Článek
Simona Chytrová přišla na svět 13. července 1962 v Rychnově nad Kněžnou. Od malička byla neobyčejně živé a pohybově nadané dítě. Tatínek Rudolf, sám vášnivý sportovec tělem i duší, vedl svou jedinou dceru ke sportu důsledně a láskyplně.
Už ve svých pěti letech začala malá Simona se sportovní gymnastikou ve Spartaku Hradec Králové a brzy předváděla složitější kousky než starší svěřenkyně. Talentovaná dívenka vyhrávala jeden dětský závod za druhým a postupně se probojovala do celostátního výběru.
V pouhých deseti letech odešla z domova na vrcholové sportovní středisko v Praze. Matce se sice příčilo, že její dítě tráví dětství mimo domov, ale ambice a péče otce byly silnější. Simona tak dospívala v prostředí tělocvičen – tvrdě trénovala od rána do večera, přes týden bydlela s ostatními gymnastkami na pražské Kampě a domů do Hradce Králové se dostala jen na skok o víkendech.
Někdy trpěla samotou a stýskalo se jí po rodičích. Mezi dívkami totiž panovala spíše rivalita než přátelství. Její oporou se stala vychovatelka Hanka, k níž mladá gymnastka přilnula – zůstaly si blízké dodnes.
Odříkání však přinášelo úspěchy. Simona záhy patřila mezi nejnadějnější československé gymnastky. V roce 1976 – ještě jako sotva čtrnáctiletá – dokonce získala titul mistryně republiky ve sportovní gymnastice. Tehdy se o ní mluvilo jako o možné olympioničce a byla nominována na olympijské hry v Montrealu 1976.
Jenže byla příliš mladá – 14 let – a starší konkurentky dostaly přednost. Pro Simonu to bylo obrovské zklamání. Přesto dál poctivě dřela a její hvězda stoupala. Pak ale přišel první osudový pád, doslova.
Krutá daň za vítězství
Při nácviku dvojitého salta dopadla tak nešťastně, že si vážně poranila krční páteř. „Po saltu jsem vstala a hlavu už neudržela,“ vzpomínala na děsivý moment. Tři obratle měla vyhozené – úraz, který často končí tragicky. Malou Simonu čekala hrůzná cesta sanitkou: každý výmol na silnici mohl poškodit míchu a způsobit ochrnutí.
Lékaři v pražské nemocnici na Karlově náměstí se ji nejprve pokusili zavěsit a napřímit páteř, pak byla převezena na specializovanou kliniku v Hradci Králové. Když odborník ve Střešovicích viděl její snímky, pronesl, že mladý organismus si snad pomůže sám.
Měl pravdu – Simona se díky rehabilitaci a silnému svalstvu zázračně zotavila. Dokonce se už následující rok vrátila na závodní plochu a vybojovala svůj největší triumf na mistrovství republiky. Páteř držela a nezlobila. Zdánlivě vyhrála i nad osudem. Jenže vrcholový sport si vyžádal krutou daň v jiné podobě. Tehdejší gymnastky musely odpovídat přísným váhovým limitům.
Každé deko navíc bylo nepřípustné – trenéři nutili dospívající dívky do drastických diet, pravidelné vážení se stalo noční můrou. Mnohé cvičenky tajně podváděly: odvodňovaly se, zvracely a polykaly projímadla. Mladinká Simona ale ke všemu přistupovala s naprostou poctivostí. Když reprezentantkám nadiktovali, kolik smí vážit, ona nepodváděla – raději přestala jíst téměř úplně. Křehká dívka hubla rychleji a rychleji, až jednoho dne zkolabovala vyčerpáním.
Ve čtrnácti letech jí navážili pouhých 29 kilogramů a nikdo stále netušil proč. Organismus dospívající děvčátka se hroutil. Lékařka v propouštěcí zprávě dokonce varovala, že pokud pacientka nebude ihned hospitalizována, zemře. Teprve strýc, lékař, rozpoznal, oč jde, a zajistil, aby Simonu vyšetřil odborník, který už měl z Ameriky povědomí o této zákeřné nemoci.
Mentální anorexie – diagnóza, o níž se tehdy u nás veřejně nemluvilo. Půl roku strávila Simona na dětském oddělení v nemocnici v České Lípě, kde se lékaři snažili její rozvrácené tělo postupně postavit na nohy. Bylo to jako peklo, z něhož nebylo úniku. Její tělo nedokázalo přijímat ani rozkládat potravu, lékaři bezradně pátrali po nádorových onemocněních či selhání orgánů. Skutečná příčina byla skrytá hluboko v psychice.
Nikdo Simoně tehdy nic nevysvětlil – okolí nechápalo, že trpí duševní poruchou, a ona sama si nepřipouštěla, že by mohla mít problém s příjmem potravy. Až když se ocitla na prahu smrti, musela pravda ven. Přišla diagnóza a striktní verdikt: okamžitě opustit prostředí vrcholového sportu, jinak nadějná gymnastka dlouho nepřežije.
