Článek
Krátce po poledni v září 1973 vyrazil ze santiagské čtvrti Bellavista smuteční průvod s rakví Pabla Nerudy. Jen několik dní uplynulo od vojenského převratu, který v Chile svrhl legitimní vládu, a ulicemi teď místo slavnostních průvodů jezdila obrněná vozidla se samopaly. Přesto se toho dne kolem silnice začaly shromažďovat hloučky civilistů – přišli se rozloučit s milovaným básníkem.
Rakev s ostatky byla vystavena v jeho domě zvaném La Chascona a odtud se zástup přátel vydal na cestu městem směrem ke hřbitovu. Vojáci neváhali a průvod „doprovodili“ ozbrojenou hlídkou. Na korbách nákladních aut stáli vojíni s namířenými zbraněmi – demonstrativně a mlčky dohlíželi na poslední Nerudovu cestu.
Vdova Matilde Urrutia později popsala, jak se k průvodu cestou spontánně přidávali další lidé. „Z jednoho chudého domku vyšla žena s kyticí květin,“ vzpomínala na scénu z boční uličky. „Měla závoj na hlavě, tekly jí slzy a říkala mnoho věcí, které jsem ale neslyšela.“ Smuteční hosté kráčeli tiše, dokud se nezačaly ozývat první výkřiky: „¡Pablo Neruda, presente, ahora y siempre!“ – Pablo Neruda, přítomen, nyní i navždy!
Čím dál silnější skandování postupně přehlušilo ticho. Ozbrojení vojáci jen nečinně přihlíželi. Proti davu truchlících, který vyvolával jméno mrtvého básníka, nezasáhli. Pohřeb se tak nečekaně proměnil v první veřejný projev odporu proti režimu generála Augusta Pinocheta. Pro mnoho Chilanců měl ten den hořce symbolický význam: básník, který celý život bojoval slovem, i po smrti ještě dokázal pozvednout hlas proti strachu.
Málokdo z miliónů jeho obdivovatelů přitom věděl, že slavné jméno, které skandovaly davy, bylo původně jen ochrannou maskou. Básník se narodil jako Ricardo Eliécer Neftalí Reyes Basoalto. Když v rodném Chile začal jako třináctiletý chlapec psát své první verše, narazil na tvrdý odpor otce, přísného železničáře, který literaturou hluboce opovrhoval a synovy pokusy trestal.
Aby mohl mladý umělec publikovat bez vědomí rodiny, přijal v šestnácti letech pseudonym Pablo Neruda. Křestní jméno zvolil jako poctu francouzskému dekadentovi Paulu Verlainovi, zatímco příjmení si vypůjčil od českého spisovatele Jana Nerudy, jehož tvorbu četl v překladech a hluboce ji obdivoval.
Loď Winnipeg
Tři desítky let předtím spojil Pablo Neruda svůj hlas s bojem proti fašismu ve Španělsku. Roku 1934 nastoupil jako konzul na chilském zastupitelství v Barceloně a později působil v Madridu. Právě ve chvíli, kdy ve Španělsku vypukla občanská válka, byl už chilským diplomatem v Madridu.
Neruda se jako diplomat nemohl konfliktu vyhnout – ve městě padaly bomby, přátelé umírali a španělští kolegové-literáti buď prchali, nebo oblékali uniformu. Mezi prvními oběťmi frankistů byl básník a Nerudův blízký přítel Federico García Lorca, kterého povstalci popravili hned v létě 1936.
Zpráva o Lorcově smrti Nerudou otřásla. Chilský básník se naplno přidal na stranu obránců republiky: podílel se na vydávání antifašistického časopisu a sepsal sbírku veršů Španělsko v srdci, v níž zachytil hrůzy války i hrdinství obyčejných lidí.
Když na jaře 1939 španělská republika definitivně padla, ocitly se statisíce poražených republikánů v uprchlických táborech na jihu Francie. Chile v té době vedl levicový prezident Pedro Aguirre Cerda a právě jeho vláda se rozhodla poskytnout vybrané skupině španělských uprchlíků nový domov. Neruda dostal za úkol přesun zorganizovat jako zvláštní konzul pro imigraci.
Ve francouzském přístavu Pauillac pronajal starý nákladní parník jménem Winnipeg a nechal jej upravit pro přepravu cestujících. Dne 4. srpna 1939 loď Winnipeg vyplula na oceán – na palubě se tísnilo přibližně 2 200 mužů, žen a dětí, vybraných z uprchlických táborů. Během plavby Evropou otřásla zpráva o vypuknutí druhé světové války, ale Winnipeg už byl na cestě přes Atlantik.
Po necelém měsíci na moři dorazili uprchlíci k chilským břehům. Dne 3. září 1939 zakotvila loď v přístavu Valparaíso a nové obyvatele uvítali chilští představitelé i nadšená veřejnost. Pro mnoho z oněch rodin znamenala cesta skutečnou záchranu před jistou perzekucí.
