Krvavý křest Paroubkovy knihy: Tři kulky pro syna krále kolotočů

Praha, 9. října 2008, restaurace Monarch, krátce před půlnocí. V přepychovém sále to ještě před chvílí bzučelo hovorem a cinkáním sklenic – nyní se však rozhostilo mrazivé ticho. Padesátipětiletý Bohumír Ďuričko se těžce zvedá z podlahy. Tvář mu planě hoří ponížením a na rtech cítí železitou pachuť krve. Vzduch je prosycen směsí drahého vína a střelného prachu.

Někde poblíž slabě vzlyká vystrašená žena. A přímo před Ďuričkem, uprostřed převržených židlí a střepů, nehybně leží postava Václava Kočky mladšího, do které se zaryly tři kulky. Kolem mrtvého muže se začíná šířit tmavá skvrna. Víno a krev splývají na mramorové podlaze v jedno.

Ďuričkova pravice ještě před pár vteřinami svírala zbraň. Teď ale pistole bezvládně leží opodál na lavici mezi vysypanými bankovkami a zmatenými pohledy hostů. Všechny zraky se stáčejí k němu. Co právě udělal? Nepřítomně hledí na svou těhotnou přítelkyni, která se sbírá z podlahy. Její tvář je poskvrněná kapkami jeho krve.

O několik desetiletí dříve by nikdo nečekal, že Bohumír Ďuričko skončí jednou v takové situaci. Narodil se v polovině 50. let a po většinu života vystupoval spíše jako úspěšný obchodník a hoteliér než jako násilník. Ještě v 80. letech pracoval v Praze na ministerstvu zahraničního obchodu a jako ekonomický náměstek státní cestovní kanceláře.

Měl talent na finance a široké kontakty – dokonce tak zajímavé, že jej tehdejší Státní bezpečnost (StB) přizvala ke spolupráci. Právě v té době se Ďuričko seznámil se svým vrstevníkem Jiřím Paroubkem, budoucím premiérem. Z počáteční známosti se stalo letité přátelství: zatímco Paroubek budoval kariéru v podnicích Restaurace a jídelny, Ďuričko shromažďoval kapitál a kontakty za železnou oponou.

Po sametové revoluci se vrhl do podnikání. Obchodoval s nemovitostmi, na pár let spoluvlastnil dokonce slavný fotbalový klub Dukla Praha. V polovině 90. let se Ďuričko spojil s kontroverzním podnikatelem Jaroslavem Starkou, aby klub přesunuli do Příbrami – poté jej Starkovi prodal.

V roce 1997 pak Bohumír Ďuričko zakotvil v centru metropole jako provozovatel hotelu AXA, čímž si definitivně upevnil pověst movitého muže patřícího k vybrané společnosti. Rád se obklopoval známými tvářemi, celebritami a politickými špičkami. Svět politiky mu nebyl cizí – ba naopak, udržoval přátelské vztahy s vlivnými lidmi. Jiří Paroubek pro něj nebyl jen starý známý ze socialistických časů, ale i blízký spojenec v novém tisíciletí.

Přesto Ďuričkův stín minulosti nezmizel. Když se v roce 2006 na veřejnost dostala takzvaná Kubiceho zpráva (tajná policejní zpráva popisující propojení politiků s podsvětím), objevilo se v ní i jméno Kočka a Ďuričko – znepokojivá zmínka, která vrhala špatné světlo na Paroubka a jeho okruh lidí.

Paroubek ovšem veškerá nařčení z kontaktů s „kriminálním polosvětem“ rezolutně odmítal. Svého hotelového přítele veřejně označoval jen za známého a zdůrazňoval, že za něj nemůže nést odpovědnost.

Když navíc vyšlo najevo, že byl Ďuričko registrován jako spolupracovník StB, Paroubek dokonce zrušil jejich plánovanou společnou dovolenou na jachtě v Chorvatsku.