Právě v té době se Simona na nemocniční chodbě rozhodla, že bude žít. A pomoc přišla i z nejbližší rodiny. Její otec neváhal – vyřídil potřebná povolení a vzal dceru na cestu do zahraničí. Ten únik z republiky, tehdy administrativně náročný, se ukázal jako spásný. Společně putovali Francií a Španělskem a Simone se začaly vracet síly.
Daleko od tělocvičen a stupňů vítězů poprvé poznala, že existuje i jiný svět – možná krásnější a volnější. Definitivně se rozhodla skončit s gymnastikou. Nemoc ji sice připravila o sport, ale zároveň ji zachránila: odklonila ji včas jiným směrem.
Únik do světa umění
Po návratu domů Simona dodělala střední školu, pražské Gymnázium Nad Štolou pro vrcholové sportovce, a úspěšně odmaturovala. Zdálo se, že ztracené roky v dresu dohnala – dokonce se přihlásila na vysokou školu.
Zvažovala studium herectví na DAMU, ale nakonec ji více lákalo poznat divadlo a film z teoretické stránky. Zapsala se tedy na Filozofickou fakultu UK na obor divadelní a filmová věda. Svět umění ji přitahoval. Nejen proto, že v sobě mohla zkombinovat vše, co milovala – tanec, hudbu, herectví, výtvarno – ale i proto, že našla novou motivaci žít.
Už během studií se před Simonou začaly otevírat první umělecké příležitosti. Chodila do baletní přípravky Národního divadla a ve volném čase kreslila kostýmní návrhy. Díky baletu se dostala i do komparzu v televizních inscenacích a brzy se o ní začali zajímat filmaři.
V osmnácti letech debutovala před kamerou – režisérská legenda Otakar Vávra ji obsadila jako dublérku-kaskadérku do filmu Temné slunce (1980) na motivy Čapkova Krakatitu. Zkušenosti s akrobacií a pohybovou průpravou tak zúročila v kinematografii dříve, než sama tušila.
Ještě důležitější ovšem byla scéna. Divadlo Semafor, pověstná pražská scéna Jiřího Suchého, se Simoně připletlo do cesty téměř osudově. Poprvé sice jeho nabídku odmítla – v sedmnácti se jí na prkna legendárního kabaretu nechtělo– nakonec se tam ale přece jen ocitla.
Po menších rolích a záskocích byla přijata do souboru a v Semaforu strávila celých osm let (1983–1991). Na jevišti se cítila jako doma: hrála, tančila, zpívala, a dokonce navrhovala kostýmy. Její výtvarný talent rozpoznal sám Suchý a dal mladičké Simoně příležitost realizovat se i za oponou – navrhovala kostýmy a spoluvytvářela scénografii inscenací.
Na tu dobu vzpomíná s úsměvem i rozpaky. V jedné z her (Vetešník) se objevila v překvapivé scéně, která zvedala ze sedadel mužskou část publika. Jako jedna z prvních u nás se totiž na divadle obnažila – v roli nešťastné baletky se probudila na scéně jen ve spodním prádle a podprsenka jí „náhodou“ sklouzla. Byl to jen mžik, téměř nic vidět nebylo, přesto šlo na tehdejší poměry o odvážnou novotu. Simona Chytrová se postupně stala oblíbenou tváří Semaforu a všestrannou umělkyní, která se nebála ničeho.
Osudové setkání
V roce 1987 čekalo Simonu další životní setkání – tentokrát už naprosto zásadní. Paradoxně se zrodilo z banální lidské potřeby: hladu. Toho roku odcestoval soubor Semaforu na kulturní akci Dny Prahy v Moskvě. Shodou okolností letěl stejným letadlem i známý český režisér Vít Olmer, který tam mířil představit svůj film Bony a klid.
V zádi letadla seděla třicátnice Simona a kručelo jí v žaludku. Zatímco ona s kolegy nedostali k jídlu vůbec nic, vepředu hostesky obskakovaly vzácného pasažéra. Olmer seděl u stolku, pochutnával si na kaviáru a všemožných lahůdkách, vzpomínala se smíchem Simona. „Řekla jsem si, že se s Vítkem seznámím, protože jsem měla hlad,“ líčila po letech počátek jejich známosti.
Odvážný plán vyšel. Charizmatický režisér si půvabné tmavovlásky okamžitě všiml a ujal se jí – se vším všudy. Pozval Simonu na kamerové zkoušky a vyzval ji, ať se zúčastní konkurzu na roli Janinky Pinkasové do chystaného filmu Tankový prapor. Konkurence tehdy byla veliká – o stejnou roli usilovaly i známé herečky jako Zlata Adamovská nebo Lucie Bílá.
Jenže Vít Olmer nakonec obsadil právě Simonu. Psal se rok 1991 a z Tankového praporu se vyklubala kultovní komedie porevoluční éry. Diváci si zamilovali půvabnou Janinku Pinkasovou, nešťastně zamilovanou manželku důstojníka, která okouzlí hlavního hrdinu. Simona Chytrová se tehdy přes noc stala slavnou filmovou tváří.
