Článek
Pilot visel na padáku nad Hanojí a nemohl pohnout rukama. Katapultáž z hořícího letounu mu zlomila obě paže a pravou nohu v koleni. Dopadl doprostřed jezera Trúc Bạch v centru města, s pětadvaceti kilogramy výstroje šel okamžitě ke dnu.
Zlomenýma rukama nedokázal zatáhnout za pojistku záchranné vesty, a tak ji na poslední chvíli aktivoval zuby. Dav, který ho vytáhl z vody, ho nezachraňoval. Někdo mu rozdrtil rameno pažbou pušky, jiný mu vrazil bajonet do třísla a do nohy.
Ženy na něj plivaly, muži ho kopali do zlomené nohy. Byl 26. říjen 1967 a důstojník námořního letectva John McCain nevěděl, že ho čeká pět a půl roku dlouhé zajetí.
Měl umřít už v červenci
Do války ho přivedla rodinná tradice, kterou celý život napůl ctil a napůl proti ní bojoval. Dědeček velel za druhé světové války letadlovým lodím v Pacifiku a zemřel čtyři dny po japonské kapitulaci.
Otec sloužil na ponorkách a šplhal k nejvyšším hodnostem námořnictva. Syn na akademii v Annapolisu sbíral tresty za nevyžehlené uniformy a drzost k nadřízeným a odpromoval jako pátý od konce z 899 kadetů. Létat ale uměl. A hlavně se nebál.
Smrt ho přitom minula už tři měsíce před sestřelem. V červenci 1967 seděl na palubě letadlové lodi USS Forrestal v kokpitu svého skyhawku, když z jiného letounu samovolně odpálená raketa Zuni zasáhla letadlovou loď na které byli. Paluba plná natankovaných a vyzbrojených letadel se změnila v peklo.
McCain vyskočil z kabiny, seběhl po čnějícím tankovacím nástavci a proskočil ohněm. O několik vteřin později začaly vybuchovat pumy. Zemřelo 134 námořníků. McCain se mohl vrátit domů. Místo toho se nechal přeložit na loď USS Oriskany, aby mohl dál létat nad Vietnam.
Toho říjnového rána startoval ke svému třiadvacátému bojovému letu. Cílem byla elektrárna v centru Hanoje, v té době jednoho z nejhustěji bráněných měst planety. Protiletadlová raketa mu utrhla pravé křídlo právě v okamžiku, kdy odhazoval pumy.
Korunní princ
Věznitelé zprvu netušili, koho zajmuli. Zraněného pilota odvezli do věznice Hỏa Lò, které američtí zajatci ironicky říkali Hanoi Hilton, hodili ho na pryčnu a nechali několik dní ležet ve vlastní špíně. Na prosby o lékaře odpovídal dozorce vždy stejně: je příliš zraněný, léčit ho je plýtvání. Koleno mu mezitím oteklo do velikosti fotbalového míče a McCain upadal do bezvědomí.
Pak se ve vietnamském tisku objevila zpráva, kdo vlastně v cele umírá. Otec zajatce, admirál John S. McCain Jr., patřil k nejvyšším důstojníkům amerického námořnictva. Vietnamci najednou měli trofej. Korunního prince, jak mu začali říkat. Teprve tehdy ho převezli do nemocnice. Operace proběhly bez umrtvení a lajdácky, vazy v koleni mu lékař jednoduše přeřezal.
Kolem lůžka se střídaly delegace, filmovací štáby a francouzský novinář s kamerou, kterému McCain do objektivu vzkázal ženě, že ji miluje. Když ho po šesti týdnech předali spoluvězňům, vážil necelých padesát kilo, vlasy měl bílé a nedokázal se sám najíst ani doplazit ke kbelíku.
Major letectva Bud Day, sám zmučený k nepoznání, a major Norris Overly ho krmili, myli a v noci poslouchali, jestli ještě dýchá. Nikdo z nich nevěřil, že přežije týden. Přežil. A začal dozorcům nadávat tak vynalézavě, že se to mezi zajatci vyprávělo jako legenda.
Nabídka, která se neodmítá
V červenci 1968 se stalo něco, co změnilo McCainovo postavení v táboře. Jeho otec byl jmenován vrchním velitelem amerických sil v Pacifiku. Muž, který od té chvíle schvaloval nálety na Hanoj, měl syna v hanojské cele. Bomby, které padaly na město, posílal do vzduchu vlastní otec.
Velitel tábora, kterému vězni přezdívali Kočka, si McCaina zavolal, nabídl mu čaj, cigarety a předčasné propuštění. Pro Hanoj to byl propagandistický sen. Svět by viděl velkorysost vůči synovi nepřátelského admirála a američtí vojáci by pochopili, že privilegovaní mají dveře ven, zatímco obyčejní kluci hnijí dál.
