Smutný konec Hosenfelda, zachránce Pianisty: Sověti ho zavřeli na 25 let, zemřel nemocný v lágru

Celý svět ho zná jako německého důstojníka, který v rozbombardované Varšavě nechal žít hladovějícího pianistu Władysława Szpilmana. Jenže film Romana Polańského končí tam, kde začíná skutečné peklo. Wilm Hosenfeld nebyl náhodný zachránce z rozmaru.

Z člověka, který kdysi uvěřil nacistickému hnutí a vstoupil do SA i NSDAP, se pod dojmem německých zločinů v Polsku stal jeho rozhodný odpůrce. Pod nosem okupačního aparátu pomáhal Židům i Polákům a zachránil řadu lidí před zatčením či smrtí.

Když padl do rukou Sovětům, nikoho to nezajímalo. Pro stalinistickou mašinérii byl především důstojníkem Wehrmachtu, kterého čekaly tvrdé výslechy, vězení a nakonec pětadvacetiletý trest.

Dějiny mají zvrácený smysl pro ironii. Lidé, kteří v uniformách okupačních armád ztratili poslední zbytky lidskosti, po válce často dožili v klidu v západním Německu jako ctihodní penzisté. Ti, kteří v sobě našli odvahu postavit se vlastnímu režimu, naopak někdy končili za ostnatým drátem jiného totalitního systému. Wilm Hosenfeld patřil do té druhé kategorie.

Narodil se roku 1895 v hesenském Mackenzellu v hluboce věřící katolické rodině. Byl to vesnický učitel. Člověk, který věřil v křesťanskou morálku, reformní pedagogiku, disciplínu a německou kulturu. V první světové válce bojoval jako dobrovolník, byl těžce raněn a za statečnost na východní frontě dostal Železný kříž II. třídy.

Když se v třicátých letech dostal k moci Adolf Hitler, Hosenfeld – podobně jako mnoho dalších německých konzervativců a vlastenců – zprvu podlehl iluzi o obrodě národa. V dubnu 1933 vstoupil do SA, kde se později stal Scharführerem, a 1. srpna 1935 také do NSDAP. Jeho odvrat od nacismu nebyl okamžitý. Teprve konfrontace s okupací Polska, pronásledováním civilistů a později masovým vražděním Židů z něj postupně udělala rozhodného odpůrce režimu, kterému kdysi věřil.

Když v září 1939 vypukla válka, byl jako příslušník zeměbraneckého praporu v hodnosti poddůstojníka, poslán do Polska. Poručíkem se stal až 1. února 1940. S sebou si vedl deníky a psal dlouhé dopisy rodině. Ty se později staly mimořádným svědectvím o tom, jak se německý voják postupně vyrovnával s tím, co jeho vlastní země v Polsku páchala.

Hosenfeld sloužil od léta 1940 ve Varšavě. V roce 1941 se stal sportovním důstojníkem a později vedl Wehrmacht-Sportschule, vojenskou sportovní školu, z níž vznikl sportovní úřad varšavského velitelství. Byla to zdánlivě banální týlová funkce, která mu však dávala dvě věci: relativní volnost a možnost zaměstnávat polské civilisty.

Zatímco velká část německého okupačního aparátu přijímala teror vůči Polákům a Židům jako běžnou součást války, Hosenfeld chodil městem s otevřenýma očima. A zapisoval.

Po likvidaci varšavského ghetta si 16. června 1943 do deníku zapsal, že Němci svou válku strašlivým masovým vražděním Židů už morálně prohráli. Hovořil o hanbě, kterou nebude možné smýt, a končil zdrcujícím přiznáním: „Nezasloužíme si slitování; všichni jsme vinni.“

Nezůstal ale jen u zoufalých zápisků. Katolický důstojník začal využívat možností, které mu jeho uniforma poskytovala. Na sportovištích a ve správních objektech zaměstnával pronásledované Poláky a Židy pod falešnými jmény, vydával jim pracovní doklady a některým pomáhal sehnat úkryt či falešnou identitu.

Naučil se polsky, chodil do polských kostelů a vytvořil si blízké vztahy s lidmi, které měl jako příslušník okupační armády držet pod botou. Několika Polákům také pomohl dostat se z německého vězení či transportu.

Jeden z nejlépe doložených případů se týká Leona Warma, Žida, kterému se podařilo uprchnout z transportu směřujícího do Treblinky. Hosenfeld mu opatřil falešnou identitu, ukryl ho a zaměstnal ve svém sportovním areálu. Kolika lidem celkem pomohl, dnes přesně určit nelze. Historické prameny hovoří o řadě či desítkách Židů i nežidovských Poláků.

