Článek
Český Humboldt (slavný německý polyhistor). Tak bývá nazýván Tadeáš Haenke – výjimečný český botanik a cestovatel na sklonku 18. století. Jeho osud působí neuvěřitelně: obeplul svět, přežil ztroskotání lodi, jako první Čech stanul na půdě Austrálie a v bolivijských bažinách spatřil obří leknín Viktorii královskou. Domů do Čech se však už nikdy nevrátil. Co vedlo mladého vědce z klidného venkova až na práh neznámých končin – a jak skončila jeho odysea daleko od domova?
Bylo mu dvacet osm, když jej v ústí Río de la Plata pohltily dravé vlny Atlantského oceánu. Teplé letní nebe náhle potemnělo kouřově šedými mraky a loď Nuestra Señora del Buen Viaje se zoufale zmítala v rozbouřeném moři.
Mladý přírodovědec Tadeáš Haenke, promočený slanou vodou, křečovitě svíral v náručí tlustou latinskou knihu. Systema Plantarum od Carla Linného.
Jedna lidská duše proti nekonečnému oceánu – mrazivý pocit osamění uprostřed pekla. Haenke přesto nepouští svůj vzácný spis. Slaná voda mu stéká do očí a on naslepo plave za vzdálenou siluetou pobřeží.
Možná v duchu slyší hlas svého učitele z pražské univerzity, profesora botaniky Mikana, který v něm kdysi probudil neutuchající zvědavost. Tadeáš byl vždy zvídavý a zarputilý – a teď ho tato zarputilost dovedla až sem, na práh smrti v jihoamerických vodách. Musí přežít. Ještě neukázal světu všechno.
Nakonec se noční můra končí: unavené paže nahmatávají písek břehu. Haenke kolébavě vstává z moře, promrzlý, sám a naživu. Utekl hrobníkovi z lopaty. Na těle má jen roztrhané šaty, v rukou nasáklý svazek Linnéova herbáře a několik zmačkaných listin – jediné, co mu ze ztroskotané lodi zbylo. Na obzoru se rozednívá štědrý den roku 1789 a on se v oslňující záři vycházejícího slunce belhá vstříc neznámému pobřeží Jižní Ameriky.
Teprve později místní lidé zjistí, kdo tenhle pohublý trosečník vlastně je. Tadeáš Xaverius Peregrinus Haenke, botanik a lékař z dalekých Čech, míří na druhý konec světa za velkou výpravou španělského kapitána Alessandra Malaspiny.
Chtěl se k Malaspinově expedici připojit už v Evropě, ale loď odplula bez něj. Na poslední chvíli nestihl odjezd z Cádizu – snad zdrženími na cestě, snad úředními průtahy. Španělé vypluli koncem července 1789 a mladý vědec najednou zůstal na břehu. Vzdát se? Kdepak.
Haenke obratem shání náhradní možnost a už 19. srpna odplouvá na jiném plavidle za nimi. Vybaven doporučujícími dopisy z nejvyšších míst monarchie – dokonce od samotného kancléře Václava Antonína Kounice – dohání, co se dá. Jenže oceán byl nemilosrdný: místo aby dohnal druhy, málem se utopil.
Tadeáš Haenke však vždy patřil k lidem, kteří výzvám čelí s odvahou. Už od dětství miloval přírodu a pokusy. Byl dítě štěstěny, zázračně nadaný snad na vše, na co sáhl – v Praze a Vídni vystudoval botaniku, medicínu i filozofii, získal doktorát a sbíral vědecká ocenění.
Mluvil plynně pěti jazyky, skvěle kreslil a miloval hudbu. Dokonce experimentoval i s létáním: roku 1784 jako první v Čechách vypustil vlastní montgolfiéru – horkovzdušný balon bez posádky. Tehdy mu bylo teprve dvaadvacet, přesto se nebál dobývat nebe. A teď, o pár let později, jej stejně neodolatelně lákají daleké oceány a nové kontinenty.
