Článek
Příběh slavné trilogie začal na barrandovské poradě na počátku osmdesátých let. Mladý režisér Zdeněk Troška se tehdy podivoval, proč se do Československa dovážejí jednoduché zahraniční komedie, když bychom si podobný film dokázali natočit sami.
Vedení mu odpovědělo v podstatě jednoduše: ať to tedy zkusí. Jenže projekt nevznikal jako velká plánovaná barrandovská výroba, a Troška proto dostal k dispozici malý štáb složený z lidí, kteří měli zrovna volno.
S takovou partou se vydal do rodných Hoštic. Vycházel z prostředí, které znal: z vesnice, jejích hospod, rodin, drben, hádek i svérázných lidí. Film Slunce, seno, jahody vznikl v roce 1983 a do kin šel roku 1984. Z původně nenápadné komedie se stal obrovský divácký hit.
Návrat do Hoštic
Po Jahodách natočil Troška romantické drama Poklad hraběte Chamaré a pohádku O princezně Jasněnce a létajícím ševci. Diváci se ale stále vraceli k Hošticím a chtěli další příběh Škopkových, Konopníkových, Pláničky i místního JZD.
Režisér proto kývl na pokračování, ovšem s podmínkou, že mu tentokrát nikdo nebude zásadně zasahovat do výsledného střihu. Druhý díl, Slunce, seno a pár facek, je proto podstatně delší než první film. Má přibližně 128 minut a do kin vstoupil 1. července 1989.
Děj se znovu točí kolem připravované svatby Blaženy Škopkové a Vency Konopníka. Do všeho zasahují pomluvy, žárlivost Miluny, rodinné naschvály i televizní štáb, který se má přijet podívat na vzorné družstvo. Místo idylické reportáže vznikne řetězec zmatků, který skončí jednou z nejslavnějších hromadných rvaček českého filmu. A nad tím vším hraje Marseillaisa.
Obsazování přineslo několik zvratů. Do role doktora Káji Kroupy byl původně vybraný Oldřich Kaiser. Zdeněk Troška ale při návštěvě pražské restaurace U Petra Voka narazil na číšníka Josefa Stárka.
Stárek nebyl profesionální herec, ale režiséra zaujal tak výrazně, že nakonec dostal roli právě on. Jeho doktůrek Kroupa se pak stal jednou z nezapomenutelných postav druhého dílu. Oldřich Kaiser se do trilogie přece jen dostal, až ve třetím filmu Slunce, seno, erotika, kde ztvárnil italského mladíka.
Komplikace nastala také u Pavla Kikinčuka, představitele Šimona Pláničky. V době natáčení pokračování byl v Německu a s produkcí se nestihl domluvit. Troška to vyřešil po svém: Šimon Plánička byl jednoduše poslán na vojnu.
Facky, které nebyly jen hrané
Název filmu sliboval pár facek. Ve skutečnosti jich při natáčení padlo mnohem víc a některé byly skutečné. Finální svatební bitka se točila čtyři dny a štáb ji opakoval celkem šestnáctkrát. Herci se podle vzpomínek z natáčení skutečně fackovali a ve zmatku dostali zásah i lidé, kteří původně měli zůstat jen v pozadí.
Helena Růžičková hrála Mařenu Škopkovou s takovou energií, že její facky nepůsobily jako opatrná filmová gesta. Veronika Kánská, představitelka Blaženy, na natáčení později vzpomínala jako na velmi bolestivou zkušenost. Rány měly být přesvědčivé, a tak také byly.
Kolem natáčení se později rozšířila řada historek o tom, koho Helena Růžičková neměla ráda a komu prý dávala víc zabrat. To už dnes nelze spolehlivě oddělit od povídaček, které kolem trilogie za desítky let vznikly. Jisté ale je, že závěrečná bitka nebyla žádná snadná choreografie. Byla to vyčerpávající několikadenní práce, při níž se všichni opravdu tahali a dostávali rány.
Podle svědectví z natáčení se navíc mezi komparzisty objevila pálenka. Scéna pak prý získala ještě o něco větší spontánnost, než si režie původně plánovala.
Ještě nepříjemnější událost se stala při cestě na plac. Barrandovský autobus, který svážel herce do Hoštic, měl dopravní nehodu po střetu s nákladním autem. Zdeněk Troška později vzpomínal, že po nárazu byli lidé v autobusu potlučení a otřesení. Nejhůř dopadla Petra Pyšová, představitelka Miluny. Odnesla si výrazný monokl právě v době, kdy měla stát před kamerou.
Štáb proto musel improvizovat. Kameramani ji snímali převážně z jedné strany, aby modřina nebyla v záběrech patrná. Filmový program se nezastavil, natáčení běželo dál a Miluna musela zůstat Milunou, i když jí nehoda přidala neplánovanou ozdobu do obličeje. Helena Růžičková si při stejné nehodě narazila loket.
Slavnostní uvedení filmu v plzeňském amfiteátru přitáhlo podle dobových údajů kolem třiatřiceti tisíc diváků. To samo o sobě ukázalo, že návrat do Hoštic nebyl sázkou naslepo.
Pak přišla čísla, která dnes působí skoro neuvěřitelně. Od premiéry do konce roku 1989 viděly Slunce, seno a pár facekv kinech více než čtyři miliony lidí. Některé dobové souhrny uvádějí během prvního roku dokonce zhruba 4,8 milionu diváků.
Film se tím zařadil mezi největší návštěvnické hity závěru československé éry. Filmový přehled připomíná, že kritici snímek často odmítali jako podbízivý a vulgární, zatímco publikum se do kin hrnulo v obrovských počtech.
Úspěch druhého dílu potvrdil, že Slunce, seno, jahody nebyla náhoda. V roce 1991 pak přišlo zakončení trilogie, Slunce, seno, erotika.
Hoštice se mezitím staly jedním z nejslavnějších filmových míst v Česku. Fanoušci dodnes hledají známé dvory, hospodu, kostel, zámeček i někdejší budovu JZD, spojenou s filmovým světem Šimona Pláničky.
Zdroje:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397631/slunce-seno-a-par-facek
https://www.zdenektroska.cz/clanky/slunce–seno-a-par-facek/
https://www.idnes.cz/kultura/archiv/slunce-seno-a-par-facek.K5265705
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/troska-plysovy-lev-je-pomsta.A_2004M044V05A
https://www.extra.cz/top-zajimavosti-o-slunce-seno-jizda-na-cerno-do-italie-vazna-nehoda-i-vzdalena-teta-kelisova-5039d
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10267861763-rozmarna-leta-ceskeho-filmu/21056226501/cast/141984/
https://strednicechy.rozhlas.cz/v-roli-evika-jsem-videl-jarku-kretschmerovou-hned-rika-reziser-trilogie-slunce-8582362
