Kdo skutečně napsal Bibli? Fakta versus církevní tradice

Biblická věda se více než dvě stě let zabývá rukopisy, jazykem, autorstvím, redakcí, vznikem jednotlivých knih i historií jejich přijetí. Díky tomu dnes víme mnohem více o tom, jak biblické texty vznikaly, než věděli křesťané před několika staletími. Přesto existuje značný rozdíl mezi tím, co je známo v akademické biblistice, a tím, co se dostává k běžnému věřícímu při nedělním kázání. Tento rozdíl stojí za pozornost – ne proto, abychom Bibli „zničili“, ale právě naopak: abychom ji mohli číst poctivěji.

Představa Bible jako jednolité knihy, která byla od počátku přesně v dnešní podobě, neodpovídá historickému obrazu. Biblické knihy vznikaly v různých obdobích, v různých prostředích a různými autory či redakčními vrstvami. Jejich text byl po staletí opisován a při tomto procesu přirozeně vznikaly varianty. Textová kritika proto nepracuje s otázkou: „Věřím Bibli, nebo jí nevěřím?“ Její otázka zní mnohem pragmatičtěji: „Co můžeme z dochovaných rukopisů nejlépe rekonstruovat jako nejstarší dostupnou podobu textu?“ To je zásadní rozdíl. Textový kritik nemusí být odpůrcem náboženství; může to být naopak člověkem, kterému hluboce záleží na tom, aby bylo přesně řečeno, co starověký text skutečně obsahoval.

Abychom pochopili, proč se církev vůbec začala zabývat tím, které knihy do Bible patří a které ne, musíme se podívat na samotný počátek tohoto procesu. Kánon Nového zákona totiž nevznikl jako promyšlený plán od stolu, ale jako nezbytná obranná reakce.

První, kdo v historii křesťanství sestavil formální, uzavřený seznam posvátných textů, totiž paradoxně nebyla ortodoxní církev, ale bohatý rejdař a teolog Markión ze Sinopé. Podle výzkumů (se kterými pracuje i dnešní obnovená Markiónitská církev) k tomuto přelomovému kroku došlo již kolem roku 128 n. l. Markión došel k přesvědčení, že přísný Bůh Starého zákona nemá nic společného s milujícím Bohem, kterého kázal Ježíš. Vytvořil proto vlastní Testamentum, z něhož kompletně vyškrtl Starý zákon a ponechal v něm pouze jediné, silně zkrácené Lukášovo evangelium a deset Pavlových listů očištěných od židovských prvků.

Tento Markiónův radikální krok nevyvolal v rané ortodoxní církvi jen poplach, ale naprostý šok. Někdo ji totiž historicky předešel. Markión vyprodukoval hmatatelný, ucelený text, se kterým mohli jeho následovníci okamžitě pracovat. Díky tomu, že Markionité měli jako první „v ruce“ vlastní Písmo, začalo se jejich hnutí obrovským tempem rozšiřovat. V této historické fázi Markiónitská církev dokonce počtem svých členů převyšovala tehdejší ortodoxní proud.

Zrodila se tak kritická nutnost definovat, co je skutečně autentickým apoštolským učením. Ortodoxní církevní kruhy si uvědomily, že pokud nechtějí ztratit vliv, musí reagovat sestavením vlastní autoritativní sbírky.

Už na konci 2. století vystoupil proti Markiónovu jedinému evangeliu jeden z nejvýznamnějších raných teologů, Irenej z Lyonu. Aby zabránil svévolnému zužování i rozšiřování evangelií, argumentoval tím, že církev musí mít právě a jen čtyři evangelia. Své přesvědčení opíral o symboliku stvoření:

„Není možné, aby evangelií bylo více nebo méně, než jich je. Protože existují čtyři kraje světa, ve kterém žijeme, a čtyři hlavní větry, a církev je rozseta po celé zemi a sloupem a oporou církve je evangelium a Duch života; je přirozené, že má čtyři sloupy, které ze všech stran dýchají nesmrtelností a oživují lidi. Z toho je zřejmé, že Slovo, tvůrce všeho, který sedí na cherubech a udržuje vše pohromadě, se nám zjevilo v těle, nám dal evangelium ve čtveru podobě, spojené však jedním Duchem. Jak praví proroci, je [Slovo] neseno na čtyřech tvářích… Tyto věci jsou v souladu s Bohem, neboť jedno je evangelium, které je čtyřdílné, a služba jednoho Pána.“ (Zdroj: Irenej z Lyonu, Adversus Haereses [Proti bludům], kniha III, kapitola 11, odstavec 8)

Irenejův zásah byl klíčovým momentem utváření ortodoxie, avšak hranice kánonu zůstávaly pro zbylé knihy ještě dlouho propustné.

