Článek
New York, 1978. Osmadvacetiletá Sigourney Weaverová vchází na kamerové zkoušky k připravovanému sci-fi hororu Vetřelec. Měří přes 180 centimetrů a v branži ji skoro nikdo nezná. Na sobě má nezvykle vysoké kozačky – jako by ji ani nenapadlo plnit představy o skromné uchazečce o roli.
U stolu ji čeká britský režisér Ridley Scott, který hledá představitelku ústřední ženské postavy svého filmu. Místo aby Weaverová nesměle odříkala připravené repliky, překvapí režiséra otevřenou kritikou scénáře. Diví se například, proč postavy uprostřed útěku před mimozemským monstrem mají čas na milostnou scénu – v tak vypjaté situaci by podle ní žádná romance nedávala smysl. Jen málokterý neznámý herec by si podobnou drzost při klíčovém konkurzu dovolil.
Ridleyho Scotta ale její upřímnost zaujme. Místo rychlého rozloučení s neznámou adeptkou vede s Weaverovou dlouhý rozhovor o postavě i celém příběhu. Krátce nato herečce nabídne, aby roli důstojnice Ellen Ripleyové přijala.
Pro studio 20th Century Fox je to riskantní volba – Weaverová nemá skoro žádné filmové zkušenosti a svým zjevem ani projevem nezapadá do tehdejšího ideálu hollywoodské hvězdy. Scott si však prosadí své, a tak se zrodí nová filmová hrdinka.
Během natáčení si přitom Weaverová raději nepřipouští, jak velkou šanci dostala: sama sobě předstírá, že netočí hollywoodský velkofilm, ale jen „malý temný filmeček“ stranou hlavního proudu, jako by šlo o off-broadwayské divadlo. Od případného nezdaru si tím drží zdravý odstup.
Vetřelec jde do kin v roce 1979 a stává se celosvětovým hitem. Z neznámé divadelní herečky je rázem filmová hvězda. Publikum i kritici oceňují, že v tomto drsném sci-fi hororu není posledním přeživším svalnatý akční hrdina, ale mladá žena.
Na Ripleyové – odhodlané, fyzicky zdatné a bystré důstojnici – poprvé vidí, že i akční hrdinku může publikum brát naprosto vážně. Weaverová se tak přes noc stává tváří průlomového filmu a novým typem hollywoodské hrdinky.
Jenže nic z toho nebylo předem nalinkované. Weaverová se k herectví dostala přes prestižní školy, ale její start příliš slavný nebyl. Narodila se v roce 1949 do prominentní rodiny – otec Pat Weaver býval šéfem televize NBC, matka Elizabeth Inglisová působila jako herečka.
Malá Susan, tak se Sigourney původně jmenovala, ale vyrůstala spíš plachá. V pouhých čtrnácti si na protest proti usedlému jménu změnila křestní jméno na Sigourney podle jedné postavy z Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho.
Po univerzitě Stanford zamířila na drama na Yale, kde v první polovině 70. let studovala herectví ve stejné době jako třeba mimořádně talentovaná Meryl Streepová. Zatímco Streepovou pedagogové chválili, Weaverová od svých učitelů slyšela kruté hodnocení: nemá prý pro seriózní herectví nadání a lépe udělá, když se nadále zaměří na komediální výstupy.
Tahle slova mladou adepku zasáhla. Neodradila ji sice od hereckých snů, ale výrazně snížila její ambice. Weaverová později vzpomínala, že kvůli školním neúspěchům ztratila sebevědomí a smířila se s tím, že ji čeká nanejvýš pestrá, leč okrajová divadelní dráha.
Chtěla prý hlavně být herečkou, kterou budou režiséři zvát znovu – nic víc. O milionových honorářích a hvězdné slávě v Hollywoodu si iluze nedělala.
Na konci 70. let proto nabídku na konkurz do sci-fi filmu přijímala s nadhledem. Když se jí dostal do rukou scénář Vetřelce, netajila se tím, že žánrem sci-fi pohrdá.
