Jan Svěrák odmítl nabídku z Hollywoodu. Udělal to i kvůli tátovi a nikdy nelitoval

„Seznámil jsem se s Honzou asi o dva nebo tři roky později,“ vzpomínal s nadsázkou Zdeněk Svěrák, „občas se kolem nás mihnul na motorce takový pán, potom jsem se dozvěděl, že je to můj táta… Přijel bezvousý člověk, povozil nás po návsi a zase zmizel.“

Sám Zdeněk se stal veřejně známým už koncem 60. let díky Divadlu Járy Cimrmana a filmovým komediím. Pro malého Honzu to však zpočátku byl jen tatínek, který občas doma opravil kapající kohoutek nebo vyprávěl pohádku na dobrou noc – a pak odjel do toho tajemného světa, kam děti nesměly.

Jan vyrůstal obklopen láskou, ale také v jistém odstupu od tátova uměleckého života. „Vyrostl jste jako dítě v divadelní šatně? Brával vás tam otec?“ – „To ne,“ řekl Jan po letech otevřeně. Tatínek ho spolu se sestrou spíš brával na filmové premiéry, ale do kouřem vonících šaten pražského divadla je nepouštěl.

Svůj slavný cimrmanovský svět si Zdeněk střežil jako hospodskou společnost chlapů, kam rodina nepatří. „Až když mi bylo čtyřicet a točil jsem o tátovi dokument Tatínek, dostal jsem se s ním poprvé na zájezd. Teprve tam jsem pochopil, jak funguje ta jejich parta a proč s sebou neberou děti.“

Přesto byl Zdeněk doma především laskavým tátou. Snažil se k dětem chovat jako kamarád, byť někdy s podmínkou. „Táta mě vždycky přesvědčoval, že jsme kamarádi,“ vzpomínal Jan, „ale bylo to výchovné – že můžeme být kamarádi, když budu hodný.“ Honza tátu obdivoval.

Jako malý vůbec nevnímal, že by byl nějak výjimečný a slavný. Teprve když trochu povyrostl, všiml si, že lidé na ulici tátu poznávají a s úctou ho zdraví. Reakce okolí ho pomalu přiměly chápat, že jeho otec je slavný umělec, kterého miluje celý národ. A to v něm probudilo i kapku vzdoru.

„Pak nastane období, kdy z toho dítě začne střízlivět a klade si otázku, zda všechno, co talentovaný tatínek udělá, je opravdu tak výjimečné,“ popsal Jan se smíchem pozdější pocity dospívání. Začal na tátu nahlížet kritičtěji – ne z neúcty, ale proto, že si hledal vlastní cestu.

Zdeněk Svěrák, jindy klidný a rozvážný, prožíval během synovy puberty i chvíle obav. „V jednom období jsem o něj – ale i o sebe – měl strach,“ přiznal otevřeně. „Bál jsem se, že se z Honzy vyklube povrchní frajírek. Období puberty, kožených bundiček… Myslel jsem, že se pustí cestou rychlého úspěchu.“

Jan se tehdy oblékal po svém a koketoval s image mladického rebela. Možná ho lákalo vymanit se ze stínu slavného otce. Zdeněk to sledoval s neklidem. Trápila ho představa, že by syn mohl svůj talent promarnit honbou za pozlátkem.

Pak ale přišel jeden prázdninový den na rodné chalupě, který Zdeňkovy obavy navždy rozehnal. Mladý Honza vytáhl z půdy starou osmimilimetrovou kameru po dědečkovi a se stejně starým Filipem Smoljakem – synem tátova kolegy – začali vymýšlet svůj první film.

Název zněl provokativně: Vzpoura synů. Dva kluci v něm vzali do ruky dřevěný samopal a na oko s ním pokosili veškeré příbuzenstvo. Rodiče, prarodiče, sourozence – nikdo z rodinných příslušníků ve filmu neutekl smršti dětských výstřelů.

