Článek
Bylo mu třiatřicet, když poznal peklo na zemi. Spoutaný v holé betonové cele s nepřetržitě rozsvíceným světlem, promrzlý ledovým vzduchem z klimatizace, ztrácel přehled o čase. Ze sousedních cel se ozýval křik mučených lidí, který dozorci přehlušovali ohlušující hudbou.
Kde bral sílu to vydržet? Každou vteřinou na něj doléhalo zoufalství, ale Jan Darmovzal se rozhodl, že se nezlomí. Po několika týdnech se dokonce zapojil do hladovky na protest proti krutému zacházení – a dozorci pak podmínky ve věznici nepatrně zlepšili. „Musím tady něco udělat, protože vím, že moje rodina za mě bojuje,“podle spoluvězně Castra opakoval Jan, když vysvětloval, co mu dodává odhodlání vzdorovat.
Ačkoliv dozorci jakýkoli vzdor trestali pepřovým sprejem a surovým bitím, vězni se ve svých betonových klecích nevzdávali posledních zbytků lidskosti. Američan Aaron Logan později vyprávěl, že s Janem našli způsob, jak si zahrát šachy i z uzamčených cel. Figurky vyrobili z kousků toaletního papíru a izolační pásky, šachovnici nakreslili mýdlem na betonovou podlahu. Protože každý seděl zvlášť, museli na sebe své tahy hlasitě pokřikovat.
Během celého uvěznění měl Jan jen minimální kontakt s vnějším světem. Se svou rodinou směl za celých šestnáct měsíců mluvit jen dvakrát po telefonu. Žádný advokát, žádný český diplomat – režim mu upřel i základní právo na konzultaci s právníkem a spojení s ambasádou.
Kdo je vlastně ten muž, kterého věznili v daleké cizině jako nebezpečného vzbouřence? Ještě před rokem byl Jan Darmovzal (35) obyčejný český cestovatel, idealista a dobrodruh z Břeclavi. Příslušník aktivních záloh Armády ČR, v civilu mladý manažer – a hlavně zapálený sportovec a milovník exotických výzev.
Málokdo z jeho vrstevníků se mohl pochlubit tak pestrými zážitky: běžel maraton v Severní Koreji, vystoupal na vrchol afrického Kilimandžára a absolvoval instruktorský kurz potápění v Mosambiku.
Vystudoval sportovní management na Masarykově univerzitě v Brně a nějaký čas studoval také práva na University of London. Praktické zkušenosti sbíral v zahraničí – pobýval v Singapuru, kde byl stážista v právní firmě a zapojil se do pro bono projektů místní advokátní asociace.
Jako občansky uvědomělý mladý muž se zajímal o světové dění. Po dobrovolnické misi na palestinských územích se z něj stal zanícený kritik izraelské politiky – od roku 2018 publikoval na serveru Britské listy devatenáct komentářů, v nichž důrazně hájil práva Palestinců. Netajil se názorem, že Izrael vytvořil na okupovaných územích zločinný režim apartheidu, a nebál se svůj názor říct nahlas.
Tyto otevřené postoje mu možná přinesly i první trpkou zkušenost s politikou. Roku 2022 vyhrál výběrové řízení na post ředitele zahraniční kanceláře agentury CzechTrade v Kataru – měl reprezentovat Česko v arabském světě. Na poslední chvíli mu ale Ministerstvo zahraničí odmítlo vydat služební pas a z odletu do Dauhá tak sešlo. zdroj
Neoficiálně se proslýchalo, že důvodem byly právě jeho vyhraněné názory na Blízký východ, které se někomu v Praze znelíbily. Navzdory svým nekompromisním názorům byl Jan povahou spíše idealista a snílek – tak o něm mluvili kolegové z armády. Občas možná až lehkomyslný: na sociálních sítích sdílel detailně své cesty a plány, jako by si neuvědomoval rizika.
