Stephan A. Hoeller, C. G. Jung a ztracená evangelia

První kapitola našeho příběhu představila Stephana A. Hoellera jako člověka, který pomáhal vytvářet moderní živou gnostickou tradici a odmítl z ní udělat pouhý muzejní exponát. Nyní se však dostáváme k samotnému jádru jeho intelektuálního a duchovního díla.

Právě zde vznikla Hoellerova charakteristická metoda. Starověké gnostické texty pro něj nebyly pouze mrtvými historickými dokumenty. Carl Gustav Jung pro něj nebyl pouze sekulárním psychologem. A moderní člověk nebyl pouze pasivním čtenářem, který má konzumovat informace o minulosti. Hoeller ukázal, že mezi těmito třemi oblastmi existuje hluboký, transformující dialog.

Tento dialog je hlavním tématem jeho dvou stěžejních knih: The Gnostic Jung and the Seven Sermons to the Dead (1982) a Jung and the Lost Gospels (1989), které v českém překladu známe z nakladatelství Eminent.

Abychom pochopili Hoellera, musíme nejprve pochopit, proč pro něj byl švýcarský psychiatr C. G. Jung tak absolutně zásadní. Jung nebyl gnostickým autorem v historickém smyslu. Žil o osmnáct století později a jeho pojmový aparát vznikal v rámci moderní hlubinné psychologie.

Přesto se Jung během svého života opakovaně vracel k náboženským symbolům. Hoeller v tom spatřil něco mimořádného. Jung podle něj dokázal, že otázky, které řešili starověcí gnostikové, nejsou mrtvé. Pouze změnily jazyk. Stephan A. Hoeller tento posun formuluje ve svém díle zcela jasně:

„Carl Gustav Jung velmi brzy rozpoznal, že starověcí gnostikové byli ve skutečnosti prvními hlubinnými psychology naší civilizace. Ve svých spletitých mýtech a vizích nemluvili o vnějším fyzickém vesmíru, ale o nezměrných hlubinách lidské psyché a o procesu její integrace.“

Starověký člověk mluvil o Pleromě, Sofii, Demiurgovi, archontech a znovuzrození. Moderní člověk, formovaný Jungem, mluví o vědomí, nevědomí, archetypech, stínu a individuaci.

Hoeller netvrdil, že Jung jednoduše zkopíroval starověký gnosticismus. Tvrdil, že Jung vytvořil moderní jazyk, v němž lze gnostickou zkušenost znovu prožít. Gnostické texty jsou plné kosmologických obrazů a mýtů. Pokud se na ně díváme jen jako na dávné spekulace o vzniku vesmíru, unikne nám jejich existenciální síla. Ale co se stane, když gnostický mýtus začneme číst jako mapu lidské duše?

Roku 1982 vyšla Hoellerova kniha The Gnostic Jung and the Seven Sermons to the Dead. Její vydání bylo přelomové. Hoeller se v ní chopil mimořádně neobvyklé součásti Jungova díla – textu Septem Sermones ad Mortuos (Sedm promluv k zemřelým).

Jung tento text napsal v roce 1916 během období intenzivní vnitřní krize a vizí. Připsal jej historickému gnostickému učiteli z 2. století, Basilidovi Alexandrijskému. Abychom pochopili sílu tohoto textu, musíme si přečíst úplný, nepřerušený úvod první promluvy, na kterém Hoeller staví svou analýzu:

„Mrtví se vrátili z Jeruzaléma, kde nenašli, co hledali. Žádali po mně, abych je pustil dovnitř, a dožadovali se mého ponaučení, a tak jsem je začal učit: Slyšte, začínám u ničeho. Nicota je totéž co plnost. V nekonečném stavu je plnost totéž co prázdnota. Nicota je prázdná a plná. Můžete říci také něco jiného o nicotě, například že je bílá nebo černá nebo že neexistuje. Neskončená a věčná věc nemá žádné vlastnosti, protože má všechny vlastnosti. Tuto nicotu či plnost nazýváme Pleroma.“

Proč moderní psychiatr vytvořil text, který používá gnostickou kosmologii? Hoeller v tom viděl klíčový důkaz Jungova vztahu ke gnostické imaginaci a k přesahování běžného myšlení.