Definitivní tečka za procesem, který Markión nechtěně odstartoval, přišla až o více než dvě stě let později. Prvním dochovaným dokumentem, který vyjmenovává přesně těch 27 knih Nového zákona, jak je známe dnes, je slavnostní list z roku 367 n. l. Napsal jej alexandrijský biskup Athanasius (Atanáš). Poté, co v listu vyjmenoval všechny starozákonní i novozákonní knihy, proces sestavování Bible zcela autoritativně uzavřel:

„Toto jsou prameny spásy, aby ten, kdo žízní, se mohl napít živých slov v nich obsažených. Pouze v nich je hlásána nauka zbožnosti. Ať k nim nikdo nic nepřidává a ať z nich nikdo nic neubírá.“ (Zdroj: Athanasius z Alexandrie, 39. slavnostní [paskální] list, rok 367 n. l.)

Historie novozákonního kánonu je tak důkazem, že Bible se nerodila ve vakuu, ale v prudkých teologických sporech. Byla to živá, postupná a velmi logická reakce ortodoxní církve, která musela uprostřed dějinných krizí ochránit to, co považovala za apoštolské dědictví.

Při diskusích o kánonu často padá jméno císaře Konstantina. Tady je ovšem potřeba být historicky přesný. Eusebius ve svém díle skutečně zachovává Konstantinův dopis, v němž císař žádá zhotovení padesáti opisů Písma pro církve v nově budované Konstantinopoli. Císařův příkaz zněl takto:

„Zdálo se nám vhodné oznámit tvé prozíravosti, abys nařídil zhotovit padesát exemplářů božských Písem, jejichž obstarání a užívání považuješ za nezbytné pro poučování v církvi. Ať jsou napsány na dobře připraveném pergamenu čitelně a v praktickém formátu zručnými kaligrafy, kteří jsou v tomto umění zběhlí.“ (Zdroj: Eusebius z Kaisareie, Vita Constantini [Život Konstantinův], kniha IV, kapitola 36)

To je historicky velmi významná skutečnost. Často se proto nabízí otázka: Dochoval se do dnešních dnů alespoň jeden z těchto padesáti originálů?

S naprostou historickou jistotou to říci nemůžeme. Žádný dochovaný rukopis totiž neobsahuje věnování nebo tiráž s nápisem „Zhotoveno pro císaře Konstantina“. Historici a textoví kritici však často poukazují na dva nejstarší a nejvýznamnější kompletní rukopisy řecké Bible – Codex Sinaiticus a Codex Vaticanus. Oba pocházejí z poloviny 4. století, jsou napsány na pergamenu špičkové kvality a jejich zpracování odpovídá práci profesionálních kaligrafů. Někteří badatelé se domnívají, že tyto kodexy by mohly být „přeživšími“ z Konstantinovy zakázky, nebo přinejmenším reprezentují přesně ten typ luxusních Biblí, které Eusebius nechal vyrobit.

Neexistuje však žádný dochovaný důkaz, že by Konstantin Eusebiovi nařídil, které konkrétní knihy mají být do těchto exemplářů zařazeny, nebo aby Eusebius proti své vůli sestavil konkrétní novozákonní kánon.

Představa, že by císař nařídil do kánonu vložit právě Zjevení Janovo (Apokalypsu), navíc silně naráží na samotný postoj Eusebia, který měl s touto knihou hluboký teologický problém. Ve svých Církevních dějinách, kde klasifikuje známé křesťanské spisy na přijímané, sporné a zavrhované, píše o Zjevení s nezastíranou pochybností:

„K nim ať je případně, jak jsem řekl, připojeno Janovo Zjevení, které jedni zavrhují, ale jiní je počítají mezi spisy přijaté.“ (Zdroj: Eusebius z Kaisareie, Historia Ecclesiastica [Církevní dějiny], kniha III, kapitola 25, odstavec 4)

Konstantin měl nepochybně obrovský politický vliv na křesťanskou církev své doby. To ale neznamená, že osobně sestavil seznam biblických knih nebo že by donutil Eusebia přepsat jeho vlastní přesvědčení o tom, co je inspirovaný text. Historická kritika je nejsilnější právě tehdy, když odmítne nahradit jednu tradovanou legendu jinou legendou.

