Článek
Praha, začátek roku 1942. Natáčení protektorátní komedie Muži nestárnou je v plném proudu, když se mezi hereckými kolegy Janem Pivcem a Janou Romanovou zrodí vztah, který ve scénáři nefiguroval. Před kamerou hraje jednadvacetiletá Romanová dívku Jiřinu, prostřední ze tří generací žen, jež se v příběhu postupně zamilují do jediného muže.
Na plátně onoho okouzlujícího svůdníka Stáňu Járského ztvárňuje tehdy čtyřiatřicetiletý Jan Pivec – a podobně neodolatelný je zřejmě i ve skutečnosti. Během natáčení Pivcovi neučarovala jen filmová role, ale i jeho mladá herecká partnerka. Charismatický herec, známý do té doby jako nenapravitelný starý mládenec žijící pod jednou střechou s matkou, se do Romanové zakouká natolik, že je ochoten vzdát se své svobody.
Netrvá dlouho a filmová romance překročí hranice ateliéru. Jan Pivec, jeden z nejobletovanějších herců své generace, poprvé v životě vážně uvažuje o svatbě. V květnu 1943 si Jana Romanová skutečně bere o třináct let staršího kolegu za manžela.
Jejich sňatek budí v protektorátní kulturní obci pozornost: Pivec byl až dosud považován za „maminčina mazánka“, který by žádný vztah nevyměnil za pohodlí rodného bytu. Kvůli půvabné brunetce s plachýma očima ale opouští mateřský dohled a zakládá vlastní rodinu.
Pro mladou herečku to znamená životní zlom – po boku slavného manžela, v nelehké době válečných omezení, pokračuje v rozjíždějící se kariéře. Nikdo však tehdy netuší, že šťastný konec z filmu Muži nestárnou se v reálném životě konat nebude.
Divadlo, Nebe a dudy
Jana Romanová se narodila 19. května 1920 v Praze do zámožnější měšťanské rodiny. K herectví tíhla od dětství. Jako mladá dívka začínala na ochotnické scéně Umělecké besedy a rodiče ji v uměleckých sklonech podporovali – domluvili jí soukromé hodiny činohry u rodinného přítele, významného herce Národního divadla Rudolfa Deyla staršího.
Po zácviku u Deyla pokračovala ve studiu herectví na Pražské konzervatoři. Už v roce 1939, necelý rok po okupaci, vstoupila do profesionálního divadelního světa. Ještě předtím se však objevila také před filmovou kamerou.
Režisér Vladimír Slavínský, matador dobových veseloher, obsadil teprve osmnáctiletou Romanovou do drobné epizodní roličky ve filmu Svatební cesta (1938). Dívčina fotogeničnost a přirozený projev mu utkvěly v paměti. O tři roky později, v roce 1941, proto Slavínský dal Janě první velkou příležitost: svěřil jí hlavní ženskou úlohu ve své nové komedii Nebe a dudy.
Jednadvacetiletá herečka v ní ztvárnila Anču, dceru dobrosrdečného skaláka Fábery, kterého hrál oblíbený komik Jindřich Plachta. Film Nebe a dudy se v těžkých válečných časech setkal s vřelým přijetím publika – byl to lehký lidový příběh plný humoru a naděje, přesně to, co protektorátní publikum potřebovalo.
Romanová si jako Anča získala sympatie diváků i kritiků. Drobná tmavovláska s velkýma očima na plátně působila jemně a bezelstně, což odpovídalo typu rolí „něžných dívek“, do nichž ji filmaři rádi obsazovali.
Ještě v roce 1941 se Jana stala členkou souboru pražského Vinohradského divadla. Na jevišti i ve filmu se její kariéra slibně rozbíhala. V rychlém sledu si zahrála ve čtrnácti filmech, většinou komediích či konverzačních veselohrách populárních v době protektorátu. Po úspěchu Nebe a dudy si ji Slavínský vybral také do dalšího projektu – komedie Muži nestárnou (1942).
Romanová dostala roli Jiřiny Horníkové, jedné z trojice žen různých generací, které v příběhu podléhají kouzlu hlavního hrdiny. Režisér původně zamýšlel do hlavní mužské role obsadit prvorepublikovou hvězdu Oldřicha Nového, ten ale účast na filmu odmítl kvůli neshodám kolem obsazení Zity Kabátové. Náhradním představitelem se stal Jan Pivec – a právě tohle náhodné přeobsazení změnilo Romanové osobní život.
Při natáčení mezi ní a Pivcem přeskočila jiskra a vzniklo pouto, které záhy vedlo k manželství. Historky z natáčení se do filmových kronik zapisovaly spíš nenápadně, samotný film se ale zařadil mezi divácky vděčné snímky své éry. Jana Romanová se díky němu dostala do povědomí jako jedna z výrazných mladých tváří válečného filmu.
Konec kariéry v Československu
Po osvobození v roce 1945 čekal československý filmový průmysl převratný vývoj – zestátnění a ideologické zásahy nové komunistické moci. Jana Romanová však bezprostředně po válce mohla ve své profesi pokračovat. Na rozdíl od některých jiných hereček té doby neměla na kontě žádnou kolaborantskou aféru ani společenský škraloup.
