Článek
Dvacátého července 1741 zakotvila loď Svatý Petr u zalesněného ostrova nedaleko pobřeží dnešní Aljašky. Za sebou měla šest týdnů na otevřeném moři a na palubě sedmdesát sedm mužů, kterým docházela voda. Velitel výpravy, šedesátiletý Dán ve službách ruského námořnictva Vitus Bering, chtěl jen nabrat vodu a co nejrychleji zamířit domů. Steller se s tím nemohl smířit. „Přijeli jsme sem jen proto, abychom americkou vodu dovezli do Asie,“ utrousil.
Důstojníci se ho snažili od výpravy na břeh odradit. Strašili ho historkami o vraždách, které prý na cizích březích páchají domorodci, a když to nezabralo, nabídli mu čokoládu, která se zrovna na palubě vařila. Steller odmítl a vysloužil si přezdívku divoch. Nakonec kapitánovi vynadal. Ve svém deníku to později elegantně popsal tak, že „pronesl zvláštní modlitbu“. Bering povolil, ale poslal ho na břeh jen s mužstvem, které jelo pro vodu, a s jediným kozákem. A když se člun odrážel od lodi, nechal mu trubače zahrát fanfáru jako nějakému vysokému hodnostáři. Steller pochopil, že si z něj dělá legraci. Na průzkum nového světadílu dostal deset hodin.
Narodil se jako mrtvý
Přišel na svět v neděli 10. března 1709 ve franckém městečku Windsheim nedaleko Norimberku a podle životopisců vypadal po porodu jako mrtvý. Porodní bába nad ním zlomila hůl a odešla, vzkřísila ho až matčina sestra. Pověra říkala, že nedělní děti dokážou obrátit k dobrému i tu největší pohromu.
Otec byl kantorem a varhaníkem v místním kostele, rodina se tehdy psala Stöller. Georg odešel ve dvaceti letech studovat teologii do Wittenbergu a rodiče už nikdy neviděl. Teologie ho ale brzy přestala bavit. Přešel k medicíně a botanice, které propadl tak, že ji v Halle po roce sám přednášel.
Peníze na cestu do Ruska, kde se právě rodila Akademie věd, neměl. Vydal se proto do Gdaňska, který tehdy obléhala ruská armáda, a nechal se najmout jako ranhojič na loď s raněnými vojáky. Do Petrohradu doplul koncem roku 1734 bez peněz a bez známostí, jméno si cestou upravil na Steller, aby ho Rusové dokázali vyslovit.
Nakonec se uchytil jako lékař v domě vlivného arcibiskupa, který ho doporučil Akademii. V její knihovně si prohlížel anglickou knihu o přírodě Karolíny s obrázkem modré sojky, která nevypadala jako žádný evropský pták. Ten obrázek si zapamatoval. O několik let později mu měl na druhém konci světa prozradit, kde stojí.
Slíbila mu cestu až na konec světa
V roce 1737 ho Akademie přidělila k obří Beringově výpravě, která měla zjistit, jak daleko leží Amerika. Ještě před odjezdem se Steller oženil s mladou vdovou po přírodovědci, který strávil sedm let na Sibiři. Helena věděla, co ho čeká, a přesto ho ujistila, že s ním půjde na konec světa a ponese s ním všechny útrapy. Vydrželo jí to do Moskvy. Tam po dvou týdnech cesty na saních oznámila, že zimního cestování má dost a dál nepojede. Americký historik Frank Golder to později glosoval suše: místo útrap se rozhodla sdílet jeho plat. Steller odjel sám a se zlomeným srdcem. Ze Sibiře jí psal toužebné dopisy, ona, obklopená ctiteli, mu prý odpovídala prosbami o peníze. Už se nikdy neviděli.
Přes Sibiř se pak prodíral tři roky, málem cestou zemřel na horečku a jen v okolí Irkutsku a Bajkalu popsal na 1500 rostlin. Zatímco kolegové akademici vozili kuchaře, sluhy a evropská vína, Stellerova výbava se skládala z jednoho talíře, jednoho hrnku, kapesního nože a dek. Vařil si sám a jedl, co jedli domorodci. Na Kamčatce ho v únoru 1741 zastihl dopis od Beringa. Stárnoucí kapitán potřeboval na plavbu k Americe lékaře i přírodovědce a nabídl mu místo ve své vlastní kajutě.
Steller byl skvělý pozorovatel a neúnavný pracant. Podle životopisců stihl za den víc než běžný badatel za měsíc. Uměl ale být také nesnesitelný. S lidmi nevycházel, námořní důstojníky měl za omezence a dával jim to znát. Každému radil, guvernérům, kapitánům i Senátu, a většina jeho rad byla dobrá. Odmítali je hlavně kvůli tomu, jak je podával. Měl prý jedovaté pero i jazyk.
