Článek
Když se řekne Gene Hackman, většině lidí vytane na mysli drsný polda Popeye Doyle z Francouzské spojky, což byl ostatně výkon, který mu přinesl prvního Oskara. Nebo možná vidí žoviálního padoucha Lexe Luthora, který v legendárním Supermanovi zosobňoval zloducha s nadhledem a charismatem. Pod tím vším se však skrýval člověk s mimořádně pohnutým osudem: rebel, kterého život naučil prát se s každou nepřízní, a přitom duší introvert, co měl raději samotu než pozlátko Hollywoodu.
Dnes už ho není mezi námi. Gene Hackman a jeho manželka Betsy Arakawa byli ve středu 26. února nalezeni mrtví ve svém domě v Santa Fe v Novém Mexiku. Bylo mu pětadevadesát, jí třiašedesát. Kromě nich se v domě našel i mrtvý pes. Dle místního šerifa Adana Mendozy zatím nic nenasvědčuje tomu, že by na místě došlo k cizímu zavinění. Jak se tedy Gene Hackman, dvojnásobný držitel Oskara, dostal od bouřlivého mládí až k pokojnému konci v ústraní?
Rebelské mládí a vliv armády
Už od dětství byl horká hlava. V šestnácti se pohádal učitelem, odešel ze školy a dělal, co se namane. Většina brigád mu vydržela jen chvíli. Nakonec ho napadlo, že u Námořní pěchoty (US Marines) možná najde řád. Podal přihlášku, lhal o svém věku a byl přijat. Brzy zjistil, že vzpouru v duši nezvládne potlačit, ani při drsné armádní železné kázni.

Gene Hackman zamlada
Jednou prý havaroval na motorce tak nešťastně, že si polámal většinu kostí v těle. Díky tomu se vyhnul frontové linii v Koreji, což mu možná zachránilo život. Namísto toho skončil jako rozhlasový DJ na vojenských základnách, kde si mimo jiné trénoval svůj hlas. Po odchodu z armády se objevil v New Yorku, střídal práce od stěhování nábytku po podomní prodej a přemýšlel, jestli přece jen neměl zůstat někde daleko od všeho ruchu velkoměsta na samotě.
Jenže ho přece jen lákala jedna myšlenka: herectví. Když se přece jen odhodlal a zamířil do Pasadena Playhouse (známé divadlo v Kalifornii), měl pocit, že konečně objevil místo kam patří – dokud se nepohádal i tam. Vyhazov na sebe nenechal dlouho čekat.
Přátelství s Hoffmanem a první krok do velkého světa filmu
Je zajímavé, že právě během těch hodin na Pasadena Playhouse si Hackman získal dvě duše, které ho doprovázely po velkou část kariéry: Dustina Hoffmana a Roberta Duvalla. Aspoň se mohl utěšovat, že není jediný „outsider“. Všichni tři se proslavili mnohem víc, než by tehdejší učitelé kdy tušili.
Díky roli v Bonnie & Clyde (1967) vyskočilo Hackmanovo jméno mezi oskarové nominace. Kdekdo by mu přál, že teď bude slavný a bohatý, jenže on sám to spíš vnímal jako příležitost tvrdě makat a nemuset se ohlížet na lidi okolo sebe. Pokud ho totiž režiséři nutili točit scény podle svého, uměl se ozvat. A to dost nahlas.

