Článek
Naděžda Vladyková se narodila 13. září 1918 v Českých Budějovicích jako Naťa Růžena Libuše Marie Růžičková. Pocházela z rodiny chirurga MUDr. Bohumila Růžičky a hudebnice Libuše Zátkové-Růžičkové-Pichové; po matčině straně byla vnučkou významného českobudějovického podnikatele Dobroslava Zátky, spoluzakladatele známé rodinné firmy na těstoviny a majitele mlýna.
Její dětství probíhalo v zajištěném prostředí, které jí umožnilo věnovat se umění. Od dívčích let měla Naděžda blízko k tanci – v rodném městě navštěvovala baletní hodiny a v polovině 30. let se dostala i do Prahy. Studovala u renomované primabaleríny Národního divadla Jelizavety Nikolské a tanec brala velmi vážně.
Koncem 30. let zatoužila také po činohře. Po maturitě složila přijímačky na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře, ale do školy nakonec nenastoupila a pokračovala u Nikolské. Od roku 1938 docházela také na soukromé lekce herectví k herečce Marii Markové-Nekolové.
Už po dvou letech se postavila na divadelní prkna: v roce 1940 debutovala na scéně pražské Umělecké besedy v inscenaci Milostná mámení. I díky této zkušenosti si jí povšiml známý filmový režisér Martin Frič. Vladykové bylo 22 let a protektorátní kinematografie tehdy hledala nové tváře – mladá herečka z kultivovaného prostředí se jevila jako slibný objev.
Ve válečných letech se objevovala spíše nenápadně. Před kamerou se mihla v několika dalších protektorátních snímcích. V roce 1940 si zahrála epizodky ve filmech Poslední Podskalák a Muzikantská Liduška, o tři roky později v dramatu Šťastnou cestu (1943). Koncem války dostala drobné role ještě ve filmech Řeka čaruje (1945) a Prosťáček (1945).
Během těchto let se profilovala typově: nejčastěji hrála milá děvčata z lidového prostředí, která dodávala protektorátním lidovým veselohrám na autentičnosti.
První výraznější příležitost přišla ještě za války. Režisér Martin Frič ji obsadil do komedie Prstýnek, natáčené v roce 1944 a premiérované 16. února 1945. Vladyková zde ztvárnila Barušku, novomanželku hlavního hrdiny Jana Sochora, a na plátně dostala více prostoru než kdy dřív.
Film Prstýnek se stal oblíbenou oddechovou podívanou poválečných kin a dodnes patří k reprízovaným snímkům české televize. Naděžda Vladyková v něm sice nehrála hlavní roli, ale výrazně na sebe upozornila jako představitelka sympatické venkovské ženy.
Ve stejné době dostala ještě nabídku zahrát si v dalším filmu: psychologickém dramatu Lavina (1946). Zde opět ztvárnila postavu jménem Baruška – komornou u Ireny v horském hotelu. Ironií osudu se však právě tahle role stala její poslední před kamerou.
Když Lavina v létě 1946 vstoupila do kin, bylo Naděždě Vladykové 27 let a zdálo se, že má před sebou rozvíjející se hereckou dráhu.
Svatba a cesta na Island
V létě 1947 však přišel zlom, který nikdo z filmových kolegů nečekal. Naděžda Vladyková se provdala za islandského diplomata Dr. Magnuse Z. Sigurdssona. Seznámili se pravděpodobně v Praze, kde mladý Islanďan po válce působil při svém zastupitelském úřadu.
Island jako samostatný stát vznikl teprve v roce 1944 a navazoval diplomatické styky v Evropě – i v Československu. Sigurdsson patřil ke generaci vzdělaných Islanďanů, vystudoval ekonomii a v letech 1946–1947 pracoval na islandské misi v Praze.
Naděžda se za něj po krátké známosti provdala a následovala ho do Reykjavíku. Její herecká kariéra tím prakticky skončila ze dne na den. Místo světel ramp a filmových ateliérů čekal Vladykovou život v úplně jiné roli – jako manželka zahraničního diplomata.
Odjezd české herečky na daleký Island byl v té době mimořádnou událostí. V poválečném Československu nebylo obvyklé, aby se žena z kulturních kruhů vdala do tak vzdálené a exotické země. Island měl tehdy jen kolem 150 tisíc obyvatel a pro většinu Čechů představoval odlehlý ostrov kdesi u polárního kruhu, známý snad jen krásnými koňmi a drsnou přírodou.
Pro Naděždu ale nebyl Island úplnou neznámou – její vlastní matka Libuše Zátková-Růžičková-Pichová kdysi tuto zemi okouzleně navštívila. Už v roce 1926 se Libuše, tehdy sedmatřicetiletá žena z dobré rodiny, vydala na odvážnou cestu na Island, údajně z lásky ke koním a severské přírodě.
Byla jednou z prvních Češek, které tuto zemi navštívily. Nyní se její dcera rozhodla na ostrově usadit natrvalo.
Krátce po svatbě v roce 1947 se mladý pár usadil v Reykjavíku. Naděžda Vladyková tím na čas opustila české kulturní milieu. Její jméno se přestalo objevovat na plakátech a v titulcích filmů – místo toho se objevilo na seznamech cestujících do zámoří.
Z někdejší nadějné herečky se stala manželka diplomata v zemi, kde ji nikdo neznal.
