Článek
Dne 26. srpna 1968 překročil čtyřiačtyřicetiletý Ladislav Chudík s manželkou Helenou a oběma jejich matkami hranice Československa do Rakouska. Pouhých pět dní předtím obsadila zemi vojska Varšavské smlouvy a v ulicích Bratislavy stály sovětské tanky. Chudík, v té době uznávaný člen činohry Slovenského národního divadla, se spolu s rodinou rozhodl uprchnout před nejistou budoucností.
Jeho žena narychlo zorganizovala emigraci do Vídně – únik za hranice proběhl doslova během několika dnů. Už o měsíc později se však u dveří jejich vídeňského bytu objevila nečekaná návštěva z domova. Skupina mladých lidí, Chudíkových studentů herectví z Bratislavy, vážila cestu do Rakouska, aby svého oblíbeného pedagoga přemluvila k návratu.
Prosili ho, aby se vrátil do divadla a k nim do školy. Herec později vzpomínal, že to pro něj byl emotivní okamžik, při kterém se mu rozklepalo srdce a podlomila kolena. Po několika měsících exilu se Ladislav Chudík skutečně rozhodl vrátit. V začínající normalizaci tak znovu nastoupil do souboru SND a zůstal ve své domovské Bratislavě.
Primář Sova
Koncem 70. let ale Chudíka čekala další zásadní zkouška – tentokrát profesní. V druhé polovině 70. let se natáčel třináctidílný československý televizní seriál z nemocničního prostředí Nemocnice na kraji města. Hlavní postava, primář ortopedie Karel Sova, byla původně napsána na tělo zkušenému českému herci Karlu Högerovi.
Když však byla natočena zhruba pětina scén, Karel Höger náhle zemřel. Rozpracovaný seriál se ocitl v ohrožení. Režisér Jaroslav Dudek váhal, zda pokračovat, a produkce zvažovala, co dál. Tehdy mezi televizními tvůrci padl nápad oslovit do hlavní role Ladislava Chudíka – charismatického herce ze Slovenska, který byl Högerovi generačně i typově nejblíže.
Chudík nabídku přijal, ale ocitl se pod obrovským tlakem. Převzal roli po kolegovi, kterého si velmi vážil, a musel narychlo dohnat zameškané natáčení. V Bratislavě před něj na stůl položili stoh scénářů o více než pěti stech stranách v češtině. Chudík byl zvyklý hrát i česky, přesto pro něj učení rozsáhlých textů v jiném jazyce představovalo mimořádnou zátěž.
Navíc nechtěl zklamat očekávání v projektu, který už provázely nemalé naděje. V té době byl stále členem činohry SND a své divadelní závazky nevzdal – po celé týdny tak pendloval mezi filmovým placem v Praze a jevištěm v Bratislavě. Během natáčení se stávalo, že i dvacetkrát do měsíce večer sedl na letadlo, aby stihl odehrát představení v SND.
Únava se hromadila a Chudík později přiznal, že zpočátku uvažoval, že náročnou roli vzdá a od projektu odejde. Nakonec vytrval až do konce. Když byly poslední scény dotočeny, odevzdal Jaroslavu Dietlovi – scenáristovi Nemocnice – kompletní štos skript. Dietl mu při tom poděkoval a řekl, že si v roli primáře Sovy už nedovede představit nikoho jiného.
Pro Chudíka, který dohnal a zastínil původního představitele, to bylo jedním z největších uznání kariéry. Sám primář Sova se mezitím stal televizním fenoménem. Přátelský a noblesní šéf ortopedie, kterého Chudík ztvárnil s klidnou autoritou a lidskostí, si získal srdce milionů diváků.
Nemocnice na kraji města se stala nejsledovanějším seriálem své doby a z Ladislava Chudíka udělala známou tvář i v celé české společnosti. Slovenský herec se ve své nejtěžší a nejviditelnější roli proměnil v legendu televizní obrazovky.
Osobní krize a nová rodina
Ve stejné době, kdy na obrazovkách ztvárňoval dobrosrdečného pana primáře, prožíval Chudík nejtěžší období svého soukromého života. Jeho první manželka Helena trpěla nezhoubným nádorem na mozku, který vážně ovlivňoval její psychické zdraví. Trpěla stihomamem a těžkými agresivními záchvaty, během nichž herce psychicky týrala a ponižovala.
Dlouholeté peklo v domácí izolaci dovedlo Chudíka na naprosté dno. Jak sám později otevřeně přiznal, kvůli nesnesitelnému utrpení tehdy reálně pomýšlel na sebevraždu. Soužití s psychicky nemocnou partnerkou popisoval jako plíživé ničení vlastního života.
Když v tom nejkritičtějším bodě přišla nabídka na roli primáře Sovy, byl Chudík psychicky zcela na dně. Magdalena Dietlová, manželka slavného scenáristy, později vzpomínala, že když k nim tehdy slovenský herec přijel jednat o roli, byl v podstatě sbalený před nástupem do psychiatrického sanatoria.
Jaroslav Dietl ho však tehdy přesvědčil, že místo zdí blázince ho uzdraví extrémní pracovní nasazení. Chudík nakonec poslechl a začal se léčit prací, i když zůstával v péči svého přítele, známého psychiatra MUDr. Miroslava Plzáka. Samotný herec na toto období vzpomínal slovy: „Léčil jsem se na psychiatrii. Tehdy mi televize zachránila život.“
„Kdybych tě nepřinutil hrát Sovu, musel bych tě hospitalizovat,“ říkával mu později s nadsázkou Plzák. Po dlouhém vnitřním boji se nakonec Chudík v roce 1977, v čase vrcholícího natáčení Nemocnice, s Helenou rozvedl – lékaři mu tento krok doporučili jako jedinou možnost, jak si zachovat zdravý rozum. Herec to sice tehdy hořce vnímal jako své osobní selhání, ale intenzivní natáčení zaměstnalo jeho mysl natolik, že se dokázal vyrovnat s rozpadem soukromí a odrazit se od absolutního psychického dna.
