Priscillianus z Ávily: První prolitá krev a zrození inkvizičního teroru

Biskupové, kteří se dříve skrývali v katakombách, najednou nosili zlaté prsteny, seděli u císařského dvora a hromadili obrovské majetky. Z křesťanství se stal mocenský monopol.

A do této atmosféry korupce a dogmatismu vstoupil v Hispánii (dnešním Španělsku) muž jménem Priscillianus. Nebyl to žádný chudý radikál z ulice, ale extrémně vzdělaný, charismatický a bohatý aristokrat, který se svého majetku dobrovolně vzdal. Kolem roku 370 n. l. začal kázat návrat k přísné askezi, k vnitřnímu mystickému prožitku a k nezávislému studiu textů.

Priscillianovo učení bylo pro tehdejší biskupy děsivé nikoliv proto, že by popíralo Boha, ale proto, že popíralo je – mocenské prostředníky. Z hlediska aktivní gnóze a budování nezávislých komunit obsahovalo jeho učení tři smrtelně nebezpečné pilíře:

Sám Priscillianus svou obhajobu čtení zakázaných textů zachytil ve svém dochovaném spisu. Církev tvrdila, že tyto knihy jsou plné omylů. Priscillianus odpovídá logikou:

Přímá citace (Priscillianus z Ávily, Tractatus III: O víře a apokryfech):

„Jestliže někdo prohlašuje, že bychom se měli vyhýbat čtení všech apokryfních knih kvůli některým nepravdám, které jsou do nich možná přimíchány, ať mi odpoví na toto: Zda apoštolové nevěděli to, co tento člověk nyní tvrdí, nebo zda to věděli a přesto tyto knihy četli a citovali z nich. Zcela jistě čteme v epištolách samotných apoštolů citace z knih proroků, které nejsou v kánonu. Jestliže tedy apoštolové měli Ducha svatého a dokázali rozeznat světlo od temnoty, proč bychom my, pokud jsme naplněni stejným Duchem, nemohli číst tyto texty a vybrat z nich to, co je božské, a oddělit to od toho, co tam přidali lidé? Zlo není v samotném textu, ale v neschopnosti čtenáře rozlišit pravdu.“

Úspěch Priscilliana byl drtivý. Během krátké doby se k němu přidali tisíce laiků i několik hispánských biskupů (Instantius a Salvianus), kteří ho dokonce vysvětili na biskupa ve městě Ávila.

Tento nezávislý systém vyvolal absolutní paniku u tehdejších ortodoxních, mocensky orientovaných biskupů, konkrétně u biskupa Ithacia z Ossonoby. Zde je důležité slyšet dobového historika Sulpicia Severa, který byl sice přísně ortodoxní křesťan, ale chování korumpovaných biskupů ho děsilo. Jeho záznam je nejlepším důkazem toho, jak charismatický Priscillianus byl a jací slaboši ho soudili.

Přímá citace (Sulpicius Severus, Chronica, Kniha II, kapitola 46 - Hodnocení Priscilliana):

„Priscillianus byl muž ušlechtilého původu, velmi bohatý na majetek, bystrý, neklidný, velmi výmluvný a vzdělaný mnoha četbami, velmi pohotový k debatě a argumentaci. Byl by to jistě šťastný muž, kdyby nezkazil svůj vynikající intelekt mylným studiem. Dalo se na něm totiž pozorovat mnoho skvělých vlastností duše i těla. Dokázal snášet neustálé bdění a snášet hlad i žízeň, nebyl vůbec žádostivý shromažďování majetku a byl nesmírně střídmý v jeho užívání.“

A teď se podívejme, jak stejný historik hodnotí hlavního Priscillianova žalobce, církevního biskupa Ithacia, který se rozhodl Priscilliana zničit:

Přímá citace (Sulpicius Severus, Chronica, Kniha II, kapitola 50 - Hodnocení biskupa Ithacia):

„Ithacius byl naopak člověk postrádající jakoukoliv mravní hodnotu. Byl to muž drsný, nesmírně upovídaný, drzý, marnotratný a oddaný břichu a jídlu. Zašel ve své pošetilosti tak daleko, že i všechny zbožné muže, kteří se věnovali čtení nebo se trápili půstem, bez rozdílu obviňoval jako společníky a učedníky Priscilliana.“

Biskupové v čele s Ithaciem uspořádali v roce 380 n. l. synodu v Zaragoze, kde Priscillianovy praktiky (např. půst v neděli nebo domácí bohoslužby s ženami) zakázali, ale nedokázali ho teologicky porazit. Priscillianus se odvolal do Říma k papeži Damasovi a následně do Milána k mocnému biskupovi Ambrožovi, ale oba ho jako „radikála“ odmítli přijmout.

