Článek
Garmisch-Partenkirchen, únor 1936. V Alpách právě vrcholí zimní olympijské hry pod dohledem nacistických vlajek. Třiadvacetiletá Sonja Henie na ledové ploše dotančila svou volnou jízdu a potřetí v řadě získala zlatou medaili v krasobruslení žen.
Když norská šampionka posléze podává ruku kancléři Adolfu Hitlerovi, nezaváhá – zvedá paži vzhůru a hlasitě pronáší „Heil!“. Fotografové zachycují moment, který ještě téhož večera vyvolá doma bouřlivou reakci. Norský tisk si klade otázku, zda jejich národní hrdinka sympatizuje s nacisty.
Sonja Henie v té době zdaleka nebyla neznámou sportovkyní. Naopak – už od konce 20. let kralovala světovému krasobruslení. Na brusle se postavila jako dítě z bohaté rodiny v Oslu a její talent brzy převzal kontrolu nad rodinným životem.
Otec Wilhelm Henie, úspěšný obchodník a bývalý sportovec, dceru podporoval tak nekompromisně, že ji už ve čtvrté třídě nechal odejít ze školy. Sonja místo toho trénovala dennodenně na ledě i v baletním sále. V pouhých jedenácti letech se směla zúčastnit olympiády 1924, skončila však poslední – výkon malé holčičky rozhodčí nebrali vážně, což ambiciózního otce rozhořčilo.
Henie se ale poučila. Začala kombinovat s krasobruslením prvky tance, zkrátila tradiční kostým na odvážnou délku nad kolena, prosadila bílé brusle a na další závody už nastupovala suverénně připravená. Od roku 1927 neprohrála na mistrovství světa jediný ročník a na olympiádě stála na nejvyšším stupni vítězů v letech 1928, 1932 a 1936.
Během necelé dekády dokázala proměnit krasobruslení z upjaté povinné jízdy v atraktivní podívanou – a sama se stala první globální sportovní hvězdou meziválečné éry.
Triumf na tzv. „nacistické olympiádě“ v Garmisch-Partenkirchenu měl být vyvrcholením Sonjiny amatérské kariéry. Krátce po hrách oznámila, že končí se soutěžním bruslením – ve svých třiadvaceti letech už dosáhla všeho, čeho mohla.
Z Německa se Henie přesunula rovnou do Spojených států, kde o ni projevili zájem filmoví producenti. Ještě koncem roku 1936 podepsala v Hollywoodu smlouvu se studiem Twentieth Century-Fox.
Už její první film One in a Million (Královna ledu, 1936) z prostředí lední revue slavil úspěch. Následovaly snímky jako Thin Ice (1937) nebo muzikál Sun Valley Serenade (1941), v němž se objevila po boku orchestru Glenna Millera.
Henie sice nebyla herecky příliš výrazná, ale dokázala Hollywood okouzlit jedinečnou bruslařskou choreografií a nenuceným půvabem. Koncem 30. let patřila mezi největší taháky kin a davy fanoušků ji vítaly na každé premiéře. V roce 1938 byla podle Quigleyho žebříčku kasovních hvězd třetí nejpopulárnější herečkou světa – hned za Shirley Templeovou a Clarkem Gablem.
Ve Spojených státech našla Sonja Henie také nový domov. Roku 1940 se v New Yorku provdala za bohatého Američana Daniela Toppinga, spolumajitele baseballového týmu New York Yankees. Z norské princezny ledu se tak rázem stala celebrita amerických společenských rubrik.
O rok později obdržela občanství USA. Když nacistické Německo vtrhlo v dubnu 1940 do Norska, prožívala Henie dramatické zprávy o okupaci rodné země z bezpečné vzdálenosti Hollywoodu. Na dálku se starala alespoň o svůj majetek doma: rodinná vila u Osla zůstala po celou válku netknutá.
Podle pozdějších svědectví k tomu přispěl i fotoportrét, na němž se Sonja před válkou zvěčnila s Adolfem Hitlerem – a který rodina na její pokyn vyvěsila po okupaci v domě na dobře viditelném místě. Henie tak naznačovala loajalitu k říši, aby uchránila dům před zničením.
Ještě větší stín vrhl na Sonjinu pověst v Norsku její postoj k norskému exilovému odboji. V roce 1941 ji norští exulanti požádali o finanční příspěvek na výcvik pilotů v táboře Little Norway v Kanadě. Henie ovšem odmítla se slovy, že ji mrzí osud okupovaných zemí, ale svůj život i zájmy už má v Americe.