Olmerova nabídka však neovlivnila jen její kariéru, ale celý osobní život. Zamilovali se do sebe při natáčení – Vít Olmer tehdy podlehl kouzlu své „Janinky“ stejně jako filmový hrdina. Simoně bylo 26 let, Olmer byl o dvacet let starší. Jejich vzájemná náklonnost byla hluboká, ale situace zdaleka ne jednoduchá.
Vítek byl tou dobou ženatý (už podruhé) a Simona měla vážnou známost. Oba však ve stávajících vztazích strádali. Olmerovo manželství se rozpadalo – jeho tehdejší žena si našla jiného muže. Ani Simona nebyla šťastná po boku svého přítele. Osudová láska tak přišla v pravý čas pro oba: „Chtěla jsem k někomu přilnout a s Vítkem nám to bylo dopřáno,“ prohlásila herečka otevřeně.
Netrvalo dlouho a Vít Olmer se rozhodl k ráznému kroku. Opustil svou dosavadní ženu, vyřešil rozvod, a v roce 1992 se s Simonou oženil. Vstoupili spolu do nové etapy života – nejen jako manželé, ale zakrátko i jako rodiče. Narodil se jim syn Vít a rodina se usadila v Praze.
Faktem navíc je, že právě vztah s Olmerem znamenal pro Simonu stopku v rozletu herecké kariéry. Stala se „dvorní herečkou“ svého muže – zahrála si ještě v několika jeho dalších filmech (například lehce erotická komedie Playgirls v roce 1995), ale od jiných režisérů už najednou žádné nabídky nepřicházely. Jako by pro ostatní přestala existovat.
Podobný úděl ostatně potkal i jiné herečky, které se provdaly za slavné režiséry – Simona sama zmiňuje Alenu Mihulovou (manželka Karla Kachyni) či Terezu Pokornou (manželka Juraje Herze). Místo hořkosti si však vždy našla jinou cestu, kam nasměrovat energii. Nelitovala. Rodina byla pro ni stejně vždy na prvním místě a manželství s Vítkem Olmerem jí přineslo více štěstí než zklamání.
Těžká zkouška osudu
Uplynuly více než dvě desetiletí společného života. Z malého Víta vyrostl schopný mladý muž, který se vydal úplně jinou cestou než jeho rodiče. Vystudoval prestižní školy ve Francii, a nakonec zakotvil jako poradce v Evropském parlamentu v Bruselu.
Manželé Olmerovi na něj mohou být právem hrdí – a také jsou. Jenže zatímco syn se chystal do světa, na jeho tátu a mámu čekala zatím nejvážnější životní zkouška. Vít Olmer vážně onemocněl. Lékaři mu diagnostikovali dědičnou polycystickou chorobu ledvin, která v pokročilém stadiu způsobuje selhání těchto životně důležitých orgánů.
Prognóza byla neúprosná: bez transplantace by ho čekal konec. Začal závod s časem. Naštěstí se našel vhodný dárce – a v roce 2006 Olmer podstoupil náročnou kombinovanou transplantaci jater a ledviny. Riskantní operace dopadla dobře a zachránila mu život.
Pro Simonu to však bylo období plné strachu, napětí a vyčerpání. Po celou dobu byla manželovi velkou oporou: pečovala o něj, dodávala mu sílu a navenek se snažila být statečná. Když se však Vít uzdravil a dostal z nejhoršího, její vlastní organismus vypověděl službu. Zhroutila se. Po půl roku byla jako tělo bez duše – vyčerpaná, prázdná, s duší poznamenanou prožitým stresem. Naštěstí i tuto krizi dokázali společně překonat.
V posledních letech si však splnili také jeden sen. Pořídili si byt v italských Benátkách, městě kanálů a umění, které oba okouzlilo. Benátky se staly jejich druhým domovem – manželé tam nyní tráví značnou část roku a střídají život v Itálii s návraty do rodné Prahy. Zejména Simona si italské útočiště zamilovala.
Inklinuje k Itálii už léta, dokonce mluví plynně italsky. Když potřebuje načerpat novou energii, jednoduše tam odjede sama na pár dnů. „Ráda občas unikám do našeho bytu v Benátkách,“ přiznává otevřeně. Prochází se úzkými uličkami, posadí se na lavičku u vody a pozoruje život kolem.
Nasává sílu z klidné hladiny laguny a z umění, které Benátky obklopuje. Chodí po výstavách, těší se z obyčejných věcí. Manžel to respektuje, ví, že někdy potřebuje být sama – většinu času stejně tráví společnou prací a dlouhými rozhovory, takže krátká odloučení jejich vztahu jen prospívají.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Simona_Chytrová
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-simona-chytrova-jsem-stastna-ze-jsem-ve-veku-v-jakem-jsem-40409879
https://www.prozeny.cz/clanek/zdravi-a-zivotni-styl-zaujalo-nas-vit-olmer-a-simona-chytrova-laska-ktere-trva-uz-38-let-jake-je-tajemstvi-jejich-spokojeneho-vztahu-101641
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity/73877/simona-chytrova-pred-manzelem-jsem-nebrecela.html
https://www.csfd.cz/tvurce/1010-simona-chytrova/biografie/
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/simona-chytrova.A110701_134119_spolecnost_job
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/209562210800026/
