Karpokratés a Epifanés: Skandální tvář Gnosticismu

Když se řekne Gnosticismus, většina lidí si představí přísné askety odříkající si radosti tohoto světa, jak to dělal Markión ze Sinopé. Alexandrie 2. století však zrodila hnutí, které představovalo naprostý a pro tehdejší církev naprosto děsivý protipól. Byla to škola, která vyvolala ten největší skandál v raně křesťanských dějinách. Karpokratés a jeho geniální syn Epifanés totiž dospěli k závěru, že pokud je tento svět dílem zlých andělů, pak jedinou cestou, jak nad ním zvítězit, je absolutní anarchie, zrušení všech pravidel a zakoušení všeho, co hmota nabízí.

Vítejte ve světě gnostického antinomismu – vzpoury proti samotnému konceptu zákona.

Alexandrie ve 2. století našeho letopočtu byla intelektuálním tavicím kotlem Středomoří. Zde se mísila řecká filozofie (platónismus) s židovskou mystikou, egyptským náboženstvím a raným křesťanstvím. Právě do tohoto prostředí vstoupil filozof Karpokratés.

Zatímco obránci vznikající ortodoxie začínali svazovat věřící do pevných struktur, pravidel a morálních zákazů, Karpokratés přišel s učením o absolutní duchovní svobodě. Jeho myšlenky později dovedl do filozofické dokonalosti jeho syn Epifanés. Tento mladík zemřel v pouhých sedmnácti letech, ale jeho vliv byl natolik ohromující, že mu podle zpráv Klementa Alexandrijského na ostrově Kefalonia (odkud pocházela jeho matka) vystavěli chrám s oltářem a uctívali ho jako boha.

Proč je heresiologové (obránci církve) tak nenáviděli? Protože Karpokratiáni neútočili jen na církevní dogmata, oni vzali útokem samotné základy lidské společnosti – rodinu, majetek a morálku.

Karpokratiánská kosmologie vycházela z klasického gnostického dualismu, ale přidala do něj jeden děsivý prvek. Existuje Nejvyšší, nezrozený Otec, který je čistým světlem a nekonečnou svobodou. Tento hmotný vesmír však nestvořil on, nýbrž nižší stvořitelští andělé (archonti). Tito archonti uvěznili božské duše do fyzických těl.

Zásadní odlišností od většiny ostatních křesťanských i gnostických směrů byla u Karpokratiánů silná víra v reinkarnaci (stěhování duší neboli metempsychózu). Podle Karpokrata stvořitelští andělé nepustí duši z tohoto světa, dokud nesplatí svůj dluh hmotě – a ten spočívá v tom, že duše musí projít absolutně všemi možnými lidskými zkušenostmi.

Irenaeus z Lyonu (Adversus Haereses I.25.4) o jejich víře píše se zděšením:

„Tvrdí, že duše se musí vtělovat z těla do těla, dokud nezakusí každý možný způsob života a každý myslitelný čin. Pokud to nestihne během jednoho života, andělé stvořitelé ji po smrti chytí a uvrhnou do dalšího těla, a to se děje tak dlouho, dokud není splacen poslední haléř.“

Aby toto učení obhájili, museli karpokratiáni zcela překopat pohled na osobu Ježíše Krista. Jejich christologie byla pro ortodoxii noční můrou (šlo o tzv. adopcianismus dovedený do extrému).

Netvrdili, že Ježíš byl předvěký Bůh, který sestoupil z nebe. Karpokratés učil, že Ježíš se narodil naprosto přirozenou biologickou cestou Josefovi a Marii. Byl to obyčejný člověk. Jeho výjimečnost spočívala v něčem jiném: jeho duše byla mimořádně silná a čistá, a proto si dokázala vzpomenout na vize nebeského Otce, které viděla ještě před svým uvězněním do hmoty.

Díky této vzpomínce (gnózi) Ježíš pochopil, že zákony stvořitelských andělů (židovská Tóra) jsou jen vězeňským řádem. Proto těmito zákony pohrdal a překračoval je. A zde přichází ten nejradikálnější závěr: Protože byl Ježíš člověk, každý člověk se může stát rovnocenným Ježíšovi, nebo ho dokonce překonat, pokud dosáhne stejného stavu rozpomenutí a svobody. Osvobozený gnostik má nad anděly stejnou moc, jakou měl Kristus.

Toto je samotné jádro karpokratiánského skandálu. Z jejich kosmologie a víry v reinkarnaci vyrostl takzvaný antinomismus (z řeckého anti – proti a nomos – zákon).

Jejich logika byla neprůstřelná: Pokud pravidla chování, zákazy a morální zákony vymysleli zlí andělé, aby lidstvo udrželi v poslušnosti, pak ten, kdo tyto zákony dodržuje, slouží zlu. Spravedlivý člověk, který se bojí hříchu a dodržuje pravidla stvořitele, je pouze dokonalým vězněm.

Skutečně svobodný gnostik musí ukázat své absolutní opovržení stvořitelem tím, že jeho zákony vědomě a cíleně porušuje (libertinismus). Navíc, aby duše unikla pasti reinkarnace a nemusela se vracet do dalšího života, musí stihnout zakusit úplně všechno – dobré i to, co archonti nazývají „zlým“ – během jednoho jediného vtělení. Z hříchu a překračování norem se tak nestalo selhání, ale svatá náboženská povinnost a nástroj k vysvobození.