Sám Neruda tuhle odvážnou akci později označil za „nejkrásnější báseň“, jakou kdy vytvořil. „Ať kritika smaže všechny moje básně – ale tuhle báseň, tu nikdo nikdy nevymaže,“ prohlásil básnicky o osudu lodi Winnipeg. Zachráněné životy považoval za své životní dílo, důležitější než literaturu. Mnozí mu tehdy začali říkat „kapitán Neruda“ – a v rodném Chile rostla jeho pověst muže, který dokáže skloubit poezii s činem.
Útěk přes Andy
Po návratu do Chile se Neruda postupně zapojil i do domácí politiky. Roku 1945 vstoupil do Chilské komunistické strany a byl zvolen senátorem za rodný region. O rok později pomohl k moci prezident Gabriel González Videla, kandidát radikální strany, který se tehdy opíral i o hlasy levice. Krátce nato však začala studená válka a poměry se prudce obrátily.
Prezident Videla se pod tlakem USA od komunistů odvrátil – v roce 1947 je vytlačil z vládní koalice a počátkem roku 1948 prosadil zákon, který KS Chile úplně zakázal. Začalo zatýkání odborářů a levicových intelektuálů, v zemi vznikly internační tábory pro politické vězně. Do té doby respektovaný senátor Neruda náhle patřil k proskribované opozici.
Dne 6. ledna 1948 vystoupil Pablo Neruda v budově chilského Senátu ve Valparaísu s bezprecedentním obviněním hlavy státu. V emotivním projevu, později známém pod názvem Yo acuso (Žaluji), vypočítal třináct bodů, v nichž prezidenta Videlu obvinil ze zrady dělníků a nastolování diktátorských metod. Ještě v témže měsíci zbavil Nejvyšší soud Nerudu poslanecké imunity a vláda na něj vydala zatykač za podvracení republiky.
Básník se takřka přes noc musel skrýt do ilegality. Následujících třináct měsíců žil jako uprchlík v útrobách cizích domů. Místo holicího strojku si nechal narůst plnovous a začal používat falešné doklady na jméno údajného ornitologa. Režim po něm horečně pátral – pátrajícím detektivům prý byla dokonce přislíbena povýšení, pokud „nebezpečného zkrachovalého literáta“ dopadnou. Neruda se mezitím ukrýval díky pomoci přátel a členů strany – střídal úkryty od Santiaga po přístav Valparaíso a v klidu nepobyl déle než pár týdnů. Přesto ve skrýších pokračoval v psaní.
Začátkem roku 1949 se Neruda rozhodl opustit Chile načas úplně. V únoru téhož roku tajně opustil svůj úkryt a vydal se s pomocí několika průvodců na dramatickou cestu přes Andy. I když na jižní polokouli vládlo léto, vysokohorské průsmyky byly zavalené sněhem – skupina si klestila cestu závějemi a musela opatrně vést koně po zledovatělých skalách.
Po několika dnech namáhavého přechodu přešli hranici do Argentiny. Neruda tak unikl hrozícímu vězení a zamířil na dlouhá léta do exilu. Legenda praví, že v sedlových brašnách vezl cenný náklad: rukopis rozsáhlé sbírky Canto General (Zpěv obecný), kterou během měsíců v ilegalitě potají dokončoval. Tato básnická kronika Latinské Ameriky vyšla o rok později v Mexiku, zatímco v Chile ji úřady zakázaly.
Po odvážném útěku přes Andy se Pablo Neruda stal v očích mnoha krajanů hrdinou. Za hranicemi jej přivítali s úlevou – už v dubnu 1949 slavil v Buenos Aires triumfální veřejný návrat, když za bouřlivého potlesku pronesl první svobodný projev na argentinské půdě. V dalších letech střídal útočiště v Evropě – nějaký čas pobýval v Paříži a poté na malém ostrově u italské Neapole – a rovněž v Mexiku.
Návrat do vlasti
Na sklonku roku 1952 pronásledování komunistů v Chile polevilo. Gabriel González Videla opustil prezidentský úřad a politické poměry se postupně změnily natolik, že se exulanti mohli začít vracet.
Pablo Neruda se tak v roce 1952 po více než čtyřech letech nuceného pobytu v cizině znovu objevil ve vlasti. Návrat obestíraly historky o opatrnosti, převlecích a krycích jménech, ale podstatné bylo, že se básník mohl znovu nadechnout doma – ve stejné zemi, která ho ještě nedávno honila jako zločince.
V následujících letech se život v Chile postupně normalizoval a Neruda se znovu zapojil do literárního i společenského života. Vydával další sbírky básní a cestoval po světě, tentokrát už jako mezinárodně uznávaný autor. Zůstal přesvědčeným komunistou a netajil se obdivem k Sovětskému svazu, který přisuzoval lví podíl na porážce nacismu.
Ve světě se tehdy začaly odhalovat pravdy o stalinských čistkách, Neruda však patřil k těm, kdo své sympatie k Moskvě neměnili. V roce 1953 – jen několik měsíců po smrti sovětského diktátora – publikoval oslavnou Ódu na Stalina, v níž generalissima vylíčil jako budovatele lepšího světa.
Nobelova cena
Koncem 60. let vrcholila také Nerudova politická angažovanost. Chile procházelo obdobím společenských proměn a básník se spojil s nastupující generací levicových umělců a studentů. V roce 1969 jej komunistická strana dokonce nominovala jako svého kandidáta do nadcházejících prezidentských voleb. Neruda kandidaturu přijal.