„Nechtěla jsem to dělat – byla jsem snob a sci-fi mě nezajímalo. Toužila jsem hrát Shakespeara nebo pracovat s Woodym Allenem, ne běhat po vesmírné lodi,“ přiznala otevřeně v jednom rozhovoru.
Možná právě tato nezávislost a nezájem o standardní filmové hvězdné návyky z ní udělaly ideální představitelku Ripleyové. Její pojetí ženy, která navzdory pochybám okolí jedná správně a přežije katastrofu díky vlastní schopnosti zachovat chladnou hlavu, přineslo do akčního žánru nový prvek.
Po úspěchu Vetřelce se Weaverové nabízelo, aby se pevně usadila v roli nové akční hvězdy. Ona se ale rozhodla jít vlastní, nevyzpytatelnou cestou. K překvapení mnohých přijala další výraznou roli v úplně jiném žánru – ve fantaskní komedii Krotitelé duchů (1984).
Jako Dana Barrettová, kterou v kultovním snímku posedne démonický Zuul, bavila diváky po boku slavných komiků a dokázala, že má smysl pro ironii i nadsázku. Ironií osudu tak navázala spíš na svou „komediální průpravu“, kterou jí kdysi radili neopouštět.
Krotitelé duchů patřili k nejúspěšnějším filmům roku a potvrdili, že Weaverová dokáže svou energii prodat i v odlehčeném žánru.
Boj o návrat Ripleyové
Návrat k postavě Ripleyové ovšem nebyl samozřejmostí. V polovině 80. let připravoval pokračování Vetřelce režisér James Cameron a ve svém scénáři počítal s tím, že naváže právě na příběh poslední přeživší důstojnice z prvního dílu.
Film Vetřelci (1986) rozšiřoval původní svět o celou kolonii vetřelců a jejich královnu, ale ústředním „pevným bodem“příběhu pro Camerona zůstávala Ripleyová – nyní zkušená důstojnice, která se po letech vrací bojovat s hrůzou z vesmíru.
Až během příprav však vyšlo najevo, že vedení studia si není účastí Weaverové vůbec jisté. Někteří hollywoodští producenti uvažovali, že by sequel mohl fungovat i bez Ripleyové – a tedy i bez Sigourney Weaverové.
Možná se zalekli rostoucích finančních nároků herečky, možná nevěřili, že diváky znovu potáhne akční hrdinka. Cameron ale na hlavní postavě trval. Později vzpomínal, že musel o Weaverovou „bojovat velmi tvrdě“ a že představa točit Vetřelce bez ní mu přišla nemyslitelná.
Studio nakonec ustoupilo. Weaverová dostala za návrat do role Ripleyové násobně vyšší honorář než posledně – tehdejší tisk zmiňoval částku kolem milionu dolarů – a Cameron mohl začít natáčet.
Film Vetřelci byl ještě akčnější než první díl – a opět zabodoval u kritiků i v kinech. Ba co víc, za svůj výkon v něm si Sigourney Weaverová vysloužila nominaci na Oscara pro nejlepší herečku v hlavní roli.
Bylo to poprvé, co americká filmová akademie ocenila herecký výkon v ryzím akčním sci-fi filmu.
Dvě tváře a dvě nominace
Konec osmdesátých let zastihl Sigourney Weaverovou na tvůrčím vrcholu. V roce 1988 se objevila ve dvou výrazných filmech – a v naprosto rozdílných úlohách. První z nich, životopisné drama Gorily v mlze, ji zavedlo do africké džungle do skutečného příběhu zooložky a ochránkyně přírody Dian Fosseyové.
Weaverová kvůli natáčení odjela do Rwandy a natáčela v blízkosti horských goril, které Fosseyová studovala. Jeden ze samců ji dokonce přímo při filmování povalil na zem poté, co vstal a mohutně zabubnoval na svou hruď.
Herečka zachovala klid a zůstala nehybně ležet. Později s úsměvem líčila, že v tu chvíli tiše doufala, že nad ní bdí duch Dian Fosseyové a nenechá ji napospas rozzuřenému zvířeti. Náročná role obětavé vědkyně přinesla Weaverové Zlatý glóbus a také nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon.
