Virna Lisi: Italská kráska, která opustila Hollywood, aby byla víc než jen sexbombou

Narodila se 8. listopadu 1936 v italské Anconě jako Virna Pieralisi – jméno jí otec vybral narychlo poté, co úředník zamítl původně zamýšlené „Siria“. Dětství prožila s rodinou v nedalekém městě Jesi a později v Římě, kam se její otec, obchodník s mramorem, přestěhoval za prací.

Rodiče dbali na vzdělání: viděli v nadané dceři budoucí právničku nebo klavíristku. Virna poctivě nastoupila na práva, ale suchopárné paragrafy ji brzy odradily. Studium zanechala – ke zděšení matky a otce, kteří to nesli velmi těžce. Po nekonečných rodinných hádkách nakonec do života mladičké Virny zasáhl rodinný přítel, zpěvák Giacomo Rondinella.

Ten umíněnou dívku doporučil filmovým producentům a v roce 1953 šestnáctiletá Virna poprvé stanula před kamerou. Zpočátku dostávala jen malé role ve sladkobolných melodramatech té doby a žádnou velkou díru do světa tím neudělala. Brzy ale pochopila, že i tahleta zdánlivě slepá ulička má svůj smysl – v ateliérech se otrkala, poznala ty správné lidi a připravila půdu pro budoucí úspěch.

Ještě než však poprvé stanula před kamerou, došlo na změnu, která byla ve filmovém průmyslu 50. let téměř pravidlem. Na doporučení producentů si své rodné jméno Pieralisi zkrátila na umělecké a mnohem zvučnější Lisi. Nové jméno bylo kratší, elegantnější a snadněji zapamatovatelné pro domácí i mezinárodní publikum. Pod tímto jménem pak Itálie i celý svět poznaly jednu z nejkrásnějších tváří své doby.

První výraznější příležitost přišla záhy. V roce 1957 zazářila v psychologickém dramatu Žena, o které se mluví režiséra Francesca Maselliho. S postavou ctižádostivé Liliany, která kvůli slávě ničí životy druhých, se Virna dokonce podívala za hranice: film byl vybrán na náš filmový festival v Karlových Varech a mladá herečka tam reprezentovala svou zemi.

Od té doby její hvězda stoupala. Křehká kráska s plavými vlasy a pronikavým pohledem se rychle stala vyhledávanou tváří italského filmu. Nejdřív ji režiséři obsazovali hlavně do rolí moderních, emancipovaných dívek, které však často končí zklamané a nešťastné. Sama Virna nezastírala, že takové postavy jí byly blízké. Vkládala do nich svůj temperament a citlivost – a diváci ji milovali.

Nečekaně velkou popularitu jí ale získalo něco úplně jiného než film. V roce 1958 přijala nabídku účinkovat v televizní reklamě na zubní pastu Chlorodont. Reklama se stala senzací a na obrazovce objevila dokonale usměvavá tvář mladičké Virny Lisi. Byl to právě tento všudypřítomný reklamní klip, co z ní v Itálii udělalo známou osobnost.

Úspěch v televizi nakonec Virně otevřel další dveře. V 60. letech přicházely filmové role, jedna za druhou, a už to nebyly jen plačtivé krásky bez hloubky. Virna ukázala, že umí být i půvabně vtipná a svůdná – třeba jako odvážná Caroline po boku Alaina Delona v dobrodružném Černém tulipánu (1963).

Nebála se ale ani historie: v koprodukčním eposu Romulus a Remus (1961) se objevila vedle ikonických kulturistů Steva Reevese a Gordona Scotta. A v lehce lechtivé komedii Casanova 70 (1965) sehrála partnerku Marcella Mastroianniho. V Itálii patřila k nejzářivějším herečkám své generace a zdálo se, že ji čeká nekonečná sláva.

Uprostřed víru práce ji ale potkala láska, kterou by nenapsal ani nejromantičtější scénář. V Římě se seznámila s mladým architektem jménem Franco Pesci a po krátké známosti, 25. dubna 1960, si ho vzala za muže. Elegantní svatba v kostele San Cesareo ohromila dobový tisk – krásná filmová hvězda a seriózní architekt tvořili pohádkový pár. Virna v sobě tehdy objevila nečekanou touhu: vyměnit zář reflektorů za klid rodinného krbu.

