Křesťanství: Pravý apoštol Pavel, nebo pozdější post Pavlovská tradice?

Pro mnoho křesťanů existuje jednoduchý, ale historicky zcela nepřesný obraz vzniku Bible. Představa, že Ježíšovi učedníci hlásali evangelium, apoštolové napsali své listy, církev tyto texty jednoduše sebrala a Bible v podstatě přistála hotová na stole, je zásadním nepochopením historie. Vznik novozákonního kánonu byl staletí trvající proces plný teologických sporů, analýz a těžkého rozlišování.

Nový zákon nevznikl jako jediný dokument. Jeho jednotlivé knihy vznikaly v různých desetiletích, v různých prostředích, různými autory a pro různé komunity. Některé texty byly přijímány bleskově, jiné vyvolávaly prudké spory a o některých se v církevních kruzích vedly polemiky ještě ve čtvrtém století. A to samé platí pro texty, které dnes nesou jméno apoštola Pavla.

Dnes máme v Novém zákoně třináct listů nesoucích Pavlovo jméno. Historicko-kritická biblistika však mezi nimi striktně rozlišuje. Když dnes někdo argumentuje slovy, že Pavel něco napsal, první otázka kritického čtenáře musí znít: O kterém listu přesně hovoříme? Mezi těmito texty totiž existuje propastný rozdíl v míře historické jistoty jejich autorství.

Současný odborný výzkum se drží tvrdého konsenzu, že pouze sedm listů představuje absolutně autentické dílo historického apoštola Pavla z Tarsu.

Jsou to tyto spisy: List Římanům, První list Korintským, Druhý list Korintským, List Galatským, List Filipským, První list Tesalonickým a List Filemonovi.

U zbývajících šesti listů má moderní biblistika velmi vážné výhrady. Jedná se o Druhý list Tesalonickým, List Koloským, List Efezským a především o takzvané pastorální listy, kterými jsou První list Timoteovi, Druhý list Timoteovi a List Titovi. V moderní textové a historické kritice se pro tyto spisy používá termín deuteropavlovské listy. Jde o texty vzniklé v Pavlově tradici, sepsané jeho pozdějšími žáky či následovníky, nikoli apoštolem samotným. Záměrné využití jména uznávané autority pro dodání váhy vlastnímu textu se v odborné terminologii označuje jako pseudepigrafie.

Pavel se v dějinách neobjevil jako autor třinácti knih naráz. Formování křesťanské Bible byl proces výběru, přijímání, odmítání a nekompromisní argumentace. O tom, jak extrémně náročná práce to byla, nám podávají svědectví samotní raně křesťanští teologové a historici.

V polovině druhého století působil Markion ze Sinopé, který radikálně odmítl Starý zákon a vytvořil vlastní křesťanský kánon. Markionovy vlastní texty se do dnešní doby nedochovaly, známe je pouze ze spisů jeho ortodoxních oponentů. Irenej z Lyonu ve svém díle Proti herezím podává přesnou zprávu o tom, jak Markion s Pavlovými listy zacházel, aby vyhovovaly jeho vlastnímu teologickému přesvědčení.

„Dále pak překroutil i listy apoštola Pavla a odstranil všechno, co apoštol jasně řekl o Bohu, stvořiteli světa, že je to Otec našeho Pána Ježíše Krista, a také všechno, co apoštol citoval z prorockých spisů o Pánově příchodu.“ — Irenej z Lyonu, Adversus Haereses (Proti herezím) I, 27, 2.

Právě Markiónův radikální a selektivní výběr donutil tehdejší církev, aby sama začala definovat a chránit širší seznam uznávaných textů.

Na konci druhého století Irenej z Lyonu tvrdě hájil autoritu Písem proti rozmanitým gnostickým systémům. Jeho spisy dokazují, že Písmo v této době nebylo jen knihovnou ke čtení, ale mocenskou i teologickou zbraní v zápase o legitimní identitu církve. Irenej formuloval myšlenku ústřední role přesně vymezených textů.

„Neboť my jsme se nedozvěděli o plánu naší spásy od nikoho jiného než od těch, skrze které k nám evangelium přišlo. To, co oni tehdy kázali, nám později z vůle Boží předali v Písmech, aby to bylo základem a sloupem naší víry.“ — Irenej z Lyonu, Adversus Haereses (Proti herezím) III, 1, 1.

Dalším důkazem, že raná církev bezhlavě nepřijímala vše, co neslo jméno apoštola, je dílo alexandrijského učence třetího století Órigena. Órigenés si velmi dobře uvědomoval literární rozdíly mezi texty. Nádherně se to ukazuje na Listu Židům. Text je totiž naprosto anonymní a využívá mistrovskou řečtinu, která se diametrálně odlišuje od reálného Pavla. Órigenés formuloval závěr, který ukazuje naprostou intelektuální poctivost tehdejší textové kritiky.

