Článek
Byl teplý letní večer roku 1977 na pobřeží Jadranu. Ivan Mistrík seděl před malou chatkou a rozdával karty. Jeho manželka Helena se na něj usmívala – milovala tyhle prázdniny u moře. Hráli karty a ona se zcela nečekaně skácela…
Zemřela v kómatu na následky náhlé mozkové příhody o dva dny později. Z oblíbené herecké hvězdy, mladistvě vyhlížejícího romantika na vrcholu sil, se rázem stal zdrcený vdovec se dvěma malými syny. Na chorvatské klinice seděl Ivan u bezvládné ženy po celou dubu. Pak mu lékaři oznámili, že jeho milovaná „Henka“ už se neprobere. Zůstal sám – s prázdnou náručí a dvěma chlapci, kteří ještě nechápali, že maminka se z dovolené už nikdy nevrátí.
Po návratu domů obklopila Mistríka samota jeho bratislavského bytu. Každý kout a kus nábytku připomínal Helenu, herečku a životní lásku, s níž strávil přes patnáct let. Pro Ivana Mistríka to samozřejmě byl obrovský šok a svou bolest začal tišit alkoholem.
Láhev se stala útočištěm před zoufalstvím – nejdřív sklenička na uklidnění, později celá noc prosezená s lahví v ruce, aby otupil nekonečnou prázdnotu. Jeho herecký talent tím neutrpěl: i v nejhorších chvílích chodil na zkoušky a představení dokonale připravený, profesionální. Ale blízcí si všímali, že „v osobním životě se pohledný herec s melancholickým pohledem trápil“. Stále častěji ho vídali zamlklého, s nepřítomnýma očima.
Z mlýna na divadelní prkna
Ještě pár let předtím by přitom nikoho nenapadlo, že osud Ivana Mistríka nabere tak tragický směr. Narodil se 15. října 1935 v Bratislavě, dětství ale prožil na venkově. Otec – úředník – raději rodinu přestěhoval na slovensko-maďarské pomezí, aby je uchránil před válečnými hrůzami.
Malý Ivan tam pásl dobytek a s nadšením pomáhal sedlákům při těžké dřině. Vesnický život ho okouzlil natolik, že se chtěl stát mlynářským pomocníkem. K umění měl přitom blíž, než tušil: maminka mu doma recitovala básničky, tatínek krásně zpíval lidovky.
Když v jedenácti letech zahlédl inzerát, že Československý rozhlas hledá dětské herecké hlasy, zkusil štěstí. Díky svému zvučnému, příjemnému hlasu – lehce šišlavému, což mu dodávalo chlapecký šarm – konkurzem prošel. Od roku 1946 vystupoval v rozhlasové herecké družině a vytvořil v ní desítky chlapeckých postav. Tím bylo o jeho osudu rozhodnuto.
Poprvé stál na divadelním jevišti už ve dvanácti letech a okamžitě okouzlil i tak přísného režiséra, jakým byl Andrej Bagar. V sedmnácti nastoupil na bratislavskou Státní konzervatoř, herectví měl v krvi – ale školu nedokončil. Raději šel „v ústrety skutečnému herectvu“, jak napsal jeden kritik, a rovnýma nohama skočil do prken Dedinského divadla.
Následovalo krátké angažmá ve Zvolenu. Už ve dvaceti stál na jevišti Slovenského národního divadla jako host a tak ohromil, že během pár měsíců dostal nabídku stálého angažmá. Právě tam v 60. letech vytvořil své životní role: jako zoufale čistého a naivního knížete Myškina v dramatizaci Idiota nebo jako romantického Radúze. Kolegové ho popisují jako věčného mladíka, melancholika a bohéma s měkkým srdcem – na jevišti i před kamerou byl nesmírně vnímavý, citlivý k sebemenšímu podnětu.
Plachý a skromný mimo světla ramp, na jevišti a ve filmu se proměnil v hrdinu, který bojuje za pravdu a spravedlnost. Časem si ho oblíbili i čeští režiséři a diváci. Už ve dvaceti třech zazářil ve filmu Romeo, Julie a tma (1959) jako student Pavel milující židovskou dívku ukrytou na půdě.
Rok nato dojal národ jako Vlastík „Ryšánek“ v Vyšším principu (1960) – jeden z gymnazistů popravených nacisty. Tehdy získal pověst možná největšího slovenského talenta své generace. A začalo se mu přezdívat „slovenský Gérard Philipe“, protože byl stejně krásný a charismatický jako on.
