Hildegarda z Bingenu: Hlas světla, Sofie a gnostické pojetí Božství

Hildegarda z Bingenu (1098–1179) nepostupovala skrze akademické disputace a nehledala Boha v prachu mrtvých liter. Bůh k ní promlouval napřímo, fyzicky a vizuálně.

Zatímco dogmatici nabízeli strach, Hildegarda přinesla vizi Boha, který dýchá, tvoří, zelená se a chová vesmír ve svém lůně. Její teologie a kosmologie představují fascinující průnik mystiky, který v mnoha ohledech oživuje hluboké, prastaré gnostické pojetí Zdroje.

Hildegarda nebyla mystičkou, která by upadala do nevědomých tranzů. Její poznání – její osobní gnóze – k ní přicházela při plném vědomí. Nebála se přiznat, že tato zkušenost absolutně převyšuje to, co lze vyčíst z lidských knih. Byla v přímém kontaktu s tím, co sama nazývala „Umbra Viventis Lucis“ (Stín živoucího světla).

„Světlo, které vidím, není vázáno na žádné místo a je mnohem jasnější než oblak nesoucí slunce. Nenazývám ho nijak jinak než ‚Stínem živoucího světla‘. A jako se slunce, měsíc a hvězdy odrážejí ve vodě, tak se v tomto světle před mým vnitřním zrakem zrcadlí všechny spisy, řeči, ctnosti i lidské skutky.“

Tento vnitřní zrak jí umožňoval cestovat prostorem i časem, aniž by opustila své fyzické tělo. Byla to čistá zkušenost duše, nezávislá na vnějších autoritách:

„Má duše, jak to Bůh chtěl, někdy stoupá k nebeské klenbě a do různých světů, i k lidem v dalekých končinách. Ale to vše vidím ve své duši; nevidím to tělesnýma očima vnějšího člověka, ani to neslyším vnějšíma ušima… vidím to naprosto bdělá, ve dne i v noci.“

Jeden z nejradikálnějších a nejkrásnějších přínosů Hildegardy spočívá v tom, jak nekompromisně vrátila do centra spirituality ženský tvůrčí princip. Zjevovala se jí Božská Moudrost (Sapientia), která se svými atributy a chováním dokonale prolíná s gnostickou představou Sofie. Bůh nebyl vzdáleným diktátorem, ale absolutně pečující a oživující Matkou, která drží vesmír ve svém objetí.

„Ó Sofie, Moudrosti s vířícími křídly, ty jsi kroužící a všeobjímající energie Boží. Ty oživuješ celý svět ve svém objetí. Jedno tvé křídlo stoupá vysoko k nebesům, druhé se dotýká země a třetí létá všude mezi námi.“

Tuto intimní a vyživující podstatu Stvořitele vnímala zcela fyzicky. Nešlo o chladný teologický koncept, ale o vroucí, mateřskou přítomnost, která nezná strach, pouze sounáležitost:

„Bůh nás všechny objímá. Jsme chováni v pažích Božího tajemství. Tak jako matka s absolutní něhou chová, vyživuje a utěšuje své dítě, tak nás Bůh drží ve svém lůně a sálá na nás teplo své dokonalé Lásky.“

Samotná Láska (Caritas) pro ni byla kosmickou entitou, vládnoucí nad celým stvořením:

„Láska (Caritas) překypuje ve všech věcech, od těch nejhlubších propastí až k těm nejvyšším hvězdám na nebi. Láska se s úctou klaní všem bytostem a obdařuje je životem, protože ona je králem a královnou všeho, co vůbec existuje.“

Jestliže gnostické texty často mluví o božské jiskře světla, Hildegarda tento koncept rozšiřuje o Viriditas – životní, pulzující, „zelenající se“ sílu. Bůh je dynamickou, vibrující energií, která prorůstá každou buňkou vesmíru. Zlo nebo hřích pro ni nepředstavují porušení právnického zákona, ale stav ariditas (vyschnutí). Ztratit spojení se Zdrojem znamená vnitřně uschnout a ztratit tvůrčí šťávu.