Několik let po rozvodu přišla pro Ladislava Chudíka nová životní kapitola. V roce 1981 se znovu setkal s Alenou, o generaci mladší právničkou, kterou letmo poznal už dříve při natáčení filmu. Pozvání na jeho pražské divadelní vystoupení přerostlo v blízké přátelství a nakonec i lásku.
Chudík se ve svých 58 letech podruhé oženil. S Alenou, kterou si vzal v roce 1982, získal také nevlastní dceru Bereniku – osmiletou holčičku z předchozího manželství své ženy. „Zamiloval jsem si je obě,“ vzpomínal herec na okamžik, kdy se rozhodl přijmout do života i malou dcerku. Po letech strádání tak našel rodinné štěstí a klidné zázemí.
Právě v těchto letech si ho vážil nejen divadelní svět, ale i tehdejší státní režim – v roce 1982 byl Ladislavu Chudíkovi udělen titul národní umělec, jedno z nejvyšších uměleckých vyznamenání v socialistickém Československu.
Ministr kultury
Chudíkovu generaci čekal koncem 80. let ještě jeden zlom – pád komunistického režimu. V revolučních týdnech roku 1989 se Ladislav Chudík ocitl ve zcela jiné roli, tentokrát reálné: díky své pověsti umělce s morální autoritou byl přizván do nové politické reprezentace.
Dne 12. prosince 1989 přijal nabídku stát se ministrem kultury ve slovenské vládě národního porozumění premiéra Milana Čiče. Ve svých 65 letech tak na čas vyměnil divadelní jeviště za ministerskou kancelář. Tuto funkci zastával jen několik měsíců – do 29. března 1990 – a poté se z veřejné politiky zase stáhl.
I během krátkého působení v čele resortu kultury si však zachovával pokoru a odstup. Nepovažoval se za politika a po splnění úkolu pomoci přechodu k demokracii se rád vrátil ke svému skutečnému poslání. Uměleckou kariéru totiž v žádném případě neuzavřel.
Ladislav Chudík stál na prknech SND už od roku 1944 a na domovské scéně zůstal i po revoluci – napříč sedmi dekádami. Ještě v polovině 90. let a v novém tisíciletí hrával ve Slovenském národním divadle významné role, byť věkem už patřil ke služebně nejstarším členům souboru.
Na jevišti se dokázal udržet i díky svému kultivovanému hereckému projevu, který stavěl na uměřenosti a precizní řeči – právě tohle mistrovství předávání textu neztratilo sílu ani ve vysokém věku. Jednou z jeho pozdních ikonických rolí byla postava číšníka v inscenaci Tančiareň, kde beze slov dokázal vyjádřit paměť celého století. V jedné scéně si dokonce na okamžik zatančil s hereckou kolegyní Emílií Vášáryovou – bylo mu tehdy přes osmdesát let.
Chudík se objevoval také ve filmu a televizi dlouho do stáří. Postavu primáře Sovy si ještě jednou zopakoval v pokračování Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (2003) i v navazující sérii Nemocnice na kraji města – nové osudy (2008), kde se jeho legendární hrdina definitivně rozloučil s diváky.
Ve slovenské i české kinematografii zanechal desítky výrazných rolí. Svou úplně první velkou filmovou postavu hrál už roku 1959 jako kapitán Dabač ve stejnojmenném válečném dramatu Kapitán Dabač – a o půl století později získal prestižní ocenění Český lev za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Kawasakiho růže (2009).
Patřil tak k málokterým hercům, kteří i po osmdesátce dokázali zaujmout filmové publikum a kritiku. Před smrtí stihl ještě natočit menší roli ve filmu Červený kapitán, který měl premiéru až posmrtně. Byla to jeho poslední práce před kamerou.
Ladislav Chudík zemřel 29. června 2015 v Bratislavě na selhání plic po prodělaném zápalu plic. Do posledních chvil při něm stála jeho milovaná manželka Alena a rodina.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ladislav_Chudík
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/47260/primar-sova-ladislav-chudik-86-lecil-jsem-se-na-psychiatrii-televize-mi-zachranila-zivot.html
https://www.vtedy.sk/Pred%20100%20rokmi%20sa%20narodil%20herec%20Ladislav%20Chud%C3%ADk%20
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-ladislav-chudik-ziji-nastaveny-cas-138579
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/14421/ladislav-chudik
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/slovenske-divadlo-prislo-o-doyena-zemrel-ladislav-chudik-128808
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1097181328-udalosti/215411000100629/cast/409800/
https://dvojka.rozhlas.cz/zemrel-primar-sova-ladislav-chudik-pripomente-si-ho-s-dvojkou-v-poradu-tobogan-v-7503419
https://vlada.gov.cz/cz/clenove-vlady/historie-minulych-vlad/prehled-vlad-cr/1990-1992-csfr/milan-cic/prehled-ministru-24623/
https://www.culture.gov.sk/ministerstvo/
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-ladislav-chudik.A150629_163234_filmvideo_vha
https://www.csfd.cz/tvurce/1729-ladislav-chudik/prehled/