„Kdyby tedy nějaká církev pokládala tento list za Pavlův, ať je za to i chválena. Neboť starci jej nepředali bez důvodu jako Pavlův. Ale kdo jej skutečně napsal, to ví bezpečně jen Bůh.“ — Órigenés, citován v díle Eusebia z Kaisareie, Historia ecclesiastica VI, 25, 14.

Absolutně nejdůležitějším pramenem pro pochopení tvorby Bible je historik čtvrtého století Eusebius z Kaisareie. Jeho Církevní dějiny nám představují tehdejší novozákonní spisy rozdělené do několika kategorií. Eusebius explicitně ukazuje, že tehdejší svět křesťanství byl plný pochybností a sporů ohledně autorství a hodnoty jednotlivých textů. O těch obecně uznávaných hovoří jasně.

„Na prvním místě nutno uvést svatou čtveřici evangelií, za nimiž následují Skutky apoštolů. Po nich je třeba uvést Pavlovy listy a hned potom je třeba jako platný uznat první list Janův a rovněž tak i Petrův. K nim se pak může připojit, bude-li to připadat správné, Zjevení Janovo.“ — Eusebius z Kaisareie, Historia ecclesiastica III, 25, 1–2.

Hned o několik odstavců dále ale vyjmenovává knihy, které byly dobově zavrhovány, přestože nesly jména velkých křesťanských osobností.

„K odmítnutým spisům je nutno počítat spisy označované jako Skutky Pavlovy, takzvaného Pastýře, Apokalypsu Petrovu, a kromě toho spisy takzvaný List Barnabášův a Učení apoštolů.“ — Eusebius z Kaisareie, Historia ecclesiastica III, 25, 4.

Eusebiův historický vklad dokazuje obrovskou věc. Samotní křesťanští učenci starověku věděli o rozdílných stupních autority jednotlivých spisů a zvažovali je s maximální pečlivostí.

Díky historickým pramenům se dostáváme k nejdůležitějšímu pravidlu kritické biblistiky. Kanoničnost textu naprosto není to samé co jeho historické autorství.

Text může být církví přijat jako kanonický, text mohl být chápán jako normativní pro život věřících, a přesto nemusel být napsán osobou, které je dobově nebo tradičně připisován. List Židům je dnes součástí 27 knih Nového zákona, ačkoli dnes všichni uznávaní odborníci vědí, že ho Pavel nenapsal.

Tady se dostáváme do jednadvacátého století. Moderní biblistika nepoužívá kritiku k destrukci textu, ale ke zjištění pravdy o něm. Dnešní badatel pracuje s obrovským množstvím nově objevených řeckých papyrů, využívá přesnou lingvistickou analýzu, sleduje proměny větné skladby a zkoumá teologii jednotlivých vrstev. Tím přímo navazuje na analytickou práci Órigena či Eusebia.

Díky těmto metodám dnes vidíme ostrý rozdíl mezi teologií autentického Pavla a přístupem jeho pozdějších následovníků. Zářným příkladem je postavení žen v církvi. V autentickém Listu Římanům vítá Pavel do vedení obce ženy a přiznává jim tituly diakonek a dokonce apoštolů.

„Doporučuji vám naši sestru Foibé, která je diakonkou církve v Kenchrejích. Pozdravujte Andronika a Junii, mé příbuzné a spoluvězně, kteří jsou vynikajícími apoštoly a byli v Kristu dříve než já.“ — Bible, překlad 21. století, Římanům 16, 1 a 7.

Pokud ale otevřeme První list Timoteovi, který textová kritika řadí do deuteropavlovské, a tedy pozdější tradice, čteme diametrálně odlišný přístup, který odráží vývoj raného křesťanství směrem k řecko-římským společenským normám.

„Žena ať se učí v tichosti a s veškerou podřízeností. Nedovoluji ženě učit nebo vládnout nad mužem, ať je raději zticha.“ — Bible, překlad 21. století, 1. Timoteovi 2, 11–12.

Tato filologická a historická realita znamená jediné. Pokud neoddělíme sedm autentických listů od pozdější tradice, budeme číst teologický zmatek.

Druhotný text neboli text pozdější Pavlovy tradice neznamená bezcenný text. Pokud označíme pastorální listy za dílo sepsané Pavlovými žáky o generaci později, neztrácí tento spis na historické hodnotě. Slouží nám jako nedocenitelný a přesný doklad o tom, jak křesťanství budovalo své pevné institucionální struktury a jak se vyvíjelo.

Nesrovnávejme ovšem neporovnatelné a nepředstírejme čtenářům, že čtou slova historického apoštola z poloviny prvního století. Moderní obnova biblického čtení vyžaduje ochotu říkat naprostou pravdu o textové historii našich pramenů. Musíme rozlišit autora od jeho žáků, musíme rozlišit kánon od samotného procesu jeho tvoření a musíme respektovat úctyhodnou práci starověkých i moderních badatelů. Kdo chce poznat mysl skutečného apoštola Pavla, musí svou cestu začít výhradně u jeho sedmi doložených, historicky autentických dopisů.

Primární prameny

Sekundární odborná literatura