Ďuričko zůstával vlivným hráčem v pražských kruzích i bez oficiálních politických funkcí. Jako hoteliér se vyhříval v blízkosti mocných – a zdálo se, že je na vrcholu sil. Na podzim 2008 měl peněz dost, užíval si života po boku o generace mladší přítelkyně Lucie a netajil se radostnou novinou: brzy se mu narodí dítě.

Pro šedesátníka s několika dospělými dcerami to byl skoro zázrak na sklonku života – další důkaz, že osud mu přeje. Tehdy jistě netušil, že jediný večer stačí k tomu, aby všechny triumfy zmizely v prach.

9. říjen 2008 měl být večerem oslavy. Jiří Paroubek, expremiér a předseda ČSSD, pořádal v centru Prahy slavnostní křest své nové knihy Česko, Evropa a svět očima sociálního demokrata. Do noblesního podniku Monarch v ulici V Kolkovně sezval politické kolegy, podnikatele i přátele ze svého okolí.

Dorazili i Václav Kočka starší s rodinou – provozovatel vyhlášené Matějské pouti a Paroubkův dlouholetý známý – a jeho synové. Kočkovi patřili k „hradní stráži“ sociální demokracie: nejenže byli členy strany, ale pomáhali i při kampaních a financování. A samozřejmě nechyběl Bohumír Ďuričko s přítelkyní, mezi pozvanými hosty byl pro Paroubka stále vítaným společníkem.

Akce probíhala nejprve bez potíží. Oficiální část – autogramiáda a přípitky – skončila kolem desáté večer. Paroubek odjíždí domů; v restauraci zůstává neformální společnost, která se dobře baví u vína a koktejlů. Hodina pokročila, nálada je družná a zábava postupně divočí. Alkohol proudí proudem.

U jednoho ze stolů sedí Ďuričko s Lucii a několika známými. Přisedne k nim i hlava druhé rodiny – Václav Kočka starší, bodrý muž, který rád poveselí společnost. A právě tady se začíná rodit osudový konflikt.

Nejspíš to začalo jako nevinné hecování mezi „chlapy“. Řeč se stočí na peníze – snad narážka na Kočkovu pouťařskou živnost, snad jen porovnávání, kdo má u sebe víc hotovosti. Kočka starší vytahuje z kapsy svazek bankovek – zhruba dvacet tisíc korun, mávne jimi a vtipkuje.

Ďuričko nesnese pomyšlení, že by vypadal chudší. Ješitně vytahuje obálku plnou eur a demonstrativně ukazuje, že on má ještě víc. „Ten můj prostě musel honem trumfovat,“ vzpomíná později Lucie Staňková, Ďuričkova partnerka; s povzdechem dodá: „Je trochu ješita… když do něj někdo pořád rýpe, nenechá si to líbit.“.

Jenže tím pánská ješitnost neutichá. Opilost snižuje zábrany a zvyšuje hlasitost. Někdo další, možná jiný podnikatel u baru, posměšně vyzve Ďurička, ať zaplatí útratu celého podniku, když se tak chlubí bohatstvím. „Proč bych platil za všechny? Zaplatím jen to, co jsem vypil, a za toho, koho jsem pozval,“ odsekne dotčeně hoteliér.

To už atmosféra houstne. Lucie cítí neklid – později přizná, že byla unavená a snažila se přítele přesvědčit, aby už šli domů. On se však stále durdí, dotčen různými štulci. Kočka starší v legraci popichuje dál: prý by si měl Ďuričko zajet na výstaviště pro nové auto a koupit své krásné přítelkyni lepší vůz. Nevinné škádlení, nebo urážka? Těžko říct – Kočka starší nemůže tušit, jaké démony tím probouzí.

Ďuričko zatíná zuby. Cítí se jako terč posměchu. Možná mu hlavou bleskne vzpomínka na všechny ty řeči o jeho „podezřelých vazbách“, o stínech minulosti. Možná zahlédne koutkem oka nesouhlas v očích Lucie. Vřou v něm emoce – vztek i stud.

Nikdo netuší, že dramatický výbuch teprve přijde. Uběhne několik minut. Společnost se maličko utiší. K Ďuričkovu stolu se vrací Vratislav Šlajer, další známý, a sedá si poblíž Kočky staršího. Vtom se znenadání zjeví Václav Kočka mladší. Čtyřicetiletý syn, do té doby sedící opodál, zaslechl cosi, co jej rozlítilo.