Všichni dospělí ochotně padali k zemi a předstírali smrtelná zranění, zatímco kamera neúprosně cvakala obraz za obrazem. Celá Smoljakovic i Svěrákovic rodina hrála, jak kluci poručili, a byla to černá legrace, vzpomínal Zdeněk s úsměvem na ten krátký filmový žert. Za pár minut bylo dotočeno: dětinská válečná prvotina na 8mm filmu skončila společným smíchem. Malý režisér Honza právě „postřílel“ svého tátu, strýce i dědečka“ – a náramně si to užil.

Zdeněk Svěrák se tehdy poprvé ujistil, že jeho syn našel vášeň, která ho jen tak nepustí. „Ve chvíli, kdy si Honza našel profesi, která ho uspokojuje – a našel si ji dost brzo – jsem získal naději, že to někam povede,“ řekl později úlevně. V tom horkém létě na chalupě přestal mít o syna strach.

Honzovi bylo okolo dvanácti, když se do filmu zamiloval. Od té doby kameru nepustil z ruky – a jeho otec už nepochyboval, že z kluka roste něco víc než jen frajírek. Jan sníval o dráze režiséra a tátova podpora mu dodávala odvahu.

Na Filmové akademii múzických umění Jan studoval dokumentaristiku. Rád pozoroval skutečný život a hrál si s realitou i fikcí. Už během školy natočil několik oceňovaných studentských snímků. Hned ten závěrečný – mystifikační pseudo-dokument Ropáci – mu v roce 1989 vynesl Studentského Oscara v USA.

Jednadvacetiletý student z Československa stanul na pódiu v Los Angeles a přebíral zlatou medaili za krátký film o fiktivních tvorech žijících v ropných kalužích. Psal se rok 1989, doma akorát končila totalita a Jan Svěrák, ještě prakticky neznámý režisér, už měl v ruce malou sošku Oscara. Táta Zdeněk mu gratuloval přes oceán pomocí telegramu a dojetím se mu prý doma zamlžil hlas.

Krátce po revoluci se Zdeňkovi dostalo zvláštní nabídky. Jeho kamarádi a kolegové ho přemlouvali: „Napiš film o dětství, o škole.“ Kdo jiný by to dokázal lépe než on, zkušený autor a jemný humorista? A tak Zdeněk usedl k psacímu stroji a po letech psaní komedií vytvořil něco osobního: scénář inspirovaný vlastním dětstvím v poválečném roce 1945.

Příběh malého kluka Eda Součka, jeho rodičů a charismatického učitele nazval Obecná škola. Původně jej nabídl renomovanému režisérovi Vítu Olmerovi, s nímž dřív spolupracoval. Jenže Olmer scénář odmítl – zdál se mu málo atraktivní v euforické porevoluční době, kdy publikum toužilo po odvážnější zábavě.

Zdeněk zůstal stát před otázkou, co s milovaným námětem dál. Nabídnout ho nezkušenému synovi? Jan do té doby nenatočil žádný hraný film a svěřit mu rodinné stříbro se zdálo riskantní. Táta váhal. Nakonec to ale zkusili – a tahle sázka na rodinu změnila oběma život.

Jan se do svého debutu pustil s energií a pokorou zároveň. Bylo mu pouhých 25 let, když poprvé režíroval vlastní celovečerní film. A na place přitom stál i jeho otec – tentokrát však v roli obyčejného herce, který musí poslouchat pokyny režiséra. Zdeněk si totiž ve filmu měl zahrát postavu svého vlastního tatínka, dědečka Františka. Přemluvit ho k tomu nebylo jednoduché.

„Původně jsem na tu roli chtěl Oldřicha Vlacha, opravdu je tátovi podobný,“ přiznal Zdeněk, kterému myšlenka hrát vlastního otce zprvu nebyla příjemná. Jenže kameraman F. A. Brabec i mladý Honza ho nakonec přesvědčili. „Vsadil jsem na to, že když hraje svého otce, tak se to musí někde v očích projevit,“ říkal Jan, proč stál o tátu před kamerou.

Zdeněk tedy souhlasil a oholil si svůj pověstný knír, aby vypadal mladší a věrohodnější v roli poválečného tatínka od rodiny. Když pak poprvé vstoupil na scénu, vnitřně se rozhodl, že bude hrát co nejméně. „Vím o sobě, že když se nesnažím dělat nic, tak to před kamerou dopadne nejlíp,“ prohlašoval.

