Článek
Vždycky mě udivovalo, jak dějiny dovedou proměnit reálné postavy v polomytické bytosti. A platí to zejména pro ženy. Zatímco mužské postavy historických kronik bývají oslavovány za své bitevní úspěchy či státnické kvality, ženy se až podezřele často ocitají v kolonce „skandál“, „prostopášnost“ nebo alespoň „nezřízená láska k luxusu“. Kdo by neznal příběh Kleopatry, královny starověkého Egypta, jež si prý dokázala zavázat Julia Caesara nikoli tím, že byla diplomaticky schopná a ovládala několik jazyků, nýbrž tím, že se k němu nechala přinést zabalená v koberci? Jistě, vypadá to romanticky – a pro bulvár je to ještě dnes neodolatelné.
Podobně naložili i s Kateřinou Velikou. Přitom kdybychom se zaměřili na její skutečné státnické úspěchy, rázem by stála v jedné řadě s velkými reformátory své doby. Jenže co se publikuje častěji? Drby o milencích, které se kolem ní míhaly tak rychle, jako když vítr rozfouká papíry z psacího stolu.
Když být ženou nestačí
Podíváme-li se do starověku nebo středověku, uvidíme konstantu: žena musela překonávat celé houští bariér, aby vůbec mohla uplatnit svůj vliv. Ve chvíli, kdy muž usedl na trůn, předpokládalo se, že bude přirozeným vůdcem vojska i vyjednavačem v diplomacii. Pokud totéž chtěla provádět žena, už se nad tím pozvedalo obočí. V nejlepším případě se jí toleroval vliv „v pozadí“. Což pozdější generace kronikářů buď ignorovaly, nebo barvitě přikrášlily.
Jenže co když se našla ta, která odmítla zůstat v pozadí? Náhle jsme uprostřed labyrintu: v některých civilizacích, například v Byzanci, se žena mohla formálně stát spoluvládkyní. To byl případ císařovny Theodory v 6. století. Jenže i tady se jí do cesty stavěla společenská konvence. Narodila se s cejchem dcery artisty, kterou by nikdo v paláci nebral vážně, kdyby se nezasnoubila – a posléze neprovdala – za ambiciózního Justiniána. Theodora tím získala nejen manžela, ale i klíč k roli na nejvyšších postech byzantské politiky. O tom, že prý dřív předváděla v divadle vyzývavé vystoupení s husami, se pak docela rádo psalo. Nepotvrdí to sice žádné úřední lejstro, ovšem lidská fantazie je mocná. A pro spisovatele 6. století Prokopia z Kaisareie to byla hotová senzace.
Stejný modus operandi platil i jinde. V Číně 7. století se Wu Zetian stala postupně konkubínou, císařovnou a nakonec se prohlásila císařem (doslova „wu hou“ – mužský titul). Aby toho dosáhla, musela obratně využívat kontaktů v císařském harému i mezi císařskými úředníky. Nicméně čínská tradice vypráví spíše historky o tom, jak nevybíravými metodami posílala soupeřky na popraviště. Často se dovíme, že „sváděla“ důležité muže, ale už méně se připomíná, že v téže době razila reformy vzdělávacího systému. Kritika Wu Zetian se v tradičních konfuciánských letopisech točila i kolem tématu, že žena vůbec nemá takovou funkci zastávat. A tak byla polovina jejich zápisků spíš morálním odsudkem.
Zkrátka: mocné ženy obvykle nedostávaly do vínku armádu, pozemky či politické sítě. Pokud se vyšvihly na vrchol, často se tradovalo, že k tomu využily právě vlastní tělo jako jeden z nemnoha povolených nástrojů. Proč by se také měly stydět za to, co jim systém nabízel, když mužům totéž nikdo nevyčítal? Snad jen pro úplnost dodejme, že ve skutečnosti muži používali podobné techniky: sňatky z rozumu, milenky s politickou váhou i tzv. dvorní dámy jako vyslankyně.
Deset minut lásky, deset let vlády?
Historie je nabitá příběhy, v nichž ložnice sloužila jako předsálí trůnu. Na některé z těchto žen se dodnes pohlíží pohoršeně, na jiné spíš s uznáním. Vezměme si Marie Antoinettu. Bývá zmiňována, jak dopadla za Velké francouzské revoluce na popravišti kvůli rozmařilosti, marnotratnosti a údajnému milenci Axelu von Fersenovi. Ve skutečnosti pravděpodobně nebyla ani zdaleka tak promiskuitní, jak se dobové pomluvy snažily naznačit. Jenže to její postavení – rakouská princezna na francouzském trůnu – bylo na svoji dobu prostě příliš nevhodné. A co je jednodušší než zbavit se oblíbenosti ve chvíli, kdy se o ženě řekne, že spojuje dvorskou důstojnost s „nestydatým“ způsobem života? Papírově to fungovalo dokonale.
Nebo taková Valeria Messalina, manželka římského císaře Claudia. Tady šly pomluvy do tak absurdní roviny, že se v nich tvrdilo, že soutěžila s profesionální prostitutkou, kdo zvládne více zákazníků za jednu noc. Antičtí historikové Tacitus a Suetonius si na ní postavili celé kapitoly líčení zkaženosti císařského dvora. Je otázka, kde končí realita a začíná literární potřeba prodat příběh lačnému publiku. Pravdou však zůstává, že Messalina dokázala Claudiovu přízeň využít k zasahování do státních rozhodnutí, a dokud se císař nedozvěděl o jejím spiknutí, fungovalo jí to skvěle. Jakmile se Claudius probral ze svého stereotypu, byla naopak bleskově odstavena – a poprava jistě nebyla z milosti.
