Janda odmítl jeho největší hit. Petr Hejduk po 14 letech opustil Olympic a později řídil sanitku

Zákulisí koncertů skupiny Olympic je v polovině osmdesátých let plné napětí. Za bicí soupravou sedí skladatel Petr Hejduk, jeden z nejdéle sloužících členů kapely. S Petrem Jandou už se téměř nebaví. Dva muzikanti, kteří spolu odehráli stovky koncertů a prožili nejslavnější období skupiny, chodí kolem sebe jako úplně cizí lidé.

Hejduk stále víc tíhne k melodickému popu a chce v Olympiku prosazovat vlastní skladby. Janda naopak trvá na rockovém směřování kapely a Hejdukovy nové písně odmítá. Když mu bubeník v roce 1985 představí skladbu Hej, pane diskžokej, ani ta u kapelníka neprojde.

Vztah, který byl napjatý už dlouhé roky, definitivně dospívá ke konci. Hejduk ještě netuší, že právě odmítnutá píseň se zanedlouho stane jedním z největších hitů jeho života.

Petr Hejduk přišel na svět 24. srpna 1949 v Praze a hudba pro něj představovala od nejútlejšího věku naprosto přirozený jazyk i útočiště. Jeho otec byl hráčem na bicí nástroje v České filharmonii a syna od dětství vedl k systematickému hudebnímu vzdělání.

Hejduk šel přísně exaktní cestou. Od šesti let se učil na klavír a xylofon, později přidal klarinet. V roce 1964 nastoupil na pražskou Státní konzervatoř, kde studoval bicí nástroje a doplňkově také klarinet a klavír. Absolvoval v roce 1970 a později si ještě doplnil vzdělání na Lidové konzervatoři v oborech kompozice a dirigování.

Měl v rukách technickou preciznost, cit pro dynamiku a hluboké hudebně-teoretické vzdělání. Znal partitury, rozuměl harmonii a na bicí soupravu se nedíval jen jako na rytmický metronom.

V šedesátých letech prošel několika amatérskými a poloprofesionálními formacemi. Hrál ve skupinách Rhythm and Blues a Syrinx, krátce působil také v Semaforu a Rokoku. Zásadní profesionální zkušenost však získal v doprovodné kapele slavného tria Golden Kids s Martou Kubišovou, Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem.

Když bylo působení Golden Kids po zákazu Marty Kubišové násilně ukončeno, procházel Olympic změnou sestavy. Z kapely odešel původní bubeník Jan Antonín Pacák a Petr Janda hledal náhradu.

Volba padla právě na Hejduka. Když v roce 1971 usedl za bicí soupravu Olympiku, kapela získala nejen vynikajícího instrumentalistu, ale i schopného vokalistu a autora s vlastním hudebním názorem.

Hejduk se okamžitě zapojil do zkoušek i nahrávání a jeho styl hry dodal novým skladbám potřebnou razanci. Netrvalo dlouho a začal se prosazovat také jako skladatel. V éře tuhého normalizačního tlaku, kdy rockové kapely bojovaly o prostor k nahrávání a koncertování, představoval jeho melodický talent další tvůrčí zdroj kapely.

Skutečný autorský a pěvecký rozlet Petra Hejduka přišel už na začátku sedmdesátých let. Pro Olympic složil řadu vlastních písní, mezi nimi například Ten den, Kroky, Kláru, Poslouchej mou píseň, Karneval, Mráz nebo Konec konců.

V některých z nich se chopil také hlavního pěveckého partu. Vedle charakteristického Jandova hlasu tak Olympic nabízel další vokální polohu – jemnější, melodičtější a mnohem bližší tehdejšímu mainstreamovému popu.

Právě zde se ale zároveň rodil budoucí konflikt. Hejduk byl stále sebevědomějším skladatelem a jeho hudební vkus se postupně vzdaloval tvrdšímu rockovému směřování Petra Jandy.

Nejvýrazněji se jeho samostatné ambice ukázaly v roce 1984. Na festivalu Děčínská kotva vystoupil jako sólový interpret s vlastní skladbou Džínová láska, doprovázený Miroslavem Berkou, Milanem Broumem a orchestrem Václava Zahradníka.