Jenže tahle herecká metoda „nedělat nic“ začala brzy jeho synovi vadit. O generaci mladší režisér se nebál říct svému slavnému otci, co má před kamerou dělat. Přirozený respekt mezi nimi to nijak nenarušilo. Naopak – během natáčení Obecné školy se jejich vztah posunul na novou úroveň. Byli partneři.

Film Obecná škola měl premiéru v roce 1991 a stal se z něj okamžitě fenomén. Usměvavé retro ze školních lavic dojalo i rozesmálo nejen české publikum, ale obstálo i ve světě. Jan Svěrák získal oscarovou nominaci – tentokrát tu „opravdovou“.

Obecná škola byla vybrána mezi pět nejlepších zahraničních filmů roku. Mladý režisér se tak ve svých 26 letech ocitl na červeném koberci v Los Angeles znovu, tentokrát už jako hotový filmař po boku svého otce. Zlatou sošku si sice tehdy neodvezli, ale už samotná nominace stvrdila, že značka Svěrák & Svěrák je na světě a má obrovský potenciál.

Jan neztrácel čas a hned po úspěchu Obecné školy se pustil i do vlastních projektů, aby si dokázal, že obstojí i mimo tátův svět. V roce 1994 natočil hned dva filmy bez otcova scénáře: fantastickou sci-fi komedii Akumulátor 1, plnou triků a odvážných nápadů, a naopak minimalistický road-movie Jízda, kde se dvěma herci a jedním trabantem sjel republiku křížem krážem.

Oba snímky ukázaly šíři Janova talentu – uměl točit velkolepé trikové scény i ryze intimní příběhy. Nezávisle na otci si tím vydobyl pověst nejoriginálnějšího režiséra své generace. Ale namísto aby se v euforii vrhl do ciziny, udělal Honza něco, co by čekal málokdo: vrátil se zpátky k rodinné spolupráci.

V polovině 90. let si Jan i Zdeněk uvědomili, že jejich nejsilnější filmy vznikají, když tvoří spolu. Zdeněk se odhodlal napsat scénář k dalšímu společnému snímku – opět o vztahu staršího muže a malého chlapce, ale tentokrát ne z vlastních vzpomínek, nýbrž zcela fiktivní. Příběh o starém mládenci, který se náhodou musí postarat o pětiletého ruského chlapečka, rozvinuli s Janem do podoby komorního filmu o zodpovědnosti a lásce.

Nazvali ho jednoduše Kolja. Od počátku do projektu nikdo nevkládal přehnané ambice – mělo jít o milý, dojemný snímek pro české publikum. Jan dokonce z legrace tvrdil, že diváky bude bavit hlavně kontrast malého ruského kluka a vysokého českého dědy na plátně vedle sebe. Netušili, že tímto filmem dojmou svět.

Z nenápadného projektu se stal globální fenomén. Kolja nejprve zlomil rekordy návštěvnosti doma a pak začal sbírat ceny na zahraničních festivalech. V březnu 1997 přišla zpráva, která rodinu Svěrákových zastihla naprosto nepřipravenou: Kolja získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film.

Za oceánem jim tehdy tleskali vestoje. Česká filmová dvojice otec–syn dokázala, že rodinná spolupráce může plodit umění světové úrovně. Namísto toho, aby Jan využil hollywoodské nabídky, které se mu po Koljovi hrnuly (někteří producenti mu nabízeli například režírovat příběhy, z nichž pak vznikly velké filmy jako Pravidla moštárny či Čokoláda), rozhodl se zůstat věrný češtině a rodinným příběhům.

S pokorou odmítl blyštivou cestu do Ameriky a raději se pustil do projektů, které měl v srdci on i jeho otec. Společně pak vzdali hold československým pilotům RAF ve velkorysém válečném dramatu Tmavomodrý svět. A i když se ten film nestal světovou senzací, pro Jana i Zdeňka znamenal hodně – byl to jejich dárek dědečkovi a všem hrdinům, o kterých jim jako malým klukům vyprávěly maminky a babičky.

