Johannes Scotus Eriugena: Světlo v temnotách a obnova Apokatastáze

Oficiální doktrínou začínala prostupovat děsivá myšlenka takzvané dvojí predestinace (hlásané mnichem Gottschalkem). Církev učila, že Bůh už před stvořením světa chladnokrevně rozdělil lidstvo na dvě skupiny: jednu předurčil ke spáse a druhou záměrně stvořil k tomu, aby ji mohl navěky mučit v pekle. Bůh se v tomto podání stal největším monstrem ve vesmíru.

A do této tmy, kde se lidé třesou hrůzou před démony a vlastním stvořením, přichází z tehdy izolovaného Irska intelektuální gigant. Johannes Scotus Eriugena (cca 815–877 n. l.) oživil z popela zničenou Origenovu myšlenku Apokatastáze a vytvořil filozofický systém tak hluboký a osvobozující, že se ho církev později snažila spálit na prach.

Eriugena zahájil svůj útok v traktátu De divina praedestinatione (O božském předurčení). Proti dobové noční můře postavil neprůstřelnou logiku. Pokud je Bůh absolutní Dobro, Bytí a Jednota, pak z Něj nemůže pocházet nic, co je zlé nebo destruktivní.

Eriugena přišel s radikálním tvrzením: Bůh nemůže vědět o zlu a nemůže předurčovat k peklu, protože zlo a peklo nemají žádnou ontologickou existenci. Zlo není věc. Zlo je pouze nedostatek dobra (čisté Hysteréma), pouhá iluze. A absolutní Intelekt nemůže znát nebo stvořit něco, co neexistuje.

Přímá citace (Johannes Scotus Eriugena, De divina praedestinatione, Kapitola 10):

„Bůh neví o ničem, co by bylo protikladem Jeho samotného, neboť v Bohu není žádný protiklad a On Sám nezná nic, co by bylo mimo Něj nebo co by odporovalo Jeho přirozenosti. Zlo, hřích a věčná smrt nemají žádnou podstatu, nejsou stvořeny a nemají bytí. Jsou pouze nedostatkem, porušením a nepřítomností dobra, pravdy a života. Jestliže tedy Bůh zná pouze to, co existuje, a zlo neexistuje, Bůh o zlu neví. Kdyby totiž Bůh o zlu věděl, pak by zlo muselo existovat v Jeho vědomí, a tím pádem by pocházelo od Něj, což je absolutně nemožné a rouhavé tvrdit.“

Eriugena šel ještě dál. Aby Boha ochránil před lidským polidšťováním, tvrdil, že Bůh natolik přesahuje jakékoliv naše chápání a bytí, že z našeho pohledu je Bůh „Nihil“ (Nicota). Ne proto, že by neexistoval, ale proto, že je „Nad-bytím“.

Na rozdíl od většiny západních biskupů své doby Eriugena perfektně ovládal řečtinu, což mu umožnilo překládat rané východní mystiky (např. Pseudo-Dionýsia Areopagitu). Jeho genialita vyvolávala v tehdejších učencích šok. Sám papežský knihovník a kronikář Anastasius Bibliothecarius (kolem r. 859) zanechal v listu králi Karlu Holému ohromený záznam:

„Je úžasné, jak tento barbar, žijící na samém konci světa, mohl vůbec pochopit takové věci a přeložit je do jiného jazyka.“

Tento „barbar ze samotného konce světa“ následně sepsal své mistrovské dílo Periphyseon (O rozdělení přírody), masivní pětidílný dialog. Vesmír zde popsal jako obrovský holografický cyklus vyzařování a návratu rozdělený do čtyř fází:

Ve čtvrté a páté knize Periphyseon Eriugena nekompromisně dokazuje Apokatastázi (Reditus - Návrat). Když je Bůh počátkem všeho, musí být nevyhnutelně i koncem všeho. Všechny oddělené bytosti se nakonec musí vrátit do čistého Bytí. Co se stane s peklem a démony? Zlo jednoduše zmizí, ale podstata každé stvořené bytosti (včetně padlých andělů) bude prosvětlena a zachráněna.