Skončil na druhém místě. Pro Hejduka to byl velký osobní úspěch a zároveň další důkaz, že dokáže stát před publikem nejen jako bubeník Olympiku, ale také jako samostatný autor a zpěvák.

Uvnitř souboru se však roztáčely nebezpečné mechanismy. Olympic byl autorsky i zvukově spojen především s Petrem Jandou a dva rozdílné hudební světy se postupně dostávaly do stále většího střetu.

Hejduk chtěl více prostoru pro vlastní tvorbu. Janda naopak odmítal skladby, které podle něj posouvaly Olympic příliš hluboko do popové hudby. Vztahy mezi dvěma silnými osobnostmi začaly povážlivě chladnout a zkoušky se měnily v tichá bojiště.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let zažíval Olympic jedno z nejúspěšnějších období celé své existence. Kapela přišla s ambiciózním konceptem tří tematických alb: Prázdniny na Zemi, Ulice a Laboratoř. Byla to výrazná trilogie, která si získala obrovskou posluchačskou odezvu.

Olympic vyprodával sportovní haly po celém Československu, koncertoval také v zahraničí a v letech 1981, 1982 a 1983 třikrát za sebou získal Zlatého slavíka v kategorii hudebních skupin.

Na pódiu fungovala sestava Petr Janda, Petr Hejduk, Miroslav Berka a Milan Broum jako dokonale sehraný stroj. Úspěch však postupně maskoval ponorkovou nemoc, která v zákulisí nabírala stále větších rozměrů.

Petr Janda byl přirozeným kapelníkem, hlavním skladatelem a člověkem, který určoval hudební tvář Olympiku.

Petr Hejduk byl však povahově i hudebně jiný typ člověka. Jako konzervatorista s vlastními skladatelskými ambicemi tíhl k melodickému popu a čím dál obtížněji přijímal skutečnost, že pro jeho tvorbu není v Olympiku tolik prostoru, kolik by chtěl.

Začaly drobné třenice, které postupně přerůstaly v trvalou a otevřenou averzi. Janda po letech přiznával, že společné soužití s Hejdukem v jedné kapele bylo psychicky nesmírně vyčerpávající. Tvrdil, že se časem téměř nezdravili a chodili kolem sebe jako cizí lidé.

Podle Jandy dělal Hejduk na zkouškách také různé naschvály. U skladeb jako Jasná zpráva nebo Osmý den údajně požadoval přesně rozepsaný bubenický part, přestože jako profesionál samozřejmě dokázal doprovod vytvořit sám.

Hejduk měl naopak pocit, že ho Janda autorsky systematicky dusí a odmítá mu dávat na deskách větší prostor pro jeho vlastní tvorbu. Dva muzikanti tak dokázali dál společně koncertovat, přestože jejich osobní komunikace prakticky přestávala fungovat.

Napětí definitivně vyvrcholilo v roce 1985. Olympic měl za sebou nahrávání alba Kanagom, na němž tentokrát veškerou hudbu napsal Petr Janda. Hejduk nedostal jedinou autorskou skladbu. Ve stejné době přinesl Jandovi novou píseň. Jmenovala se Hej, pane diskžokej.

Byla melodická, popová a na první poslech velmi vzdálená směru, kterým chtěl Janda Olympic dál vést. Hejduk ji podle pozdějších vzpomínek pustil kapelníkovi před koncertem přes velkou aparaturu v sále a čekal na verdikt. Janda ji odmítl.

Právě okolnosti definitivního rozchodu se v jednotlivých vyprávěních mírně liší. Česká televize uvádí, že Janda byl už rozhodnutý Hejduka z kapely propustit. Sám Janda v novější vzpomínce říká, že Hejduk odešel poté, co mu odmítl jeho písně prosazovat.

V jednom se však verze shodují: vztah byl v té době prakticky neudržitelný a hudební představy obou mužů se definitivně rozešly.