V tu chvíli se změnila politická mapa. Na Západě se k moci dostal vojenský uzurpátor Magnus Maximus, který si zřídil sídlo v německém Trevíru (Trier). Císař Maximus zoufale potřeboval legitimizovat svou moc a získat podporu ortodoxních biskupů. Ithacius ucítil krev a předvedl Priscilliana před světský císařský soud v Trevíru v roce 385 n. l.

Zde se odehrál absolutní zlom v historii křesťanství. Ithacius věděl, že za „odlišný teologický názor“ (herezi) římský stát nikoho nepopravuje. Křesťanská církev navíc do té doby hrdě hlásala, že meč nepoužívá.

Ithacius proto změnil obžalobu. Neobvinil Priscilliana z hereze, ale z maleficium (čarodějnictví a černé magie). Podle římského práva bylo čarodějnictví a noční shromažďování hrdelním zločinem proti státu. Biskupové křivě vypovídali, že Priscillianus pořádá noční magické rituály a modlí se nahý (aby zdiskreditovali jeho společné modlitby s ženami). Císař Maximus, toužící zavděčit se církvi a zkonfiskovat ohromný majetek Priscillianistů, zinscenoval monstrproces.

Přímá citace (Sulpicius Severus, Chronica, Kniha II, kapitola 50 - Rozsudek):

„Maximus, císař kruté povahy, podněcován radami Ithacia a těch, kteří s ním souhlasili, vyslechl Priscilliana. A když z něj bylo mučením vynuceno přiznání, že studoval zakázaná učení, že prováděl noční setkání a modlil se nahý, byl císařem odsouzen ke stětí. Spolu s ním byli k smrti mečem odsouzeni Felicissimus a Armenius, duchovní, kteří s ním souhlasili, a také bohatá žena Eukrocie a další. Tak byli tito lidé, zcela nedůstojným a odporným příkladem, připraveni o život rukou státního kata na popud biskupů.“

Poprava mečem v Trevíru v roce 385 n. l. šokovala tehdejší intelektuální svět. Svatý Martin z Tours, jeden z nejuznávanějších mužů té doby, spěchal do Trevíru a prosil císaře, aby neproléval krev. Odmítl s biskupy-vrahy (Ithaciem) dokonce sedět u jednoho stolu a sloužit mši, protože je považoval za poskvrněné bratrovraždou. Uvědomil si, že se církev právě stala tím, proti čemu první křesťané bojovali – vraždícím impériem.

Priscillianovo tělo stoupenci potají odvezli zpět do rodné Hispánie. Stal se mučedníkem. Gnostický a asimilovaný kult Priscillianismu přežil ve Španělsku a v Galicii další dvě staletí v naprostém utajení. Mnoho moderních historiků dokonce přesvědčivě argumentuje (vzhledem k archeologickým a dobovým indiciím), že ostatky, které se dnes nacházejí ve slavné katedrále v Santiagu de Compostela a jsou uctívány jako ostatky svatého Jakuba, jsou ve skutečnosti exhumované ostatky heretika Priscilliana z Ávily.

Teprve v roce 1885 objevil německý filolog Georg Schepss v univerzitní knihovně ve Würzburgu kodex z 5. století obsahující původní Priscillianovy Traktáty (Tractatus). Po 1500 letech mohl Priscillianus promluvit sám za sebe a odhalit, že nebyl žádný černokněžník, ale hluboce věřící křesťanský intelektuál, jehož jedinou chybou bylo, že odhalil církevní mocenskou mašinérii a hlásal nezávislou gnózi.

1. Kdo byl Priscillianus z Ávily? Byl to bohatý hispánský aristokrat, filozof a později biskup (žil ve 4. století), který inicioval radikální hnutí za návrat k asketickému, nemateriálnímu křesťanství a vnitřní mystice.

2. Proč je jeho jméno tak historicky absolutně zásadní? Protože se v roce 385 n. l. stal prvním křesťanem v dějinách, kterého jiní křesťané (biskupové) nechali pomocí státního aparátu oficiálně popravit za odlišný teologický názor.

3. Proč ho oficiální církev tak silně nenáviděla? Odmítal bohatství biskupů, zapojoval ženy do vedení liturgie, zpochybňoval monopol kněží na zprostředkování Boha a nabádal ke studiu skrytých (apokryfních) textů.