Tento filozofický antinomismus dostal sociální a politický rozměr díky Karpokratovu synovi. Epifanés sepsal traktát O spravedlnosti (který se nám fragmentárně dochoval díky tomu, že jej rozzuřeně citoval Klement Alexandrijský ve svém díle Stromata).

Epifanés argumentuje logikou, která o 1700 let předběhla Karla Marxe, avšak jeho argumentace nebyla ekonomická, nýbrž hluboce teologická. Tvrdil, že skutečná Boží spravedlnost znamená absolutní rovnost a společenství.

„Boží spravedlnost je společenství s rovností. Neboť na obloze je nataženo nebe všem stejně… Bůh nečiní rozdílu mezi bohatým a chudým, vládcem a poddaným, pošetilým a moudrým, ženou a mužem. Koncept slov ‚moje‘ a ‚tvoje‘ přinesli do světa stvořitelé prostřednictvím svých zákonů, aby rozdělili to, co mělo být společné.“ (Citace Epifana dle Klementa Alexandrijského).

Podle Epifana jsou soukromé vlastnictví a exkluzivní manželství nepřirozené zločiny. Bůh stvořil všechny plody země i lidskou touhu pro všechny. Teprve když andělé zavedli pojem „soukromý majetek“, zrodil se hřích krádeže. Teprve když zavedli pojem „manželství“ (jakožto vlastnění jedné osoby druhou), zrodil se hřích cizoložství. Gnostická spravedlnost tedy znamenala absolutní sdílení všeho – majetku, jídla i partnerů.

Není divu, že z pohledu církevních otců představovali karpokratiáni vtělení samotného pekla. Klement Alexandrijský i Irenaeus o nich šířili ty nejhorší možné zvěsti. Tvrdili, že se po společných hostinách (agapé) oddávají divokým sexuálním orgiím a praktikují temnou magii.

Dnes musí religionistika tyto zprávy pečlivě dekonstruovat. Je vysoce pravděpodobné, že ortodoxie mnohé zveličila a vytvořila z Karpokratiánů karikaturu, aby odradila běžné věřící. Na druhou stranu, z textů samotného Epifana je jasné, že jejich filozofie radikální promiskuitu a porušování společenských tabu skutečně teologicky obhajovala.

Kolem Karpokratiánů se točí i jedna z největších religionistických záhad 20. století. V roce 1958 objevil profesor Morton Smith v klášteře Mar Saba dopis Klementa Alexandrijského, ve kterém Klement potvrzuje existenci takzvaného Tajného Markova evangelia. Podle tohoto dopisu vlastnili Karpokratiáni rozšířenou a tajnou verzi Markova evangelia, která popisovala noční iniciační rituály, při kterých Ježíš předával mladému učedníkovi „tajemství Božího království“. Klement v dopise varuje, že Karpokratiáni tento text zfalšovali a používají ho k obhajobě svých sexuálních praktik. Pravost tohoto nálezu dodnes rozděluje akademický svět.

Byli Karpokratiáni křesťané?

Ano, považovali se za následovníky Ježíše. Chápali ho však naprosto odlišně než dnešní ortodoxie. Křesťanství pro ně nebylo náboženstvím poslušnosti, pokání a spásy skrze ukřižovaného Boha, ale cestou k absolutnímu osvobození lidského ducha od jakýchkoliv zákonů tohoto světa následováním příkladu mimořádně probuzeného člověka – Ježíše.

Co přesně znamená antinomismus?

Termín pochází z řečtiny (anti = proti, nomos = zákon). Označuje náboženský nebo filozofický postoj, podle něhož spasený nebo duchovně probuzený člověk již nepodléhá žádným morálním, náboženským ani státním zákonům. V gnosticismu to pramenilo z přesvědčení, že zákony jsou nástrojem zlého demiurga, a proto je svatou povinností je ignorovat.

Je pravda, že gnostici pořádali sexuální orgie?

U většiny gnostických škol (Valentiniáni, Sethiáni) je to prokazatelná lež a účelová pomluva heresiologů – tito gnostici žili často mnohem přísněji a asketičtěji než běžní katolíci. Karpokratiáni (společně s několika dalšími menšími skupinami jako Fibionité) však tvoří výjimku. U nich teologie skutečně obhajovala překračování sexuálních tabu a zrušení manželství, což heresiologům dalo dokonalou zbraň k očernění celého gnostického hnutí.

Kdo stvořil myšlenku komunismu?

Ačkoliv ekonomický komunismus definoval až Karl Marx v 19. století, myšlenka zrušení soukromého majetku, peněz a exkluzivních vztahů z teologických důvodů byla naprosto precizně zformulována už ve 2. století právě Epifanem v jeho spisu O spravedlnosti.

Karpokratés a Epifanés představují tu nejradikálnější možnou revoltu lidského ducha. Jejich systém je varováním i fascinující studií toho, kam až může zajít myšlenka, že tento svět není naším domovem. V jejich očích nebyla svoboda něčím, co se dá vyprosit u Boha; svoboda byla něčím, co si člověk musí vzít sám, za cenu destrukce všech pravidel, na kterých stojí lidská společnost. Odstranili strach z Boha-soudce a nahradili ho absolutní, až děsivou lidskou svobodou.