Hejduk se s fanoušky Olympiku rozloučil 17. prosince 1985 při koncertu v Lysé nad Labem. Po přibližně čtrnácti letech koncertování, stovkách odehraných vystoupení a množství společných nahrávek skončila jedna z nejvýznamnějších kapitol v dějinách kapely. Rozchod byl hořký a vztahy mezi Hejdukem a Jandou zůstaly komplikované.

Petr Hejduk nechtěl po odchodu z Olympiku zůstat sedět se založenýma rukama. Konečně mohl realizovat přesně takovou hudbu, kterou mu Janda v rockově orientovaném Olympiku odmítal.

Společně se zpěvákem Jindřichem Malíkem začal připravovat vlastní projekt, který dostal název Balet. Hejduk se v nové formaci chopil role kapelníka, skladatele, bubeníka a zpěváka.

Do začínající skupiny přišla také mladá Iveta Bartošová, která za sebou měla tragickou smrt pěveckého partnera Petra Sepéšiho a hledala další profesní cestu.

A právě s ní Balet už na podzim roku 1985 natočil skladbu Hej, pane diskžokej. Hudbu napsal Petr Hejduk, text Zdeněk Rytíř. Nahrávka vznikla 31. října 1985 – tedy ještě před posledním Hejdukovým koncertem s Olympikem.

Píseň se stala vítěznou nahrávkou televizní Hitšarády a jedním z nejznámějších popových hitů poloviny osmdesátých let. S Bartošovou Balet natočil ještě skladbu Každý má rád muzikál.

Její působení v kapele však bylo mimořádně krátké. Bartošová odešla za nabídkou Františka Janečka ještě před prvním koncertem Baletu. Na pódiu tedy s Hejdukovou skupinou nikdy nevystupovala. Nahradila ji mladá Blanka Šrůmová, se kterou Balet skutečně zahájil koncertní dráhu.

Hejduk velmi přesně vycítil nástup nové syntezátorové vlny a melodického popu, který v polovině osmdesátých let ovládal velkou část evropských hitparád.

Balet koncertoval a nahrál řadu dalších skladeb, například V závratných krajinách lásky, Od toho jsou písně, Zákon schválnosti nebo Někdo mě bude mít rád. V roce 1988 vyšlo stejnojmenné album Někdo mě bude mít rád.

Konec Baletu nepřišel až po listopadu 1989. Skupina ukončila činnost už v roce 1988. Jedním z rozhodujících momentů byl odchod Blanky Šrůmové. Kapela nedokázala najít odpovídající náhradu a Hejduk se překvapivě rozhodl hudební kariéru úplně ukončit.

Nebyl to však člověk, který by nevěděl, co dál. Od mládí totiž toužil po medicíně. Ještě předtím, než ho otec nasměroval na konzervatoř, uvažoval dokonce o lékařské dráze. Po odchodu z hudebního světa proto absolvoval zdravotnický kurz. V roce 1990 začal pracovat jako řidič a zdravotník u zdravotnické záchranné služby.

Muž, který ještě několik let předtím seděl za bicí soupravou před tisíci diváky, najednou řídil sanitku a pomáhal pacientům. Podle vzpomínek lidí z jeho okolí ho tato práce skutečně naplňovala.

V první polovině devadesátých let však vážně onemocněl rakovinou. S nemocí bojoval, ale jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. Dne 10. května 1995 Petr Hejduk v Praze zemřel. Bylo mu pouhých pětačtyřicet let.

Zdroje:

https://www.supraphonline.cz/album/294126-petr-hejduk-olympic

https://www.supraphonline.cz/album/668119-20-nej-supraphon-1987-11/flac?trackId=6283549&v=1

https://cnn.iprima.cz/hejduk-zaril-s-olympikem-slozil-i-velky-hit-nesedli-jsme-si-delal-naschvaly-vzpomina-janda-511720

https://www.czechmusic.net/band.php?id=838-Balet&lang=CZ

https://iveta-bartosova.cz/medove-dny/

https://www.fdb.cz/osobnost/482200-petr-hejduk

https://olympici.estranky.cz/clanky/petr-hejduk/hejduk.html

https://www.czechmusic.net/jmena/goldenk.htm