Byla mladá, nadějná a její působení za protektorátu nepřekročilo rámec běžné filmové práce. V obnovené republice tak dál hrála ve filmu i v divadle. Ještě několik let po válce patřila mezi obsazované herečky – například v roce 1947 se objevila hned v několika nových snímcích. Zahrála si menší roli Markéty v historické komedii Alena a účinkovala v adaptaci Nerudových Povídek malostranských s názvem Týden v tichém domě. Zdálo se, že po boku slavného manžela a s dosavadními úspěchy má dobře našlápnuto k dlouhodobé kariéře.
Vnitropolitický zlom přišel v únoru 1948. Komunistický převrat výrazně ovlivnil životy mnoha prvorepublikových a protektorátních umělců. Někteří byli novým režimem odstavení na vedlejší kolej, jiní zvolili odchod do exilu. Jana Romanová patřila k těm, kdo se rozhodli odejít. V té době měla za sebou pětileté manželství s Janem Pivcem, který se mezitím vypracoval v jednoho z předních herců Národního divadla.
Zatímco Pivec se rozhodl v Československu zůstat a dále budovat svou kariéru, Romanová se vydala opačnou cestou. Manželé se krátce po „Vítězném únoru“ rozešli. Podle některých svědectví iniciovala Jana rozvod ještě před svým odjezdem, aby byla svobodná a mohla začít nový život. Ještě týž rok opustila Československo a zamířila do Velké Británie – v roce 1949 se po druhém sňatku odstěhovala do zahraničí.
Tím pro ni herecká kariéra ve vlasti předčasně a definitivně skončila. Její jméno mizí z obsazení filmů i z plakátů: posledním snímkem, kde se objevila, zůstává Až se vrátíš…, natočený v roce 1947 a uvedený do kin roku 1948.
Život v Anglii
Po odchodu na Západ jako by se po Janě Romanové slehla zem. Usadila se v Anglii, kde se znovu provdala, a veřejnému životu se nadále vyhýbala. Není doloženo, že by v exilu ještě pokračovala v herecké dráze – s největší pravděpodobností nikoli. Namísto toho vedla soukromý život v ústraní londýnské společnosti.
Informací o jejích osudech je poskrovnu, několik málo střípků však přece jen existuje. Jeden z nich zaznamenala její slavnější kolegyně a vrstevnice Adina Mandlová, která po válce taktéž pobývala ve Velké Británii.
Mandlová ve svých pamětech Dneska už se tomu směju (1990) vzpomíná, jak si v polovině 50. let v Anglii našla netradičního koníčka – učila se základy sochařství – a sháněla ochotný model. Napsala doslova: „Zavolala jsem Janu Romanovou a poprosila ji, jestli by mi nestála nahá pro sochu, která má prokázat mou zdatnost a talent, a Jana, která nikdy nezkazila žádnou legraci, okamžitě souhlasila.“
Výsledek Mandlových uměleckých pokusů prý nadšeně obdivovala i sama Romanová, která svou přítelkyni neváhala podpořit nevšední službou. Tato úsměvná epizoda naznačuje, že si bývalá herečka i v emigraci uchovala smysl pro humor a kontakt s krajany. Celkově však žila nenápadně a stranou pozornosti. Údaje o případné další herecké aktivitě či veřejném vystupování v zahraničí neexistují.
Na československou půdu se Jana Romanová v pozdějších letech podívala už jen výjimečně. Až ve druhé polovině šedesátých let, v období politického uvolnění, se ještě jednou vrátila do rodné Prahy na krátkou návštěvu. Po takřka dvou dekádách v cizině se mohla znovu setkat s bývalými kolegy – a došlo i na setkání s někdejším manželem.
Stalo se tak v libeňském Divadle S. K. Neumanna, kde Jan Pivec tehdy hostoval. Podle svědectví herce Jana Skopečka proběhlo shledání navenek zdvořile: oba někdejší životní druhové se prý před ostatními zahrnovali vzájemnými poklonami a chovali se k sobě až přehnaně galantně. Jakmile však byli každý zvlášť, neodpustili si drobné jízlivosti na účet toho druhého.
„Za zády si pak pěkně proprali kožichy,“ glosoval později Skopeček s nadsázkou atmosféru onoho setkání po letech. Ať už mezi nimi přetrvávaly staré křivdy, nebo jen hořká nostalgie, nic to neměnilo na faktu, že jejich životní dráhy už dávno zamířily zcela odlišnými směry. Jana Romanová se brzy vrátila zpět do Velké Británie.
Další osudy Jany Romanové zůstávají zahaleny v neznámu. Žádné zprávy o jejím působení v zahraničí se v českém prostředí neobjevily ani po roce 1989, kdy se mnozí někdejší exulanti opět připomněli publiku. Až o mnoho let později, po miléniu, připomněl filmovým pamětníkům její jméno smutný údaj: Jana Romanová zemřela 9. května 2007 v Londýně ve věku 86 let.
Zdroje:
https://www.krajskelisty.cz/praha/25252-jejim-ocim-propadl-i-legendarni-bard-z-narodniho-lasku-ale-nekompromisne-obetovala-svemu-snu-tajnosti-slavnych.htm
https://www.super.cz/clanek/celebrity-krasna-herecka-sbalila-slavneho-mamanka-po-svatbe-ale-emigrovala-a-manzelstvi-se-rozpadlo-770214
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/72367/jana-romanova
https://www.csfd.cz/tvurce/24521-jana-romanova/prehled/
https://www.fdb.cz/osobnost/7765-jana-romanova
https://www.kinobox.cz/osobnosti/26029-jana-romanova
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_Romanov%C3%A1
https://www.csfd.cz/tvurce/24521-jana-romanova/zajimavosti/
