Článek
Jaroslav Stehlík – tak znělo jeho rodné jméno – se narodil 9. dubna 1903 v pražském Smíchově do rodiny Františka Stehlíka a Petronily Novotné. Od dětství oplýval mimořádným smyslem pro humor.
Sudičky mu prý nadělily komediální talent. Už jako školák dokázal své okolí bavit křečovitými škleby a pohotovými gagy. Z Jaroslava, který nevyrostl do krasavce, se brzy stal třídní šprýmař – výrazné rysy obličeje a nekonvenční mimika ho předurčily k tomu, aby rozdával smích.
Touha bavit lidi nakonec zvítězila i při úvahách o budoucí profesi. Po skončení školy se mladý Jaroslav vydal na dráhu varietního umělce. Ve věku osmnácti let poprvé vystoupil veřejně – nejprve jako zpívající člen sboru smíchovské Arény (1921–1923).
Záhy si přibral i sólová čísla v malém kabaretu s příznačným názvem U politické mrtvoly. Na prknech lidových zábavních podniků se zrodila jeho komická identita. Přes den třeba nosil bedny či vykonával jiné práce, ale večer stával v kuželu světla jako kabaretiér, jehož hlavní zbraní byly grimasy a sebeironie.
Umělecké jméno Jarka Pižla vzniklo právě v této době. Jaroslav Stehlík si pseudonym zvolil během angažmá v kabaretním divadle Komedia v Lucerně (1923–1926). Jarka Pižla znělo všedně a legračně zároveň – dokonale ladilo s jeho výstupy. Pižla obratně využíval svůj „nepravidelný“ obličej, který dokázal zkroutit do šokujících grimas.
Z recese se nechával uvádět jako „nejkrásnější chlapec z Prahy“, což u publika vyvolávalo salvy smíchu. Ve skutečnosti byl malý, zavalitý a svérázného vzezření, ale právě z této odlišnosti udělal přednost. Pražské publikum milovalo jeho výstřední výrazy, přehrávaná gesta i groteskní čísla.
Do konce 20. let vystoupil na řadě kabaretních scén. Úspěchy slavil v Montparnassu (1927–1928) i ve vyhlášeném kabaretu U Rozvařilů (1935–1936). Jeho jméno se stalo pojmem pražského meziválečného varieté. Kromě vystupování psal také vlastní kuplety, písňové parodie a humorné skeče – byl autorem i hlavním aktérem svých čísel.
Občas své výtvory prezentoval dokonce v rozhlase, avšak tam s nimi příliš neprorazil. Mimo pódium si přivydělával všelijak; vedl třeba populární seznamovací večírky pro osamělé – i tam uplatnil svůj šarm a humor. Od počátku tak bylo jasné, že život Jarky Pižly bude mozaikou komediálních výstupů a drobných úloh, které ho však stěží uživí.
První filmové role
Kolem roku 1924 se Pižla začal prosazovat také ve filmu. Tehdejší filmaři rádi využívali výrazné typy herců – a Jarka Pižla se svým vzhledem přesně zapadal do světa němých grotesek. Před kamerou debutoval už v roce 1924 jako Venouš, nejmladší syn ve venkovském dramatu Děvče z hor.
Následovala série drobných roliček ve zlaté éře němého filmu: zahrál si například vidláckého čeledína v dobrodružném snímku Vyznavači slunce (1925) či dítě ve vlaku ve filmové adaptaci Dobrého vojáka Švejka (1926). Objevoval se často jen na pár okamžiků – tu jako host silvestrovské veselice, jinde jako venkovský prosťáček či obecní slouha. Jeho tvář byla možná zapomenutelná jménem, ale nezaměnitelná výrazem.
Po nástupu zvukového filmu Pižla nepřišel o práci – naopak. Ve 30. letech pokračoval ve svém osvědčeném repertoáru prostomyslných figurek z okraje společnosti. V roce 1934 si Jarku Pižlu osobně vyžádal král české komedie Vlasta Burian do populární veselohry Nezlobte dědečka.
O pár let později se mihl i ve filmu legendární dvojice Voskovce a Wericha Svět patří nám (1937) – zahrál si tam bezzubého diváka v panoptiku, další ze své galerie podivínů. Ve filmu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937) ztvárnil natvrdlého malířského učně po boku slavného Theodora Pištěka.
Všechny tyto úlohy byly kratičké „štěky“, jak se v hereckém slangu říká epizodním rolím. Přesto si jich diváci všimli – Pižlova vizáž a projev spolehlivě pobavily i na několik málo minut. V té době však začínalo být jasné, že navzdory četným angažmá zůstane Pižla hercem vedlejších postav, nikoli prvoplánovou hvězdou.
V zákulisí života
V roce 1928, kdy se jeho kabaretní kariéra slibně rozvíjela, se Jarka Pižla rozhodl pro životní krok – oženil se. Jeho vyvolenou se stala teprve dvacetiletá Vratislava Untermülerová. Navzdory svému neatraktivnímu zjevu tak Pižla nezůstal sám.
Dokazoval tím, že pod maskou šaška je obyčejný muž toužící po lásce a zázemí. Roku 1929 se manželům narodila dcera, pojmenovaná po matce Vratislava. Dcerka nesla otcovo občanské příjmení Stehlíková, neboť tatínkův kabaretní pseudonym rodině samozřejmě nepříslušel. Rodinné štěstí však netrvalo – manželství Pižlových se časem rozpadlo a skončilo rozvodem.