Podoba s proslulým francouzským hercem byla až neuvěřitelná. Když Gérard Philipe roku 1959 náhle zemřel uprostřed natáčení, po celé Evropě se hledal dvojník, který by za něj film dotočil. Produkci padl do oka Slovák Ivan Mistrík, který jakoby Philipovi z oka vypadl.
Mladý herec byl skutečně osloven a vypravil se do Prahy – jenže komunističtí funkcionáři mu zamítli žádost o vycestování do Francie. Slibnou světovou příležitost utopila politika. I tak ale zanechal hlubokou stopu ve stovce televizních inscenací a ve čtyřiceti filmech. Na filmovém festivalu v Monte Carlu například získal cenu za televizní inscenaci Buddenbrookovi (1974). V roce 1977 obdržel v Československu titul zasloužilý umělec – tehdy teprve ve věku 41 let, tedy relativně mladý laureát.
Posted by Gabi Gabriel on Tuesday, June 17, 2025
Měl však sklon brát si všechno příliš k srdci. Bratr Ján o něm řekl, že Ivan měl „tykadla po celém povrchu své kůže“ – vnímal všechny křivdy a bolesti kolem sebe nesmírně citlivě. Možná právě ta tenká kůže, která z něj činila výjimečného umělce, ho činila i zranitelným v obyčejném životě. Přesto dlouho vypadal šťastně – měl milující rodinu a dvě malé děti. Nikdo netušil, že se nad ním brzy začne stahovat mračno osudu.
Láska, která přinesla trápení
Po Helenině smrti se Mistrík upnul k práci. Zkoušel nové role, točil film za filmem, doma se snažil být i otcem i matkou pro své syny Ivana a Michala. Večery ale bývaly kruté. Samotu zaháněl ve společnosti kolegů, často v divadelním klubu, kde sedával u skleničky vína. „Kolegové v divadle o jeho trápení věděli, ale netušili, jak mu pomoci,“ popsal situaci herec Július Pántik.
Všichni tušili, že Ivana něco užírá – on ale o svém zármutku a strachu téměř nemluvil. Teprve dva roky po tragédii se v jeho životě objevilo nové světlo. Když hledal učitelku angličtiny pro své synky, seznámil se se začínající zpěvačkou Marikou Klesniakovou. Bylo jí teprve dvaadvacet – o celých sedmnáct let mladší než on. Mistríka upoutala její krása, temperament a také to, jak něžně si dokázala porozumět s dětmi.
Věčný romantik se zamiloval znovu, opět osudově a hluboce. Po krátké známosti si křehkou černovlásku vzal za ženu. Působili jako nepravděpodobný pár – on zkušený herec středního věku, ona ambiciózní dívka na startu kariéry. Svatební den (1979) byl plný úsměvů a naděje. Brzy se jim narodil syn Ján, kterému říkali Janko. Ivan měl najednou pocit, že život může začít znovu.
Jenže záhy se ukázalo, že druhé manželství je plné třecích ploch. Marika toužila po pěvecké dráze a po lesku velkého světa, zatímco Ivan byl usedlý rodinný typ. Ve společnosti zářil na premiérách po boku hvězd, ale doma toužil po klidu a obyčejném štěstí. Žádná velká romantika mezi nimi už nepanovala. Jejich soužití by se dalo spíše přirovnat k italské domácnosti.
Přibývalo prudkých hádek a bouřlivých usmíření. Mistrík začal na svou půvabnou ženu chorobně žárlit a dusil ji podezíráním, kde byla a s kým. Marika mu to vracela po svém – vyčítala mu jeho neúspěchy, prý „není dostatečně obsazovaný, že je nula…“. Tyto jedovaté narážky od milované ženy Ivana zasahovaly do živého. Jeho kolegové pozorovali, jak se „rychle mění a není šťastný“.
Doma to stále častěji vypadalo jako na bitevním poli. Podle přátel to citlivý umělec „neměl se svou ženou lehké“. Zlí jazykové dokonce tvrdili, že když se napili, létaly mezi nimi facky a docházelo k fyzickému násilí z obou stran.
Je však spravedlivé dodat, že tento obraz bouřlivého soužití pochází především ze vzpomínek Mistríkových přátel a kolegů. Sama Marika Klesniaková o svém manželství nikdy veřejně nepromluvila a po emigraci se stáhla do ústraní. Její verzi příběhu tak neznáme. Jediný, kdo se jí vždy zastával, byl jejich společný syn Ján. Ten i v dospělosti opakovaně tvrdil, že jeho matka otci neubližovala a že realita jejich vztahu byla mnohem složitější, než jak ji vnímalo okolí. Pravda tak zřejmě zůstala navždy skryta za dveřmi jejich bytu.
