Článek
Byl to kluk, který neměl ještě ani řidičák, ale troufl si na to, před čím bledli zkušení mořští vlci. V pouhých šestnácti letech se Robin Lee Graham sám na malé plachetnici vydal na cestu kolem světa.
Během téměř pěti let dlouhé plavby přežil ničivé bouře, dvakrát přišel o stěžeň, dvakrát spadl přes palubu do hlubin oceánu a na Fidži potkal dívku, kvůli které chtěl všechno zahodit.
Když v jednadvaceti doplul domů jako nejmladší člověk, který tehdy sám obeplul svět, čekala na něj publicita, knižní smlouva a celosvětová sláva. Jenže právě život po návratu se ukázal jako další tvrdá zkouška. Muž, který zvládl třicet tisíc námořních mil oceánu, později propadal hlubokým depresím a problémům s alkoholem a drogami.
Představa o romantickém dospívání na palubě lodi, kde mladý muž hledá sám sebe pod jižními hvězdami, je vděčné klišé dobrodružné literatury. Jenže skutečný příběh Robina Lee Grahama žádná sladkobolná pohádka nebyla. Byla to brutální prověrka lidské psychiky, splnění snu neklidného dospívajícího kluka i jeho otce a později také velký mediální příběh časopisu National Geographic. Graham se během cesty stal veřejně známou osobností ještě dřív, než se vůbec vrátil domů.
Narodil se 5. března 1949 v Kalifornii. Jeho otec Lyle Graham byl stavitel, veterán z druhé světové války a vášnivý jachtař, který sám kdysi snil o dlouhé oceánské plavbě. Robin vyrůstal kolem lodí a plachtění se věnoval odmalička. Jako teenager měl s běžným školním životem stále větší problémy. Toužil po moři, cestování a životě mimo americké předměstí.
Když mu bylo patnáct, podnikl s kamarády riskantní plavbu mezi havajskými ostrovy, při níž je zastihla bouře a nějaký čas byli považováni za nezvěstné. Místo aby otec synovi další plachtění zatrhl, pochopil z celé události pravý opak.
Robin stejně na moře znovu uteče. Lepší tedy bude dát mu pořádnou loď. Koupil mu sedm a půl metru dlouhou sklolaminátovou šalupu Lapworth 24, pokřtili ji na Dove – Holubice – a vybavili ji na dlouhou plavbu.
Dne 27. července 1965 vyrazil šestnáctiletý Robin Lee Graham ze San Pedra v Kalifornii směrem na Havaj. Po zkušební etapě pokračoval 14. září z Honolulu dál na západ. Na palubě měl mimo jiné dvě kočky, Joliette a Suzette.
Před sebou měl cestu, která nakonec měřila přibližně 30 600 námořních mil a trvala 1 739 dní. Nešlo samozřejmě o nepřetržitých pět let na otevřeném oceánu. Graham dlouhé týdny a někdy měsíce pobýval v jednotlivých přístavech, opravoval loď a čekal na vhodné počasí. Jednotlivé úseky však plul sám.
Bouře, které lámou dřevo i kosti
Veřejnost později sledovala příběh kluka v šortkách, který chytá ryby a hladí koťata na palubě. Jenže realita oceánské plavby o samotě znamenala nekonečné střídání samoty, vyčerpání a strachu. Člověk nemohl na malém člunu jednoduše osm hodin nerušeně spát. Musel kontrolovat kurz, počasí, plachty i okolní lodní provoz.
Brzy se ukázalo, jak křehká Dove ve skutečnosti je. Poprvé přišel Graham o stěžeň už během plavby mezi Fanningovým ostrovem a Samoou. Prudká bouře poškodila stěžeň natolik, že musel pod provizorním oplachtěním změnit kurz a dostat se do Apie, kde mu jej pomohli opravit.
Podruhé přišla katastrofa v Indickém oceánu. Pouhých osmnáct hodin po vyplutí z Kokosových ostrovů stěžeň v bouři znovu praskl. Graham musel dostat zničenou takeláž pod kontrolu a z toho, co na lodi zůstalo, vytvořit provizorní oplachtění.
Tentokrát před ním nebyl nejbližší bezpečný přístav o několik desítek mil dál. Pod nouzovým oplachtěním pak urazil přibližně 2 300 námořních mil až na Mauricius.
Byl to jeden z nejneuvěřitelnějších výkonů celé jeho plavby. Dvakrát skončil také přes palubu. A v obou případech šlo o jednu z nejhorších nočních můr každého osamělého jachtaře. Plachetnice totiž dál pokračuje bez vás.
Graham si běžně připínal bezpečnostní postroj. Právě ve dvou případech, kdy tak neučinil, skončil ve vodě – jednou v Indickém a podruhé v Atlantickém oceánu – a jen těsně se dokázal vrátit zpět na palubu.
Přidal se téměř katastrofální střet s neosvětlenou lodí, dlouhá bezvětří, osamělost a bouře, při nichž Dove hrozilo převrácení. Nejtěžším protivníkem ale možná nebylo počasí. Byla jím samota.
Graham si hodiny povídal do magnetofonu, četl a staral se o kočky, které se během cesty staly jeho nejbližšími společníky.
Láska na Fidži
Největší zkouška však nepřišla v bouři, ale na souši. Když Robin v roce 1966 doplul na Fidži, potkal tam dvaadvacetiletou americkou cestovatelku Patti Ratterreeovou. Patti sama cestovala po světě a v Pacifiku si příležitostně vydělávala prací.
