Článek
Hjalmar Horace Greeley Schacht se narodil 22. ledna 1877 v Tinglevu v tehdejším severním Šlesvicku, dnes na území Dánska. Jeho nezvyklá prostřední jména odkazovala na amerického novináře a politika Horace Greeleyho, kterého obdivoval Schachtův otec.
Studoval ekonomii, ale také medicínu, germanistiku, filozofii a literaturu. Nakonec zakotvil v bankovnictví. Působil v Dresdner Bank a později v Německé národní bance. Za první světové války pracoval jako finanční poradce německé okupační správy v Belgii.
Po pádu císařství patřil ke spoluzakladatelům Německé demokratické strany, tedy liberálního uskupení podporujícího novou Výmarskou republiku. Už tehdy ale nebyl bezvýhradným demokratem. Spíš patřil k lidem, kteří republiku přijali jako praktickou nutnost, ne jako hluboké politické přesvědčení.
Právě tato schopnost přizpůsobit se okolnostem, spojit odborné ambice s politickou mocí a vždy se pohybovat v blízkosti rozhodujících mužů mu otevřela cestu k nejvyšším funkcím.
Hyperinflace a zrození mýtu
Rok 1923 přivedl Německo na pokraj hospodářského zhroucení. Poválečné reparace, rozpočtové problémy, okupace Porúří i tisk nekrytých peněz vyústily v hyperinflaci, která zničila úspory milionů lidí.
Ceny rostly tak rychle, že výplata mohla během jediného dne ztratit hodnotu. Lidé nosili bankovky v kufrech a koších, protože papír, na němž byly vytištěné, měl často větší cenu než peníze samotné.
V listopadu 1923 byl Schacht jmenován říšským měnovým komisařem. Podílel se na zavedení nové měny, rentenmarky, jejíž hodnota byla jištěna hypotékou na německou půdu a průmyslový majetek. Směnný poměr byl drastický: jedna rentenmarka odpovídala jednomu bilionu starých papírových marek.
Stabilizace měny nebyla dílem jediného muže. Významnou úlohu sehráli například ministr financí Hans Luther, vláda, úsporná opatření i omezení peněžní zásoby. Schacht ale dokázal výsledku dát tvář. V prosinci 1923 se stal prezidentem Říšské banky a postupně si vybudoval pověst muže, který zachránil marku.
Byl to začátek jeho celoživotního mýtu: finanční kouzelník, který rozumí penězům lépe než politici.
Ve dvacátých letech Schacht zastupoval Německo při jednáních o reparacích. Podílel se na debatách kolem Dawesova plánu a později vedl německou delegaci při jednáních o Youngově plánu, jenž měl upravit systém poválečných splátek.
V roce 1930 z funkce prezidenta Říšské banky odstoupil. Oficiálně protestoval proti podmínkám Youngova plánu. Politicky se však stále víc posouval doprava, k nacionalismu, odporu proti Výmarské republice a představě, že Německo potřebuje silnou vládu.
V říjnu 1931 se zúčastnil setkání pravicových sil známého jako Harzburská fronta. Právě v tomto prostředí se sblížil s lidmi, kteří hledali cestu, jak do vlády dostat Adolfa Hitlera.
Schacht později tvrdil: „Nejsem národní socialista, ale základní myšlenky národního socialismu obsahují notnou dávku pravdy.“
V listopadu 1932 patřil k iniciátorům petice německých průmyslníků a bankéřů, která žádala prezidenta Paula von Hindenburga, aby jmenoval Hitlera říšským kancléřem. Hindenburg váhal a Hitlera jmenoval až 30. ledna 1933. Schachtova role ale ukazuje něco podstatného: ekonomická a konzervativní elita neviděla v Hitlerovi jen pouličního radikála. Část z ní v něm spatřovala nástroj, jak rozbít parlamentní demokracii a obnovit moc Německa.
Bankéř nacistického zbrojení
Po Hitlerově převzetí moci se Schacht rychle vrátil na vrchol. V březnu 1933 byl znovu jmenován prezidentem Říšské banky. O rok později se stal ministrem hospodářství a v roce 1935 také generálním zmocněncem pro válečné hospodářství.
Jeho úkolem nebylo jen snižovat nezaměstnanost nebo podporovat průmysl. Měl zajistit, aby Německo dokázalo financovat rozsáhlé zbrojení, ačkoli Versailleská smlouva podobný rozvoj armády omezovala.
Schacht vytvořil takzvaný Nový plán, který podřídil zahraniční obchod přísné státní kontrole. Dovozy byly omezovány, devizy přidělovány podle priorit režimu a ekonomika se stále víc orientovala na soběstačnost a válečnou výrobu. Nejdůležitějším nástrojem se staly směnky MEFO.
V roce 1933 vznikla společnost Metallurgische Forschungsgesellschaft, zkráceně MEFO. Formálně šlo o podnik vlastněný velkými průmyslovými firmami, mimo jiné Kruppem, Siemensem, Gutehoffnungshütte a Rheinmetallem. Ve skutečnosti to byla papírová schránka, která neměla vyrábět ani provádět výzkum.
Zbrojovky a dodavatelé dostávali za zakázky směnky vystavené na MEFO. Mohli je držet, prodat bankám nebo je nechat proplatit. Nakonec za nimi stála Říšská banka, tedy stát.
Tímto systémem nacistický režim financoval zbrojení mimo běžný rozpočet a odložil okamžik, kdy by masivní výdaje vyvolaly plnou finanční krizi. Do roku 1938 byly prostřednictvím směnek MEFO financovány zbrojní výdaje v řádu miliard říšských marek.