Zjevení Janovo je výborným příkladem toho, že novozákonní kánon nebyl od prvního dne přijímán jako jednolitý blok. Zatímco na křesťanském Západě byla tato kniha přijímána poměrně brzy, na křesťanském Východě narážela na obrovský odpor a pochybnosti ze strany nejvýznamnějších teologů a biskupů své doby. Ti zpochybňovali především její apoštolský původ a jazykový styl, který se radikálně lišil od Janova evangelia.

Jedním z prvních a nejostřejších kritiků byl Dionýsios z Alexandrie (polovina 3. století), jeden z nejvlivnějších biskupů tehdejší církve. Ten na základě detailní textové analýzy zcela vyloučil, že by autorem mohl být apoštol Jan:

„Souhlasím s tím, že ji napsal nějaký Jan, ale stěží bych mohl připustit, že to byl apoštol, syn Zebedeův, bratr Jakubův, jemuž se připisuje Janovo evangelium a katolický list. Z charakteru obou spisů, z literárního stylu a z celkového zaměření obou knih lze podle mého názoru usuzovat, že autor není tentýž. Evangelista totiž nikde neuvádí své jméno ani se jím neohlašuje, a to ani v evangeliu, ani v listu. Jan, autor Zjevení, se však hned na začátku představuje slovy: Zjevení Ježíše Krista, které mu dal Bůh, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzy stát; a on to naznačil tím, že poslal svého anděla svému služebníku Janovi. Z toho je zřejmé, že to napsal někdo jiný, kdo měl stejné jméno.“ (Zdroj: Eusebius z Kaisareie, Historia Ecclesiastica [Církevní dějiny], kniha VII, kapitola 25, odstavce 7-11)

Další těžká rána pro Apokalypsu přišla ve 4. století, tedy v době, kdy se kánon utvářel nejintenzivněji. Cyril Jeruzalémský (313–386), učitel církve a biskup v Jeruzalémě, ve svých slavných instrukcích pro nové křesťany striktně varoval před používáním jiných než schválených knih. Vyjmenoval všechny knihy Nového zákona, ale Zjevení záměrně a zcela vynechal:

„Z Nového zákona přijímej pouze čtyři evangelia. Ty ostatní spisy, které nesou falešný nápis, jsou škodlivé. I manichejci napsali evangelium podle Tomáše, které pod vůní evangelijního jména ničí duše prostých lidí. Přijímej také Skutky dvanácti apoštolů, k nimž připoj sedm katolických listů Jakubových, Petrových, Janových a Judových. A jako pečeť všech, a poslední učedníků, čtrnáct Pavlových listů. A ostatní knihy nech stranou. To, co se nečte v církvích, nečti ani ty sám doma, jak jsi již slyšel.“ (Zdroj: Cyril Jeruzalémský, Catecheses [Katecheze], Katecheze IV, kapitola 36)

Stejně odmítavý postoj zaujal i Řehoř z Nazianzu (329–389), jeden z největších kapadockých otců. Když pro věřící sepsal oslavnou báseň shrnující pravé biblické knihy, zakončil výčet Nového zákona listem Filemonovi (Zjevení opět chybělo) a dodal důrazné varování:

„Nyní vypočtu knihy Nového tajemství: Matouš psal pro Hebrejce zázraky Kristovy, Marek pro Itálii, Lukáš pro Achaju. Jan, velký hlasatel, jenž chodil po nebesích, psal pro všechny. Poté jsou Skutky moudrých apoštolů. Dále čtrnáct listů Pavlových a sedm katolických, z nichž jeden je Jakubův, dva Petrovy a tři opět Janovy, and Judův je sedmý. Máš všechny. Pokud existuje ještě nějaká další, nepatří mezi ty pravé.“ (Zdroj: Řehoř z Nazianzu, Carmina dogmatica, kniha I, oddíl 1, báseň 12)

Tento hluboký odpor východní církve vůči Apokalypse vyvrcholil na Synodě v Laodikeji (kolem roku 363). Tato významná regionální synoda byla svolána právě proto, aby vnitřně roztříštěná církev na Východě konečně ujasnila závazný liturgický a biblický kánon a učinila přítrž šíření kontroverzních textů, mezi nimiž zaujímalo Zjevení Janovo nejproblematičtější postavení. Výsledek byl nekompromisní – v závěrečném 60. kánonu synody, který doslovně vyjmenovává všechny povolené knihy Starého i Nového zákona, Zjevení Janovo vůbec nefiguruje. Znění kánonu uzavírá výčet takto:

