Článek
Hleděla zmateně kolem, zatímco jí asistentka v bílém plášti opatrně přidržovala misku s mlékem pod čenich. Šavka pomalu olízla několik kapek. Na opačném konci téhož těla se Broďagovi z hrdla vydral tichý sten. Dva páry očí, patřící dvěma různým psům, zamrkaly nezávisle na sobě.
Dvouhlavý pes žil. V místnosti zavládlo ohromené ticho, v němž bylo slyšet jen chvějivé oddechování podivného tvora. Doktor Vladimir Demichov stál opodál se založenýma rukama, tvář vážnou a soustředěnou. Po pěti letech experimentů právě světu předvedl nejbizarnější výtvor moderní medicíny.
Vladimir Petrovič Demichov býval zamlada tichým, zvídavým studentem. Narodil se roku 1916 v jihoruské vesnici a už jako dospívající kluk vyráběl improvizované přístroje ze všeho, co mu přišlo pod ruku. Už roku 1937, ve svých jedenadvaceti, sestrojil primitivní umělé srdce a na univerzitě ve Voroněži je implantoval do těla psa – zvíře díky němu žilo dvě hodiny.
Válečná léta prožil jako patolog u Rudé armády. Denně viděl čerstvě zmrzačené vojáky a smrt na bojišti; mladíci zoufale prchali před hrůzami fronty, často i za cenu sebepostřelení.
Takové případy se trestaly popravou, Demichov však riskoval vlastní krk a u mnohých zfalšoval posudky – raněné lháře vydával za poctivé raněné hrdiny, jen aby jim zachránil život. Už tehdy se projevil jako muž pevně přesvědčený, že každý život stojí za záchranu, a jako lékař udělá vše pro to, aby ho uchoval.
Po válce se Demichov vrátil k vědecké práci v moskevských laboratořích. V následujících letech neúnavně posouval hranice medicíny a šokoval své kolegy.
Transplantoval psům srdce, plíce, játra i ledviny, aby zjistil, zda a jak mohou žít s cizími orgány. V roce 1953 provedl první úspěšný koronární bypass na světě. Tyto operace však byly jen předehrou k tomu nejodvážnějšímu – a nejděsivějšímu – experimentu.
Dva psi, jedno tělo
V únoru 1954 se Demichov rozhodl spojit dvě živá zvířata v jedno. Začal transplantovat hlavy a přední poloviny těl menších psů na těla větších hostitelů.
První pokusy působily nemotorně a většina tvorů přežila jen pár dní nebo hodin. Demichov ale vytrval. Každou další operací vylepšoval techniku cévních spojů a učil se z předchozích chyb.
Jeho laboratoří prošly desítky psů; o některé přišel hned na operačním sále, jiné po pár dnech utratil, když se jejich stav zhoršil. Navzdory postupným pokrokům se o etiketu těchto pokusů vedly ostré spory – vždyť šlo o akt, který mnozí považovali za pekelně krutý.
Sovětské úřady označily dvouhlavé psy za nepřijatelné mučení zvířat a v polovině 50. let experimenty málem zarazily. Demichov však měl mocného zastánce ve vedení Ústavu chirurgie, jímž byl armádní generál a šéf chirurgů. Ten mu pomohl zákazy obejít a umožnil svému svěřenci pokračovat. Mladý vědec tak dostal volné pole k uskutečnění svých vizí.
Ve dnech, kdy v Sovětském svazu vrcholila studená válka a vládl strach z vnitřních nepřátel, se v jednom izolovaném moskevském suterénu rodilo cosi nevídaného. Demichov operoval s neochvějnou soustředěností.
Na operační stůl přivedl vždy dva psy: většího dárce a menšího „pasažéra“. Jeho tým pak provedl náročnou a precizní práci – odstranil štěněti celý spodek těla a okamžitě napojil jeho hlavní krevní oběh na krční tepny a žíly velkého psa.
Ruský vaskulární šicí stroj, Demichovův vlastní vynález, dokázal bleskově sešít cévy obou tvorů, než mozky odumřely nedostatkem kyslíku. Během několika hodin tak chirurg spojil dvě živá zvířata v jedno: velkého psa s druhou hlavou na boku krku.
Právě tak vznikla i Šavka s Broďagou – nejznámější dvouhlavý pes historie. Operace v lednu 1959 zabrala Demichovovu týmu pouhé tři a půl hodiny. Když se pak obludné stvoření probudilo k životu, obě hlavy reagovaly samostatně.
Slyšely, viděly, cítily. Malá Šavka dokonce pila mléko, které ji laborantka krmila – ovšem vypitá tekutina neměla kam putovat, její jícen nebyl napojen na žaludek většího psa. Mléko vytékalo hadičkou ven na podlahu.