Gene Hackman 1972
Tvrdohlavý univerzál
Legendárního Popeye Doyla si střihl ve Francouzské spojce (1971). Špinavé ulice, syrová autenticita a režisér William Friedkin, který bral natáčení jako test tvrdosti. Hackman se na place pohádal s kdekým, prý i režisérovi občas vmetl, že točí nesmysly. Výsledek? Oskar. A o pár let později pak odlišná, ale intenzivní spolupráce třeba s Al Pacinem na Scarecrow (česky Strašák 1973). Že to s Pacinem jiskřilo? Ale ovšem: Pacino měl rád spontánnost, Hackman byl precizní stratég.
Roli univerzálního herce potvrdil i v dalších filmech. Když kdysi říkal, že komiks je mu cizí, byl to spíš marketingový tah. Jeho Lex Luthor v Supermanovi (1978) dokázal, že umí prodat i odlehčené padoušství. Mezitím mu v soukromí zemřel kamarád, rozpadlo se mu dlouholeté první manželství s Faye Malteseovou (měli spolu tři děti) a on sám se dostal do finančních potíží kvůli daním a nevydařeným investicím. Ani to ho neodradilo od práce, spíš to zintenzivnilo jeho chuť brát role všeho druhu. Jeden rok natočil klidně i tři filmy. Kupříkladu v rozmezí 1985 až 1988 jich stihl devět.
Jenže to temné období přineslo i nové šance. Za Hořící Mississippi (1988) získal druhou nominaci na Oskara a nakonec se dočkal druhé sošky za roli sadistického šerifa v Eastwoodových Nesmiřitelných (1992). Dalším milníkem byl Taková zvláštní rodinka. (2001), kde se proslýchalo, že se věčně přel s režisérem Wesem Andersonem, až musel kolega Bill Murray občas dělat prostředníka. Všechno to dokládá, jaký byl Hackman perfekcionista a jak nerad přenechával kontrolu druhým.
Drsný navenek, citlivý uvnitř
Ve chvílích, kdy spílal režisérům nebo se pral s mladíky na ulici (jak se stalo třeba v roce 2001 po menší dopravní nehodě v Los Angeles), byste řekli: Tohle je pravý Popeye Doyle i v civilu. Jenže realita se zdá složitější. Už jeho nejbližší potvrdili, že Hackman mimo kamery působil tiše, nenápadně, byl až plachý a nejraději trávil čas ponořený ve čtení knih nebo v psaní. Možná to vycházelo z toho, co musel překonat v dětství. Možná že byl jen unavený z pozlátka filmového průmyslu, kde se všichni neustále dívají, co máte na sobě a kolik sošek jste posbíral.
Například v jednom rozhovoru uvedl, že ho mrzí, jak se kvůli natáčení odcizil vlastním dětem. Když se v 80. letech nedařilo, musel požádat o auto dokonce svou dceru. A do toho i zdravotní potíže: náznaky rakoviny prostaty, zhoršující se stav cév, riziko infarktu. Jeho druhá žena, pianistka Betsy Arakawa, s níž se oženil v roce 1991, mu poskytla to, po čem toužil – klidné zázemí a partnerskou oporu.
Těžký konec v Hollywoodu a nový život v ústraní
Poslední film Starosti starosty (2004) byl propadák, ale Hackman tvrdil, že to není hlavní důvod jeho odchodu. Nechtěl točit další béčka, zároveň ho také shon a stres z natáčení ohrožoval na zdraví. A tak v roce 2004 v rozhovoru s Larrym Kingem oznámil: „Myslím, že už se k filmování nevrátím.“
Jeho druhá kariéra? Psaní románů, z části historických, z části politických thrillerů. Miloval historii, nořil se do příběhů, ale a tomto poli takové slávy jako v herectví nedosáhl. Zároveň zůstával u toho, co ho bavilo odjakživa: fyzický pohyb. I v pozdním věku sedal na kolo. Několikrát měl nehodu, ve více než devadesáti letech ho dokonce srazilo auto. Přesto se zase postavil na nohy.

Bonnie and Clyde (1967)
To vše se odehrávalo v Santa Fe, ve městě, kam se uchýlil na „druhý důchod“. Maloval, psal knihy, staral se o dům. A hlavně mohl trávit čas s rodinou, kterou během nejslavnějších let tolik zanedbával. Jak sám poznamenal, byl rád, že si konečně může povídat s dětmi a vnoučaty, aniž by ho zrovna honil režisér a volal ho na plac.
Tichý závěr bouřlivého příběhu
Gene Hackman se sám považoval za muže, který přišel odnikud a měl štěstí. Proto možná nikdy neholdoval slávě a rudým kobercům. Když nastal čas odejít na definitivní „prázdniny“, zvolil si odlehlost pouštní krajiny v Novém Mexiku. Působí to skoro jako život poustevníka, jen s tužkou, papírem a manželkou po boku.
Až budete znovu sledovat jeho staré filmy s chraplavým hlasem a nekompromisním pohledem, můžete si vzpomenout, že za tím drsným šklebem stál člověk s bouřlivým osudem, toužící po klidu a míru.
Zdroje:
https://www.csfd.cz/tvurce/410-gene-hackman/prehled/
https://www.independent.co.uk/arts-entertainment/films/news/gene-hackman-death-latest-updates-wife-santa-fe-b2705677.html
https://www.reuters.com/article/lifestyle/just-a-minute-with-gene-hackman-on-his-retirement-idUSN04295530/
https://www.youtube.com/watch?v=RdHkuuTtVgA
https://www.youtube.com/watch?v=vDjlo4yzuhA