Jan si také poprvé vyzkoušel roli, kdy svého tátu pozoroval skrz kameru nikoli jako herce, ale jako člověka. V roce 2004 o něm natočil celovečerní dokument Tatínek. Spolu navštívili místa Zdeňkova mládí: starý dům na pražském Bohdalci, kde Zdeněk vyrůstal, i zapadlou vesničku, kam jezdíval k příbuzným.

Ani v tom nejpevnějším vztahu se však člověk občas nevyhne zaskřípání. A u Svěráků k němu došlo právě v době, kdy by to čekal málokdo – po sérii úspěchů, někdy v polovině příprav dalšího filmu. Bylo to jako mráček na jinak jasném nebi jejich spolupráce: Jan se s otcem názorově střetl nad scénářem hořké komedie Vratné lahve.

Zdeněk ten příběh o stárnoucím učiteli v penzi napsal částečně ze své duše – s humorem i smutkem z odcházejícího mládí. Když však první verzi scénáře dal přečíst synovi, nestačil se divit. Janovi se text vůbec nezamlouval. Měl pocit, že tátovo vyprávění tentokrát není dost silné, že mu něco chybí. Seděli spolu nad rukopisem v kuchyni, byl pozdní večer a mezi otcem a synem panovalo ledové ticho.

Jan tehdy opatrně navrhl, že by scénář potřeboval celý předělat. Zdeněka to zaskočilo. Poprvé v životě slyšel od svého syna tak přímou kritiku své práce – a zabolelo to. Nechtěl se ale hádat. Zvedl se, odešel do svého pokoje a dlouho do noci nemohl usnout. Hlavou se mu honily pochybnosti.

Ráno Zdeněk Janovi oznámil, že potřebuje čas. „Dal jsem si rok pauzu a pak tu další verzi dopsal s čistou hlavou. Ta už se konečně Honzovi líbila,“ přiznal upřímně. Po tu dobu se o scénáři téměř nebavili. Jan mezi tím produkoval cizí film, Zdeněk psal povídky.

Ani jednomu ale nebylo dobře, že jdou každý svou cestou. Když Zdeněk přinesl po měsících nový, přepracovaný scénář, Jan ho v napjaté atmosféře celý přečetl naráz. „My jsme si to vysvětlili, o co šlo ve Vratných lahvích, a oba jsme to uznali. Možná se to může stát znova, ale byl to proces a dopadlo to dobře. Po půl roce jsme se zase dali dohromady. To je prostě normální,“ popsal Jan otevřeně jejich drobnou krizi.

Film Vratné lahve nakonec v roce 2007 vznikl a stal se opět obrovským diváckým hitem. Jejich dočasná neshoda zůstala veřejně téměř neznámou epizodou. Oba o ní mluví bez hořkosti. Scéna, kdy spolu jedou autem mlhou a vtipkují o tom, že se kdysi „málem rozvedli“ kvůli jednomu scénáři, patří ve filmu k těm, kde se divák pousměje – a zároveň ho lehce zamrazí, co by bylo, kdyby se tenkrát nedokázali shodnout.

Po Vratných lahvích si dali zase na čas pauzu od společných projektů. Jan chtěl dokázat, že je stále svébytným tvůrcem i mimo rodinnou dílnu. Přišel s originálním nápadem na loutkový film pro děti. Kuky se vrací, fantazijní příběh o oživlé hadrové hračce v lese, natočil v roce 2010 podle vlastního scénáře.

Byl to výtvarně působivý, poetický film, kterým Jan vzdal hold dětské fantazii (a možná tak trochu i vzpomínkám na vlastní dětství, kdy na chalupě v lesích poslouchal otcovy pohádky).

Když se v roce 2014 Jan a Zdeněk pustili do natočení filmové pohádky Tři bratři, přizvali ke spolupráci i třetího tvůrce, skladatele Jaroslava Uhlíře. Ten se Zdeňkem léta tvořil písničky pro děti. Film sklidil úspěch u nejmenších diváků, ale co bylo možná důležitější – na place se poprvé mihl i Janův nejstarší syn František, tehdy jako asistent produkce. Rodina držela pohromadě.