Zpátky v Praze
Paradoxně však na Islandu zůstali jen necelý rok. Magnus Sigurdsson získal v roce 1948 nové pověření: stal se chargé d’affaires a později generálním konzulem Islandské republiky v Praze. Mladý stát vyslal svého zástupce do Československa a Sigurdsson s manželkou se tak vrátili zpět.
Uprostřed roku 1948 už v Praze vládl komunistický režim, který posílal vlastní občany na Západ jen výjimečně – manželé Sigurdssonovi ovšem přijeli s diplomatickou imunitou a oficiálním posláním. Zatímco tisíce Čechoslováků po Únoru 1948 zemi opouštěly v obavách z totality, Naděžda se navrátila z Islandu do rodné země za zcela odlišných okolností.
V Praze se manželům narodilo první dítě, dcera Kristina. Život diplomatické rodiny měl své výhody i izolaci. Sigurdssonovi se stýkali především s cizinci a členy diplomatického sboru.
Československý film mezitím vstoupil do náročné éry budovatelských agitací – mnozí herečtí kolegové Vladykové řešili existenční problémy nebo ideologické tlaky. Ona sama však zůstávala mimo dosah těchto poměrů.
Na jaře 1954 skončilo diplomatické působení jejího manžela v Praze a Magnus Sigurdsson byl přeložen na nové působiště do Spolkové republiky Německo. Rodina se odstěhovala do Hamburku. Ještě téhož roku, už v západním Německu, se manželům narodil syn Patrick.
Znovu na Island
V druhé polovině padesátých let následovala další kapitola: Sigurdssonovým skončilo působení v Německu a vrátili se zpět na Island. Tentokrát nadlouho – v Reykjavíku pak žili téměř po celé následující desetiletí. Naděžda se tak konečně usadila v zemi, kam původně po svatbě zamířila.
Její matka Libuše Zátková-Růžičková-Pichová a nevlastní otec Dr. Bohumil Pícha žili od konce 40. let v Praze a nové poměry pro ně nebyly příznivé – rodina Zátků včetně Libuše totiž přišla po nástupu komunismu o většinu majetku a ocitla se pod dohledem režimu.
Díky diplomatickým kontaktům se Sigurdssonovým podařilo vyjednat pro matku a otčíma povolení k vycestování. Bylo to v době, kdy emigrace běžných československých občanů byla prakticky znemožněna. Libuše Zátková-Píchová se svým druhým manželem tak oficiálně odcestovali na Island, aby mohli žít s dcerou a její rodinou.
Usadili se v Reykjavíku počátkem 60. let a strávili tam zbytek života. Oba jsou dodnes pochováni na islandské půdě.
Návrat domů
V roce 1967 nastala pro Sigurdssonovy poslední velká služební změna. Magnus byl vyslán na diplomatickou misi do Bruselu. Island v té době posiloval své zastoupení v Evropě a účast na jednáních v belgické metropoli patřila k důležitým povinnostem jeho zahraniční služby.
Manželé se tedy přestěhovali na západ Evropy. V Bruselu zůstali čtvrt století – až do počátku 90. let. Z jejich dětí vyrostli dospělí lidé a sami založili rodiny.
Naděžda se v Belgii dožila pádu komunistického režimu ve své původní vlasti. Krátce poté ji však postihla osobní ztráta: Magnus Sigurdsson zemřel ještě před odchodem do penze a Naděžda ovdověla. V roce 1992, ve svých 74 letech, se rozhodla k zásadnímu kroku – po více než pětačtyřiceti letech v cizině se natrvalo vrátila do rodných Českých Budějovic.
Po návratu do Čech se pustila do sepsání vzpomínek. Zřejmě cítila potřebu zaznamenat neobvyklé osudy své rodiny. V roce 1997 vydala memoárovou knihu nazvanou Cesta vedla na Island. Na necelých osmdesáti stranách vylíčila historii rodu Zátků i svůj život mezi Československem a Islandem.
Hlavní pozornost ale věnovala osobě matky Libuše. Popsala její cestu na Island ve 20. letech i to, jak se sama po letech do téže země provdala. Kniha obsahuje staré rodinné fotografie, kopie dokumentů a dokonce genealogické tabulky rodu Zátků – Naděžda tak chtěla uchovat rodinnou paměť pro další generace.
Zbytek života strávila Naděžda Sigurdsson-Růžičková ve svém rodném městě. Žila nenápadně a veřejně nevystupovala. Československá, respektive česká kinematografie si na ni vzpomněla jen výjimečně – občas v souvislosti s reprízami filmů, kde hrála, či v drobných vlastivědných článcích o rodině Zátků.
V roce 2013 jí například město České Budějovice věnovalo drobnou zmínku v rámci projektu Paměť města jako zapomenuté herečce z protektorátních a poválečných filmů. Naděžda Vladyková zemřela 18. října 2015 v Českých Budějovicích ve věku 97 let.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/130054/nadezda-vladykova
https://www.csfd.cz/tvurce/30207-nadezda-vladykova/biografie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nad%C4%9B%C5%BEda_Vladykov%C3%A1
https://www.wikidata.org/wiki/Q12040321
https://irel.knihovny.cz/Record/nkp.NKC01-002987820
https://www.databazeknih.cz/knihy/cesta-vedla-na-island-402046
https://nfa.cz/en/25336-ring/for-cinemas