McCain odmítl. Kodex chování amerických zajatců říkal jasně: domů se odchází v pořadí, v jakém byli muži zajati. Před ním čekal třeba kamarád Everett Alvarez, který seděl už od roku 1964. Odejít dřív znamenalo zradit všechny. Když nabídku odmítl potřetí, Kočka zlomil pero, které držel v ruce, převrhl stůl a procedil: „Teď to pro tebe bude velmi zlé.“
Slovo dodržel. Následovalo období, kterému zajatci říkali lámání. McCaina bili každé dvě až tři hodiny, dozorce zvaný Šmejd ho pěstmi srážel na zem a znovu zvedal. Svázali mu ruce za zády provazy tak, že mu vykloubili už jednou zlomené rameno, zlomili mu žebra a vyrazili zuby. Nesměl spát. Čtvrtou noc, ležící ve vlastní krvi a zvratcích, se pokusil oběsit na vlastní košili.
Dozorci ho odřízli a zbili za pokus o sebevraždu. Pátý den podepsal „přiznání“, že je vzdušný pirát a zločinec. Do textu záměrně vpašoval gramatické chyby a šroubované komunistické fráze, aby každý poznal, že vznikl pod nátlakem. Přesto to považoval za největší selhání života.
„Každý muž má svůj bod zlomu,“ napsal později. „Já jsem ten svůj našel.“ Do smrti se z toho podpisu vinil, ačkoli stejná „přiznání“ dostali věznitelé z téměř všech mučených vězňů.
Ťukání do zdi
Dva roky strávil na samotce, v cele tři krát dva metry s plechovou střechou, pod kterou se v létě nedalo dýchat, a s žárovkou, která nikdy nezhasínala. Samota, říkal později, drtí ducha účinněji než jakékoli bití. Zajatci směli promluvit jen při výslechu. Přesto spolu komunikovali nepřetržitě. Používali ťukací kód, jednoduchou mřížku pěti krát pěti písmen.
Ťukalo se na zeď, kašlalo v rytmu kódu, klepalo koštětem nebo plivalo. Vězni si předávali jména sestřelených, zprávy zvenčí, vedli kurzy matematiky i vtipy. Muž v sousední cele, kterého McCain nikdy neviděl, se stal jeho nejbližším přítelem. Právě tohle spojení, tvrdil, drželo muže při životě víc než jídlo.
Nejhorší měsíce přerušil jediný záblesk lidskosti, na který vzpomínal do konce života. Jeden z dozorců mu jednou beze slova povolil provazy zařezané do paží. Večer je zase utáhl, aby si nikdo ničeho nevšiml.
Po smrti Ho Či Mina v roce 1969 se podmínky pomalu zlepšovaly a po neúspěšném americkém pokusu o osvobození zajatců z tábora Sơn Tây svezli Vietnamci vězně do velkých společných cel. Muži, kteří roky žili sami se svým ťukáním, najednou mluvili, hádali se, přednášeli si dějiny a hráli šachy s figurkami z chleba.
McCain dostal roli, která mu sedla dokonale: stal se táborovým vypravěčem a každý večer po paměti převyprávěl spoluvězňům nějaký film. Když si nepamatoval děj, vymyslel ho. V lednu 1973 podepsaly Spojené státy a Severní Vietnam pařížské dohody. Dne 14. března 1973 McCain prošel k transportnímu letounu, o berlích, ale po svých.
Odseděl si pět a půl roku, z toho dva na samotce. Domů se vrátil s rukama, které kvůli špatně srostlým zlomeninám už nikdy nezvedl nad ramena. Do konce života kvůli tomu potřeboval pomoc s některými běžnými úkony a on to komentoval jediným způsobem, který uměl: vtipem.
Vietnamci se přepočítali v jednom. Muž, kterého lámali, aby ho světu ukázali zlomeného, se stal senátorem, dvojnásobným kandidátem na prezidenta a jedním z hlavních architektů usmíření s Vietnamem v 90. letech.
Do Hanoje se vracel opakovaně, podal ruku i bývalým dozorcům. U jezera Trúc Bạch dodnes stojí pomník padajícího pilota, který Vietnamci postavili jako oslavu sestřelu. Američtí turisté k němu nosí květiny.
McCain zemřel v srpnu 2018, přesně na den devět let po svém příteli, senátoru Tedu Kennedym, a na stejnou diagnózu. Rakev ve Washingtonu doprovázeli šedovlasí veteráni z Hanoi Hiltonu. Někteří z nich byli muži, kvůli kterým kdysi odmítl jít domů.
Zdroje:
https://www.history.navy.mil/browse-by-topic/wars-conflicts-and-operations/prisoner-of-war/john-sidney-mccain-iii.html
https://www.penguinrandomhouse.ca/books/110336/faith-of-my-fathers-by-john-mccain-with-mark-salter/excerpt
https://www.newyorker.com/magazine/1996/10/21/a-friendship-that-ended-the-war
https://abcnews.go.com/Politics/mccains-experience-pow-shaped-lifelong-opposition-torture/story?id=57384448
https://www.cbsnews.com/news/john-mccain-hanoi-hilton-prisoner-of-war-truc-bach-lake/
https://www.history.navy.mil/about-us/leadership/director/directors-corner/h-grams/h-gram-008/h-008-6.html
https://www.hanoihiltonexhibit.org/the-pow-story
https://historynet.com/bud-day-vietnam-war-pow-hero/