Brzy po svatbě veřejně oznámila konec herecké kariéry. Chtěla zůstat doma, pečovat o manžela a budoucí děti. A skutečně, v červenci 1962 se manželům narodil syn Corrado – a Virna byla připravena pověsit herectví na hřebík. Jenže realita nakonec nabrala jiný směr. Franco Pesci svou ženu miloval, ale zároveň si dobře uvědomoval, kým ve skutečnosti je.

Viděl její talent a věděl, že vzdát se ho by pro ni znamenalo popřít samu sebe. „Neopouštěj film,“ požádal ji tehdy jemně, ale důrazně. Virna poslechla. Už rok po svatbě stála znovu před kamerou – a zdálo se, že manželstvím její kariéra neutrpěla, ba naopak. Franco ji podporoval na každém kroku a Virna mohla skloubit rodinný život s filmovou slávou, což bylo (a dodnes je) v její branži téměř nevídané.

Italská filmová studia byla Virniným domovem, ale lákavé nabídky ze zahraničí na sebe nenechaly dlouho čekat. Pohledná blondýnka s andělskou tváří a jižanským šarmem – to bylo přesně to, po čem toužila i americká studia. Když v roce 1962 tragicky zemřela Marilyn Monroe, vrhli se hollywoodští producenti do horečné snahy najít „novou Marilyn“.

A Virna Lisi se svou krásou a půvabem jim okamžitě padla do oka. V roce 1965 dostala exkluzivní smlouvu u studia Paramount a přesídlila s rodinou do Los Angeles. Americké publikum ji poprvé spatřilo ve ztřeštěné komedii Jak zabít svou ženu po boku Jacka Lemmona.

Při svém hollywoodském debutu Virna doslova vyskočila z obrovského dortu v lesklých bikinách – scéna, která se stala ikonickou. Během následujících dvou let natočila v USA ještě několik filmů: Ne, s mojí ženou ne! (1966) s Tony Curtisem či dobrodružný Útok na královnu(1966) s Frankem Sinatrou.

Na plakátech a obálkách časopisů se z ní stala okouzlující „modrooká blondýna“, jak ji titulovala americká reklama. Zkrátka dokonalá evropská sexbomba, kterou Amerika hledala jako náhradu za svou ztracenou hvězdu.

Jenže zdání klame. Zatímco navenek Virna Lisi zářila jako další hollywoodská diva, uvnitř ní narůstal pocit nespokojenosti. Tohle nechtěla. Příběhy, které v Americe točila, jí připadaly plytké. Role krásných, ale hloupých blondýnek ji začínaly unavovat. Z temperamentní Italky se měla podle producentů stát vypočítavá platinová krasavice bez duše– poslušná loutka továrny na sny.

Virna to zpočátku trpělivě zkoušela: dodržovala smlouvy, pózovala na titulních stránkách, plnila pokyny agentů. Ale každý pohled do zrcadla jí připomínal, že tohle není ona. V bělostné paruce a s falešným úsměvem si připadala cizí. Později upřímně přiznala, co prožívala: „Připadala jsem si tam jako chladná a nepřístupná figurka,“ napsala o svém hollywoodském angažmá.

Sláva, peníze, luxus – to všechno měla, a přesto cítila prázdnotu. Hollywood pro ni začal být zlatou klecí, v níž se cítila jako vězeň. V jednom interview to popsala velmi výstižně: zlatá klec, kadeřníci v patách, šoféři, lesk fotoaparátů a izolace – nemohla si ani zajít sama na nákup. Virna Lisi poznala odvrácenou stranu filmového ráje.

Byla příliš silná osobnost na to, aby zůstala něčím vězněm. V roce 1967 učinila zásadní rozhodnutí: končí s Hollywoodem, ať to stojí, co to stojí. A že to skutečně stálo mnoho – předčasným ukončením smlouvy musela studiu zaplatit tučné penále. Okolí kroutilo hlavou. Kdo to kdy viděl? Mladá herečka na vrcholu, kterou Amerika vynáší do nebes, se dobrovolně vzdá hvězdné kariéry.