Na moři se to naplno ukázalo. Lodě vypluly 4. června 1741 a o dva týdny později se v mlze nenávratně ztratily. Svatý Petr pokračoval sám. Steller trávil dny na palubě a zkoumal moře. Chaluhy utržené ze skal, tuleni, mořské vydry a hejna racků mířících na sever mu říkaly, že pevnina je blízko. Důstojníci se mu smáli.
Patnáctého července zahlédl na obzoru zemi jako první. Nikdo mu nevěřil. Druhý den v poledne se mraky rozestoupily a nad mořem se zjevil masiv hory Svatého Eliáše, vysoký skoro pět a půl kilometru. Na palubě se slavilo a všichni gratulovali kapitánovi. Bering se na pevninu podíval a pokrčil rameny. V kajutě Stellerovi vysvětlil proč. „Kdo ví, jestli se nezvednou větry, které nám nedovolí vrátit se,“ řekl. „Tuhle zemi neznáme a zásoby na přezimování nemáme.“
Uhlíky ještě žhnuly
Jakmile Steller vystoupil na břeh, vyrazil se svým kozákem podél pláže. Neušli ani kilometr a pod stromem našli vydlabaný kmen, ve kterém tu ještě před pár hodinami někdo vařil maso pomocí rozžhavených kamenů. Kolem ležely ohlodané kosti, sušené ryby, obrovské mušle a dřevěný nástroj na rozdělávání ohně. Uhlíky ještě žhnuly. Lidé utekli, sotva spatřili loď. Steller si všiml, že jídlo připravovali stejně jako obyvatelé Kamčatky, a jako jeden z prvních vědců usoudil, že předkové amerických domorodců kdysi přišli z Asie.
O kus dál objevil sklep se zásobami zakrytý trávou, hluboký přes čtyři metry. Vybral z něj uzené ryby, šípy a provazy spletené z řas a poslal je na loď. Pak vyšplhal na kopec, aby se rozhlédl. Když z pláže poprosil o pár mužů a člun, aby mohl pokračovat, přišla z lodi odpověď: ať se okamžitě vrátí, jinak odplují bez něj.
Zbývající hodiny lovil a sbíral rostliny, popsal jich přes sto čtyřicet. Mezi úlovky byl i pták s jasně modrým peřím a černou hlavou. Steller si okamžitě vybavil obrázek z petrohradské knihovny. Pták byl jiný než evropské sojky, ale podobal se té americké. Teprve teď věděl jistě, že stojí v Americe. Ta sojka dnes nese jeho jméno.
Ve vyrabovaném sklepě nechali na Stellerův návrh dary: železný kotlík, tabák, čínskou dýmku a hedvábí. O padesát let později prý vystoupil na palubu jiné ruské lodi starý domorodec a vyprávěl, jak kdysi u ostrova zakotvila podivná loď. Když se jeho lidé vrátili do sklepa, našli v něm tabák, korálky a železný kotlík. Druhý den ráno Svatý Petr zvedl kotvy.
Na zpáteční cestě se na palubě rozlezly kurděje. Lidem krvácely dásně, vypadávaly zuby a nakonec neměli sílu vstát. U ostrůvků u Aljašky zemřel první námořník. Steller nasbíral na břehu byliny a bobule a snažil se posádku léčit.
Pak přišly dva měsíce bouří. Slunce nebylo vidět a navigovat se nedalo, celé dny se kvůli rozbouřenému moři nevařilo. Pátého listopadu se objevila země a důstojníci doufali, že je to Kamčatka.
Kapitán pohřbený zaživa
Na ostrově nerostl jediný strom a zvířata nikdy neviděla člověka, takže se vůbec nebála. Mořské vydry si muži nejdřív spletli s medvědy a polárních lišek bylo tolik, že jich za dvě hodiny pobili desítky. Na pláži ležel vyplavený okenní rám ruské výroby. Steller usoudil, že jsou na neobydleném ostrově nedaleko Kamčatky. Důstojníci mu to nevěřili ještě půl roku.
Se svými společníky si vykopal úkryt u písečného náspu u potoka. Jámu zastřešili naplaveným dřevem a škvíry ucpali mrtvými liškami. Pak začali přenášet nemocné. Dásně jim zduřely tak, že jim jako tmavohnědá houba přerostly přes zuby. Lišky ohryzávaly mrtvé ještě před pohřbem a napadaly i nemocné, kteří se nemohli bránit. Steller byl v táboře kuchařem i lékařem, lovil ptáky a tuleně a sbíral rostliny pro nemocné.