Možná pochytil útržek o otcově výstavišti či penězích. Prudce přistupuje ke stolu a jeho obličej je stažený hněvem. „Nenechám tady urážet svého tátu!“ zahřmí Kočka mladší na celou místnost. Dřív než stačí kdokoli zareagovat, Kočka se napřahuje a pálí pěstí přímo do Ďuričkova obličeje.

Úder je nečekaný a drtivý. Ďuričko, překvapen a notně opilý, ztrácí rovnováhu a padá zády na lavici, přímo na svou nic netušící přítelkyni. Lucie vykřikne – tělem jí projede bolest, jak se těžký muž svalil na její bříško v pokročilé fázi těhotenství. Ďuričko omráčeně mrká. V hlavě mu hučí a po tváři stéká krev z rozraženého nosu.

Ještě se ani nevzpamatuje a přichází druhá rána: Kočka mladší obchází stůl a zasazuje mu další úder pěstí ze strany do lícní kosti. Znovu dopadá na zem – znovu přímo na Lucii, která zůstala uvězněná pod jeho tělem. Mladá žena cítí, jak jí temeno naráží do hrany lavice; v ucho jí vystřelí ostrá bolest a na krku ucítí něco teplého. Sáhne na něj – ruka je od krve. Ďuričkova krev jí skanula na kůži. Vyděšeně vykřikne pod ním, bojí se o dítě i o sebe.

Možná to byl právě tenhle pohled, který Ďuričko zahlédl, když znovu procital z rán. Pohled vlastní partnerky, skřípnuté a zraněné, s krví na tváři a slzami v očích. Později bude tvrdit, že v ten moment měl strach o její život a o život jejich nenarozeného dítěte. Snad tomu sám věřil. Ale v té vteřině se v něm hlavně vaří vztek. Vztek na Kočku, vztek na celý svět. Bolest v rozbitém nose a v zádech se mísí s výbuchem adrenalinu.

Ďuričko se instinktivně sápe po opasku, kde nosí svou pistoli. Vytahuje černou devítku, legálně drženou. Kolem vládne zmatek – křik Lucie, překvapené zalapání po dechu od Šlajerovy přítelkyně, která seděla poblíž. Kočka mladší nad ním stojí, hrudník se mu vzdouvá prudkým dechem.

Podle některých svědků se Václav Kočka v tu chvíli nakloní k Ďuričkovi a něco mu syčivě šeptá do ucha. Co to bylo, nikdo přesně neví. Jedna z verzí hovoří o kruté větě: že prý dítě, které Ďuričkova přítelkyně čeká, ani není jeho. Možná to není pravda – možná nikdy nic takového nepadlo. Ale pro člověka v Ďuričkově stavu by i nepatrný impuls mohl být poslední kapkou.

Najednou se vše semele během zlomku vteřiny. Bohumír Ďuričko se zvířecky vymrští z kleku, v ruce svírá pistoli. Kočka mladší uskočí krok vzad, ale už je pozdě. Ozve se ohlušující výstřel. A hned další – tři rychlé rány trhají vzduch v rychlém sledu.

První kulka zasahuje Václava Kočku mladšího zblízka do hrudi. Náraz jej odhodí vzad; padá k zemi. Následující střely – druhá, třetí – už míří na ležící tělo. Kočka sebou cukne a zůstává nehybně ležet na zádech. Ticho. Lidé kolem strnuli v šoku. Tři červené skvrny se rychle rozpíjejí na bílé košili oběti.

Ďuričkovi se v pistoli zasekne náboj – prázdné cvaknutí, čtvrtá rána nevyjde. Možná by střílel dál, kdyby mohl. „Ďuričko střílel jako pominutý,“ vypoví později svědek Šlajer. V daném momentu však najednou všechen vztek vyprchává a střelec tam stojí sám, roztřesený, dezorientovaný. Zlost vystřídá zděšení.

