Článek
Duben 1955, psychiatrické oddělení losangeleské všeobecné nemocnice. Sedmdesátník sedí na posteli v nemocničním pokoji, obklopen lékaři a justičními úředníky. Je pohublý na 56 kilogramů a třesou se mu ruce, přesto jasným hlasem s nezaměnitelným přízvukem klade důraz na každé slovo.
Právě naléhavě žádá soud, aby jej poslal na léčení. Ten muž se jmenuje Bela Lugosi – kdysi proslulý představitel filmového Drákuly, nyní dobrovolný pacient, který bojuje o záchranu vlastní existence. Slyšení probíhá přímo u lůžka na psychiatrickém oddělení.
Lugosi s klidem vysvětluje, jak ho už od 30. let sužují prudké bolesti nohou a jak si na ně začal brát morfium. „Začal jsem s tím pod lékařským dohledem. Po čase mi ale došlo, že se to vymyká kontrole,“ přiznává otevřeně soudci. Bez dávky prý nedokáže pracovat ani existovat. V nemocnici se hlásí sám, protože už nevidí jinou cestu.
Soudce Wallace L. Ware má pro jeho krok pochopení – veřejně ho pochválí, že se odhodlal k léčbě, a vyhoví hercově žádosti. Přikazuje převézt Lugosiho do státní léčebny v Norwalku, kde má podstoupit dlouhodobou odvykací kúru.
Rozhodnutí soudu se ještě týž den objevuje v novinových titulcích. Bela Lugosi se stal patrně prvním hollywoodským hercem, který veřejně odhalil svou drogovou závislost a požádal oficiálně o ústavní léčení.
Příběh „Drákuly na odvykačce“ budí senzaci i soucit. Herec, kterého si filmoví fanoušci pamatují jako elegantního upířího hraběte se vznešenými gesty, je najednou viděn jako nemocný starý muž bojující s démonem závislosti. Lugosi sám doufá, že po návratu z léčebny znovu začne pracovat.
Drákula zrodil hvězdu
Béla Ferenc Dezső Blaskó, jak zní hercovo rodné jméno, se narodil roku 1882 v maďarském městě Lugos poblíž hranic Transylvánie. Herectví propadl už v mládí a vypracoval se až k Budapešťskému národnímu divadlu. Po první světové válce však musel z vlasti uprchnout – jako aktivní účastník hereckých odborů se ocitl na černé listině poválečného režimu. V roce 1921 připlul lodí do Spojených států a usadil se v New Yorku s minimální znalostí angličtiny.
Cizí jazyk zprvu obcházel tak, že se role učil nazpaměť foneticky. Roku 1927 dostal příležitost, která změnila jeho život: roli hraběte Drákuly ve stejnojmenné divadelní adaptaci románu Brama Stokera. Gotický horor Dracula měl na Broadwayi premiéru v říjnu 1927 a stal se hitem sezóny. Charismatický cizinec s ostrým pohledem a táhlou maďarskou dikcí upoutal publikum i kritiky – nikdo takového „upíra“ dosud neviděl.
Lugosi zúročil léta klasické herecké průpravy a jeho pojetí elegantního krvesaje sklidilo nadšení. Představení se drželo na Broadwayi celých 33 týdnů a poté ještě dvě sezóny úspěšně objíždělo americká města. Z bezejmenného emigranta se stala vycházející hvězda. Jeho filmová kariéra se naplno rozběhla o čtyři roky později.
Hollywoodské studio Universal Pictures chystalo v roce 1931 zvukovou verzi Draculy a Lugosi vehementně usiloval o hlavní roli, kterou tak dobře znal z divadla. Konkurence byla velká a studio zvažovalo i známější jména, ale po náhlé smrti hororové legendy Loni Chaneyho bylo nakonec obsazení 48letého Lugosiho sázkou na jistotu. Film Dracula šel do kin v únoru 1931 a stal se celonárodním fenoménem.
Lugosi okouzlil filmové publikum svým vystupováním – vlající černý plášť, hypnotický pohled a dvorské způsoby – a jeho repliky se okamžitě zapsaly do dějin kinematografie. Z Bely Lugosiho se přes noc stala hollywoodská star první velikosti a jeho jméno navždy splynulo s postavou krvežíznivého hraběte.