Jedním z ústředních pojmů promluv je právě Pleroma (plnost). Člověk žije ve světě neustále rozděleném na „dobré a zlé“, „světlé a temné“. Pleroma tento rozpor přesahuje, protože v ní, jak text říká, splývají všechny vlastnosti v jedno. Hoeller to ve svém výkladu zdůrazňuje:

„Pleroma nepředstavuje pouhou prázdnotu, ale naopak absolutní plnost bytí. Je to stav, v němž všechny protiklady, s nimiž se potýkáme v našem hmotném a psychickém světě, splývají v dokonalou a nerozlišenou jednotu.“

Další zásadní postavou je Abraxas, o kterém Hoeller píše v navazujících kapitolách. Abraxas není ani jednoduše „dobrý Bůh“, ani „zlý démon“. Jung ve své druhé promluvě píše zcela jasně:

„Abraxas plodí pravdu a lži, dobro a zlo, světlo a tmu ve stejném slově a ve stejném činu. Proto je Abraxas hrozivý.“

Je to symbol skutečnosti, v níž jsou protiklady spojeny způsobem, který běžné vědomí jen stěží unese. Ztělesňuje sílu, která přesahuje naši lidskou morální představivost.

Když Hoeller psal svou knihu v roce 1982, neměl k dispozici celý Jungův Liber Novus. Bájná Červená kniha byla veřejnosti plně zpřístupněna až v roce 2009.

Tato událost zásadně změnila pravidla hry. Veřejnost mohla poprvé naplno nahlédnout do materiálu, který Hoeller analyzoval z fragmentů po celá desetiletí. A ukázalo se něco fascinujícího: zveřejnění Červené knihy v mnoha ohledech potvrdilo Hoellerovy dřívější interpretace.

Duchovní zkušenost moderního člověka se nemusí odehrávat v kostelních lavicích. Může se odehrávat ve snech, konfrontacích se stínem a v existenciálních krizích. Hoeller to intuitivně chápal desítky let před tím, než Červená kniha obletěla svět.

Když byly v egyptském Nag Hammádí objeveny koptské kodexy, nešlo jen o rozšíření historických archivů. Vrátily se k nám texty, které byly po staletí známé jen z polemik jejich nepřátel.

V roce 1989 Hoeller vydává Jung and the Lost Gospels (česky 2005 jako Carl Gustav Jung a ztracená evangelia). Zde plně propojuje psychologii s texty z Nag Hammádí.

Musíme ale zachovat akademickou přesnost, na kterou Hoeller sám upozorňoval: Nag Hammádí není žádná jednotná „gnostická Bible“. Je to nesmírně rozmanitá knihovna. Hoeller z této knihovny vyzdvihuje především dva klenoty, které ukazují gnostickou spiritualitu v její nejpůvodnější formě.

Tento text nepředkládá příběh o ukřižování. Předkládá Ježíšovy výroky zaměřené na hledání vnitřního světla. Hoeller v něm vidí absolutní výzvu k osobní aktivitě. Oproti dogmatickému přijímání víry vyžaduje Tomášovo evangelium od člověka osobní cestu, což dokonale demonstruje kompletní znění druhého logia:

„Ježíš řekl: Ten, kdo hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenalezne. A když nalezne, bude otřesen. A když bude otřesen, bude se divit a stane se králem nad Vším.“

Tento důraz na vnitřní autoritu text ještě více stupňuje v logiu 70, které Hoeller opakovaně používal k vysvětlení psychologické dynamiky gnóze:

„Ježíš řekl: Když vynesete na světlo to, co je uvnitř vás, zachrání vás to, co vynesete na světlo. Pokud nevynesete na světlo to, co je uvnitř vás, to, co nevynesete na světlo, vás zničí.“

Tento text naopak pracuje se silným svátostným symbolismem – obrazem svatební komnaty, tajemstvím sjednocení, křtem a pomazáním. Pro Hoellera představoval tento text most mezi vnitřním mystickým prožitkem a vnější liturgickou praxí. Duchovní obnova nespočívá v přijetí historických dogmat, ale v přímém rituálním sjednocení rozdělené lidské přirozenosti.