Virna však neváhala. Už dříve projevila odvahu říkat ne: například roku 1963 odmítla roli bondgirl ve filmu Srdečné pozdravy z Ruska po boku Seana Conneryho. A teď opět řekla ne. Nepřijala žádnou nabídku, která by vyžadovala, aby se svlékla či zostudila. Odmítla dokonce i lukrativní focení pro Playboy. Hollywoodským bossům tak došla trpělivost. Krásná Italka se v jejich očích „zbláznila“ a zahodila životní šanci. Virna Lisi však dobře věděla, co dělá. Odjela zpátky do Říma – šťastná, svobodná a odhodlaná začít znovu.

Její návrat do Evropy nebyl vůbec hořký, jak by se mohlo zdát. Sotva se vrátila domů, vítaly ji zajímavé příležitosti v italské i francouzské kinematografii. Virna jako by chtěla celému světu dokázat, že její rozhodnutí nebylo bláhové rozmarem, ale uváženým krokem. Začala přijímat odvážné a netypické role, aby setřásla nálepku povrchní krasavice.

Když se jí producent Dino De Laurentiis snažil zlákat zpět do světa fantaskní podívané a nabídl jí titulní roli ve svém chystaném velkofilmu Barbarella, Virna neváhala a řekla znovu ne.

Tahle role pak připadla Jane Fondové, zatímco Virna Lisi dala přednost satirické italské komedii Signore & signori – a právě ta získala v roce 1966 hlavní cenu na festivalu v Cannes. Koncem 60. let se Virna s úlevou zbavila nálepky „druhé Marilyn“ a konečně byla opět sama sebou – herečkou, která si pečlivě volí, co a s kým bude točit.

Hned v roce 1968 si s gustem zahrála moderní emancipovanou ženu v hořké komedii Buď zticha, už, slečno! a následovaly další domácí filmy, v nichž mohla opravdu hrát – ne jen pózovat.

Sedmdesátá léta se pro ni nesla ve znamení hledání vnitřního klidu. Věnovala se rodině; filmovou práci omezila a na čas se stáhla do ústraní. Po přestávce se však na plátna vrátila zralejší a silnější než dřív. Role postupně dospívaly spolu s ní: z někdejších naivních dívek byly rázem elegantní sebevědomé ženy středního věku.

Virna v nich uplatnila své životní zkušenosti i rozum – a filmová kritika si toho všimla. Například v roce 1977 bravurně ztvárnila komplikovanou postavu neurotické Alžběty Nietzscheové v drama Jenseits von Gut und Böse. Za tenhle výkon obdržela svou první Stříbrnou stuhu (Nastro d’Argento, kinematografická cena v Itálii) a konečně si vysloužila pověst charakterní herečky.

Jakoby tím dohnala vše, oč ji dříve připravila vlastní krása. V 80. letech pokračovala v náročných úlohách (významný úspěch měla v drama La cicala, 1980) a zároveň stále častěji přijímala nabídky z televize. V Itálii se stala stálicí televizních seriálů a minisérií – byla slavná a respektovaná, aniž by musela vstoupit do téže řeky Hollywoodu podruhé.

Všechna ocenění a pochvaly kritiky však zastínil rok 1994, kdy Virna Lisi přijala roli, jež se zapsala do dějin světového filmu. Režisér Patrice Chéreau obsadil tehdy sedmapadesátiletou herečku do historického velkofilmu Královna Margot.

Úkol zněl jasně: z éterické krásky vykřesat odpudivou, zlovolnou stařenu – královnu Kateřinu Medicejskou, známou svou krutostí a intrikami. Virna se té výzvy nezalekla. S nadšením se nechala zeszchizovat maskéry: oblékla těžké černé šaty, obočí jí vyholili a tvář zbavili líčidel, až působila mrtvolně.

Před kamerou se proměnila k nepoznání: chladné oči jí planuly fanatismem a její Kateřina Medicejská byla ztělesněním zla. Byla to absolutní proměna – a absolutní triumf.Film Královna Margot ohromil diváky i kritiky. Na festivalu v Cannes sklidil ovace a Virna Lisi získala cenu pro nejlepší herečku.

