. Vesnice si ale policejní návštěvy spojila s Bhanwari. Gudžarové vyhlásili bojkot, přestali rodině prodávat mléko, kupovat Mohanovy hliněné hrnce a nedovolili jim brát vodu ze studny. Kdo jim chtěl pomoct, toho zastrašili. Někdo zničil jejich úrodu, Mohana zbil jeden ze sousedů a Bhanwari zůstala ve vesnici sama.
Soumrak na poli
Dne 22. září 1992 se kolem šesté večer s Mohanem vrátili na pole. „Byl soumrak. Manžel a já jsme pracovali na poli, když ho začali mlátit klacky. Bylo jich pět,“ řekla Bhanwari BBC. Přiběhla mu na pomoc a prosila je o slitování. V trestním oznámení pak jmenovala bratry Ramsukha, Gjarsu a Ramkarana Gudžarovy, otce té holčičky, jejich strýce Badriho a bráhmana Šravana Šarmu. Dva z mužů drželi Mohana, Ramsukh držel ji a strýc s jedním ze synovců ji podle oznámení znásilnili. V pozdějších rozhovorech mluvila o třech.
„Dva mě drželi, zatímco ostatní páchali ten hrůzný čin. Upadl jsem do šoku a deprese a trvalo měsíce, než jsem z toho vyšel,“ řekl Mohan o čtyřiadvacet let později. Na rozdíl od příbuzných, sousedů i vlastní kasty při ní stál celou dobu. „Proč vinit oběť?“ ptal se ještě po patnácti letech. Bhanwari se ten večer rozhodla, že mlčet nebude, a v Indii roku 1992 bylo takové rozhodnutí pro ženu z vesnice skoro neslýchané.
Nejdřív šla za svou nadřízenou a s ní pak na policejní stanici v nedalekém Bassi. Policisté jí nevěřili a ptali se, jestli vůbec ví, co je znásilnění. Trestní oznámení sepsali teprve po hodinách výslechu. Na zdravotním středisku ji pak mužský lékař odmítl vyšetřit, a protože ženská lékařka tam nebyla, poslal ji do nemocnice v Džajpuru. Do žádanky napsal, že jde o vyšetření „ke stanovení věku oběti“. Tak se běžně ověřovalo, jestli je nevěsta dost stará na svatbu, a Bhanwari bylo přes čtyřicet.
V Džajpuru odmítl soudní lékař cokoli udělat bez příkazu soudce. Soudce už měl po pracovní době a příkaz vydal až druhý den, a to jen na obecné vyšetření, ne na vyšetření po znásilnění. Výtěr odebrali 52 hodin po činu, přestože indický zákon vyžaduje do čtyřiadvaceti hodin. Škrábance a modřiny do zprávy nikdo nezapsal a na bolesti, na které si stěžovala, nikdo nedal.
Pak ji poslali zpátky na stanici v Bassi, kde po ní policisté chtěli, aby jim jako důkaz nechala svou sukni. Jiné oblečení jí nedali. Bhanwari se zahalila do Mohanova turbanu, na kterém byla ještě jeho krev z toho večera v poli. V jednu hodinu v noci pak šli oba tři kilometry pěšky do vesnice nejbližší kolegyně, kde mohli přespat.
Šestý soudce
O tři dny později otiskl rádžasthánský deník Rádžasthán Patrika krátkou zprávu, že žena z Bhateri oznámila hromadné znásilnění, a za týden k ní napsal úvodník Krutá událost. Případu se chopily ženské organizace z Džajpuru a Dillí a ulicemi Džajpuru prošly první pochody. Útočníci přiznali, že došlo k potyčce, ale znásilnění popřeli, a vesnice se postavila za ně. Bhanwari podle sousedů pošpinila jméno Bhateri. Když později odjela na konferenci do Pekingu, říkali, že „uřízla Indii nos“, jak se v hindštině mluví o tom, kdo přivede zemi do hanby.
Vyšetřování nakonec převzala federální policie CBI a pět obviněných zatkla až víc než rok po činu. V prosinci 1993 jim soudce rádžasthánského nejvyššího soudu N. M. Tibréwal odmítl povolit propuštění na kauci a do usnesení napsal: „Jsem přesvědčen, že Bhanwari Déví byla hromadně znásilněna jako pomsta za to, že se pokusila zastavit sňatek Ramkaranovy nezletilé dcery.“
V roce 1994 jí útočníci nabídli peníze, aby oznámení stáhla. Odpověděla jim, ať řeknou stařešinům vesnice, že ji znásilnili, a vrátí jí tak čest. Odmítli. Bhanwari odmítla i odškodné od státu, aby nikdo nemohl tvrdit, že si to vymyslela kvůli penězům. „Lidi si odškodné za znásilnění pletou s prostitucí,“ vysvětlila to později aktivistka Kavita Srivastavová, která ji léta doprovázela.