Chalupu na Vysočině – tu, kde kdysi Honza poprvé vzal do ruky kameru – mezitím zdědil on a začal tam brát své vlastní děti. Zdeněk s Boženou tam za nimi často jezdili. U společného ohně pak sedávala už tři pokolení Svěráků. Dědeček Zdeněk vyprávěl vnoučatům veselé historky, babička Boženka smažila řízky a Honza se svou manželkou Evou se spokojeně usmívali, protože to je ta pravá rodinná idyla.

Jan Svěrák se stal otcem velmi mladý – první dítě, syna Františka, měl už v jednadvaceti letech. Později s manželkou přivítali ještě syna Ondřeje a dceru Kateřinu. Tři děti – podobně jako ve filmu Tři bratři, jak sám někdy žertuje. Učí se od nich každý den něco nového.

A když je řeč o učení, Honza často zmiňuje, že největším vzorem partnerského soužití jsou mu právě jeho rodiče. „Tatínek s maminkou se seznámili už v osmnácti a ve spokojeném vztahu žijí dodnes,“říká s uznáním. Jejich pevné manželství pro něj bylo inspirací i v dobách, kdy sám pocítil krizi.

„Dětem bude fajn, když ucítí, že se maminka s tatínkem mají rádi. Tak si budou spokojeně vrtět,“ prohlásil Jan jednou s poetickou metaforou. Své vlastní ženě Evě je vděčný za trpělivost – přiznává, že plně docenil mateřství až ve chvíli, kdy byl poprvé přítomen u porodu jejich nejmladší dcery.

„Do té doby byl zázrak zrození jen pojem převzatý z vyprávění, a teď se stal prožitou zkušeností. To je sakra rozdíl,“ řekl otevřeně. Od té chvíle se prý dívá na svou ženu i ostatní maminky jinak – s hlubokým respektem.

A stejně hluboký respekt má stále k svému tatínkovi. Přes všechnu slávu a obdiv, které si Jan během let vydobyl sám za sebe, nezapomíná, čí krví mu v žilách koluje vypravěčský talent. „Táta píše srdcem,“ opakuje Honza s pokorou v každém rozhovoru, kde padne otázka na jejich spolupráci.

Dnes je Zdeňku Svěrákovi téměř devadesát let a energii věnuje spíše psaní drobných povídek než prací na scénářích. „My se s tatínkem stále radíme, ale je mu 89, takže nemůžeme čekat, že by psal ještě scénáře – do toho se mu už dávno nechce,“ poznamenal Jan nedávno. Značka Svěrák & Svěrák tím však nekončí.

„Pokračuje, jen se posunula o generaci,“ dodal a mrkl při tom na svého syna Františka. Ten se mezitím stal filmovým střihačem a v roce 2022 už s otcem a dědou pracoval na filmu Betlémské světlo. Tři Svěrákové se sešli v jednom filmovém štábu.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Svěrák

https://www.vlasta.cz/rozhovory/zdenek-sverak-jan-sverak-reziser-film-obecna-skola-syn/

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jan-sverak-promluvil-o-novem-filmu-s-otcem-zdenkem-videl-ze-nic-nedelam-84650

https://procne.hn.cz/c1-67031030-nerozlucni-zdenek-a-jan-sverakovi-o-novem-filmu-vecircich-chvaly-i-prekonavani-sebe-sama

https://www.krajskelisty.cz/praha/17014-my-jsme-si-to-vysvetlili-o-co-tehdy-slo-sveraci-o-rodinne-krizi-vzpominani-domaci-strave-nenavidenem-vlkovi-i-nenaplnenych-ocekavanich.htm.htm

https://zeny.iprima.cz/jan-sverak-ma-s-manzelkou-tri-deti-z-otcovstvi-byl-v-soku-u-porodu-byl-az-napotreti-424632

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/znacka-sverak-a-sverak-porad-funguje-rikaji-tri-generace-filmarske-rodiny-359565

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/zdenek-sverak-jan-sverak-scenar-filmy-nataceni-prace-rodina.A170803_114313_lidicky_zar

https://vlasta.cz/rozhovory/zdenek-sverak-jan-sverak-reziser-film-obecna-skola-syn/

https://www.irozhlas.cz/kultura_film/pred-20-lety-zhledli-divaci-poprve-cesky-film-kolja-o-rok-pozdeji-ziskal-oscara-_201605150258_mhornakova