Přímá citace (Johannes Scotus Eriugena, Periphyseon, Kniha V, Kapitola 27):

„Všechno, co z Boha vychází skrze stvoření, se nevyhnutelně a nutně k Němu navrátí skrze obnovu. Stejně jako se vzduch stává plným světla, když vychází slunce, takže se zdá, že nezůstalo nic jiného než samotné světlo, i když podstata vzduchu zůstává zachována, přesně tak celá stvořená příroda, lidská i andělská, bude nakonec prostoupena Bohem. Bůh bude vším ve všem. Nebude existovat žádné zlo, žádná smrt a žádné utrpení, protože nic z toho nepochází z Boha a nic, co nemá původ v Bohu, nemůže existovat věčně. Všechna zvrácenost vůle a všechny omyly budou pohlceny nekonečným dobrem, tak jako je kapka vody pohlcena obrovským oceánem.“

Zrušení věčného pekla znamenalo pro církev konec absolutní kontroly nad obyvatelstvem. Instituce nedokázala Eriugenovu logiku porazit intelektuálně, a tak nastoupily osobní útoky.

Na koncilech ve Valence (855 n. l.) a Langres biskupové jeho učení oficiálně zavrhli. Biskupové Florus z Lyonu a arcibiskup Prudentius ho označili za „blázna“ a zanechali záznamy, že jeho dílo je plné „pelagiánského jedu a šílenství“. S arogancí sobě vlastní nazvali na koncilu jeho brilantní argumenty posměšně „pultes Scotorum“ (skotská/irská ovesná kaše) a „ineptias et aniles fabulas“ (nesmysly a báchorky starých žen).

Sám Eriugena zemřel kolem roku 877 n. l. Anglický historik Vilém z Malmesbury zanechal ve 12. století ve své kronice fascinující, temnou legendu o jeho smrti: Eriugena měl být ubodán k smrti svými vlastními studenty pomocí jejich železných psacích per („stili“), protože je prý nutil příliš svobodně myslet. Ačkoliv jde pravděpodobně o mýtus, dokonale ilustruje, jak nebezpečný byl jeho intelekt pro tehdejší mysl.

Hrůza instituce však po jeho smrti rostla dál. Když ve 12. a 13. století začaly Eriugenovy myšlenky inspirovat radikální sekty (jako Amalrikány), které odmítaly církevní hierarchii s tím, že „Bůh je ve všem“, Řím zpanikařil. Dne 23. ledna 1225 vydal papež Honorius III. bulu směřovanou francouzským arcibiskupům. Je to ukázka čistého institucionálního teroru:

Přímá citace (Papež Honorius III., Bula nařizující spálení Periphyseonu, 1225 n. l.):

„Dozvěděli jsme se, že jistá kniha nazvaná Periphyseon, o níž se tvrdí, že ji sepsal Johannes Scotus, obsahuje mnoho kacířských a zvrácených bludů a hemží se červy heretické zvrácenosti. Z této knihy prý čerpají své bludy nové a nejnebezpečnější sekty. Proto přísně nařizujeme a pod hrozbou okamžitého zasažení mečem exkomunikace přikazujeme všem arcibiskupům a biskupům, aby s největší pečlivostí pátrali po všech exemplářích této knihy, kdekoli se nacházejí, a jakmile je najdou, aby je neprodleně a veřejně spálili ohněm, aby její jedovaté učení nemohlo dále infikovat mysli věřících.“

Evropa se znovu zahalila do temnoty, aby církev mohla dál prodávat ochranu před pekelnými kotli. Záchrana Eriugenových skrytých opisů je dnes hmatatelným důkazem, že pravda se nedá definitivně upálit.

1. Kdo byl Johannes Scotus Eriugena? Irský filozof, teolog a překladatel (cca 815–877 n. l.), největší intelektuál raného středověku.

2. Jak na jeho inteligenci reagovali tehdejší učenci? Papežský knihovník Anastasius z něj byl v naprostém šoku. Popsal ho jako „barbara z konce světa“, u kterého nešlo pochopit, jak dokázal proniknout do tak hlubokých překladů.