Ještě téhož roku ale herečka ukázala zcela jinou tvář ve filmu Podnikavá dívka (1988). V hořké komedii ze světa byznysu ztvárnila manipulativní šéfku, která se neštítí ukrást nápad své talentované podřízené, kterou hraje Melanie Griffithová.
Za vedlejší roli intrikánské manažerky získala Sigourney Weaverová další Zlatý glóbus a přidala i nominaci na Oscara za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli. Na slavnostním ceremoniálu sice nakonec neproměnila ani jednu ze svých dvou nominací.
Pocta po letech
Po roce 1990 už Weaverová nemusela nikomu nic dokazovat. Své postavení si udržela a dál si vybírala role napříč žánry – od drobných komediálních výstupů po ambiciózní dramata.
Do série Vetřelec se ještě dvakrát vrátila, v letech 1992 a 1997, přičemž ve Vetřelci 3 Ripleyová symbolicky zemřela, jako by sama herečka chtěla uniknout ze stínu ikonické postavy. Současně se ale nebála přijímat i menší a netradiční úlohy.
V nezávislém filmu Ledová bouře (1997, r. Ang Lee) ztvárnila upjatou ženu v domácnosti, která se stane součástí tragického rodinného dramatu 70. let – a za svůj civilní výkon získala britskou cenu BAFTA.
V bláznivé parodii Galaxy Quest (1999) si naopak s chutí vystřelila sama ze sebe, když hrála stárnoucí herečku uvězněnou celý život v jedné laciné sci-fi roli.
V roce 2009 se Sigourney Weaverová znovu setkala s režisérem Jamesem Cameronem – tentokrát při natáčení technologicky průlomového sci-fi Avatar. V roli vědkyně Grace Augustineové se znovu ocitla uprostřed boje lidí s mimozemšťany, tentokrát díky nejmodernější technice performance-capture.
Avatar se stal nejvýdělečnějším filmem historie a představil Weaverovou nové generaci filmových diváků. O třináct let později, v pokračování Avatar: The Way of Water (2022), dokázala herečka překvapit znovu: ve věku přes sedmdesát let se s pomocí digitální animace převtělila do postavy dospívající mimozemské dívky Kiri – a zvládla věrohodně ztvárnit i teenagerské emoce a neklid.
V srpnu 2024 převzala Sigourney Weaverová na filmovém festivalu v Benátkách Zlatého lva za celoživotní dílo. Stala se teprve třetí americkou herečkou v historii, které Benátky tuto poctu udělily – před ní ji získaly jen Jane Fondová a Jamie Lee Curtisová.
Festivalový ředitel Alberto Barbera při té příležitosti ocenil zejména hereččinu schopnost vyhýbat se stereotypům: Weaverová se podle něj nenechala nikdy uzavřít do jediné škatulky a neustále hledala nové výzvy – od akčních sci-fi přes komedie až po náročné artové filmy.
Zdroje:
https://deadline.com/2024/08/sigourney-weaver-interview-venice-film-festival-golden-lion-award-alien-avatar-1236052005/
https://www.theguardian.com/film/2016/dec/17/sigourney-weaver-alien-monster-emma-brockes-monster
https://www.avclub.com/sigourney-weaver-trashed-alien-script-ridley-scott-1849591782
https://www.slashfilm.com/920932/the-studio-didnt-think-aliens-needed-sigourney-weaver/
https://www.srf.ch/kultur/film-serien/30-jahre-gorillas-im-nebel-als-sich-ein-silberruecken-schauspielstar-sigourney-weaver-krallte
https://www.labiennale.org/en/news/sigourney-weaver-golden-lion-lifetime-achievement
https://www.d23.com/sigourney-weaver-on-playing-kiri-in-avatar-the-way-of-water/
https://www.backstage.com/magazine/article/shadows-action-star-comedienne-sigourney-weaver-finally-earns-34048/