Od slávy k bídě
Rok 1931 znamenal také počátek éry zvukových filmových hororů. Studio Universal záhy navázalo úspěch Draculy dalším filmem s Frankenstein a žánr děsivých historek ovládl na čas pokladny kin. Lugosi a jeho kolega Boris Karloff, představitel Frankensteinova monstra, byli oslavováni jako „králové hororu“.
Mezi oběma herci vznikla profesní rivalita – i proto, že roli monstra dostal Karloff až poté, co ji Lugosi odmítl kvůli absenci dialogů. Karloff si však díky Frankensteinovi udržel status hvězdy po celá 30. léta, zatímco Lugosi začal brzy narážet na nepříjemné limity svého úspěchu. V očích filmových producentů se příliš pevně spojil s jedinou škatulkou: hororový padouch.
Četné další role, které Lugosi v 30. letech ztvárnil, toto vnímání jen posilovaly. Hrál nelidského vraha v Murders in the Rue Morgue (1932), ďábelského vúdú čaroděje v Bílé zombie (1932) či šílené vědce ve snímcích jako Havran(1935). Na plátně často soupeřil či spolupracoval s Karloffem – společně si zahráli například ve filmech Černý kocour(1934) nebo Neviditelný paprsek (1936). Lugosi však na rozdíl od svého britského konkurenta nikdy nedosáhl rozmanitosti rolí.
Hollywoodští režiséři využívali hlavně jeho exotický zjev a hlas v ponurých příbězích; v jiných žánrech dostal šanci jen výjimečně. Kdykoliv se v kině objevil Lugosi, publikum očekávalo něco děsivého. Na konci 30. let však hororový boom náhle skončil.
Britští cenzoři v roce 1936 zakázali promítání krvavých a „nemorálních“ filmů na svých ostrovech, a protože Velká Británie byla pro Hollywood významným trhem, studia omezila produkci hororů na minimum. Lugosi tím přišel o hlavní zdroj práce. Během pár let se propadl z plyše ateliérů do existenčních obtíží.
Koncem roku 1937 byl dokonce nucen žádat o podporu v nezaměstnanosti – s manželkou Lillian vyžili z pouhých 15 dolarů týdně. Přitom jen o pár let dříve obývali honosné sídlo se služebnictvem a vozili se v luxusních vozech. Krátkodobé zlepšení přinesla až druhá světová válka a s ní obnovený zájem o hororový žánr.
Universal a další studia oprášila svá osvědčená monstra a začala točit nová pokračování a variace. Lugosi dostal několik příležitostí, díky nimž na čas opustil frontu nezaměstnaných. V roce 1939 ztvárnil pološíleného hrbáče Ygora ve filmu Syn Frankensteinův – mnozí kritici tuto výraznou vedlejší roli označili za jeho životní herecký výkon. Paradoxně to byla zase postava z galerie „zrůd“.
V roce 1943 se pak dočkal dodatečného zadostiučinění: ve filmu Frankenstein Meets the Wolf Man si přece jen zahrál legendární Frankensteinovo monstrum, které kdysi odmítl – Karloff už o něj nestál, a tak kostým oblékla původní Drákulova hvězda. Ani to však Lugosiho kariéru nespasilo. Jeho někdejší status už převzali jiní herci a na Lugosiho v Hollywoodu zbyly spíše menší, epizodické úlohy v béčkových hororech.
Navíc se v poválečných letech přidaly politické potíže: v období tzv. honu na čarodějnice figurovalo Belovo jméno na neoficiálním seznamu nežádoucích osob kvůli někdejším levicovým aktivitám v Evropě. Velká studia ho takřka přestala obsazovat.
Levné horory a Ed Wood
Ve druhé polovině 40. let našel Bela Lugosi uplatnění alespoň u malých filmových společností, které těžily z jeho věhlasu.
Hororové hvězdě z minulosti byli ochotni zaplatit skromný honorář za účast v jakémkoliv laciném projektu – jakkoliv bizarním. V roce 1948 se Lugosi naposledy objevil jako Drákula na plátně, ovšem formou parodie: ve veselé taškařici Abbott a Costello potkávají Frankensteina sehrál sám sebe, respektive slavného upíra.
Snímek slavil úspěch, ale pro Lugosiho představoval spíše definitivní tečku za jednou érou. Byla to poslední výraznější role, již mu hollywoodský systém nabídl. V následujících letech se musel spoléhat na drobné příležitosti a vlastní iniciativu. Objížděl menší města s divadelními představeními Drákuly pro nostalgické publikum.