3. Proti jaké noční můře Eriugena bojoval? Proti doktríně „dvojí predestinace“ (hlásané Gottschalkem) – představě, že Bůh aktivně stvořil část lidstva jen proto, aby ji mohl věčně mučit v pekle.

4. Jak tuto hrůznou doktrínu vyvrátil? Tvrdil, že zlo je iluze (Hysteréma), pouhý nedostatek dobra, a proto nemá bytí. Bůh nemůže vědět o něčem, co neexistuje, a už vůbec k tomu nemůže někoho předurčit.

5. Proč Boha nazýval „Nicotou“ (Nihil)? Protože Bůh je „Nad-bytím“. Přesahuje všechny naše pozemské kategorie věcí a existence natolik, že z pohledu našeho omezeného lidského hardwaru ho vnímáme jako absolutní prázdnotu či Nic.

6. Co je jeho mistrovské dílo? Periphyseon (O rozdělení přírody). Obrovský dialog o struktuře vesmíru, vydaný v pěti svazcích.

7. Jak rozdělil realitu? Na Boha Stvořitele, prvotní ideje, náš hmotný stvořený svět a nakonec Boha jako cíl, do kterého se vše nevyhnutelně vrací.

8. Věřil v reálné, fyzické peklo? Absolutně ne. Zlo a hřích jsou pro něj jen prázdnotou, která zmizí, jakmile se bytost setká s nekonečným oceánem dobra.

9. Jak chápal Apokatastázi? Jako kosmický Reditus (Návrat). Vše, co vzešlo ze Zdroje (včetně démonů), se jednoho dne musí do Zdroje prosvětlené vrátit. Zničena bude jen vůle ke zlu, nikoliv bytost.

10. Jak na něj reagovali tehdejší biskupové? Zuřili. Koncil ve Valence (855 n. l.) se nezmohl na teologickou odpověď, pouze jeho učení urážel.

11. Co znamená urážka „pultes Scotorum“? Biskupové na koncilu posměšně označili jeho geniální řeckou logiku za „irskou ovesnou kaši“ a „báchorky starých žen“.

12. Byl za svého života pronásledován státem? Uchránilo ho přátelství a ochrana franského krále Karla Holého, na jehož dvoře působil.

13. Co říká legenda o jeho smrti? Anglický kronikář Vilém z Malmesbury zaznamenal, že ho měli ubodat k smrti jeho vlastní studenti svými železnými pery (stili). Symbolizuje to děs tehdejší společnosti z příliš svobodného myšlení.

14. Kdo byli Amalrikáni? Radikální volnomyšlenkářská sekta (12.-13. století), která z jeho díla vyvodila, že „Bůh je vším“, a proto nepotřebují k řízení svého života kněze ani církevní budovy.

15. Jaký to mělo důsledek pro Eriugenovu knihu? Církev označila Periphyseon za zdroj této hereze a rozhodla se knihu fyzicky vymazat z povrchu zemského.

16. Jaká byla role papeže Honoria III.? Vydal v roce 1225 bulu, ve které nařídil, aby byly všechny kopie knihy vyhledány a veřejně spáleny.

17. Jak papež knihu v bule označil? Jako dílo „plné kacířských a zvrácených bludů, hemžící se červy heretické zvrácenosti“.

18. Co hrozilo těm, kdo by knihu odmítli odevzdat do plamenů? Okamžité zasažení „mečem exkomunikace“, což v té době znamenalo naprosté vyloučení ze společnosti a snadný terč pro inkvizici.

19. Zničili jeho myšlenky navždy? Ne. Mniši v izolovaných klášterech prokázali hrdinství a kopie tajně ukryli, čímž uchovali most mezi starověkou gnózí a novodobou svobodou.

20. Jaké je hlavní poselství jeho života? Dokazuje, že instituce bojující proti Apokatastázi nebojuje za Boha, ale výhradně za udržení svého vlastního monopolu na prodej vstupenek do nebe pomocí strachu.