V srpnu 2024 se například veřejně pochlubil fotografií letenky do Caracasu s poznámkou, že si jede splnit „moc dlouho očekávaný výlet“. Zkušený cestovatel by něco takového neudělal – tím spíše, pokud byl členem armádních záloh. Jan se tím bohužel mohl stát snadným terčem pro cizí rozvědku.
Venezuela ho lákala svou divokou přírodou a dobrodružstvím. V létě 2024 se tedy vydal sám na vysněnou cestu po této jihoamerické zemi. Chtěl na vlastní oči spatřit stolové hory a poznat život indiánských kmenů v amazonské džungli. Několik týdnů putoval krajem, než 5. září 2024 dorazil do odlehlé oblasti u kolumbijských hranic – a právě tam ho zadržela venezuelská vojenská kontrarozvědka.
O několik dní později se o jeho zatčení dozvěděl celý svět. Venezuelský režim svolal tiskovou konferenci a oznámil, že dopadl nebezpečnou spikleneckou skupinu: dva Španěly, tři Američany a jednoho Čecha, kteří prý plánovali útok na vládu. Jan Darmovzal byl obviněn, že se zapojil do příprav atentátu na prezidenta Nicoláse Madura a chtěl destabilizovat tamní režim.
Ministr vnitra Diosdado Cabello dokonce vykresloval Jana jako žoldnéře, elitního výsadkáře s kontakty na venezuelskou opozici – prý důležitou postavu komanda řízeného CIA. Čeští představitelé potvrdili, že Jan je skutečně vojákem v aktivní záloze 43. výsadkového pluku, avšak v době své cesty do Venezuely nebyl ve službě.
Venezuelské úřady zveřejnily po zatčení také fotografii zmateného Čecha s tabulkou se jménem, pasovým číslem a údajem „Nacionalidad: Checa“. Propaganda režimu tak chtěla dokázat, že dopadla zahraničního teroristu. Spojené státy i Španělsko však vzápětí popřely, že by jejich občané – natož nějaký Čech – byli součástí jakéhokoli spiknutí řízeného CIA.
Ve skutečnosti venezuelské úřady nepředložily jediný důkaz a Jana nikdy ani formálně neobvinily. Stal se rukojmím diktatury – jedním z cizinců, které si Madurova vláda držela ve vězení jako zálohu pro své mocenské hry. Nešlo ani o žádnou organizovanou skupinu; Jana zatkli s pěti náhodnými cizinci, které však režim postupně propustil už před Vánoci 2025.
Z „účastníků spiknutí“, které předtím vůbec neznal, zůstával ve vězení nakonec jen on sám. Na opačné straně světa, doma v Česku, mezitím uplynul rok plný úzkosti. Janovi rodiče Oldřich a Ivana se nevzdávali naděje a podnikali vše pro synovu záchranu. Oldřich Darmovzal, celoživotní skaut, nikdy neuvěřil, že by jeho syn byl terorista.
„Madurův režim je jako Československo v 50. letech,“ prohlásil v jednom rozhovoru a přirovnal vykonstruovaná obvinění k politickým monstrprocesům. Rodina psala dopisy politikům a jednala s ministerstvem zahraničí. V srpnu 2025, téměř rok od zatčení, přijal rodiče tehdejší ministr Jan Lipavský osobně a ujistil je, že stát dělá maximum.
Český zastupitelský úřad v Bogotě zaslal venezuelskému ministerstvu zahraničí protestní nótu a žádal vysvětlení a konzulární přístup už krátce po Janově zatčení. Zapojily se i evropské instituce a spojenci – Američané a Španělé, jejichž občany Venezuela obvinila ze stejného činu, koordinovali s Českem další postup.
Přesto se dlouho nedělo vůbec nic. Madurova vláda mlčela a odmítala jakýkoli dialog. Čeští představitelé, včetně nejvyšších ústavních činitelů, opakovaně vyzývali k propuštění svého nevinného občana, ale marně.