Brzy však pochopil, že jedinou šancí na vítězství je společný postup celé opozice. Ve prospěch jednoty levice se proto kandidatury vzdal a veřejně podpořil svého přítele Salvadora Allendeho, předsedu socialistů. Allende skutečně v září 1970 ve volbách zvítězil a 3. listopadu 1970 se stal prvním marxistickým prezidentem zvoleným v demokratických volbách v Latinské Americe. Krátce poté jmenoval nový prezident Pabla Nerudu velvyslancem v Paříži – jednak z vděčnosti za podporu v kampani, ale i proto, že slavný básník byl v Evropě populární tváří jeho vlády.
Rok 1971 znamenal pro Nerudu vrchol mezinárodní prestiže. Ve svých 67 letech obdržel Nobelovu cenu za literaturu a stal se tak po krajance Gabriele Mistralové (1945) teprve druhým Chilanem ověnčeným touto poctou.
Dne 11. září 1973 došlo v Chile ke krvavému převratu. Armáda pod vedením generála Augusta Pinocheta bombardovala prezidentský palác La Moneda a svrhla vládu Salvadora Allendeho. Prezident Allende při puči zahynul a v zemi nastal režim tvrdé vojenské diktatury. Devětašedesátiletý Pablo Neruda byl tou dobou těžce nemocný a zpráva o násilném konci chilské demokracie jej zdrtila.
Brzy se doslechl, že armáda zatýká a popravuje jeho přátele z řad básníků, učitelů, politiků i dělníků. Vojáci krátce nato poničili i jeho santiagský dům La Chascona. Ozbrojená jednotka rozbila nábytek a portréty na stěnách a nechala otevřené vodovodní kohoutky, takže dům vyplavila voda. Nápis „Zrádce“ nastříkaný na polozbořené brance dával tušit, co by čekalo samotného Nerudu, kdyby byl ve stavu, v němž by mohl vzdorovat.
V té době už ale Pablo Neruda vyžadoval lékařskou péči. Mexičtí diplomaté o něm věděli a připravovali možnost rychlého azylu. Neruda souhlasil s přesunem do exilu, jeho zdravotní stav se však dramaticky zhoršil. Dne 19. září 1973 byl převezen do Clínica Santa María, soukromé nemocnice v Santiagu. Tam Pablo Neruda o čtyři dny později, v neděli 23. září 1973 večer, zemřel. Oficiálně byla jako příčina úmrtí uvedena kachexie spojená s pokročilou rakovinou prostaty – básník měl podle lékařů podlehnout následkům dlouhé nemoci.
O mnoho let později se však objevila verze, že všechno mohlo být jinak. V 90. letech začaly v tisku vycházet texty naznačující, že bezpečnostní složky nastupující diktatury mohly básníka cíleně odstranit. V roce 2011 vystoupil Nerudův někdejší osobní řidič Manuel Araya s veřejným tvrzením, že básník na tom po převratu nebyl tak zle, aby do několika dnů zemřel.
Araya, který Nerudu doprovázel do kliniky, vypověděl, že 23. září večer básníkovi kdosi v nemocnici aplikoval injekci, po níž se jeho stav podle něj „okamžitě dramaticky zhoršil“. V Chile bylo později zdokumentováno, že režim cíleně likvidoval některé politické odpůrce tajnými metodami, a chilský soud proto v roce 2013 nařídil exhumaci Nerudových ostatků. Případ začal oficiálně vyšetřovat.
První forenzní testy běžné jedy neprokázaly, ale pochybnosti nezmizely. V roce 2015 zpráva spojená s chilským vyšetřováním uvedla, že je „vysoce pravděpodobné“, že na Nerudově smrti měla podíl třetí strana. Důkazy však stále nebyly jednoznačné. Diktátor Pinochet mezitím již nežil a konkrétní pachatelé z řad bezpečnostních složek zůstali neznámí. Ani půl století od básníkovy smrti tak chilská justice nevynesla konečný verdikt.
Zdroje:
https://www.latercera.com/culto/noticia/el-emotivo-y-dificil-funeral-de-pablo-neruda-que-significo-la-primera-catarsis-contra-augusto-pinochet/
https://www.lavanguardia.com/historiayvida/historia-contemporanea/20220702/8374676/neruda-clandestino-gesta-andes.html
https://www.memoriachilena.gob.cl/602/w3-article-96360.html
https://www.nobelprize.org/prizes/literature/1971/neruda/biographical/
https://www.nobelprize.org/prizes/literature/1971/summary/
https://elpais.com/chile/2023-02-13/la-familia-de-pablo-neruda-asegura-que-el-premio-nobel-murio-envenenado.html
https://elpais.com/chile/2024-02-20/la-justicia-chilena-reabre-el-caso-neruda-ordena-indagar-a-un-medico-del-ejercito-y-pide-revisar-el-informe-sobre-la-muerte-del-poeta.html
https://apnews.com/article/0838dbd970fdb9c10b0a3604352a53ae