Riskoval tím vlastní bezpečí. Pomoc Židům a uprchlíkům v okupovaném Polsku mohla mít pro německého důstojníka katastrofální následky.

Pak přišel srpen 1944 a Varšavské povstání. Dva měsíce krvavých bojů, během nichž německé jednotky povraždily obrovské množství civilistů a celé čtvrti Varšavy se změnily v trosky.

Hosenfeld v té době dočasně působil jako zpravodajský důstojník varšavského velitelství a vyslýchal zajaté příslušníky polského odboje i civilisty. Ani tato část jeho životopisu není černobílá. Byl stále důstojníkem armády, která povstání krvavě potlačovala. Dochované dokumenty však zároveň ukazují, že se snažil zacházet se zajatci podle pravidel válečného práva a usiloval například o lékařské ošetření raněných.

V listopadu 1944 byla Varšava městem duchů. Po porážce povstání Němci systematicky ničili to, co z polské metropole ještě zůstalo.

Právě tehdy, 17. listopadu 1944, narazil kapitán Hosenfeld v domě na Aleji Niepodległości na lidský stín. Vychrtlý, špinavý a k smrti vyděšený muž se skrýval mezi ruinami. Byl to Władysław Szpilman, pianista Polského rozhlasu, jehož celá nejbližší rodina zahynula v Treblince.

Hosenfeld nevytáhl pistoli. Zeptal se ho, čím byl před válkou.

„Pianista.“

V domě stál klavír.

Hosenfeld ho požádal, aby něco zahrál.

Szpilman se ztuhlými prsty zahrál Chopinovo Nokturno cis moll. Film Romana Polańského později tuto scénu změnil a nechal ho hrát Baladu g moll, ale Szpilman ve svých vzpomínkách uváděl právě nokturno.

Byla to scéna jak z antické tragédie: v liduprázdném, spáleném městě, jehož obyvatelstvo německá okupační moc vraždila a vyháněla, stál důstojník Wehrmachtu a poslouchal polsko-židovského umělce.

Hosenfeld Szpilmana neudal.

Pomohl mu najít bezpečnější úkryt na půdě domu, do něhož se následně nastěhovalo německé velitelství. Po několik týdnů mu tajně nosil chléb a další jídlo, přinesl mu také deku a teplý kabát.

Poslední setkání obou mužů proběhlo 12. prosince 1944. Hosenfeld musel odejít k jiné jednotce a Szpilman zůstal v úkrytu sám. Kabát, který mu německý důstojník nechal, ho po osvobození málem stál život – vojáci ho v něm zprvu považovali za Němce.

Szpilman přežil. Wilm Hosenfeld to štěstí neměl. Dne 17. ledna 1945 padl Hosenfeld u města Błonie nedaleko Varšavy do sovětského zajetí. Rudoarmějci v něm viděli především kapitána Wehrmachtu, který strávil válku v okupovaném Polsku.

Hosenfeld se snažil vysvětlit svou minulost a předal jména lidí, kterým pomohl. Mezi nimi byl také Władysław Szpilman. Jenže problém byl hlubší.

Sportovní úřad, v němž Hosenfeld působil, byl organizačně spojen s oddělením Ic, které mělo na starosti také zpravodajskou činnost. Sovětské orgány proto Hosenfelda podezíraly ze špionáže. Po několika přesunech skončil v minské vyšetřovací věznici, kde byl podroben tvrdým výslechům a samotce.

V roce 1946 byl převezen do tábora v Bobrujsku. O rok později přišla první těžká rána. V roce 1947 prodělal mozkovou mrtvici, která mu dočasně ochromila pravou polovinu těla. V roce 1948 následovala další.

Přesto dál doufal, že se podaří prokázat, co během války skutečně dělal. Jeho žena i lidé, kterým pomohl, se snažili zasáhnout. Sovětské úřady ale jejich prosby odmítaly.

V roce 1949 byl znovu převezen do Minsku. Jeho zdravotní stav se dál zhoršoval, prodělal další mrtvice a žil pod tvrdým vězeňským režimem.

Dne 27. května 1950 stanul Wilm Hosenfeld před sovětským vojenským tribunálem. Proces byl tragickou ukázkou stalinské justice.

Žádný konkrétní válečný zločin mu podle německých historiků prokázán nebyl. Přesto ho tribunál kvůli jeho působení v oddělení spojeném se zpravodajskou službou označil za válečného zločince a odsoudil k 25 letům nucených prací. Lidé, které zachránil, před soudem vypovídat nesměli.

Hosenfeld byl následně převezen do zajateckého tábora ve Stalingradu. Muž, který přežil dvě světové války, se postupně měnil v těžce nemocného člověka.