V té době navázal s Belou Lugosim spolupráci mladý nadšenec jménem Edward D. Wood Jr. Ed Wood sice neměl talent ani prostředky, ale miloval horory a vážil si veteránů stříbrného plátna. Lugosiho považoval za svůj idol a už jen možnost točit s ním bral jako čest – herci to dával náležitě najevo. Natočili spolu mnoho filmů, ale naprostou většinu bez komerčního úspěchu. Herec se musel protloukat všelijak.
V Las Vegas dokonce krátce vystupoval v nočním klubu, kde v rámci lechtivé show parodoval sám sebe v roli Drákuly. Své vydělané peníze z Las Vegas pak během pár nocí prohrál v hazardu. Stárnoucímu herci se také postupně rozpadal soukromý život.
Čtvrtá manželka Lillian, s níž měl syna, jej v roce 1953 opustila a později vypověděla, že Lugosiho chování už nebylo možné snášet – trpěl výbuchy vzteku a upadal do stavů apatie. Zůstala mu jen hrstka přátel z hereckých kruhů, i těm se ale ve skutečnosti vyhýbal. Ve stáří se u něj rozvinuly úzkosti: bál se hluku, veřejných akcí, neměl rád kontakt s novináři ani s neklidnými dětmi na place.
V jednom z posledních rozhovorů přiznal, že jediná věc, která ho doopravdy děsí, je smrt. Za tělesným i psychickým úpadkem Lugosiho stála z velké části jeho rostoucí závislost. Morfium začal brát už ve druhé polovině 30. let, aby zahnal chronické bolesti způsobené starými zraněními – trápila ho zejména zranění z války a silné bolesti zad.
Opiáty tehdy lékaři předepisovali jako běžné tišící prostředky. Zprvu je Lugosi užíval jen občas, když bylo nejhůře. Postupně se však intervaly zkracovaly. K morfinu si přidal i další medikamenty jako syntetický demerol či methadon. Účinné látky mu ulevovaly od bolesti, zároveň ale podlamovaly zdraví.
Na sklonku života byl Lugosi na lécích tak závislý, že bez nich nedokázal fungovat. Jídlo vynechával a prakticky chřadl. V únoru 1955 vážil při výšce 185 cm pouhých 125 liber (asi 56 kg). Nikomu už nemohlo unikat, že s ním není vše v pořádku.
V průběhu roku 1956 prodělal několik menších infarktů. V srpnu téhož roku jej pak ranila srdeční mrtvice, která byla osudná. Bela Lugosi zemřel 16. srpna 1956 ve svém bytě v Los Angeles. Jeho pátá manželka Hope, která ho našla bez známek života na pohovce, zavolala lékaře, ale hollywoodský Drákula už nešel vzkřísit.
Pohřeb v Drákulově plášti
Poslední rozloučení s Belou Lugosim proběhlo komorně v katolickém kostele v Los Angeles. Herec po sobě nezanechal téměř žádný majetek – na bankovním účtu měl v přepočtu jen pár tisíc dolarů a žádný dům ani úspory.
Obřad a hrob zaplatila Lugosiho čtvrtá manželka Lillian, dřevěnou rakev pořídila jeho poslední láska Hope. Po obřadu v úzkém kruhu přátel byl 20. srpna 1956 Bela Lugosi pohřben na hřbitově Holy Cross Cemetery v Culver City. A do dějin se zapsalo, v čem byl uložen do země.
Na přání rodiny spočinulo Lugosiho tělo ve svém nejproslulejším kostýmu – v Drákulově fraku a dlouhém černém plášti s vysokým límcem. Tento nezvyklý krok byl myšlen jako pocta hercově životní roli.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Bela_Lugosi
https://www.openculture.com/2012/10/bela_lugosi_discusses_his_drug_habit_as_he_leaves_the_hospital_in_1955.html
https://beladraculalugosi.wordpress.com
https://www.foxnews.com/entertainment/dracula-star-bela-lugosi-exaggerated-drug-addiction-win-back-younger-wife-author
https://www.grunge.com/605719/the-iconic-way-bela-lugosi-was-buried/
https://www.britannica.com/biography/Bela-Lugosi
https://belalugosi.com/biography/