Důvody rozpadu zůstávají mimo veřejné záznamy, lze se však domýšlet, že nejistá obživa komika a snad i jeho záliba v alkoholu k tomu mohly přispět. Pod veselou fasádou klauna tak možná dřímaly smutky, které občas tišil sklenkou.
Pižlův soukromý život mnoho světlých chvil nenabídl. Po rozvodu se stáhl do ústraní a ve společnosti se objevoval spíše pracovně než pro zábavu. Kolegové z branže ho ovšem měli rádi – popisovali ho jako dobrosrdečného muže, který nikdy neodmítnul pomoci rozesmát publikum, když bylo třeba.
Jako by neustále žil pro potlesk, a zároveň ho tížil stín vlastního vzhledu a typu rolí. Veřejnost ho vnímala hlavně jako figurku k zasmání – výraznou tvář bez jména. Tato nálepka „šeredného komika“ byla dvojsečná: přinášela mu uplatnění, ale patrně i vnitřní osamění. Pižla si z ní však na jevišti dokázal dělat legraci a tím ji odzbrojit. V zákulisí ale zůstával citlivým člověkem, kterému se vážné životní role vyhýbaly.
Zapomenutý komik
Koncem 30. let do života Jarky Pižly tvrdě zasáhly dějiny. Okupace a válečné roky znamenaly útlum kabaretní zábavy. Pižla byl nucen hledat obživu mimo pódia. Stal se organizátorem oblíbených seznamovacích večírků – jako konferenciér uváděl taneční zábavy pro nezadané, což mu šlo díky vrozené bodrosti samo. Během protektorátu a po válce ovšem kabarety postupně zanikaly nebo změnily charakter.
Roku 1945 přešel československý filmový průmysl pod státní kontrolu a pro starého kabaretiéra v něm mnoho místa nezbylo. Pižla sice dostal pár malých filmových roliček i v pozdějších letech, šlo však spíše o přivýdělek z nostalgie.
Objevil se například jako číšník ve válečném dramatu Siréna (1947) či kamelot v politické satiře Kariéra (1948). Vždy šlo jen o mihnutí na plátně – jméno Jarka Pižla se z titulků vytrácelo.
Pro zajištění živobytí tedy vzal zavděk zcela obyčejným povoláním. Od konce 40. let až do své smrti pracoval v pražských barech a nočních podnicích jako portýr. Každý večer vítal hosty, otvíral dveře, bral kabáty do šatny. Svou roli dveřníka však povýšil na malé představení gentlemana.
Dochovaná svědectví líčí, jak u vchodu do klubu Srdíčko u Masarykova nádraží stával vyparáděný Pižla – v tmavém obleku, s motýlkem a bílými rukavicemi, nepřehlédnutelný elegán. K příchozím se choval s úctou a šarmem, s jakým uváděl kdysi své kabaretní skeče. Jen málokdo v něm poznával onu směšnou tvář z prvorepublikových filmů.
Tak zapadl Jarka Pižla do pozadí veřejného života: jako „velký komik s hořkým koncem“, jenž dožil nepovšimnut ve stínu svého někdejšího publika.
Poslední a nesmrtelná role
Osud Jarku Pižlu přece jen ještě jednou vytáhl na světla ramp. V roce 1957, po letech mimo filmové dění, dostal nabídku na roli, která se měla stát vrcholem jeho herecké dráhy. Režisér Karel Steklý obsadil tehdy čtyřiapadesátiletého Pižlu do připravovaného filmu Poslušně hlásím – druhé části slavné adaptace Haškova Švejka.
Pižla v ní ztvárnil retardovaného obecního blázna Pepka Vyskoče, kterého si pamětníci románu vybaví jako udavače z Putimi. Ačkoli se Pižla ve filmu objeví jen v několika krátkých scénkách, dokázal v nich zanechat nezapomenutelný dojem.
Jeho Pepek Vyskoč je směšný i tragický zároveň: slintající prosťáček s přihlouplým úsměvem, který vojenským velitelům vzorně hlásí absurdní novinky, a nakonec se pod tlakem okolností oběsí na půdě. Pižlovo pojetí dodalo postavě nevídanou autentičnost – jako by do role vložil celý svůj život outsidera na okraji společnosti.
Diváci si Pepka Vyskoče okamžitě zapamatovali. Film Poslušně hlásím se dodnes vysílá v televizi a postava obecního blázna v Pižlově podání se stala jednou z nezapomenutelných figurek českého filmu.
Pro Jarku Pižlu samotného znamenala tahle příležitost pozdní satisfakci. Po dlouhé době stál opět před kamerou, tentokrát ve filmu, který vstoupil do dějin. Kolegové na place vzpomínali, že Pižla byl během natáčení nesmírně soustředěný a pokorný.
Pepek Vyskoč se stal jeho životní rolí na sklonku života. Po ní už následovalo jen symbolické rozloučení s filmem: v roce 1961 se Jarka Pižla mihnul jako bezejmenný námořník v trikově bohatém filmu Baron Prášil režiséra Karla Zemana. Poté definitivně zmizel z pláten.
Dne 21. července 1963 Jarka Pižla zemřel v Praze ve věku pouhých šedesáti let. Jeho skon tehdy proběhl takřka bez povšimnutí veřejnosti. Noviny o něm nepřinesly velké titulky – odešel herec malých rolí, na kterého se skoro zapomnělo. Zbyly po něm filmy, kde se jeho jméno krčilo drobným písmem v titulcích, a vzpomínky pamětníků.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarka_Pižla
https://www.fdb.cz/osobnost/6593-jarka-pizla
https://www.kinobox.cz/osobnosti/24746-jarka-pizla
https://www.csfd.cz/tvurce/27242-jarka-pizla/biografie/