Pro sedmnáctiletého kluka, který měl za sebou měsíce samoty, to byl blesk z čistého nebe. Zamilovali se. A Robinova chuť strávit další roky sám na moři začala rychle mizet. Patti od té chvíle cestovala samostatně letadly, loděmi a po zemi a čekala na Grahama v dalších přístavech.
Pro něj se stala hlavním důvodem, proč jednotlivé oceánské etapy vůbec dokončovat. Jenže do hry už vstupovala i veřejnost. Robinův příběh zaujal National Geographic, který během plavby začal připravovat rozsáhlé reportáže. Časopis nakonec publikoval tři velké články o jeho cestě a jeho podpora pomáhala financovat část expedice a vybavení.
Graham ale stále víc nesnášel umělost fotografování a způsob, jakým se jeho skutečný život měnil v mediální příběh. Zároveň sílilo napětí s otcem. Lyle Graham měl strach, že syn kvůli Patti cestu nedokončí, a připomínal mu závazky i podporu, kterou výprava dostávala. Robin skutečně několikrát vážně uvažoval o tom, že skončí.
Jeho nadšení z myšlenky „nejmladšího člověka kolem světa“ postupně vyprchávalo. Patti mu však dál pomáhala. Setkávali se v jednotlivých přístavech a v Jižní Africe se nakonec vzali. Robin pak pokračoval sám přes Atlantik. Právě během této etapy už byla původní Dove ve stále horším stavu.
Po přeplutí Atlantiku doplul přes Surinam a Karibik až do oblasti Panenských ostrovů. Teprve tam byla původní čtyřiadvacetistopá Dove prodána a Robin přešel na větší třiatřicetistopou šalupu Return of Dove. V závěru cesty otevřeně přiznával, že má plavby dost.
V kleci slávy
Dne 30. dubna 1970 – po 1 739 dnech od vyplutí – doplul Return of Dove zpět do jižní Kalifornie. Robin Lee Graham byl doma. Bylo mu jednadvacet let. A stal se tehdy nejmladším člověkem, který sám obeplul zeměkouli – rekord držel dalších sedmnáct let.
Na břehu ho čekala rodina, novináři a lidé, kteří jeho cestu celé roky sledovali. Jeho jméno už navíc dávno nebylo neznámé. Reportáže v National Geographic z něj během cesty udělaly jednu z nejslavnějších mladých dobrodružných osobností své doby.
Po návratu dostal možnost studovat na Stanfordově univerzitě a automobilka Ford mu věnovala nový Maverick. Společně s Patti se skutečně na Stanford přihlásili. Robin tam ale vydržel jen krátce.
Po jediném semestru měl akademického života dost. V roce 1972 pak spolu s novinářem a spisovatelem Derekem L. T. Gillem vydal knihu Dove. Vznikla mimo jiné z Grahamových vzpomínek, palubních zápisků a nahrávek a stala se bestsellerem.
Jeho příběh byl přeložen do řady jazyků. Hollywood si ho nemohl nevšimnout. Filmová práva získal Gregory Peck, který podle knihy produkoval snímek The Dove. Film vstoupil do kin v roce 1974 a Robina v něm hrál Joseph Bottoms.
Jenže sláva sama o sobě Grahamovi štěstí nepřinesla. Popularita, kterou získal během plavby, mu nebyla příjemná už na moři a život po návratu se ukázal jako komplikovanější, než by se podle triumfálního konce dobrodružné knihy mohlo zdát.
Graham nebyl člověk, který by toužil strávit zbytek života na banketech, premiérách a přednáškových turné. On a Patti chtěli něco úplně jiného.
Útěk do divočiny
Krátce po návratu začali hledat cestu pryč od Kalifornie. Prodali automobil, který Robin dostal od Fordu, pořídili si starou poštovní dodávku a odjeli do Montany. Nedaleko Kalispellu koupili pozemek v horách a pustili se do stavby srubu.
Bez velkého pohodlí. Bez městského života. S tvrdou fyzickou prací každý den. Robin se postupně naučil stavět domy, pracovat se dřevem a nakonec se živil jako stavební podnikatel a truhlář.
Ani útěk do hor však všechny problémy okamžitě nevyřešil. Jejich druhá kniha Home Is the Sailor, vydaná v roce 1983, otevřeně popisovala, že další roky nebyly idylické. Přišly finanční problémy, konflikty v manželství a u Grahama také období hlubokých depresí.
Pozdější životopisné texty popisují rovněž problémy s alkoholem a drogami. Z krize se Graham postupně dostal s pomocí Patti, rodiny a své nově nalezené křesťanské víry. A hlavně zjistil, že přesně takový život mu vyhovuje.
Práce rukama. Rodina. Hory. Minimum pozornosti. Ironií je, že od moře neutekl úplně. S Patti nakonec dlouhá desetiletí žili u Flathead Lake v Montaně a Graham dál příležitostně plachtil.
Dokonce vzpomínal, že nejraději má dny, kdy se na jezeře zvednou bílé hřebeny vln a voda mu připomíná oceán.
Zdroje:
https://www.nationalgeographic.com/travel/article/fiftieth-anniversary-robin-lee-graham-books-about-sailing
https://www.csmonitor.com/2000/0427/p23s2.html
https://flatheadbeacon.com/2021/03/11/sailor-at-home/
https://sailmagazine.com/cruising/sailing-with-robin-lee-graham/
https://www.boatnews.com/story/48478/robin-lee-graham-the-youngest-teenage-solo-circumnavigator
https://www.yachtingmagazine.com/heritage-going-distance/
https://catalog.afi.com/Film/67637-THE-DOVE
https://en.wikipedia.org/wiki/Robin_Lee_Graham