Byť později svého chladného dopisu litovala a dodatečně se do sbírek zapojila, Norové jí toto váhání nedokázali odpustit. V poválečné veřejné debatě byla Sonja Henie často obviňována z lhostejnosti a nedostatku vlastenectví.
Ve Spojených státech přitom Henie dál těžila ze svého věhlasu. Kromě filmu vystupovala v opulentních ledních revuích, které křižovaly Ameriku. Ke zlatým bruslím brzy přibylo i značné jmění. Krasobruslařská show nesoucí Sonjino jméno plnila stadiony – a Henie se z hlavní hvězdy postupně stala i producentkou celého programu.
Počátkem 50. let se však situace zvolna měnila. Henie zestárla, bruslařsky už nepřinášela nic nového a publikum začaly její „ledové operety“ pomalu omrzovat. V soukromí se navíc komplikoval i její život osobní: roku 1946 se rozvedla s Danem Toppingem a brzy nato prodělala akutní zánět pobřišnice, který si vyžádal vážnou operaci.
Netrvalo dlouho a Sonja se vdala podruhé – v září 1949 si vzala dalšího vlivného Američana Winthropa Gardinera Jr., člena zámožné rodiny newyorské smetánky. Právě nový manžel Sonju pobízel, aby převzala plnou kontrolu nad svými revuálními turné. Henie tedy ukončila spolupráci s dlouholetým organizátorem show a pustila se do riskantního podnikání na vlastní pěst.
Návrat navzdory obavám
Ačkoli v Americe pomalu ztrácela svou někdejší popularitu, doma v Norsku jméno Henie stále budilo emoce. Mnozí lidé, zejména starší generace, jí vyčítali účast na nacistické propagandě.
Sonja tato nařčení odmítala – hájila se tím, že v roce 1936 ještě nikdo nemohl tušit budoucí hrůzy války a že její setkání s Hitlerem byla pouze zdvořilostní, podobně jako návštěvy, jaké u něj tehdy podnikali i někteří evropští státníci.
Přesto sama dlouho váhala s osobním návratem do rodné země. Po válce se Norsku raději vyhýbala a jezdit sem začala pravidelněji až díky třetímu manželovi, norskému rejdaři a filantropovi Nielsu Onstadovi, kterého poznala v polovině 50. let.
Ještě před tím ale překonala ostych jednou velkou akcí: v létě 1953 kývla na nabídku uspořádat v Oslu celou sérii exhibičních vystoupení. Po třinácti letech se tak norské publikum dočkalo naživo své legendy – a Sonja Henie netajila nervozitu. Obávala se, že ji domácí diváci nepřivítají vlídně.
Její show na otevřeném kluzišti Jordal Amfi v Oslu se přesto stala událostí sezóny. Kvůli Sonjině ledové revue zamrzla na dva měsíce celá letní aréna a představení viděly desetitisíce Norů včetně královské rodiny.
Na ovace neměla kontroverzní bruslařka dlouho čekat – každý z 33 večerů byl vyprodán a končil bouřlivým aplausem. Pro Henie to byla úleva. Zdálo se, že Norové jí nakonec dokázali sportovní zásluhy přiznat a na válečné trable zapomenout. Po letech napjatého vztahu k zemi svého dětství se Henie mohla znovu cítit jako národní hvězda.
Triumfální léto v Oslu však neznamenalo trvalý návrat starých pořádků. Sonja Henie měla ve svých čtyřiačtyřiceti letech to nejlepší na ledě za sebou. Od poloviny 50. let vyjížděla s revue do stále menších měst, protože velké americké metropole už její jméno netáhlo.
Podnikání bez silného partnera ji navíc finančně vyčerpávalo. Během vystoupení v Baltimoru se dokonce zřítila část divácké tribuny a stovky lidí utrpěly zranění – soudní spory o odškodné Sonjinu společnost málem zruinovaly.
Henie ale odmítala s cestami skončit. Spíš než výdělek teď hledala nové publikum, které by ji ještě nepoznalo za její slávy. Volba padla na Jižní Ameriku. V roce 1956 vyrazila s pestrou lední show do Argentiny a Brazílie ve víře, že ji tamní diváci přijmou s nadšením.