Proces u okresního soudu v Džajpuru se táhl dva roky a soudci se v něm z nevysvětlených důvodů vystřídali pětkrát. Rozsudek 15. listopadu 1995 vynesl až šestý. Obžalované zprostil viny ze znásilnění a podle BBC je odsoudil jen za napadení a spiknutí k devíti měsícům vězení. Odůvodnění pak vyvolalo pobouření po celé Indii i v zahraničí. Soudce v něm uvedl, že muži z vyšší kasty, mezi nimiž byl dokonce bráhman, by se kvůli rituální čistotě ženy z nižší kasty nedotkli. Pochyboval, že by se muž středního věku účastnil znásilnění před vlastním synovcem, a že by manžel, který při svatbě slíbil ženu chránit, jen přihlížel. A protože lékařské vyšetření proběhlo až po 52 hodinách, mohla si to podle něj Bhanwari vymyslet. Zpoždění přitom zavinily úřady.
Jedna věta rozsudku, kterou pak citovaly ženské organizace po celé zemi, zní v češtině takto: „Indická kultura ještě neklesla tak hluboko, aby prostý venkovan zapomněl na všechny meze slušnosti a vrhl se na ženu jako divý vlk.“
Vítězný pochod
Pět osvobozených mužů se domů vracelo jako vítězové. Poslanec rádžasthánského parlamentu za stranu BJP Kanhaiyá Lál Míná pro ně uspořádal v Džajpuru vítězný pochod. Přišla i ženská sekce jeho strany a nazvala Bhanwari lhářkou. O měsíc později prošly stejnými ulicemi tisíce lidí, kteří žádali spravedlnost pro ni. Předsedkyně indické Národní komise pro ženy napsala hlavnímu soudci, že rozsudek pošlapal základní principy spravedlnosti. Vláda Rádžasthánu se k odvolání dlouho neměla, nakonec ho ale v únoru 1996 pod tlakem podala.
Pomluvy přežily i rozsudek. Ještě v roce 2014 stálo v anglické verzi Wikipedie, že se Bhanwari „nafoukaně producírovala po vesnici“ a rozdávala „nevyžádané rady svým společenským nadřízeným“. Anonymní editoři ji tam nazývali vesnickou courou a své věty podkládali odkazy na odborné články, ve kterých nic takového nestálo. Přišla na to až novinářka Urvashi Sarkarová, která o tom napsala článek, a heslo pak začali opravovat dobrovolní editoři.
Stát se k Bhanwari jako zaměstnavatel nehlásil. Tvrdil, že ji přepadli v poli, a ne v práci, takže za nic neodpovídá. Aktivistky odpovídaly, že ji přepadli právě kvůli práci, a pět ženských organizací pod společným názvem Višakha podalo k Nejvyššímu soudu Indie veřejnou žalobu. V srpnu 1997 soud vydal takzvané směrnice Višakha, první pravidla na ochranu žen před sexuálním obtěžováním na pracovišti v Indii. V roce 2013 se z nich stal zákon. Platí pro úřady i soukromé firmy a opírala se o něj i indická vlna #MeToo v roce 2018. Americké rádio NPR tehdy Bhanwari nazvalo matkou indického #MeToo. Hashtag neznala, mobil nemá.
Zdroje:
https://www.bbc.com/news/world-asia-india-39265653
https://www.npr.org/2018/10/24/659917663/they-deserve-justice-mother-of-india-s-metoo-speaks-out
https://web.archive.org/web/20120527074809/http://www.tehelka.com/story_main34.asp?filename=hub131007A_MIGHTY.asp
https://www.rediff.com/news/special/why-we-must-join-bhanwari-devi-in-her-fight-for-justice/20160219.htm
https://www.indiatoday.in/magazine/special-report/story/19951215-womens-group-shaken-after-jaipur-court-dismisses-bhanwari-devi-rape-case-and-clears-accused-808044-1995-12-14
https://feminisminindia.com/2017/03/03/bhanwari-devi-essay/
https://cjp.org.in/as-metoo-mounts-bhanwari-devis-struggle-must-not-be-forgotten/
https://kafila.online/2014/06/27/wikipedia-bhanwari-devi-and-the-need-for-an-alert-feminist-public-urvashi-sarkar/