Lucie se vyhrabe na nohy a vidí, co se stalo: Kočka mladší leží na zemi v kaluži krve, ale má ještě puls. Instinktivně se k němu vrhá, společně s jednou servírkou se mu snaží poskytnout pomoc. Zvedá mu hlavu, snaží se zastavit krvácení. „Měla jsem celou dobu jeho hlavu v náručí,“ řekne později plačící, „ale bohužel to nedopadlo.“ Václav Kočka mladší už nereaguje – jen nehybně leží s otevřenýma očima a pomalu odchází.

A co Ďuričko? Vyděšeně couvá od stolu. V sále propuká chaos – někteří hosté se v panice rozbíhají pryč, jiní ustrnou na místě v nevěřícném šoku. Někdo křičí, ať se zavolá záchranka a policie. Zvuk padajícího skla, zmatené siluety. Ďuričko pouští pistoli z ruky, odhazuje ji na sedadlo a sám se vrhá ke dveřím.

Chce zmizet. V hlavě má prázdno, jediné, co cítí, je nutkání utéct z té hrůzy. Vybíhá ven na ulici, potácí se. Jenže daleko se nedostane – venku už zasahují policejní hlídky. V závěru večírku tu pro jistotu patrolovali strážníci (přece jen přítomnost VIP osob). Teď okamžitě reagují na střelbu: Ďurička strhnou k zemi a spoutají.

Ani se moc nebrání; z opileckého rauše padá do otupělosti. Nechá se odvést do přistaveného vozu. Zatímco záchranáři spěchají dovnitř k postřelenému muži, policisté zavírají vydýchaného Ďurička na zadní sedadlo auta.

Na chodník se mezitím sbíhají příbuzní Kočkových. Václav Kočka starší stál uvnitř jen pár kroků od svého syna, když padly výstřely – teď nevěřícně klečí vedle jeho bezvládného těla a drží ho za ruku.

Mladší Kočkův bratr Jan v amoku vybíhá ven hledat vraha. Zahlédne policejní vůz, za jehož sklem sedí Ďuričko. „Otevřete to! Pusťte mě k němu!“ křičí nepříčetně a cloumá dveřmi. Příbuzní ho strhávají zpátky, ale i oni propadají žhavému zoufalství. „Zabij ho! Pomstíme ho!“ létají mezi vzlyky výhrůžky.

Následující dny přinášejí kocovinu a smutek. Václavu Kočkovi mladšímu už lékaři nedokázali pomoci – zemřel na místě po třech střelných ranách. Jeho rodina se ponořila do hlubokého žalu, Praha má před sebou okázalý mafiánský pohřeb syna kolotočářského „kmotra“. A Bohumír Ďuričko tráví své první ráno ve vězeňské cele na Pankráci.

Z opilého opojení vystřízlivěl do kruté reality: je obviněn z vraždy a hrozí mu 10 až 15 let odnětí svobody. Soudce jej okamžitě posílá do vazby, aby se nepokusil utéct nebo ovlivňovat svědky. Z dříve sebevědomého hoteliéra je najednou vězeň v teplákách, který marně podává stížnosti proti vzetí do vazby. Padesátník, jemuž se během jediné noci zhroutil svět.

Celá země je v šoku. Případ rezonuje médii – nejen pro svou tragickou povahu, ale i kvůli politickým přesahům. Přední opoziční politik Paroubek musí vysvětlovat, proč se stýká s takovými lidmi. „Je to duševní selhání jednotlivce, nechápu, proč bych měl za něco takového nést odpovědnost já,“ brání se Paroubek v televizi a zvažuje dokonce rezignaci na funkci.

Nakonec si to rozmyslí; prohlásí, že strana za incident nemůže. Přesto skandál vrhá dlouhý stín: odpůrci tepou Paroubka za to, že léta moralizuje, ale u sebe měří jiným metrem. Do debaty vstupuje i prezident Václav Klaus s káravým komentářem: politici si mají dávat pozor, s kým se přátelí. Vražda na křtu knihy se tak stává syrovým mementem propojení byznysu, podsvětí a politiky v Česku. Dva Paroubkovi přátelé se poprali a jeden zastřelil druhého, připomíná tisk. Co dodat?

