Článek
Region Kolyma na ruském Dálném východě je bohatý na nerostné suroviny: zlato, stříbro, platinu, měď, cín, antimon, rtuť i uran. Právě proto zde sovětský režim od třicátých let vytvořil rozsáhlou síť pracovních táborů spravovaných trustem Dalstroj. Vězni gulagu zde pracovali v dolech, na stavbách, v lesích i při budování silnic.
Kolyma patřila k nejtvrdším oblastem celého táborového systému. Kombinovaly se tu mrazy, hlad, izolace, fyzická dřina a násilí ze strany správy. Úmrtnost byla vysoká, zejména v nejhorších letech stalinského teroru, ale mezi jednotlivými tábory se výrazně lišila a přesná čísla nejsou pro mnoho míst dochována.
Butugyčag ležel v dnešním Tenkinském okrese Magadanské oblasti, přibližně 55 kilometrů od Usť-Omčugu a několik stovek kilometrů od Magadanu. Název je spojován s evenckým označením pro špatné místo nebo Údolí smrti.
K místu se vážou legendy místních Evenků. Vyprávěly o sobech, které po pastvě v údolí u řeky Detrin onemocněly, ztrácely srst na nohou a hynuly. Nelze doložit, jak staré tyto pověsti skutečně jsou ani zda souvisely s přirozeným radioaktivním podložím. Jejich obraz je však mrazivý: krajina, která byla považována za nebezpečnou ještě před vznikem tábora, se později skutečně proměnila v místo utrpení tisíců lidí.
Ve druhé polovině třicátých let zde Dalstroj zřídil tábor pro těžbu kassiteritu, tedy rudy cínu. Právě tato infrastruktura pak usnadnila pozdější přeměnu oblasti ve významné pracoviště sovětského jaderného programu.
Skulinka v mapě, kterou nikdo neměl vidět
Po druhé světové válce zahájil Sovětský svaz horečné hledání vlastních zdrojů uranu. Spojené státy v roce 1945 použily atomové bomby a Moskva nechtěla zůstat bez jaderné zbraně. Rozběhl se obrovský program, který měl Sovětskému svazu zajistit vlastní atomový arzenál.
V Butugyčagu se už od konce třicátých let těžil cín. Někteří badatelé uvádějí, že sovětští geologové začali hledat uran právě v těchto oblastech, protože uranové minerály se mohou vyskytovat poblíž kassiteritových ložisek. Uranová ložiska pak byla nalezena v Jakutsku, na Čukotce a v Magadanské oblasti.
Od konce čtyřicátých let se v Butugyčagu rozběhla těžba a úprava uranové rudy. Podle expedice Muzea historie Gulagu byla úpravna na některých táborových mapách označena jako zemědělská základna. Záměrem bylo utajit skutečný účel objektu před lidmi bez potřebného oprávnění.
Nešlo o výjimečný postup. Sovětský stát ukrýval strategické provozy pod kódovými názvy, zakládal uzavřená města bez běžného označení na mapách a pečlivě odděloval zaměstnance jaderného programu od běžné veřejnosti. Butugyčag byl malou, vzdálenou součástí stejného systému utajení.
Ruská média později psala o radioaktivní kuří farmě. Vystihovalo to absurditu oficiálního označení. Na papíře šlo o zemědělský objekt. Ve skutečnosti o místo, kde vězni pracovali s rudou pro sovětský atomový projekt.
V první polovině padesátých let se Butugyčag stal součástí širšího systému Berlagu, zvláštní sítě táborů určených mimo jiné pro politické vězně a pro práci v odlehlých, strategicky významných oblastech.
Komplex zahrnoval několik táborových bodů, dolů, obytných baráků a provozů rozesetých v horském údolí. V archivních a pamětnických pramenech se objevují názvy jednotlivých pracovišť, například Centrální, Horník, Vachanka, Karmennebo Bachanka.
V roce 1950 pracovalo v Butugyčagu podle dochovaných údajů přibližně 1 200 vězňů, mezi nimi i několik stovek žen. V širším Berlagu bylo vězněných mnohem víc lidí.
Tábor nebyl jediným místem sovětského jaderného programu ani jediným uranovým dolem, kde pracovali vězni. Byl ale jedním z nejznámějších symbolů toho, jak sovětský stát využíval nucenou práci v odlehlých oblastech, kde se lidé mohli ztratit beze svědků, beze jmen a bez naděje na návrat.