To se ale ukázalo jako omyl. Nákladný přesun přes oceán se proměnil v propadák – jihoamerické publikum dávalo před bruslením přednost fotbalu a jiným domácím zábavám a poloprázdná hlediště nedokázala pokrýt ani základní náklady turné.
Fyzické síly čtyřiačtyřicetileté Henie navíc rychle ubývaly. Její pověstné skoky už neměly potřebnou výšku a preciznost, a aby skryla ztrátu kondice, oddávala se alkoholu. Během představení stále častěji chybovala v rytmu a muzikanti v orchestru museli pružně reagovat na její tempo místo toho, aby mohla bruslit do taktu ona.
Finále jihoamerické štace pak podle pozdějších životopisných líčení dopadlo katastrofálně. Při show v Rio de Janeiru Sonja nastoupila před obecenstvo viditelně vyčerpaná a pod vlivem. Uprostřed jízdy upadla a za potupného pískotu zůstala ležet na ledě. Publikum ji vypískalo z plochy – po třiceti letech na bruslích poprvé jako poraženou.
Sonja Henie tuhle hořkou tečku nesla těžce. Svou krasobruslařskou dráhu náhle uzavřela a vzdala se i všech dalších plánů na pokračování showbyznysu. Její blízcí později vzpomínali, že v té době upadala do trudných nálad a hořce litovala, že neodešla z ledu dřív.
Nový život s uměním
Ještě tentýž rok ale Sonja Henie našla nový směr. Zásadní oporou se jí stal plavovlasý Nor Niels Onstad, někdejší námořník a úspěšný rejdař, s nímž se sblížila v New Yorku. Vzali se v roce 1956, jen pár měsíců po fiasku v Riu, a Henie s ním vstoupila do zcela odlišného světa.
Onstad byl velkým milovníkem výtvarného umění, zvláště moderní malby, a Sonju rychle strhl na svou stranu. Manželé začali společně cestovat po evropských galeriích a ateliérech a nakupovat odvážná abstraktní díla. Zrodila se z nich výjimečná sbírka moderního umění – Sonja Henie najednou soutěžila v tom, kdo dřív objeví talentovaného malíře, místo aby se honila za body na ledě.
Její sběratelské úlovky se záhy staly vyhlášenými. V roce 1960 vystavili manželé Onstadovi soubor obrazů v Oslu a norské publikum jen užasle kroutilo hlavou: slavná krasobruslařka před ně předstoupila jako znalec avantgardy a představila jim plátna, jaká do té doby vídali leda v Paříži či Londýně.
V roce 1961 se Sonja Henie a Niels Onstad rozhodli, že z vášně pro umění učiní své společné veřejné dědictví. Založili nadaci, do níž vložili nejen svou obsáhlou sbírku moderních obrazů, ale i vklad dvaceti milionů norských korun na stavbu samostatného muzea.
Moderní galerii pojmenovanou Henie-Onstad Kunstsenter otevřeli v roce 1968 na poloostrově Høvikodden nedaleko Osla. Slavnostního otevření se účastnili i zástupci norské vlády a členové královské rodiny – Sonja Henie si dojatě potřásla rukou s mladou korunní princeznou Sonjou.
Bývalá sportovní královna si tak krátce před svým odchodem vychutnala satisfakci: v rodné zemi se navždy zapsala i jako štědrá mecenáška.
Dlouho se ale ze svých triumfů neradovala. Henie už v té době bojovala se zákeřnou nemocí krve – leukemií, kterou jí lékaři diagnostikovali v polovině 60. let. Podstupovala léčbu v Paříži a následujícího podzimu se vracela letadlem zpět do Osla.
Na palubě soukromého tryskáče 12. října 1969 Sonja Henie náhle zeslábla, opřela se o rameno svého manžela – a zemřela. Bylo jí pouhých 57 let. Pohřbu norské legendy se zúčastnila i norská královská rodina.
Zdroje:
https://snl.no/Sonja_Henie
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/sport-olympiada-z-olympiady-do-hollywoodu-sonju-henie-davy-milovaly-doma-o-pozornost-bojovala-298607
https://www.vg.no/dinepenger/fritid/i/9O5LLM/jul-med-film-om-sonja-hennie
https://www.britannica.com/biography/Sonja-Henie
https://www.vanityfair.com/hollywood/2014/02/sonja-henie-ice-skating-queen
https://www.olympics.com/en/athletes/sonja-henie
https://www.hok.no/sonja-henie-fra-isen-til-hollywood
https://no.wikipedia.org/wiki/Sonja_Henie