Mýtus nebo realita?
Samozřejmě, můžeme se ptát, do jaké míry je reálné, že by žena vybudovala celé impérium jen díky postelovým hrátkám. Na takovou obhajobu by – při vší úctě k lidským schopnostem – sotva stačil fyzický půvab. Bohatě k tomu patřila i schopnost intrikovat, budovat si aliance, být v pravý čas na pravém místě. Sex byl pouhou jednou ze složek, byť leckdy tou nejsnáze zveličitelnou.
Podívejme se znovu na Kleopatru. Existují solidní historické práce, třeba kniha klasického historika Michaela Granta (Cleopatra, 1972), které rozebírají, jak geniální političkou byla. Kleopatra údajně ovládala několik jazyků, vedla aktivní jednání s římskými veliteli a dokázala jednat v různých kulturách. Caesar i Marcus Antonius nebyli jen milenci, ale klíčoví spojenci v boji o přežití ptolemaiovského Egypta. A sex? Jistě, patřil k tomu. Jenže by bylo bláhové myslet si, že Caesar, který bez váhání překročil Rubikon, by se nechal řídit pouhým sváděním. Spíš mu imponovalo, že se Kleopatra umí pohybovat v mocenských strukturách. Na svou dobu to bylo neobvyklé, a tak se z toho stal magnet pro všechny generace vypravěčů.
Kateřina II. Veliká je další příklad. Královna, která se nespokojila s formální rolí manželky ruského cara Petra III. a místo toho ho nechala odstavit, aby mohla vládnout sama. Přitom ji dodnes doprovází mýtus, že byla „nenasytná“ v lásce, což vyvrcholilo bizarní pomluvou o „milostné nehodě s koněm“. Když se podíváte do odborných publikací, zjistíte, že právě takové excesy nebyly ničím jiným než pomlouvačnou zbraní, kterou si oblíbil dvůr i cizinci. Skutečné příběhy jejích reforem, činnosti v oblasti školství nebo osvícenské reformy zůstávají zastíněny světem těchto báchorek.
Dvojí metr?
Vtipné je, jak se totéž v mužském podání hodnotí jinak. Když se král Ludvík XIV. obklopoval milenkami a legitimizoval z jejich potomků budoucí vévody, kronikář to popisoval jako projev jeho mužné síly a panovnického lesku. Pokud žena konala podobně, stala se z ní v očích dějepisců ničitelka morálky, proti níž je třeba varovat.
Agrippina mladší v 1. století našeho letopočtu, matka císaře Nerona, si vysloužila proslulost především údajnými intrikami a incesty. Ve skutečnosti byla schopnou organizátorkou a do značné míry se jí povedlo udržet stabilitu v říši po Claudiově smrti – jenže Tacitus a jiní autoři to spíš interpretují tak, že měla nepřiměřenou chuť vládnout. A zřejmě se nerozpakovala šáhnout po čemkoli, co by jí pomohlo.
Těžké hledání pravdy
Co si z toho všeho vzít dnes? Nechci říct, že všechny historky o „nestoudných vládkyních“ jsou jen spiknutím nepřejících dějepisců. Určitě se našly takové, které používaly sexualitu bez servítek – prostě proto, že to fungovalo. Ale posuzujme to spravedlivě: mají snad menší právo na intriky než muži, kteří vedli armády, provdávali či ženili své potomky podle čistě mocenských kalkulací a zavírali oponenty do žaláře?
Pokud se dnes setkáváme s tím, že někdo tradičně nazývá Kleopatru „bezostyšnou svůdkyní“, zatímco u Caesara vyzdvihuje jeho „strategii a odvahu“, je to jen ukázka oné dvojí optiky.
Jediné, co nám zbývá, je takové příběhy brát s humorem a nadhledem. Můžeme se ptát, kolik z toho je literární konstrukce, kolik reálná biografie. Proto je možná dobré, když ve filmových a literárních zpracováních vidíme i úspěchy Kateřiny Veliké nebo státnické reformy Wu Zetian. Když znovu a znovu objevíme, že Cleopatra nebyla jen předobrazem erotické fantazie, ale i filantropkou, která podporovala rozvoj své země. A že Agrippina starší či mladší měly určitý vliv na formování císařského Říma – byť to v paměti přežívá spíše jako „rudé rtěnky a otrávené poháry vína“.
Přiznejme si: Sex a politika budou vždy atraktivní kombinací. Ale byli to často mužští kronikáři, kdo z toho udělal příběh o „zhýralých královnách“.
Zdroje:
https://www.sokujiciplaneta.cz/zajimavosti/sub-naruziva-katerina-velika
https://www.prozeny.cz/clanek/telem-k-moci-aneb-jak-to-mela-kleopatra-vii-s-caesarem-56846
https://www.svetzeny.cz/zabava/osobnosti/pravda-o-zivote-marie-antoinetty-milenci-lzi-nebo-zneuzivani-syna-co-se-delo-za
https://www.nespechej.cz/clanky/naruziva-messalina-rimska-cisarovna-20230301-1068.html
https://www.reddit.com/r/AskHistorians/comments/g9ez5w/did_wu_zetian_really_demand_that_foreign/
https://www.antickysvet.cz/26120n-agrippina-mladsi
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kateřina_II._Veliká