Beringa přenesli na břeh desátého listopadu za hustého sněžení. Steller s ním strávil večer a žasl, jak je klidný. Kapitán pak ležel v jámě vedle Stellerovy chýše a ze stěn se na něj neustále sypal písek. Nejdřív mu ho z nohou odhrabovali. Pak je požádal, ať ho nechají ležet, protože ho trochu hřeje. Brzy byl do půli těla zasypaný a po smrti ho museli vykopat, aby ho mohli pohřbít. Zemřel 8. prosince 1741 dvě hodiny před svítáním. Steller, který se s ním tolikrát pohádal, napsal, že klid a odvaha, s jakou se připravoval na smrt, si zasloužily obdiv. Ostrov dnes nese Beringovo jméno.
Kráva, která neuměla utéct
Zimu přečkali v pěti zemljankách, živí z lovu a z velryby, kterou moře vyvrhlo na břeh. Lišky jim kradly maso a vyhrabávaly zásoby i zpod těžkých kamenů. Stellerovi podle jeho slov odnášely i mapya knihy a inkoust. Kurděje ho ani jednou nezasáhly. S jarem, čerstvým masem a bylinami se začali zotavovat i ostatní. Celkem jich zemřelo přes třicet.
V mělčinách kolem ostrova se celou dobu pásla stáda obrovských zvířat. Mořské krávy, příbuzné dnešních kapustňáků, dorůstaly přes osm metrů a vážily několik tun. Spásaly chaluhy jako krávy na louce, kůži měly jako kůru starého stromu a neuměly se ani úplně potopit. Steller je deset měsíců pozoroval přímo ode dveří své chýše.
(Koroun bezzubý zvaný také Stellerova mořská kráva byl vyhuben již po méně než 30 letech po svém objevení. V roce 1768 byl ruskými lovci u Komandorských ostrovů zabit poslední jedinec.)
Ulovit je trvalo dlouho. Muži zasekli do zvířete z člunu železný hák a třicet mužů ho pak táhlo na laně ke břehu. Ostatní krávy se snažily pomoci, narážely do člunu a lehaly si na lano. Když chytili samici, samec ji doprovázel až k pláži, i když do něj muži bušili. „Druhý den časně ráno jsme ho našli, jak u ní stále čeká,“ zapsal si Steller. Maso chutnalo jako hovězí a tuk jako mandlový olej. Muži ho pili po hrnkách.
dobová ilustrace měření mrtvé mořské krávy
Z vraku Svatého Petra postavili menší loď a 14. srpna 1742 na ni nastoupilo čtyřicet šest přeživších. Námořníci ji naložili kožešinami z mořských vyder, které měly cenu zlata. Steller vezl své rukopisy a sbírky. Všechno se mu tam nevešlo a musel na ostrově nechat i připravenou kůži a kostru mláděte mořské krávy.
Na cestu domů se vydal v srpnu 1744 se šestnácti bednami materiálu. V Irkutsku ho obvinili, že svévolně propustil z vězení domorodé obyvatele Kamčatky, kteří byli obviněni ze vzpoury proti ruské správě. Soud však rozhodl, že je nevinný. Úředníci ale se zprávou o jeho nevině otáleli. Steller už byl za Uralem, když ho v srpnu 1746 dostihli a zatkli. V Petrohradu o jeho osvobození nevěděli a poslali ho zpátky na Sibiř, bez věcí a bez peněz, které už měl poslané napřed do Moskvy.
O čtyři dny později dorazila zpráva, že je nevinný. Za Stellerem vyrazil kurýr a dostihl ho až hluboko na Sibiři, ve městě Tara. Steller se prý s lehkým srdcem obrátil znovu na západ. V Tobolsku ho ale skolila horečka. Přátelé ho přemlouvali, ať zůstane a přestane pít. Neposlechl a najal si saně. Podle jedné verze vozka cestou zastavil v mrazu u hospody, aby se ohřál, a opilého Stellera nechal venku v saních. Když se po dlouhé době vrátil, byl Steller skoro zmrzlý. Jiné zdroje mluví jen o horečce. Zemřel 12. listopadu 1746 v Ťumeni. Bylo mu třicet sedm let.
V roce 2017 našli strážci přírodní rezervace na pobřeží Komandorských ostrovů zahrabanou kostru mořské krávy bez lebky. Podle americké bioložky, která se jimi zabývá, mohlo jít právě o zvíře, které musel Steller v roce 1742 na ostrově nechat.
Zdroje:
https://hekint.org/2023/02/02/stellers-sea-eagle-who-was-georg-wilhelm-steller/
https://archive.org/details/beringsvoyagesac02gold
https://www.deutsche-biographie.de/pnd118753401.html
https://runeberg.org/vjberingen/
https://www.nps.gov/places/bering-expedition-landing-site.htm
https://www.allaboutbirds.org/news/the-people-behind-the-birds-named-for-people-georg-wilhelm-steller/
https://panoramajournal.org/issues/issue-16-encounters/encounters-when-word-got-out-about-the-sea-cow/
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/enormous-extinct-sea-cow-fossil-russian-island-spd
