Gene Hackman: bouřlivák, který našel klid v ústraní

Když se řekne Gene Hackman, většině lidí vytane na mysli drsný polda Popeye Doyle z Francouzské spojky, což byl ostatně výkon, který mu přinesl prvního Oskara. Nebo možná vidí žoviálního padoucha Lexe Luthora, který v legendárním Supermanovi zosobňoval zloducha s nadhledem a charismatem. Pod tím vším se však skrýval člověk s mimořádně pohnutým osudem: rebel, kterého život naučil prát se s každou nepřízní, a přitom duší introvert, co měl raději samotu než pozlátko Hollywoodu.

Dnes už ho není mezi námi. Gene Hackman a jeho manželka Betsy Arakawa byli ve středu 26. února nalezeni mrtví ve svém domě v Santa Fe v Novém Mexiku. Bylo mu pětadevadesát, jí třiašedesát. Kromě nich se v domě našel i mrtvý pes. Dle místního šerifa Adana Mendozy zatím nic nenasvědčuje tomu, že by na místě došlo k cizímu zavinění. Jak se tedy Gene Hackman, dvojnásobný držitel Oskara, dostal od bouřlivého mládí až k pokojnému konci v ústraní?

Už od dětství byl horká hlava. V šestnácti se pohádal učitelem, odešel ze školy a dělal, co se namane. Většina brigád mu vydržela jen chvíli. Nakonec ho napadlo, že u Námořní pěchoty (US Marines) možná najde řád. Podal přihlášku, lhal o svém věku a byl přijat. Brzy zjistil, že vzpouru v duši nezvládne potlačit, ani při drsné armádní železné kázni.

Jednou prý havaroval na motorce tak nešťastně, že si polámal většinu kostí v těle. Díky tomu se vyhnul frontové linii v Koreji, což mu možná zachránilo život. Namísto toho skončil jako rozhlasový DJ na vojenských základnách, kde si mimo jiné trénoval svůj hlas. Po odchodu z armády se objevil v New Yorku, střídal práce od stěhování nábytku po podomní prodej a přemýšlel, jestli přece jen neměl zůstat někde daleko od všeho ruchu velkoměsta na samotě.

Jenže ho přece jen lákala jedna myšlenka: herectví. Když se přece jen odhodlal a zamířil do Pasadena Playhouse (známé divadlo v Kalifornii), měl pocit, že konečně objevil místo kam patří – dokud se nepohádal i tam. Vyhazov na sebe nenechal dlouho čekat.

Je zajímavé, že právě během těch hodin na Pasadena Playhouse si Hackman získal dvě duše, které ho doprovázely po velkou část kariéry: Dustina Hoffmana a Roberta Duvalla. Aspoň se mohl utěšovat, že není jediný „outsider“. Všichni tři se proslavili mnohem víc, než by tehdejší učitelé kdy tušili.

Díky roli v Bonnie & Clyde (1967) vyskočilo Hackmanovo jméno mezi oskarové nominace. Kdekdo by mu přál, že teď bude slavný a bohatý, jenže on sám to spíš vnímal jako příležitost tvrdě makat a nemuset se ohlížet na lidi okolo sebe. Pokud ho totiž režiséři nutili točit scény podle svého, uměl se ozvat. A to dost nahlas.

Legendárního Popeye Doyla si střihl ve Francouzské spojce (1971). Špinavé ulice, syrová autenticita a režisér William Friedkin, který bral natáčení jako test tvrdosti. Hackman se na place pohádal s kdekým, prý i režisérovi občas vmetl, že točí nesmysly. Výsledek? Oskar. A o pár let později pak odlišná, ale intenzivní spolupráce třeba s Al Pacinem na Scarecrow (česky Strašák 1973). Že to s Pacinem jiskřilo? Ale ovšem: Pacino měl rád spontánnost, Hackman byl precizní stratég.

Roli univerzálního herce potvrdil i v dalších filmech. Když kdysi říkal, že komiks je mu cizí, byl to spíš marketingový tah. Jeho Lex Luthor v Supermanovi (1978) dokázal, že umí prodat i odlehčené padoušství. Mezitím mu v soukromí zemřel kamarád, rozpadlo se mu dlouholeté první manželství s Faye Malteseovou (měli spolu tři děti) a on sám se dostal do finančních potíží kvůli daním a nevydařeným investicím. Ani to ho neodradilo od práce, spíš to zintenzivnilo jeho chuť brát role všeho druhu. Jeden rok natočil klidně i tři filmy. Kupříkladu v rozmezí 1985 až 1988 jich stihl devět.