„Toto jsou knihy Starého zákona, které je třeba číst: 1. Genesis, 2. Exodus, 3. Leviticus, 4. Numeri, 5. Deuteronomium, 6. Jozue, Syn Nunův, 7. Soudci a Rút, 8. Ester, 9. 1. a 2. Královská, 10. 3. a 4. Královská, 11. 1. a 2. Paralipomenon, 12. 1. a 2. Ezdráš, 13. Kniha Žalmů, 14. Přísloví Šalamounova, 15. Kazatel, 16. Píseň písní, 17. Kniha Jobova, 18. Dvanáct proroků, 19. Izajáš, 20. Jeremiáš a Baruch, Pláč a Listy, 21. Ezechiel, 22. Daniel. A knihy Nového zákona jsou tyto: Čtyři evangelia: Podle Matouše, podle Marka, podle Lukáše, podle Jana; Skutky apoštolů; Sedm katolických listů, a sice: jeden Jakubův, dva Petrovy, tři Janovy, jeden Judův; Čtrnáct listů Pavla: jeden Římanům, dva Korintským, jeden Galaťanům, jeden Efezským, jeden Filipanům, jeden Koloským, dva Tesalonickým, dva Timoteovi, jeden Titovi, jeden Philemonovi. Žádné jiné knihy se v kostele číst nesmějí.“ (Zdroj: Kánony synody v Laodikeji, kánon 59 a 60)

Je tedy historicky zcela nepřesné tvrdit, že by Zjevení Janovo získalo v pravoslavných východních církvích plnou a rovnocennou kanonicitu. Na Východě má tato kniha dodnes zcela specifické a vyhraněné postavení. Zjevení Janovo totiž nikdy nebylo a dodnes není používáno při liturgickém čtení v pravoslavných chrámech. Na rozdíl od západní katolické nebo protestantské tradice, kde je Apokalypsa standardní součástí čtení při bohoslužbách, v byzantské liturgické tradici zcela chybí – v pravoslavném lektionáři (knize bohoslužebných čtení) pro něj nenajdeme jedinou perikopu. I když je tedy v pozdějších staletích formálně řazeno do soupisu biblických knih, faktickou liturgickou kanonicitu a autoritu, jakou mají ostatní spisy Nového zákona, na Východě nikdy nezískalo a z liturgického prostoru zůstalo trvale vyloučeno. Je proto nutné striktně rozlišovat mezi formálním zařazením do soupisu a skutečnou liturgickou praxí: Zjevení Janovo se v pravoslavné církvi při bohoslužbách prostě nečte.

Upřímně řečeno – předpokládám, že minimálně 90 procent lidí, kteří pravidelně navštěvují bohoslužby, o těchto věcech v životě neslyšeli, pokud se sami aktivně nevzdělávali v oboru biblické kritiky. Tyto detaily z dějin rukopisů totiž na běžných nedělních kázáních nezaznívají. Přitom když se podíváme na konkrétní fakta, zjistíme, že rukopisná tradice je mnohem pestřejší, než jak ji zachycuje běžný kancionál.

Zde je pět konkrétních příkladů, které ukazují, proč je textová kritika pro poctivé čtení Bible naprostou nezbytností:

Můžeme mít moderní biblistiku, která přesně ví o pozdějších dodatcích, problematickém autorství i postupném formování kánonu. A přesto může běžný věřící v neděli slyšet výklad, jako by žádný historický problém neexistoval. Vzniká tu zvláštní propast mezi akademickým bádáním a běžnou pastorací. Nemusí jít o vědomý podvod – kazatel či kněz může text vykládat prostě jako součást církevní tradice. Problém nastává ve chvíli, kdy posluchač vůbec nedostane šanci dozvědět se, že autenticita textu je odborně sporná. Nedokáže pak rozlišit, co je původní text, co vzniklo později a co je teologický výklad.

Nedělní kázání samozřejmě není univerzitní seminář. Ideální řešení je přitom prosté – stačí jediná věta před začátkem výkladu: „Tato pasáž se v nejstarších rukopisech nenachází a většina badatelů ji považuje za pozdější doplněk.“ Věřící tak dostane text, tradici i historický kontext a má možnost vytvořit si vlastní názor.