Ivan se stále hlouběji propadal do depresí. Čím dál častěji také sahal po sklenici s alkoholem – a pil už po litrech. Z uzavřeného smutku své problémy svěřoval jen alkoholu. Přesto se navenek snažil svůj rozvrat maskovat. Když stál na jevišti, nic na sobě nenechal znát a jeho výkony dál snesly nejpřísnější měřítka.
Jenže uvnitř něj narůstala zoufalá únava a pocit bezvýchodnosti. Kolegové stále víc tušili, že „s ním není dobře“, ale nikdo nevěděl, jak mu pomoci. Přátelé mu radili, ať manželství ukončí – on se ale té lásky nechtěl vzdát. Místo toho občas nešťastně žertoval o tom, že „to radši všechno skončí“. Nahlas uvažoval o sebevraždě, ale nikoho nenapadlo, že by to myslel vážně.
„Večer, krátko pred jeho smrťou, sme spolu hrali. … Po nej som v zákulisí videla, ako tam stojí, tečú mu slzy a povedal mi: ‘Toto som si od teba nezaslúžil!’“ vzpomínala herečka Emília Vášáryová na představení, které s Mistríkem odehráli těsně před jeho koncem. Osud tomu chtěl, že v oné inscenaci ztvárňovala jeho nevěrnou manželku – a Ivanovi v tu chvíli splynulo divadlo s realitou.
Po tvářích mu tekly slzy a cítil se zrazený. Už nedokázal rozlišit, co je jen hra a co skutečnost. Bylo jasné, že jeho duše je zcela „rozervaná, křehká, temná“.
Výstřel
Následující měsíce byl Ivan Mistrík jako tělo bez duše. Přátelé už jen čekali, kdy se něco stane. V 80. letech však nebylo zvykem řešit takové problémy pomocí navštěvy psychologa.
Někteří kolegové mu nenápadně odklidili z dosahu všechny zbraně. Ivan byl vášnivý myslivec – se třemi kamarády herci (Ivan Rajniak, Július Pántik a Štefan Kvietik) vlastnili dokonce společný lovecký revír. Mistrík měl doma hned několik pušek, pistoli a nože; kvůli dětem je však ukládal do trezoru u svého přítele, herce Štefana Kvietika. Když tedy doma došlo na nejhorší, zbraně po ruce nebyly – a život možná mohl jít dál. Ale Ivan Mistrík už se rozhodl.
Psal se 8. červen 1982. Toho dne se Ivan Mistrík ještě dopoledne objevil v klubu Slovenského národního divadla. „Působil vyrovnaně a klidně,“ vzpomínal jeho herecký kolega Ivan Palúch. Nic nenasvědčovalo blížící se tragédii, dokonce se s ním a dalším přítelem Ivanem Rajniakem domluvil na večerní schůzce u sebe doma. Poté si vyzvedl ze školky svého nejmladšího syna Janka. K plánovanému setkání přátel už nikdy nedošlo.
Odpoledne kolem páté se však u Palúchových rozlehlo zoufalé bušení na dveře. Ve dveřích stála celá vyděšená Marika: „Bože, pojď rychle k nám, zdá se, že se Ivan zastřelil!“
Palúch vběhl do vedlejšího domu a spatřil hrůznou scénu: „Našel jsem ho na válendě… mezi koleny měl kulovnici. Půl hlavy měl pryč…“ popsal po letech tu chvíli. Mistrík ještě ležel na zádech na gauči v pracovně; všude byla krev a na zemi lovecká puška. V obýváku stály otevřené dveře do dětského pokoje – tříletý syn Janko tam naštěstí spal a nic neviděl.
Aby Ivan vůbec mohl svůj čin vykonat, musel obelstít své opatrné kamarády. Ráno totiž zašel za Kvietikem a vyžádal si z trezoru pušku s tím, že „zítra jde na srnce“. Přítel mu uvěřil a zbraň mu vydal. Doma počkal, až manželka uloží malého synka do postele, a zatímco ona zůstala v dětském pokoji, zavřel se vedle v pracovně. Lehl si na pohovku, přiložil hlaveň ke spánku a stiskl spoušť.
Kulka ukončila všechny jeho bolesti. Dokonce promyslel i to, jaký dopad bude mít jeho odchod na druhé: zařídil to tak, aby jeho mrtvolu našla manželka. Snad jí chtěl zanechat palčivé svědomí; snad jen nemohl snést pomyšlení, že by jeho bezvládné tělo objevily děti. Nakonec však k ležícímu Ivanovi doběhl společně s Marikou i přítel Palúch – právě on identifikoval kamaráda a vyvedl šokovanou ženu z místnosti. Přivolaní lékaři už nic nezmohli.