Když se Haenke zotavil ze ztroskotání, neváhal a pokračoval v cestě. Na Vánoce 1789 dorazil do Montevidea, pak do Buenos Aires a už v únoru 1790 se sám vydal přes drsné horské průsmyky přes Andy do Chile. Jako by překonával překážku za překážkou – pevně odhodlán dostihnout Malaspinovu výpravu stůj co stůj. Cesta to nebyla snadná, ale nakonec se mu to podařilo.
Počátkem dubna 1790 stanul v Santiagu de Chile tváří v tvář samotnému Malaspinovi. Šokovaní španělští důstojníci viděli před sebou vyčerpaného muže s očima planoucíma inteligencí a nadšením. Přišel z druhého konce světa jen proto, aby se k nim přidal. Přesně takového přírodovědce expedice potřebovala.
Haenke nastoupil na palubu a španělská flotila zamířila dál na sever podél tichomořského pobřeží Jižní Ameriky. Před mladým vědcem se otevíral svět, o jakém snil: nekonečné možnosti objevů od And až po ostrovy Pacifiku. V Peru zkoumal vysoké Kordillery, vystoupal až k pramenům Amazonky a bloudil mlhou v údolích Ekvádoru.
Každý den přinášel nové poznatky o neznámých rostlinách, o kterých dosud Evropa neměla tušení. Při jedné z výprav se Haenke pokusil pokořit i slavný Chimborazo – ohromný vulkán, považovaný tehdy za nejvyšší horu světa. Stoupal statečně, krok za krokem výš do mrazivých výšek, dech se krátil a srdce bušilo námahou. Nakonec musel výstup vzdát, přemožen zákeřnou horskou nemocí.
Malaspinova expedice zamířila dále do neprobádaných končin. Na jaře roku 1791 se Haenke ocitl na opačné straně světa: v mexickém Acapulku nastoupil na loď mířící přes Tichý oceán na západ. Následovaly měsíce plavby napříč Pacifikem, které by vydaly na celý román. Posádka prozkoumala exotické Filipíny, kde Haenke pronikal do džunglí ostrova Luzon – netušil, že jeho kolega Pineda při tamní výpravě zahynul.
V prosinci 1792 zamávali břehům Asie a zamířili k Austrálii. Dne 12. března 1793 vystoupil Tadeáš Haenke jako vůbec první Čech na australskou půdu. Na pobřeží Botany Bay se rozhlédl po zvlněné buši a eukalyptových hájích: jiný kontinent, jiná obloha, jiná vůně vzduchu.
Z nadšení se mu prý zrychlil tep – vždyť právě vstoupil do historie, třebaže to v tu chvíli ještě netušil. Okamžitě se pustil do sbírání tamních rostlin a s úctou o nich napsal dopis britskému botanikovi Siru Josephu Banksovi, objeviteli australské flóry.
Po třech letech velké výpravy se svět zmenšil – Haenke s druhy obeplul zeměkouli a vrátil se na pobřeží Jižní Ameriky. V Peru však jeho cesta nabrala nečekaný směr. V létě 1793 dostal rozkaz od velitele: oddělit se od expedice a vyrazit samostatně do nitra kontinentu.
Možná to byl důsledek politických intrik, možná jednoduše potřeba využít vědce tam, kde bylo nejvíc co zkoumat. Haenke se tedy loučí s Malaspinou a vydává se do divočiny Jižní Ameriky prakticky sám. Putuje od chilského Concepciónu do hor, překračuje Andy do argentinské provincie Tucumán, pokračuje do stříbrných dolů v Potosí a přes náhorní plošiny dorazí až do La Pazu v dnešní Bolívii.
Jako by ho neviditelná ruka osudu vedla stále výš a hlouběji do srdce kontinentu. Prochází neznámými údolími, zakresluje mapy řek a sbírá rostliny, které dosud žádný Evropan neviděl. Je zcela pohlcen světem tropů – a ani si nevšimne, že se pomalu vzdaluje světu, z něhož přišel.
Roku 1796 přichází do města Cochabamba. Leží vysoko v Andách, obklopené úrodným údolím. Unavený třiatřicetiletý Haenke se zde rozhodne na čas usadit a utřídit své poznámky. Možná si tehdy říkal, že pobude pár měsíců a pak se vrátí domů do Čech. Ale osud tomu chtěl jinak – z měsíců se staly roky a z Cochabamby nový domov. Haenke píše vědecké zprávy, posílá dopisy evropským kolegům, udržuje kontakt i s Alexandrem von Humboldtem.