Mezitím probíhá policejní vyšetřování. Na místo činu se brzy vracejí kriminalisté i oba aktéři – ovšem jeden už jen jako figurant při rekonstrukci. Za přísných bezpečnostních opatření přivádí ozbrojená eskorta Bohumíra Ďurička v neprůstřelné vestě zpět do restaurace Monarch.

Obávají se msty – není vyloučeno, že by někdo z podsvětí mohl chtít Ďurička zastřelit na oplátku, a v den rekonstrukce by k tomu byla příležitost. Proto kolem postávají těžkoodění policisté se samopaly a střeží každý jeho krok. Na místě nechybí experti z balistiky, soudní znalci, státní zástupce. Chybí jen Václav Kočka mladší.

Toho nahradil komparzista, aby se předešlo přímému kontaktu vraha s rodinou oběti. Václav Kočka starší ale přijede také – pohublý a zdrcený, s patnáctiletým vnukem po boku. Před restaurací pro jistotu stojí sanitka; všichni vědí, že starý pán nese smrt syna velmi těžce.

Rekonstrukce trvá čtyři hodiny a potvrzuje většinu základních faktů. Přesto se objevují rozpory v detailu: přítelkyně Šlajera Lenka tvrdí, že žádnou ránu pěstí neviděla – zato viděla Kočku, jak se naklonil k Ďuričkovi a pak ten začal střílet. Podle ní se čtvrtý náboj zasekl v hlavni – tedy Ďuričko chtěl zřejmě vypálit i počtvrté, ale technika mu zabránila.

Sám Vratislav Šlajer líčí Ďurička jako pomateného: kdyby prý nezakolísala zbraň, mohlo být obětí více. Tyto výpovědi vykreslují střelce jako nepříčetného šílence, který jednal v amoku. Lucie Staňková ovšem stojí při Ďuričkovi. V exkluzivním rozhovoru pro deník Právo neochvějně prohlašuje, že tragédii vyprovokoval sám Kočka mladší.

Detailně popíše, jak její přítel dostal dvě rány, spadl na ni a jednal v afektu a strachu. „Byl to zkrat,“ říká o střelbě, „nemyslím, že chtěl někoho zabít – možná střelit do stropu, jenže pan Kočka stál nad námi…“. Její hlas zní zoufale; z rozhovoru je znát, že prožívá trauma i obavy o nenarozené dítě.

„Bojím se o dítě… mám rizikové těhotenství“ svěří se dokonce do novin. Skutečnost, že ten osudný večer byla v restauraci těhotná žena, dodává tragédii další rozměr.

Soudní proces s Bohumírem Ďuričkem na sebe nenechal dlouho čekat. Proběhl relativně rychle – a verdikt byl neúprosný. V červnu 2009 uznal pražský vrchní soud Ďurička vinným z úkladné vraždy Václava Kočky mladšího a odsoudil ho na 12,5 roku do vězení se zvýšenou ostrahou.

Je to trest blížící se maximu sazby, neboť soud neuvěřil verzi o nutné obraně. Střelba třemi ranami, z nichž nejméně dvě trefily již ležícího soupeře, neodpovídala obraně, ale popravě – tak to zdůvodnil. Přitížilo i zjištění, že Ďuričko pil celý večer alkohol a přesto měl u sebe nabitou zbraň.

Kromě vězení dostal povinnost zaplatit rodině Kočkových odškodné přes 1,5 milionu korun. Když zazněl rozsudek, přihlížející přítelkyně Lucie se zhroutila v pláči. Mohla jen bezmocně sledovat, jak její partner – nyní odsouzený vrah – mizí v poutech a nastupuje dlouhou cestu do vězeňské cely.

Za mřížemi se otec nenarozené dcery poprvé setkal s realitou, že ztratil vše. Jeho hotel AXA už převzal někdo jiný, pověst je v troskách, přátelé z high society se od něj odvrátili. Kdysi hrdý muž se stal mezi vězni známým jednoduše jako „ten, co zastřelil Kočku“. Někdo možná tiše obdivoval, že se postavil vlivné rodině – jiní jím pohrdali jako zbabělým střelcem.