Nebylo by přesné tvrdit, že duchovní mají zakázáno o biblické kritice mluvit. Realita je pestřejší; existuje řada teologických fakult, kde se tyto metody vyučují. Vzniká však napětí mezi tím, co může teolog zkoumat na univerzitě, a tím, co může jako představitel církve prezentovat jako závazné učení. Může akademicky vědět, že je text dodatkem, a přesto jej liturgicky používat. Je ale legitimní se ptát: Měl by o tomto rozporu vědět i běžný věřící? Rozhodně ano.

Vedle akademických argumentů hraje obrovskou roli osobní přístup. Stejná církevní tradice může vypadat úplně jinak v závislosti na tom, kdo ji předává. Můžete potkat duchovního, který jen opakuje naučené formulace, ale stejně tak kněze, který:

Tohle často není rozdíl mezi katolicismem a protestantismem, ale spíše rozdíl mezi uzavřeným a otevřeným způsobem myšlení.

Tento problém se netýká jen kanonické Bible. Existují desítky textů (např. Tomášovo evangelium), které dokazují, že prvotní Křesťanství nebylo jednolitým blokem. Tyto spisy odhalují zcela odlišné představy o Ježíšovi, spasení nebo vztahu k tělu a židovství. Neznamená to, že jsou stejně spolehlivé jako kánon, ale jasně ukazují, že dějiny rané církve byly mnohem rozmanitější, než nám podsouvá moderní představa instituce, která od prvního dne přesně věděla, co je „správné“.

Zajímavé srovnání nabízí vývoj teologických doktrín. Například nauka o dědičném hříchu není totožná s tím, co učí hebrejská Bible. V Judaismu člověk nepřichází na svět jako bytost osobně vinná Adamovým proviněním. Má schopnost volit dobro i zlo a zásadní roli hraje Tešuva (pokání, návrat k Bohu). Křesťanské pojetí dědičného hříchu je teologickým vývojem, nikoli prostým převzetím hotové židovské nauky. Náboženské tradice se v průběhu času zkrátka zásadně interpretují a mění.

Co dělat, když člověk zjistí, že tradiční výklad neodpovídá historii? Zavřít oči, nebo připustit, že se musíme zamyslet znovu? Věda stojí na ochotě opravit chybné závěry na základě nových dat. A stejný princip může víru posílit. Víra, která nesnese jedinou otázku, je zranitelná. Víra, která dokáže říct „tady jsme se možná mýlili“, je paradoxně mnohem odolnější.

Tradice sama o sobě není problém, tím se stává až ve chvíli, kdy se vydává za historický fakt. Musíme se naučit rozlišovat:

Zároveň musíme být schopni kritizovat i sami sebe. Člověk, který do studia vstupuje s předem daným závěrem, že „církve lžou“, je ve stejné intelektuální pasti jako fundamentalista. Skutečně kritický přístup musí umožnit jak myšlenku „mýlí se církev“, tak i sebereflexi „mýlím se já“.

Není nutné z Bible odstraňovat sporné pasáže. Stačilo by vytvořit moderní překlad, který by byl plně transparentní. Představme si formát, který čtenáři nabízí:

Taková Bible by nebyla o nic méně křesťanská. Byla by jen intelektuálně poctivější. Čtenář by věděl, že kánon se formoval postupně a že první křesťané nebyli jednotní, aniž by to textu ubíralo na hlubokém duchovním významu. Historická kritika nebere textu význam, mění pouze způsob, jakým jej hledáme. Zatím žádná taková poctivá BIBLE v ČR neexistuje?!

Možná dnes nepotřebujeme další reformaci ve smyslu zakládání nových církví. Potřebujeme reformaci způsobu, jakým s biblickými texty zacházíme. Přístup, který nebude stát na dogmatu „Toto je pravda, protože to říká naše církev,“ ale na upřímnosti:

„Toto je naše tradice. Tady je historický text. Tady jsou důkazy. Tady je místo, kde si nejsme jistí. A tady začíná naše interpretace.“

Takový přístup nevyžaduje odmítnutí víry. Vyžaduje pouze ochotu přiznat, že mezi textem, historií, tradicí a vírou existují jasné rozdíly. Tyto rozdíly by měl člověk při četbě Bible vidět. Ne proto, aby ji přestal číst. Ale aby ji konečně mohl číst s otevřenýma očima.