Ale Evropu už nikdy nespatří. Španělská koloniální správa dobře ví o jeho odborných kvalitách a hodlá je využít pro své cíle. Haenke, ač duší vědec, je jmenován komisařem u indiánského kmene Chiriguanů a dokonce se účastní vojenské výpravy proti povstalcům z kmene Chiquitos v letech 1801–1802.
Po boku vojáků pochoduje pralesem a možná se v duchu ptá, co tu vlastně dělá – muž vědy uprostřed války. Každopádně ani tehdy nezapomíná na své poslání. V odlehlém bolivijském regionu Mojos, kam ho armádní tažení zavede, opětovně zkoumá místní řeky a mokřady. A právě tam se dočká jednoho z největších životních objevů.
Uprostřed tropického ticha, v zablácených botách a s potem stékajícím po čele, odhrne Haenke poslední větve – a oněmí úžasem. Před ním se rozprostírá zrcadlově klidná laguna a na ní plují obří zelené talíře. Listy leknínu tak velké, že by unesly i malé dítě. A mezi nimi květy velikosti lidské hlavy, jemně růžové a vonící po ananasu. Viktorie královská – královna vodních rostlin.
Viktorie královská
Po návratu z této výpravy pokračuje Haenke v Cochabambě ve svých pokusech a studiích. Stává se z něj drobný hospodář a podnikatel: na statku v Buxacaxei nedaleko města pěstuje exotické rostliny i zvířata, od hedvábných housenek až po léčivé byliny.
Zakládá manufakturu na výrobu hedvábí a barvířský provoz – stále něco nového zkouší, objevuje, vynalézá. Přesto nad jeho životem začínají sbírat stíny. Španělská koruna jej obviní z podvodného nakládání s penězi. Prý špatně vyúčtoval finanční prostředky, které dostal na výpravy. Haenke má odjet do Buenos Aires a obhájit se před úřady.
Jenže on tu cestu stále odkládá. Snad pro chatrné zdraví – roky v tropech podlomily kdysi silnou tělesnou schránku. A snad i proto, že Jižní Amerika začíná vřít revolucí. Kolem roku 1810 zachvacuje bývalé španělské kolonie boj za nezávislost a nikde není bezpečno. Haenke zůstává raději v Cochabambě. V tichosti bádá, píše si deníky a možná cítí, že se blíží finále jeho života.
Koncem roku 1816 zastihne Tadeáše Haenkeho smutný osud. Po pětadvaceti letech v cizině, daleko od rodné země, umírá ve svém domě v Cochabambě – stihl jej záchvat mrtvice. Bylo mu pouhých čtyřiapadesát.
Teprve dodatečně se do Evropy donesly zmatené zprávy: jedna pověst tvrdila, že Haenkeho otrávila omylem služebná, která mu dala špatný lék. Jiná šeptanda zmiňovala, že se přidal k rebelům a padl jako vězeň španělů. Pravdu musela o mnoho let později potvrdit až badatelka z Vídeňské univerzity – podle archivů skonal Haenke pokojně ve svém domě, a nikoli cizí rukou.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Thadd%C3%A4us_Haenke
https://www.stoplusjednicka.cz/zapomenuty-genius-tadeas-haenke-v-bolivii-ma-vlastni-ulici-doma-ho-nikdo-nezna
https://www.kudyznudy.cz/ceska-nej/osobnost/tadeas-haenke-objevitel-viktorie-kralovske
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10169539755-dvaasedmdesat-jmen-ceske-historie/209572232200014/
https://vltava.rozhlas.cz/pribeh-tadease-haenkeho-nejuznavanejsiho-ceskeho-prirodovedce-a-lekare-v-bolivii-6529446
https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2003/cislo-10/thaddaeus-haenke.html
https://www.koktejl.cz/zajimavosti/tadeas-haenke-prezil-ztroskotani-lodi-a-stal-se-hrdinou-latinske-ameriky/