Jenže to temné období přineslo i nové šance. Za Hořící Mississippi (1988) získal druhou nominaci na Oskara a nakonec se dočkal druhé sošky za roli sadistického šerifa v Eastwoodových Nesmiřitelných (1992). Dalším milníkem byl Taková zvláštní rodinka. (2001), kde se proslýchalo, že se věčně přel s režisérem Wesem Andersonem, až musel kolega Bill Murray občas dělat prostředníka. Všechno to dokládá, jaký byl Hackman perfekcionista a jak nerad přenechával kontrolu druhým.

Ve chvílích, kdy spílal režisérům nebo se pral s mladíky na ulici (jak se stalo třeba v roce 2001 po menší dopravní nehodě v Los Angeles), byste řekli: Tohle je pravý Popeye Doyle i v civilu. Jenže realita se zdá složitější. Už jeho nejbližší potvrdili, že Hackman mimo kamery působil tiše, nenápadně, byl až plachý a nejraději trávil čas ponořený ve čtení knih nebo v psaní. Možná to vycházelo z toho, co musel překonat v dětství. Možná že byl jen unavený z pozlátka filmového průmyslu, kde se všichni neustále dívají, co máte na sobě a kolik sošek jste posbíral.

Například v jednom rozhovoru uvedl, že ho mrzí, jak se kvůli natáčení odcizil vlastním dětem. Když se v 80. letech nedařilo, musel požádat o auto dokonce svou dceru. A do toho i zdravotní potíže: náznaky rakoviny prostaty, zhoršující se stav cév, riziko infarktu. Jeho druhá žena, pianistka Betsy Arakawa, s níž se oženil v roce 1991, mu poskytla to, po čem toužil – klidné zázemí a partnerskou oporu.

Poslední film Starosti starosty (2004) byl propadák, ale Hackman tvrdil, že to není hlavní důvod jeho odchodu. Nechtěl točit další béčka, zároveň ho také shon a stres z natáčení ohrožoval na zdraví. A tak v roce 2004 v rozhovoru s Larrym Kingem oznámil: „Myslím, že už se k filmování nevrátím.“

Jeho druhá kariéra? Psaní románů, z části historických, z části politických thrillerů. Miloval historii, nořil se do příběhů, ale a tomto poli takové slávy jako v herectví nedosáhl. Zároveň zůstával u toho, co ho bavilo odjakživa: fyzický pohyb. I v pozdním věku sedal na kolo. Několikrát měl nehodu, ve více než devadesáti letech ho dokonce srazilo auto. Přesto se zase postavil na nohy.

To vše se odehrávalo v Santa Fe, ve městě, kam se uchýlil na „druhý důchod“. Maloval, psal knihy, staral se o dům. A hlavně mohl trávit čas s rodinou, kterou během nejslavnějších let tolik zanedbával. Jak sám poznamenal, byl rád, že si konečně může povídat s dětmi a vnoučaty, aniž by ho zrovna honil režisér a volal ho na plac.

Gene Hackman se sám považoval za muže, který přišel odnikud a měl štěstí. Proto možná nikdy neholdoval slávě a rudým kobercům. Když nastal čas odejít na definitivní „prázdniny“, zvolil si odlehlost pouštní krajiny v Novém Mexiku. Působí to skoro jako život poustevníka, jen s tužkou, papírem a manželkou po boku.

Až budete znovu sledovat jeho staré filmy s chraplavým hlasem a nekompromisním pohledem, můžete si vzpomenout, že za tím drsným šklebem stál člověk s bouřlivým osudem, toužící po klidu a míru.

Zdroje:

https://www.csfd.cz/tvurce/410-gene-hackman/prehled/

https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/films/news/gene-hackman-death-latest-updates-wife-santa-fe-b2705677.html

https://www.reuters.com/article/lifestyle/just-a-minute-with-gene-hackman-on-his-retirement-idUSN04295530/

https://www.youtube.com/watch?v=RdHkuuTtVgA

https://www.youtube.com/watch?v=vDjlo4yzuhA