Nikdo tehdy nepochyboval, že si tu poctu zaslouží: málokdy se stane, aby se někdo tak krásný dokázal udělat tak ošklivým pro roli – a přitom zahrál svou postavu s mrazivou přesvědčivostí. Virna si z Cannes odnesla i slzy dojetí: na galavečeru se při přebírání ceny neubránila pláči.

Sama později s úsměvem prohlásila, že syn jí tehdy domlouval, ať nebrečí, ale trvalo 35 let, než ji filmový svět uznal jako herečku par excellence. Kromě trofeje z Cann získala i francouzského Césara a italského Davida, čímž definitivně zpečetila svou „druhou hereckou kariéru“. Už nebyla a nikdy neměla být „jen“ okouzlující Virnou z plakátů – pro všechny se stala signora Lisi, velká dáma evropského herectví.

Po fenomenálním úspěchu Královny Margot se Virna Lisi v poklidu stáhla z velkého plátna. Od 90. let se objevovala už jen výjimečně ve filmu a přednost dávala televizi, kde ztvárnila řadu rolí matek, babiček a moudrých žen. Práce ji těšila, ale už pro ni nebyla smyslem života; tím byla jednoznačně rodina.

Stále žila se svým milovaným Francem v Římě a radovala se z dospívajícího syna a později z vnuků. Virna Lisi vždy stála nohama pevně na zemi. Vyhýbaly se jí skandály, na večírcích ji viděli jen sporadicky, soukromí si pečlivě střežila.

Italský tisk ji obdivoval jako ztělesnění ženské elegance a síly, jež dokázala skloubit hvězdnou kariéru s pokorou a obyčejným rodinným štěstím. Když ji někdo chválil pro její nestárnoucí půvab, jen mávla rukou.

Léta plynula a Virna Lisi ještě naposledy stála před kamerou v roce 2014, kdy dotočila rodinný film Milovník po italsku. Bylo jí 78 let, ale energie měla na rozdávání. V rozhovorech působila pozitivně a nadšeně mluvila o dalších plánovaných projektech. Jenže osud měl jiné úmysly.

V září 2013 prožila Virna nejtěžší chvíli svého života: po více než půlstoletí manželství jí zemřel milovaný Franco. Bylo mu 79 let a odešel po krátké nemoci, přesto nečekaně. Virna se od té doby stáhla do ústraní. Všichni, kdo ji znali, cítili, že s Francem odešla i kus jí samotné.

Po jeho boku strávila celý svůj dospělý život – a najednou tu nebyl. I přes všechen smutek však Virna nesložila ruce do klína. Snažila se dál pracovat; dokončila roztočený film, objevila se na tradiční velikonoční Via Crucis v Římě, kde z Bible předčítala pasáže o naději.

Možná se v nich sama snažila naději najít. Ale sotva o Vánocích roku 2014 dozněly římské kostelní zvony, přišla zpráva, která i připravené zaskočila svou náhlostí. 18. prosince 2014 Virna Lisi zemřela. Pouhých patnáct měsíců po svém muži. Odešla ve spánku, jen měsíc poté, co jí lékaři diagnostikovali pokročilou rakovinu plic.

PS: sbírka jejích filmových fotek je dostupná zde

Zdroje:

https://it.wikipedia.org/wiki/Virna_Lisi
https://www.fdb.cz/osobnost/2418-virna-lisi
https://www.ansa.it/sito/notizie/cultura/cinema/2014/12/18/e-morta-virna-lisi-bellezza-perfetta-che-rifiuto-hollywood_7aed92d5-f36b-4fd3-a689-dffe80267a8b.html
https://www.ilgiornale.it/news/morta-virna-lisi-1076671.html
https://www.ilfattoquotidiano.it/2014/12/18/virna-lisi-morta-quando-disse-fatto-fui-prigioniera-degli-studios/1284772/
https://www.lastampa.it/spettacoli/2014/12/19/news/e-morta-virna-lisi-l-attrice-che-sapeva-dire-no-1.35582943/
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-zemrela-italska-herecka-virna-lisiova-znama-z-cerneho-tulipana-262486
https://www.denik.cz/film-a-televize/zemrela-italska-herecka-virna-lisiova-znama-z-cerneho-tulipana-20141218.html
https://www.amalfistyle.com/2020/05/22/tribute-to-virna-lisi/
https://adorabletimes.substack.com/p/adorable-story-55-virna-lisi