4. Co byl Priscillianismus? Revoluční, částečně gnosticky laděné hnutí, které zdůrazňovalo božský původ duše, zlo hmoty a nutnost přísné osobní duchovní kázně.

5. Byla v jeho učení žena rovna muži? Ano. Jeho komunity fungovaly egalitárně. Ženy se účastnily modlitebních shromáždění, kázaly a četly posvátné texty, což tehdejší ortodoxní církev považovala za skandál a „sexuální úchylku“.

6. Co je to synoda v Zaragoze (380 n. l.)? Lokální hispánský církevní sněm, který Priscillianovy praktiky (např. půst v neděli nebo sdružování s ženami v soukromých domech za účelem studia) zakázal, ale nedokázal hnutí zastavit.

7. Kdo byl Ithacius z Ossonoby? Hlavní inkvizitor a Priscillianův žalobce. Biskup, kterého historik Sulpicius Severus popsal jako hrubého, arogantního slabocha závislého na luxusu a obžerství.

8. Proč se soud konal v německém Trevíru (Trier)? Protože tam tehdy sídlil Magnus Maximus, vojenský velitel, který zabil předchozího císaře Gratiána a potřeboval podporu hispánských a galských biskupů k legitimizaci své vlády.

9. Z čeho přesně byl Priscillianus obviněn před světským soudem? Biskup Ithacius ho nemohl nechat zabít za teologii. Obvinil ho proto z hrdelního zločinu maleficium – z černé magie, čarodějnictví a nemorálních nočních orgií.

10. Jak probíhal výslech? Podle římského práva pro zločin čarodějnictví byl Priscillianus fyzicky mučen na skřipci, dokud se (aby ukončil utrpení) „nepřiznal“ k nesmyslným obviněním z magie.

11. Jaký byl rozsudek císaře Magna Maxima? Odsouzení ke stětí mečem na náměstí v Trevíru (v roce 385 n. l.). Majetek odsouzených byl následně císařem zkonfiskován.

12. Kdo byl popraven s ním? Několik jeho nejbližších společníků, včetně kleriků Felicissima a Armenia, a také významná šlechtična Eukrocie (jejíž jediný „zločin“ byl, že Priscilliana podporovala a poskytla mu dům k modlitbám).

13. Jak na tuto první církevní vraždu reagovaly tehdejší elity? S hlubokým odporem. Papež Siricius i milánský biskup Ambrož čin tvrdě odsoudili. Martin z Tours (slavný světec) do Trevíru dokonce přijel a snažil se popravu zastavit, protože spojení církve se státním katem považoval za absolutní znesvěcení Krista.

14. Ukončila poprava Priscillianismus? Ne, naopak. Priscillianus se stal mučedníkem. Hnutí přežilo v hluboké ilegalitě na severozápadě Španělska (Galicie) ještě více než dvě století a vzdorovalo plošnému pronásledování.

15. Jaké je tajemství hrobu v Santiagu de Compostela? Stoupenci odnesli Priscillianovo tělo z Německa zpět do Galicie. Existuje velmi silná historická hypotéza, že kosti objevené v 9. století a uctívané dodnes jako ostatky apoštola Jakuba v Santiagu, jsou ve skutečnosti tajně ukryté pozůstatky heretika Priscilliana.

16. Byla jeho díla spálena? Církev vydala příkaz spálit všechny jeho spisy i dopisy. Tisíc pět set let bylo jeho učení známo výhradně ze lží a pomluv jeho vrahů.

17. Kdy došlo k průlomu a objevení jeho textů? Až v roce 1885 objevil německý badatel Georg Schepss v německém Würzburgu starověký pergamen obsahující jedenáct Priscillianových originálních textů (Traktátů).

18. Co tyto objevené Traktáty dokázaly? Dokázaly, že Priscillianus nebyl čaroděj, dualista ani temný mág. Byl to vysoce vzdělaný křesťanský myslitel orientovaný na absolutní Kristovu povahu, který pouze brojil proti hierarchické a světské moci tehdejších biskupů.

19. Jaký význam má jeho příběh pro dnešní aktivní gnosticismus? Dokazuje, že mocenská církev se stala nástrojem demiurga hned v okamžiku, kdy získala politickou moc. Pravda (Gnóze) musela přejít do ilegality, aby nebyla zničena institucionální korupcí.

20. Co je hlavním odkazem jeho smrti? Jeho poprava stanovila precedens. Inkvizice a upalování kacířů ve středověku se zrodily právě v tento jediný den v Trevíru, kdy církev poprvé použila státní meč k řešení duchovních otázek.