Přesto to byl pro Demichova triumfální okamžik. Svým kolegům z východoněmecké akademie právě demonstroval, čeho jsou sovětští vědci a jejich technologie schopni. Využil přitom příležitosti i k propagaci – pyšně ukazoval přítomným chirurgům svůj jedinečný cévní stapler, o němž mluvil jako o „sputniku chirurgie“.
Světový úspěch
Sláva dvouhlavého psa se záhy rozletěla do světa. Zatímco dříve zůstávaly Demichovovy pokusy skryty za železnou oponou, teď se o nich psalo i v americkém časopise LIFE, který přinesl fotografie Šavky a Broďagy. Záběry malého psíka přišitého k šedému ovčákovi šokovaly veřejnost.
Z Demichova v očích Západu rázem udělaly šíleného vědce, moderního Frankensteina bez špetky citu. Mnozí novináři a ochránci zvířat ho tvrdě odsoudili jako monstrum.
fotografie z operace v roce 1959
On sám však žádné výčitky necítil. Jeho asistentka Maria Treťjakova později vzpomínala, že šéf spal po nocích klidně a ráno vtipkoval s personálem. „Velký pes ani nechápe, co se děje,“ prohlašoval Demichov, když padla řeč na utrpení zvířat.
„Cítí nanejvýš určité nepohodlí, ale neví proč. Broďaga je vlastně šťastný pes. Znáte to přísloví: dvě hlavy jsou lepší než jedna,“ žertoval s cynickým úsměvem.
Měl svým způsobem pravdu – Broďaga mlčky nesl úděl hostitele, zatímco malá Šavka občas kousla velkého psa do ucha nebo kňučela bolestí. Oba tvorové ale vnímali jen částečně; většinu času byli pod sedativy a v šoku.
Život Šavky a Broďagy byl krátký. Čtyři dny po operaci došlo k nečekané komplikaci – v místě spoje praskla céva a nastalo masivní krvácení. Dvouhlavý pes zemřel, dříve než si jeho dva mozky stačily na podivnou existenci vůbec zvyknout.
Demichovův nejdéle přežívající výtvor tak nadále zůstával jiný pes: Pirat, německý ovčák, který o několik let dříve nosil druhou hlavu dlouhých 29 dní.
V roce 1968 se pak Demichov pokusil vše překonat – v Kyjevě transplantoval hlavu dvouměsíčního štěněte na tělo čtyřletého psa jménem Muchtar a dosažený tvor přežil fantastických 38 dní. Po jeho smrti nechal vědec oba spojené exempláře vycpat a daroval je Muzeu lékařské historie v Rize.
Odkaz dvouhlavého psa
I když se dvouhlavý pes stal snadno zneužitelným symbolem hrůz vědy bez citu, Demichovovy motivace nebyly zlé. Své pokusy nepodnikal pro slávu ani jako bizarní schválnost. Byl to odhodlaný vizionář, který věřil, že šokující experimenty jsou nutné k pokroku medicíny.
Chtěl přijít na způsob, jak zachraňovat lidské životy – jak zraněným či nemocným transplantovat zdravé orgány, aby neumírali zbytečně brzy. Právě to bylo jeho skutečným cílem.
Dvouhlavý pes měl dokázat, že složité cévní spojení mezi dvěma organismy je možné, a posunout chirurgické možnosti dál. V tomto směru byl Demichov skutečně napřed před svou dobou.
Jeho práce výrazně ovlivnila celou generaci lékařů. Mladý jihoafrický chirurg Christiaan Barnard, fascinovaný zprávami o sovětských pokusech, navštívil Demichovovu laboratoř v roce 1960 a 1963. Viděl na vlastní oči to, co si jiní doktoři neuměli ani představit – a uvěřil.
Christiaan Barnard, muž který provedl první transplantaci srdce
Transplantace srdce člověka už se mu nezdála nemožná. V prosinci 1967 Barnard provedl první úspěšnou transplantaci lidského srdce na světě. A nikdy nezapomněl, komu za svůj úspěch vděčí. „Vždycky jsem tvrdil, že pokud existuje otec transplantace srdce a plic, pak si tento titul zaslouží Demichov,“ prohlásil Barnard po letech. Sovětský vědec tehdy stál v ústraní a dojatě poslouchal uznání ze zahraničí – něčeho, čeho se doma v Rusku dlouho nedočkal.
Vladimir Demichov zemřel v úctyhodném věku 82 let, téměř zapomenut, 22. listopadu 1998. Teprve na sklonku života mu jeho rodná země přiznala zásluhy a ocenila ho Řádem Za zásluhy o vlast.
Zdroje:
https://www.thejournal.ie/two-headed-dogs-794157-Feb2013/
https://www.historydefined.net/vladimir-demikhovs/
https://en.wikipedia.org/wiki/Vladimir_Demikhov
https://allthatsinteresting.com/vladimir-demikhov-two-headed-dog