Zpráva o Hosenfeldově zajetí se mezitím dostala do Polska. Władysław Szpilman se pokusil udělat přesně to, co kdysi německý kapitán udělal pro něj. Zachránit svého zachránce.

Když v roce 1950 konečně zjistil Hosenfeldovo jméno, obrátil se dokonce na Jakuba Bermana, jednoho z nejmocnějších mužů komunistického Polska a člena nejvyššího stranického vedení, který měl zásadní vliv na bezpečnostní aparát státu.

Pro Szpilmana to byl mimořádně hořký krok. Bermana považoval za jednoho z nejhorších představitelů režimu, ale Hosenfeldův život pro něj byl důležitější než osobní odpor. Berman přislíbil pomoc.

Po několika dnech ale Szpilmanovi oznámil, že nic nezmůže: kdyby byl Hosenfeld v Polsku, mohli by ho dostat ven, Sověti ho však odmítali propustit. Szpilman nebyl jediný.

Za Hosenfelda se přimlouvali jeho příbuzní i lidé, kterým v okupovaném Polsku pomohl. Ani jejich svědectví však sovětský rozsudek nezvrátilo.

Wilm Hosenfeld mezitím dál chátral v sovětském zajetí. Roky výslechů, tvrdých podmínek a opakovaných mozkových mrtvic si vybraly svou daň. Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval a dlouhé období trávil ve vězeňských nemocnicích.

Některé pozdější prameny mluví také o brutalitě výslechů a mučení, ale přesné okolnosti jeho posledních dnů nejsou natolik spolehlivě doložené, aby bylo možné tvrdit, že ho dozorci bezprostředně před smrtí utloukli.

Dne 13. srpna 1952 Wilm Hosenfeld v sovětském zajateckém táboře ve Stalingradu zemřel. Bylo mu 57 let. Německé historické prameny uvádějí, že smrti předcházely další mozkové mrtvice. Domů se jeho tělo nikdy nevrátilo.

Přesné místo jeho ostatků se nepodařilo spolehlivě určit a pozdější německé pokusy o jejich nalezení a přenesení na válečný hřbitov nebyly úspěšné. Jeho jméno je proto na německém válečném pohřebišti Rossoschka připomenuto symbolicky.

Jeho deníky a dopisy rodině přežily. Část Hosenfeldových zápisků se dostala k širší veřejnosti v roce 1998, kdy vyšlo nové německé vydání Szpilmanových pamětí doplněné úryvky z Hosenfeldova deníku. Kompletní rozsáhlý soubor jeho dopisů a deníků vyšel knižně až v roce 2004 pod názvem Ich versuche jeden zu retten – Snažím se zachránit každého.

Teprve tehdy se před veřejností v celé šíři otevřel obraz německého důstojníka, který kdysi nacismu uvěřil, ale v okupovaném Polsku se s ním morálně rozešel a začal pomáhat jeho obětem.

V roce 2007 mu polský prezident Lech Kaczyński posmrtně udělil Komandérský kříž Řádu znovuzrozeného Polskaza pomoc Židům i nežidovským Polákům během německé okupace. O rok později přišlo ještě významnější symbolické očištění.

Dne 25. listopadu 2008 izraelský institut Jad Vašem rozhodl, že Wilm Hosenfeld bude posmrtně uznán Spravedlivým mezi národy. Samotné slavnostní předání ocenění jeho rodině proběhlo v Berlíně v roce 2009.

Před rozhodnutím Jad Vašem dlouho prověřoval, zda se Hosenfeld během svého působení v okupovaném Polsku nepodílel na válečných zločinech. Teprve po prostudování jeho dopisů, deníků a svědectví zachráněných byly pochybnosti odstraněny.

Pianista, kterého v troskách Varšavy zachránil před smrtí, se vrátil na koncertní pódia. Jeho zachránce se už domů nikdy nevrátil.

Zdroje:

https://www.gedenkstaette-stille-helden.de/en/silent-heroes/biographies/biographie/detail-555

https://www.dhm.de/lemo/biografie/wilm-hosenfeld

https://germanhistorydocs.org/en/nazi-germany-1933-1945/ghdi%3Adocument-5176

https://www1.wdr.de/radio/wdr5/sendungen/zeitzeichen/wilmhosenfeld100.html

https://www.deutschlandfunk.de/tagebuch-eines-soldaten-100.html

https://collections.yadvashem.org/en/library/0105743

https://wwv.yadvashem.org/yv/pdf-drupal/es/education/righteous2.pdf

https://www.hosenfeld.dk/Aftermath.htm

https://www.hosenfeld.dk/Diary.htm