Stephan A. Hoeller byl především geniálním překladatelem. Překládal starověké symboly do jazyka moderního člověka a psychologii zpět do jazyka mystiky.

Gnostický text říká: Sofie padá z Pleromy do hmoty. Hoeller čte Junga a ptá se: Co znamená obraz pádu v integraci naší vlastní psychiky?

Tady ovšem narážíme na hranici, kterou musíme v rámci naší série jasně pojmenovat. Historický gnostik ve 2. století pravděpodobně neuvažoval v termínech jungovského nevědomí. Jakmile začneme starověký text číst čistě psychologicky, riskujeme, že přestaneme slyšet, co říkal jeho autor.

Musíme proto rozlišovat dvě roviny:

Hoellerova psychologická metoda neruší historii. Naopak, oživuje ji. Ukazuje, že Nag Hammádí může být studováno jako historický dokument, a zároveň prožíváno jako mapa duchovního vývoje. Podstatu tohoto prožívání zachytil Hoeller ve svém výkladu gnostické spásy:

„Spása v gnostickém pojetí neznamená vykoupení z hříchu prostřednictvím zástupné oběti. Znamená probuzení z nevědomosti. Člověk je spasen tím, že si rozpomene na svůj skutečný původ a uvědomí si svou vlastní božskou podstatu.“

Tím se dostáváme k největšímu Hoellerovu odkazu pro současnost. Jeho kniha Gnosticism: New Light on the Ancient Tradition of Inner Knowing to říká jasně. Gnóze je vnitřní poznání.

Žijeme v době s neomezeným přístupem k datům. Máme digitalizované překlady z Nag Hammádí, akademické studie a obrovské online archivy. Můžeme znát řecké i koptské pojmy. Ale to z nás gnostiky nedělá. Hoeller před tímto nebezpečím intelektualizace varuje:

„Gnosticismus neučí člověka, čemu má věřit. Poskytuje mu nástroje a symboly, aby mohl sám zažít přímé setkání s božskou skutečností. Toto setkání nelze zprostředkovat žádnou vnější autoritou. Je to čistě vnitřní probuzení, které radikálně mění lidské vědomí.“

Hoellera bychom proto neměli stavět na oltář jako konečnou neomylnou autoritu. Měli bychom ho postavit jako průvodce ke dveřím. Jeho odkaz zní: Zde jsou texty. Zde je Jung. Zde jsou nástroje. Teď jdi a hledej.

Mezi slepou vírou bez otázek a suchým akademickým studiem bez ducha ukázal Hoeller třetí cestu: Studovat a současně hledat. Číst dějiny, ale neztratit člověka.

OD STEPHANA A. HOELLERA K ČESKÉ GNÓZI 21. STOLETÍ(Co nás čeká ve třetím, závěrečném díle)

V prvním článku jsme zjistili, kdo byl Stephan A. Hoeller. Ve druhém jsme odhalili, jak četl Junga a rukopisy z Nag Hammádí. Nyní je čas přenést celou tuto obrovskou tradici k nám domů.

Ve třetím a závěrečném článku série položíme otázku, která je pro nás dnes nejpraktičtější: Může gnóze žít v českém prostředí?

Přesuneme se od americké tradice k české realitě. Podíváme se na překladatelské a religionistické úsilí, na silně individualistický a často vyhraněný přístup Jana Kozáka, i na současné české gnostické iniciativy, nová studia textů z Nag Hammádí a digitální platformy zprostředkovávající toto vědění dál.

Most byl postaven. Teď je čas po něm přejít do naší současnosti.