Schacht věděl, k čemu peníze slouží. Před norimberským tribunálem sám připustil, že se systém týkal vyzbrojování. Jeho pozdější obrana spočívala v tom, že podporoval pouze omezené zbrojení, které mělo Německu vrátit postavení velmoci, nikoli agresivní válku.
Rozchod, který nebyl morálním probuzením
Schachtův rozchod s Hitlerem nezačal odporem k diktatuře jako takové. Začal především hospodářským sporem.
Od roku 1936 získával stále větší vliv Hermann Göring a jeho čtyřletý plán. Göring prosazoval ještě rychlejší zbrojení, přísnější státní kontrolu ekonomiky a politiku, která podle Schachta vedla k inflaci, nedostatku deviz a hospodářskému chaosu.
Schacht chtěl zbrojení finančně korigovat. Ne proto, že by odmítal německou militarizaci, ale protože se obával, že tempo výdajů zemi zničí.
V listopadu 1937 rezignoval na funkci ministra hospodářství i generálního zmocněnce pro válečné hospodářství. Prezidentem Říšské banky zůstal až do ledna 1939. Hitler mu mezitím v roce 1937 udělil Zlatý stranický odznak NSDAP, vyznamenání za „zvláštní zásluhy o stranu a stát“.
Po Křišťálové noci se Schacht podílel na návrhu plánu židovské emigrace. Měl umožnit odchod části německých Židů prostřednictvím mezinárodní půjčky a využití jejich zabaveného majetku. V roce 1943 byl Schacht zbaven i posledního místa ve vládě.
Ve druhé polovině třicátých let se Schacht začal stýkat s lidmi, kteří uvažovali o odstranění Hitlera. Měl kontakty na konzervativní odpůrce režimu, důstojníky i civilní kruhy kolem Hanse von Dohnányiho a Erwina von Witzlebena.
Jeho skutečná role v odboji ale zůstává složitá. Nebyl organizátorem atentátu na Hitlera a nepatřil k jeho bezprostředním vykonavatelům. Zároveň nebyl nevinným pozorovatelem.
Schacht se proti Hitlerovi vymezil až poté, co ztratil vliv, viděl ekonomickou neudržitelnost nacistické politiky a pochopil, že válka vede Německo do katastrofy. To neznamená, že jeho kontakty s odporem nebyly nebezpečné. Byly. A po neúspěšném atentátu z 20. července 1944 mu stačily k zatčení.
Vězeň režimu, který pomáhal financovat
Gestapo Schachta zatklo několik dní po atentátu. Nejprve byl držen ve vězení v Berlíně, poté prošel koncentračními tábory Ravensbrück, Flossenbürg a nakonec Dachau.
Byl veden jako zvláštní vězeň, tedy prominentní rukojmí režimu. Jeho postavení nebylo srovnatelné s osudem lidí deportovaných kvůli rasovému pronásledování, politickému přesvědčení nebo nuceným pracím. Přesto byl vězněm SS a jeho život závisel na rozhodnutí režimu, kterému kdysi sám poskytl službu.
Na konci dubna 1945 ho SS spolu s dalšími významnými vězni odvezla z Dachau do jižního Tyrolska. Skupina měla zůstat rukojmím pro případná jednání s postupujícími Spojenci. Nakonec ji opustili příslušníci SS a vězně převzaly americké jednotky.
Schacht přežil válku. Mnozí lidé, které nacistický stát pronásledoval, už takové štěstí neměli.
Po válce stanul Schacht před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Byl obžalován ze spiknutí, zločinů proti míru a válečných zločinů.
Tribunál jej 1. října 1946 zprostil viny. Soud dospěl k závěru, že obžaloba neprokázala jeho účast na konkrétních plánech agresivní války poté, co v roce 1937 ztratil hlavní hospodářské funkce.
Krátce po osvobození byl znovu zatčen v rámci německé denacifikace. V roce 1947 jej soud ve Stuttgartu označil za hlavního viníka a odsoudil k osmi letům nucených prací. Schacht se odvolal a v září 1948 byl rozhodnutím odvolacího tribunálu osvobozen a propuštěn.
Z právního hlediska se tak vyhnul dlouhému trestu. V historické paměti ale zůstal mužem, jehož odpovědnost nelze smýt jedním rozsudkem.
Po propuštění se vrátil k finančnímu poradenství. Radil zahraničním vládám a firmám, mimo jiné v zemích Blízkého východu, Afriky a Latinské Ameriky. Vydával paměti a opakovaně se snažil vyložit vlastní minulost jako příběh odborníka, který chtěl Německu pomoci, ale později se postavil proti Hitlerovu šílenství. Zemřel 3. června 1970 ve věku devadesáti tří let.
Zdroje:
https://www.deutsche-biographie.de/sfz110486.html
https://www.dhm.de/lemo/biografie/hjalmar-schacht
https://www.bundesbank.de/en/tasks/topics/standard-bearer-for-bundesbank-independence-667026
https://germanhistorydocs.org/en/nazi-germany-1933-1945/hitler-with-reichsbank-president-hjalmar-schacht-may-5-1934
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/hjalmar-schacht
https://museums.nuernberg.de/memorium-nuremberg-trials/the-nuremberg-trials/the-international-military-tribunal/verdicts
https://nuremberg.law.harvard.edu/documents/452723-report-or-trial-brief