Ivan Mistrík odešel ve věku pouhých 46 let, v době, kdy byl na uměleckém vrcholu. Pitva prokázala, že měl v krvi 3,5 promile alkoholu – musel se napít „na kuráž“, aby svůj plán dokázal dokončit. Slovenský kulturní svět byl v šoku. Do novin se dostala jen suchá zpráva o tragickém úmrtí známého herce, detaily se zamlčely. Ale mezi lidmi se brzy šeptalo, jak to doopravdy bylo.
Mnozí vinili druhou manželku: okolí ji obviňovalo z manželovy smrti. Na mladou ženu toho bylo příliš – psychicky se zhroutila. Marika neustála výčitky a tlak okolí a emigrovala do USA. (Nejprve uprchla do Švýcarska, poté do Ameriky. Po letech se sice vrátila do Bratislavy, ale žije v ústraní a veřejně se k tragédii nevyjadřuje.)
Nejmladší syn Janko vždy stál na matčině straně a tvrdil, že máma tátovi „neřekla křivé slovo“. Oba starší synové z prvního manželství ovšem vnímali vinu jinak – zůstala v nich hořkost a pocit, že tátu utrápila jeho druhá žena.
Ivanovu smrt následovala temná série dalších ran osudu. „Ivan bohužiaľ naštartoval takú šnúru týchto udalostí v našej rodine, že do troch rokov som zostal sám. Pol roka po ňom zomrel otec, dva a pol roka potom mama a do roka po nej tretí brat,“ posteskl si Ivanův bratr Ján.
Rodiče, zdrcení ztrátou syna, nepřežili dlouho. A náhlému infarktu podlehl i nejstarší z bratrů Mistríkových, Viliam. „To je to nejhorší, když vám odejde dítě,“ plakal starý pan Mistrík, když pochoval svého prostředního syna – a brzy se za ním vydal. Jakoby na rodinu dolehla kletba. O mnoho let později, v roce 2019, odešel předčasně ve věku pouhých 54 let také hercův syn Michal.
A nejstarší syn Ivan, který si celý život vyčítal, že otcovy zmínky o smrti nebral vážně, také nakonec dobrovolně odešel z tohoto světa. Některé příběhy jako by neměly konce a bolest se přenáší napříč generacemi.
Ivan Mistrík zůstává v paměti diváků jako krásný, talentovaný muž s neobyčejně smutnýma očima. Z plátna k nám promlouvá jako statečný student Vlastík Ryšánek či jako milující Pavel, který riskuje život pro zakázanou lásku. V jeho pohledu je jemnost i nekonečná melancholie – možná tušíme, co se za ním skrývá. „Nahraditelný je každý, ale u Ivana Mistríka si nedokážu představit kým a čím,“ řekl o něm kolega Juraj Slezáček.
A tak v paměti diváků zůstává dál – věčně mladý, krásný a talentovaný. Muž s těma nejsmutnějšíma očima, ve kterých se zračil celý jeho tragický osud.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ivan_Mistrík
https://www.dotyk.cz/magazin/ivan-mistrik-mlady/
https://koktejl.azet.sk/clanok/IxxoBHU/ivan-mistrik-46-hral-kratko-pred-smrtou-s-emiliou-vasaryovou-tiekli-mu-slzy-mal-pocit-ze-som-ho-zradila/
https://www.super.cz/clanek/celebrity-rysanek-46-z-vyssiho-principu-mel-tragicky-osud-po-smrti-manzelky-propadl-alkoholu-v-opilosti-se-pozdeji-zastrelil-721274
https://kultura.pravda.sk/film-a-televizia/clanok/370183-ivan-mistrik-talent-poznaceny-smutkom/
https://www.topky.sk/cl/1001053/2876169/Slava-a-pad-skveleho-slovenskeho-herca–Alkohol-a-ziarlivost-mu-znicili-zivot
https://www.vlasta.cz/celebrity/ivan-mistrik-jak-zemrel-smrt-manzelka/
https://www.blesk.cz/galerie/zpravy-pribehy/1352555/skutecne-zivoty-nahradnik-francouzskeho-krasavce-si-ustrelil-hlavu-ivan-mistrik-to-zaridil-tak-aby-jeho-mrtvolu-nasla-manzelka
https://www.dobrenoviny.sk/c/222932/po-smrti-slavneho-brata-sa-vsetko-zrutilo-jan-mistrik-nasiel-oporu-v-elvire-s-ktorou-je-uz-62-rokov/2
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/25532-tragicky-hrdina-na-platne-i-v-zivote-tvrdil-ze-jde-na-srnce-kulovnici-ale-obratil-proti-sobe-tajnosti-slavnych.htm#google_vignette