Smrt na dosah ruky
Tím, co dělalo Butugyčag tak děsivým, byla práce s uranovou rudou v podmínkách, které neposkytovaly vězňům odpovídající ochranu. Pamětníci popisovali těžbu, drcení a úpravu rudy bez prostředků, které by dnes byly samozřejmé.
Básník Anatolij Žigulin, který Butugyčagem prošel v letech 1951 až 1953, později vzpomínal na provozy, kde se na kovových podnosech odpařovala voda z uranového koncentrátu. Uváděl, že zaměstnanci v těchto prostorách rychle onemocněli a že vězni se práce v takzvaných sušárnách báli.
V některých článcích se objevuje číslo 380 tisíc mrtvých. Oficiálně potvrzené však není.
Radiace nebyla jediným zabijákem. Tábor ležel v horské oblasti s extrémně chladným klimatem. Zimy byly dlouhé, teploty mohly klesat hluboko pod minus čtyřicet stupňů a vítr zhoršoval už tak nesnesitelné podmínky.
Vězni žili ve stísněných barácích, pracovali v dolech a štolách, často bez dostatečného oblečení, jídla a zdravotní péče. Na Kolymě zabíjela dřina, infekce, kurděje, dystrofie, nehody, násilí i prostý hlad.
Ruský geolog Alexej Rudněv v osmdesátých letech upozorňoval, že radioaktivní pozadí v oblasti Butugyčagu není stejné všude. Někde může být výrazně zvýšené, jinde nižší. I proto varoval lidi před bezstarostnými návštěvami opuštěného tábora.
Expedice Muzea historie Gulagu nalezla zarostlé pohřebiště s přibližně 200 až 250 hroby. Nejde o kompletní počet obětí tábora, ale o počet viditelných či rozpoznatelných hrobů na jednom z dochovaných míst. Mnoho dalších pohřbů mohlo zmizet, být nezaznamenáno nebo ležet úplně jinde. Dřevěné kříže a cedulky většinou nepřežily. Pokud se někde dochovaly, nesly zpravidla jen vězeňské číslo, ne jméno.
Tajný výzkum na vězních?
Kolem Butugyčagu vznikla také legenda o tajných lékařských experimentech na vězních. V osmdesátých letech se objevily fotografie lidských lebek s odříznutými vršky a vyprávění o údajné tajné laboratoři.
Některé články, včetně zahraničních reportáží, z těchto nálezů vyvozovaly, že zde Sověti prováděli pokusy na lidech.
Historici upozorňují, že rozříznutí lebky může odpovídat posmrtné pitvě. Soudní lékař, který některé nálezy zkoumal, označil řezy za známku anatomického zkoumání lebky a mozku.
Uranový provoz v Butugyčagu skončil v polovině padesátých let. Poslední důlní provozy byly uzavírány kolem roku 1955 a tábor postupně zanikl.
Lidé napojení na místní infrastrukturu se přesouvali především do Usť-Omčugu, který zůstal správním střediskem Tenkinského okresu. Stejně jako mnoho dalších osad na Kolymě ale po rozpadu Sovětského svazu ztratil velkou část obyvatel.
Zatímco na konci osmdesátých let měl Usť-Omčug přes jedenáct tisíc obyvatel, v posledních desetiletích jejich počet výrazně klesl. Týká se to celého regionu, jehož poválečný rozvoj byl postaven na těžbě, státní infrastruktuře a nucené práci.
O existenci Butugyčagu se dnes mluví otevřeněji než za sovětských časů. Přesto jde stále o velmi odlehlé a obtížně dostupné místo. Trosky baráků, dolů, štol a úpraven přitahují dobrodruhy, fotografy i zájemce o historii gulagu.
Návštěva ale není bez rizika. Kromě propadlých staveb, šachet a tvrdého horského prostředí existují i místa se zvýšeným radioaktivním zářením. Proto místní úřady a badatelé varují před neorganizovanými výpravami.
Zdroje:
https://meduza.io/en/feature/2017/08/14/the-ruins-of-a-uranium-mining-russian-prison-camp/
https://novayagazeta.ru/articles/2009/01/28/44099-radioaktivnaya-ptitseferma
https://magadanmuseum.ru/index.php?newsid=1715
https://gulag.cz/en/article/we-documented-gulags-where-uranium-was-mined-for-the-first-soviet-atomic-bombs
https://www.rferl.org/a/more-than-clickbait-millions-tune-in-as-russian-youtuber-tours-stalin-s-legacy/29908512.html
https://www.wilsoncenter.org/publication/three-days-auschwitz-without-gas-chambers-henry-wallaces-visit-to-magadan-1944
https://old.memo.ru/history/nkvd/gulag/r3/r3-308.htm