Situace se začala měnit až koncem roku 2025. Pod rostoucím mezinárodním tlakem Madurova vláda překvapivě slíbila, že propustí určité množství vězňů „v zájmu mírového soužití“. V prvních lednových dnech 2026 tak vyšli na svobodu první političtí vězni z řad cizinců – avšak k Janovu jménu se stále nikdo neměl. Jeho rodina trávila bezesné noci u telefonu a čekala na spásnou zprávu.
„Byli jsme teda nevyspalí… upínáme se s velkými nadějemi na dnešek,“ řekl v polovině ledna 2026 napjatě jeho otec. A pak přišel zásah, jaký nikdo nečekal. 4. ledna 2026 podniklo americké komando bleskovou operaci přímo v Caracasu a zajalo Nicoláse Madura i s jeho ženou. Bývalý venezuelský prezident byl odvezen v poutech do USA, kde nyní čelí obžalobě z narkoterorismu.
V Latinské Americe se rozehrálo nové politické drama – a pro Jana naděje na svobodu. Krátce nato režim v Caracasu skutečně začal pouštět vězněné cizince. Česká vláda vložila do vyjednávání veškeré úsilí – spolu s americkou diplomacií a evropskými partnery docílila toho, že mezi propuštěnými byl konečně i Jan. Skoro přesně po 500 dnech utrpení nadešla ta chvíle.
V pátek 16. ledna 2026 krátce po čtvrté hodině ranní středoevropského času opustil Jan Darmovzal brány venezuelského vězení. Venku na něj čekali zástupci české ambasády a poprvé po více než roce a čtvrt mohl Jan svobodně zavolat domů.
Rodina ho na obrazovce po tak dlouhé době skoro nepoznávala. Přesto slyšet jeho hlas bylo po těch měsících jako zázrak. „Řekl nám, že je v pořádku… Vypadá celkem dobře, ale o zdravotním stavu nechtěl moc mluvit. Říkal také, že špatně spává,“ popsal opatrně první videohovor šťastný otec Oldřich.
Česká vláda okamžitě vyslala do Caracasu speciální letoun, aby svého občana dopravila domů. Na palubě byli pro jistotu i lékař a psycholog. O den později již letadlo přistávalo v Praze – po osmnáctihodinové cestě přes oceán se Jan Darmovzal vracel na rodnou zem.
Po téměř roce a půl stráveném ve venezuelském vězení konečně stanul zpátky na domácí půdě. Snímek zachycuje Jana Darmovzala v okamžiku, kdy vystupuje z armádního speciálu české vlády po přistání v Praze. Na letišti už na něj čekali rodiče spolu s lékaři, připravenými ho převézt na vyšetření.
Oldřich Darmovzal syna pevně objal. „Bylo to na slzy. Doufám, že se rychle dostane k sobě, že se vzpamatuje. Že to bude zase všechno fajn,“ pronesl dojatě před novináři. Janova maminka poděkovala všem, kdo se o osvobození jejich syna zasloužili, a vyzvala, aby se teď podpora obrátila k těm, kteří ve vězení stále zůstávají.
Jana nyní čeká dlouhá cesta zpět k normálnímu životu. Hned po příletu zamířil do nemocnice na důkladné lékařské vyšetření. Odborníci musí prověřit, jak se na něm podepsalo šestnáct měsíců strádání v tropické zemi. Podle blízkých však působí překvapivě dobře. „Je to člověk s vnitřní integritou a psychickou odolností,“ říká o něm Ivan Pilip (sám vězněn na Kubě v roce 2001) a věří, že se Jan dokáže zotavit po fyzické i psychické stránce.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Darmovzal
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/638096-venezuela-uz-propustila-desitky-lidi-jan-darmovzal-ale-nadale-zustava-ve-vezeni
https://www.pribramonline.cz/obecne/jako-v-50-letech-syna-obvinili-ze-planoval-zabit-madura-rika-otec-vezneneho-cecha/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-cech-ktereho-veznil-maduruv-rezim-pristal-v-praze-296609
https://www.swissinfo.ch/spa/praga-pide-a-caracas-explicaciones-sobre-el-checo-detenido-por-supuesta-subversión/87573400