„Já jsem ta nejvyšší a ohnivá síla, která zažehla všechny živé jiskry. Nevydechla jsem nic smrtelného… Planu v kráse polí, svítím v hlubinách vod, hořím ve slunci, měsíci a hvězdách. Já, ohnivý život Božské podstaty, dýchám ve všem, co žije.“

Tato nezastavitelná bující síla nepodléhá žádným institucionálním strukturám. Je to kosmická míza, která oživuje vše:

„Ó, nejušlechtilejší zeleni (Viriditas), která kořeníš ve slunci a záříš v jasném klidu na kosmickém kole, jež se točí, i když ho běžné pozemské smysly nevidí… ty jsi pulzujícím objetím samotných Božích tajemství.“

Její kosmogonie absolutně souzní se starověkým poznáním, že Boha nelze hledat pouze kdesi venku, protože samotný střed člověka je utkán z božské látky. Propojení mikrokosmu a makrokosmu je u Hildegardy absolutní. Nejsme odděleni od vesmíru, jsme jeho koncentrovaným obrazem.

„Člověče, dobře se na sebe podívej. Uvnitř sebe nosíš nebe i zemi a celé stvoření. Jsi skrytým světem, jsi zrcadlem samotného kosmu.“

Tento vesmír je provázanou sítí, gigantickým symfonickým orchestrem, kde nic neexistuje izolovaně:

„Vše, co je na nebesích, na zemi i hluboko pod zemí, je vzájemně prostoupeno. Všechno se vším souvisí, vše tvoří jedinou harmonickou síť. Žádná část stvoření nemůže existovat bez těch ostatních.“

A přesně v duchu nejhlubší gnóze Hildegarda potvrzuje, že to nejdůležitější a nejčistší spojení se Zdrojem leží bezpečně ukryto v nitru lidské bytosti:

„Duše je políbena Bohem ve svých nejhlubších zákoutích. Ve svém samém středu, tam, kde sídlí nevysychající božská jiskra, zůstává lidská duše provždy neporušená, čistá a neustále volá po svém domovském Zdroji.“

Jedním ze zásadních bodů její teologie je vyrovnání se s žárlivým a krutým obrazem Boha ve Starém zákoně. Hildegarda tyto texty odmítala číst doslovně a přetvořila je na alegorii. Starý zákon pro ni nepředstavoval definitivní pravdu o Bohu, ale spíše dobu duchovní zimy. Byla to éra ariditas (vyschnutí). Zákon byl tvrdý, protože lidská srdce byla tehdy příliš tvrdá a oddělená od Zdroje na to, aby dokázala přijmout jemnost Lásky.

„Zákon byl dán v bázni a strachu, jako tvrdý kámen pro tvrdá srdce. Ale když přišlo Slovo, zjevila se Láska, která všechno to, co bylo v Zákoně neúprosné a suché, svlažila pramenem milosrdenství.“

Starý zákon (Synagogu) ztvárňovala ve svých vizích jako vznešenou ženu, které ale chybí to nejdůležitější – vnitřní zrak:

„Viděla jsem obraz ženy, bledé a smutné, jejíž oči byly zakryté. Nesla ve svém lůně proroky, ale sama neviděla to světlo, které skrze ně promlouvalo. Byla jako stín, který musel ustoupit, když vyšlo skutečné Slunce a přineslo pravou svobodu Ducha, jež už nezná otroctví Zákona.“

Zároveň nekompromisně popřela, že by skutečný Bůh kdy vyžadoval krvavé starozákonní oběti:

„Bůh nestojí o to, aby byla prolévána krev beranů či býků. Skutečnou obětí, která se mu líbí, není zničení těla, ale zničení pýchy a znovuzrození duše v Lásce. Všechno dřívější bylo jen pouhým stínem a nedokonalým naznačením.“

Právě na pozadí tohoto starozákonního vyschnutí vyniká její chápání Ježíše Krista. Neviděla ho optikou církevních institucí jako obětního beránka platícího dluh za lidské hříchy rozhněvanému Otci. Kristus byl pro ni samotným Kosmickým Slovem, ztělesněním bezpodmínečné lásky, která nic nepožaduje. Skrze Krista se na vyprahlé lidstvo snesla kosmická Viriditas, která ukončila zimu Zákona:

„Ó, prapůvodní Slovo Otce, skrze které bylo vše stvořeno. Ty ses ve své nesmírné Lásce (Caritas) rozhodlo neskrývat se v nebesích, ale sestoupilo jsi dolů. Syn Boží na sebe vzal naši zranitelnou přirozenost, aby suchá, vyprahlá a umírající lidská duše mohla skrze Jeho šťávu znovu zazelenat a nalézt ztracený život.“

Jeho utrpení nevnímala jako právní transakci, ale jako akt nejvyššího soucitu. Oslavovala jeho rány nikoliv jako znaky viny lidstva, ale jako zářící důkazy bezpodmínečného spojení:

„Tvá krev, ó Kriste, prýštila z nejhlubšího soucitu s našimi zraněními. Tvé rány září v temnotách jako hvězdy, protože ty jsi nehledal pomstu, ale přinesl jsi světlo a objetí tam, kde vládla jen bolest a tma. V tobě se nebe dotklo země tak silně, že už nikdy nebudou odděleny.“

Pro člověka s gnostickým vnímáním světa představuje Hildegardin život jeden z nejbolestivějších a nejvíce frustrujících paradoxů středověké mystiky. Žena, která měla tak hluboké, vizionářské vnímání Boha, oživila obraz Božské Matky a sama se pohybovala na tenké hraně toho, co tehdejší institucionální církev dokázala tolerovat, se stala jedním z nejhlasitějších a nejnesmiřitelnějších nepřátel katarů (čistých). Kataři přitom ve 12. století představovali to nejryzejší gnostické hnutí v Evropě.

Hildegarda se proti nim nevyjadřovala pouze v soukromí. Naopak – v roce 1163, ve svých úctyhodných 65 letech, opustila bezpečí kláštera a vydala se na bezprecedentní veřejné kazatelské turné po Porýní. Kázala v Trevíru, Mohuči a především v Kolíně nad Rýnem, kde vedla přímý, otevřený útok proti tomuto novému učení. Jak je možné, že neviděla hloubku jejich poznání? K pochopení tohoto tragického minutí dvou mystických cest musíme vyslechnout její vlastní argumenty.

Zrada Viriditas a nenávist k hmotě

Absolutní kořen tohoto sporu leží v kosmologii. Kataři byli radikální dualisté. Správně chápali, že tento hrubohmotný svět plný utrpení a smrti nemohl stvořit dokonalý Bůh Lásky, a proto hmotu a fyzické tělo vnímali jako vězení duše stvořené zlým demiurgem.

Pro Hildegardu to však byla ta nejhorší možná teologická urážka. Její celá zkušenost Boha stála na Viriditas – na tom, že Bůh fyzicky a láskyplně prorůstá přírodou, hmotou a lidským tělem. Země pro ni nebyla vězením, ale oživeným lůnem. Když kataři zavrhli svět jako zlo, Hildegarda v tom neslyšela gnostické osvobození, ale rouhání proti Boží tvůrčí síle:

„Všechno stvoření, od nebeských sfér až po nejmenší bylinku, je proniknuto Božím dechem. Jak může někdo tvrdit, že to, co Bůh ve své nekonečné Lásce stvořil a oživil, pochází od ďábla?“

Klam bledých tváří a falešná askeze

Kataři (zejména jejich duchovní elita, tzv. Perfecti) žili extrémně čistě. Odmítali majetek, nejedli maso a praktikovali přísnou askezi. Obyčejní lidé je logicky obdivovali, protože vedle zkorumpovaného a bohatého katolického kléru působili jako skuteční světci.

Hildegarda však za touto vnější čistotou viděla jen duchovní pýchu a masku zbavenou skutečné lidskosti. Ve svém kolínském kázání je popsala jako nástroje, které předstírají svatost jen proto, aby narušily jednotu stvoření. Vyčítala jim, že jejich dokonalost je chladná a arogantní:

„Tito lidé se lidským očím jeví jako nejvýš svatí. Jejich tváře jsou bledé od půstů, zdají se být zdrženliví a čistí. Ale uvnitř jsou plní jedu. Je to samotný ďábel, kdo se do nich oblékl a kdo jim našeptává: ‚Vy jste ti praví duchovní, vy nepotřebujete jíst maso ani se ženit, vy jste čistí jako andělé.‘ Povyšují se nad zbytek stvoření a touží jen zničit to, co Bůh spojil.“