Ďuričko se však odmítal poddat zoufalství. Jeho ješitnost a vzdor jej neopustily. Ve vězení nečiní pokání, místo toho sepisuje knihu pamětí drze nazvanou Kočkoviny. V ní popisuje své verze vztahů s Paroubkem a údajné zákulisí organizovaného zločinu – očividně je odhodlán stáhnout s sebou dolů i jiné „velké ryby“.

Když se ta zpráva donese ven, vyvolá pořádný rozruch. Lidé z okolí Jiřího Paroubka neváhají – v roce 2010 odkupují od Ďurička práva na jeho knihu za několik milionů korun. Jde o tichý úplatek za mlčení, motivovaný snahou ochránit pověst ČSSD a jejího lídra před volbami.

Paroubek se od celé akce alibisticky distancuje, ale fakt je, že rukopis zmizí v trezoru. Ne však nadlouho – za pár měsíců se přesto objeví na internetu a senzacechtiví čtenáři si mohou počíst šokující (byť nepotvrzené) historky z polosvěta. Ďuričko tak i z vězení zatápí svým bývalým známým a připomíná světu svou verzi příběhu.

Zatímco Kočkova rodina každoročně zapaluje svíčky na hrobě syna a smiřuje se s prázdným místem u štědrovečerního stolu, za mřížemi plyne devět dlouhých let. Bohumír Ďuričko je nakonec podmínečně propuštěn v říjnu 2017, po odpykání dvou třetin trestu. Je mu třiašedesát, vlasy zbělelé, ale jiskra vzdoru v oku pořád patrná. „Políbím ženu, políbím děti a dám si horkou vanu,“ plánuje nadšeně svůj první večer na svobodě.

Stihl to: jeho nejmladší dcera, která se narodila pár měsíců po vraždě, mezitím vyrostla v šikovnou školačku (za celých devět let ji směl vidět jen párkrát zpoza skla návštěvní místnosti).

S Lucii už nežije – rodinný život se mu rozpadl stejně jako kdysi kariéra. Ale je odhodlán začít znovu. Dokonce tak vehementně, že si změní jméno: stává se z něj Benedikt Reinhold Diera. Možná doufá, že pod novou identitou setřese břímě starých hříchů.

Jenže minulost se tak snadno smazat nedá. Krátce po propuštění se někdejší hoteliér soudí s vlastní dcerou Nicol – jednou z těch starších, kterým kdysi ve vězení přepsal majetek pro jistotu. Teď by ho rád zpět, ale soudy mu nevyhoví. Peníze jsou pryč, hotel je pryč, pověst je navždy pryč. Život kdysi vlivného muže se scvrkl na prázdné ruce a pár rozhádaných příbuzných.

Když se mihne na veřejnosti, média ho připomenou jako „vrah Václava Kočky mladšího“ – nálepka, která už mu zůstane. Nikdo z jeho někdejších prominentních známých s ním nechce nic mít. Nakonec se stahuje do ústraní a žije tiše pod novým jménem.

Jednoho lednového dne roku 2024 proběhla krátká zpráva: Bohumír Ďuričko zemřel – ve věku 70 let, bez pozornosti veřejnosti. Žádné velké titulky, jen poslední tečka za příběhem, který před lety hýbal republikou.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohum%C3%ADr_%C4%8Euri%C4%8Dko

https://www.novinky.cz/tag/bohumir-duricko-11686

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-durickova-pritelkyne-kocka-mladsi-na-nas-zautocil-40210469

https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/109345-kockova-smrt-duricko-chtel-strilet-dal-zasekl-se-mu-naboj

https://g.cz/vrazda-na-krtu-paroubkovy-knihy-za-zastreleni-vaclava-kocky-si-duricko-odsedel-9-let/

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/po-vrazde-vaclava-kocky-mladsiho-uvazoval-jiri-paroubek-o-rezignaci_200810122115_mpanuska