Článek
Václav Havel byl zvolen československým prezidentem 29. prosince 1989, na samém konci roku, který převrátil zemi vzhůru nohama. Už při svém zvolení naznačil, že vyhlásí rozsáhlou amnestii. Formálně ji vydal 1. ledna 1990 a o jejím smyslu mluvil ve svém novoročním projevu.
Nebyl to jen symbolický krok nové moci. Havel sám znal vězení jako disident odsouzený komunistickým režimem. Věděl, jak nejasná bývala hranice mezi skutečným trestným činem a politicky motivovaným stíháním zaobaleným do paragrafů o výtržnictví, příživnictví nebo hospodářských deliktech. Ve svém projevu připomněl lidi, kteří museli projít „pokleslou justicí, jež zkracovala jejich práva“.
Amnestie tak měla být prvním velkým vzkazem, že se nový stát chce s dosavadní podobou justice rozejít. Požadavky na prominutí trestů se navíc objevovaly už během prosince 1989. V některých věznicích je doprovázely protesty a hladovky. Havelovo rozhodnutí proto bylo zároveň projevem jeho přesvědčení i reakcí na napětí, které se ve vězeňském systému nahromadilo.
Věznice se během měsíců vyprázdnily
Text amnestie nebyl bezbřehým odpuštěním všech trestů. Lidé odsouzení za úmyslné činy k trestu do dvou let měli být propuštěni, u nedbalostních trestných činů se hranice pohybovala výše. U delších trestů amnestie jejich výkon zkracovala, zpravidla o třetinu či polovinu podle povahy trestného činu. Zastavovala také některá méně závažná trestní stíhání.
Zásadní byly výjimky. Amnestie se nevztahovala na pachatele nejzávažnějších násilných činů, mimo jiné vražd, znásilnění a loupeží, ani na zvlášť nebezpečné recidivisty. Nešlo tedy o rozhodnutí, které by otevřelo brány věznic všem bez rozdílu.
Přesto byl systém založený hlavně na délce uloženého trestu a právní kvalifikaci činu nevyhnutelně hrubým sítem. Někdo si odpykával krátký trest za čin, který by dnes mohl působit absurdně nebo politicky motivovaně. Jiný měl stejně dlouhý trest jen shodou okolností, přestože představoval reálné riziko pro okolí. P
Rozsah amnestie byl v poválečných dějinách Československa mimořádný. Na přelomu let 1989 a 1990 bylo v československých věznicích přibližně 31 tisíc lidí, odsouzených i obviněných ve vazbě. Jen v prvních dnech ledna opustilo věznice více než dvanáct tisíc odsouzených.
Další lidé se dostávali na svobodu postupně, protože jim amnestie zkrátila zbývající část trestu. Celkově se její důsledky během roku 1990 dotkly přibližně 23 tisíc vězněných. V české části federace šlo zhruba o 14 tisíc lidí z přibližně 22 tisíc tehdy vězněných.
Byl to obrovský návrat do společnosti, která se sama měnila ze dne na den. Starý státní aparát se rozpadal, nová pravidla teprve vznikala a prakticky neexistoval systém, který by tisícům propuštěných pomáhal se zaměstnáním, bydlením, léčbou závislostí nebo návratem k rodině. Probační a mediační služba, jak ji známe dnes, tehdy nefungovala.
Veřejnost se bála téměř okamžitě
Kritika přišla rychle. Dobový tisk i rozhlas referovaly o incidentech spojených s propuštěnými vězni a každý podobný případ posiloval strach, že se země ocitla v bezpečnostním chaosu.
Už 3. ledna 1990 Československý rozhlas informoval o hromadné výtržnosti na olomouckém hlavním nádraží, do níž se zapojili čerstvě propuštění lidé. Podobné události samozřejmě neznamenaly, že se všichni amnestovaní dopouštěli trestné činnosti. Ve společnosti, která právě prožívala revoluci, ale vytvářely silný a pochopitelný pocit nejistoty.
Havel později připustil, že veřejnosti nebyl rozsah a smysl amnestie dostatečně vysvětlen. Sám však trval na tom, že v porevoluční situaci šlo o nezbytný krok, který měl jasně ukázat rozchod s komunistickou justicí.
Nejsilnějším symbolem se stal případ Jaroslava Oplištila, odsouzeného předtím za sexuální trestnou činnost vůči dětem. Po amnestii získal práci ošetřovatele v pražské nemocnici Na Bulovce. Na přelomu dubna a května 1990 tam napadl malé dítě, které následkům útoku podlehlo.
Rodiče dítěte následně přijal i prezident Havel. Právě podobné případy se navždy zapsaly do veřejné paměti jako argument proti rozsahu amnestie.
Z tragických případů ale nelze automaticky vyvozovat, že amnestie byla hlavní příčinou nárůstu kriminality v devadesátých letech. Výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, na který později upozornil politolog Jiří Pehe, ukázal, že do konce srpna 1990 se kvůli nové trestné činnosti vrátilo do vězení přibližně 8 procent amnestovaných v české části federace a 7 procent na Slovensku.
Do konce roku 1991 se za mříže vrátila zhruba čtvrtina amnestovaných. To rozhodně není zanedbatelné číslo. Devadesátá léta přinesla otevřené hranice, prudký ekonomický přerod, vznik nových forem majetkové kriminality i organizovaného zločinu. Společnost i policie se učily fungovat v úplně nových podmínkách. Institut pro kriminologii a sociální prevenci proto dospěl k závěru, že amnestie nebyla rozhodujícím faktorem nárůstu kriminality v letech 1990 a 1991.
Leopoldov a vzpoura těch, kteří zůstali
Amnestie nevyvolala napětí jen mezi lidmi na svobodě. Těžce ji nesli i vězni, na které se nevztahovala. Nejvýrazněji se to projevilo ve slovenském Leopoldově, kde se vězni odsouzení za závažné zločiny domáhali propuštění stejně jako tisíce jiných.
Nespokojenost přerostla v největší vězeňskou vzpouru v dějinách bývalého Československa. Věznice se na týdny proměnila v obsazený prostor s barikádami, rukojmími a rozsáhlými škodami. Povstalci odmítali přijmout, že amnestie není všeobecná a že se na pachatele těžkých trestných činů nevztahuje.
Havlova amnestie zůstává jedním z nejčastěji kritizovaných rozhodnutí jeho prezidentství. Pozdější amnestie, které vyhlásil v letech 1993 a 1998, byly podstatně menší. O to víc vyniká výjimečnost ledna 1990, kdy se rozhodovalo v atmosféře revoluce, bez stabilních institucí a bez jistoty, jak bude nová země za několik měsíců vypadat.
Kritici právem připomínají, že plošné rozhodnutí pustilo na svobodu také lidi, jejichž další činy měly tragické následky. Obhájci zase upozorňují, že bez podobného kroku by zůstaly za mřížemi i tisíce lidí potrestaných nespravedlivě, nepřiměřeně nebo v systému, kterému už nová demokracie nemohla důvěřovat.
Pravda neleží pohodlně na jedné straně. Amnestie měla oběti a její nastavení bylo nutně nedokonalé. Zůstává tak především otázka ceny. Jestli bylo možné napravit dědictví komunistické justice opatrněji, individuálněji a s lepším vysvětlením veřejnosti.
Zdroje:
https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/kalendar/1677/amnestie
https://www.vaclavhavel.cz/cs/index/novinky/501/vaclav-havel-o-amnestii
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/pred-30-lety-vyhlasil-vaclav-havel-nebyvale-rozsahlou-amnestii-kritizoval-komunistickou-justici-54800
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/amnestie-vaclav-havel-vyroci-1990_2501051141_ako
https://www.ceska-justice.cz/2025/01/30-let-od-prvni-havlovy-amnestie-veznice-opustilo-23-tisic-lidi/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-leopoldov-15-3-1990-den-kdy-tezci-zlocinci-a-vrazi-vyhlasili-vzpouru-a-boj-227768