Odmítnutí vtěleného Krista

Důsledkem dualismu katarů bylo i přesvědčení, že tělo je zlé, a proto se Ježíš Kristus (jakožto bytost z čistého světla) nemohl skutečně narodit z fyzické ženy a mít maso a krev. Jeho tělo vnímali jen jako iluzi (dokétismus). Pro Hildegardu to znamenalo zničení samotného srdce Lásky (Caritas). Pokud Kristus neměl skutečné tělo, nedošlo podle ní k onomu absolutnímu, bolestnému a milujícímu doteku nebe a země, který měl zachránit vyprahlou lidskou duši.

Šokující obvinění do vlastních řad

Na celém jejím tažení proti katarům je však nejvíce strhující to, že za jejich vzestup nevinila samotné lidi, kteří k nim utíkali, ale oficiální katolickou církev. Když dorazila do Kolína, nestoupla si před místní klérus, aby ho podpořila. Naopak, ve svém slavném listu kolínským kněžím jim vmetla do tváře zdrcující obvinění. Příčinou hereze byla podle ní jejich vlastní zkorumpovanost a ztráta duchovního ohně:

„Vy, kněží, byste měli být dnem, ale jste hlubokou nocí! Zanedbáváte své ovce, mlčíte, když máte mluvit, a kvůli vaší lhostejnosti a tělesnosti přicházejí tito klamní učitelé. Protože vy sami nehoříte Božím světlem, lidé se obracejí k těm, kteří se tváří, že to světlo mají!“

Tragédie historického minutí

Střet Hildegardy s katary je ve výsledku obrovskou historickou tragédií. Kataři viděli dál v tom, že dokázali odmítnout starozákonního demiurga a pochopili, že hrubohmotný svět nemůže být konečným domovem Ducha. Hildegarda naopak viděla dál v tom, že v hmotě a přírodě dokázala najít ženskou, tvořivou a vyživující tvář Boha. Kvůli jediné, avšak absolutně klíčové odlišnosti – vnímání hmoty buď jako vězení (kataři), nebo jako oživeného Božího lůna (Hildegarda) – se tyto dva hluboké, na lásce postavené mystické proudy staly nesmiřitelnými nepřáteli.

Když se ponořím do textů Hildegardy z Bingenu a vnímám všechny tyto její nádherné výroky o Bohu, o Lásce a o Kristu, cítím obrovský respekt k tomu, co dokázala. Zároveň se ale jako gnostik neubráním určitému vnitřnímu napětí a rozpakům, když narazím na její hranice.

Nerozumím tomu, jak mohla vnímat starozákonního demiurga a novozákonního Boha Lásky v jednom kontextu. I když se snažila Starý zákon zachránit skrze alegorii a označovala ho za dobu „vyschnutí“, pro mě osobně je spojení Starého a Nového zákona absolutním šílenstvím. Cítím v jejích textech to napětí – snahu naroubovat tu nesmírnou, pulzující Boží lásku na krutý a žárlivý starověký text. Tyto dva světy pro mě zkrátka nelze sloučit dohromady.

Stejně tak je mi upřímně líto jejího tvrdého postoje proti Katarům. Nechci Hildegardě nijak ubližovat ani snižovat její odkaz – na dobu, ve které žila, to byla neuvěřitelně odvážná a vizionářská žena. Ale přijde mi prostě zvláštní a špatné, že se proti nim stavěla. Kataři přece chápali božství také skrze obrovskou lásku a dokázali nahlédnout dál. Mám pocit, jako by Hildegarda udělala devět úžasných kroků ke svobodě, ale ten poslední, desátý krok – krok k úplnému odvržení starého demiurga Jahveho a k pochopení čisté gnóze svých současníků – už nedokázala, nebo možná nesměla udělat. Přesto pro mě její vize Viriditas a Božské Matky zůstává obrovskou inspirací.

K hlubšímu pochopení a studiu myšlenek Hildegardy z Bingenu slouží především její vlastní monumentální díla a dochovaná korespondence: