Wovoka a Tanec duchů: Vzdor American Native People i v roce 1973

Pro komunity American Native People představovalo toto období totální historickou katastrofu: nucené přesuny do rezervací, epidemie, ztrátu politické suverenity a absolutní decimaci bizoních stád, která tvořila základ jejich obživy i duchovního světa. V této hluboké temnotě, kdy lidem nezbyla půda ani politická moc, povstal paiutský prorok Wovoka (známý též jako Jack Wilson), aby stvořil poslední velký metafyzický štít – hnutí známé jako Ghost Dance (Tanec duchů).

Wovoka navazoval na starší tradici wodziwobovských proroctví z 70. let 19. století. Jak podotýká Oxfordský přehled nových náboženských hnutí (J. R. Lewis & E. Dobrowolski), Wovokova vize vyrůstala z hluboké tradice domorodých šamanů, kteří vstupovali do změněných stavů vědomí, aby nahlédli do jiného světa a zachránili svůj lid.

Na Nový rok 1889, během úplného zatmění slunce, prožil Wovoka těžkou horečku a upadl do hlubokého tranzu. Ve své vizi byl vzat do duchovního světa, kde hovořil přímo se Stvořitelem. Viděl všechny zemřelé předky, jak v hojnosti a míru obývají obnovenou zemi. Stvořitel mu předal poselství, rituál a píseň, jež měly přinést spásu. Wovokovo učení bylo od počátku hluboce pacifistické. Slibovalo návrat bizonů, oživení předků a konec veškerého utrpení za jedinou podmínku: lidé museli žít v míru, pracovat, nelhat, nekrást a pravidelně tančit rituální kruhový tanec.

Abychom pochopili čistotu Wovokova záměru, musíme nahlédnout do primárních pramenů. Když v srpnu 1891 dorazila za prorokem delegace Čejnů a Arapahů, Wovoka jim předal své poselství. Etnograf James Mooney jej zapsal jako tzv. Dopis Mesiáše:

„Když se vrátíte domů, musíte uspořádat tanec, který bude trvat pět dní. Zatančete pět po sobě jdoucích nocí a poslední den ráno se všichni vykoupejte v řece a pak se rozejděte domů a do svých běžných životů. Musíte se mít všichni navzájem rádi. Nesmíte nikomu ublížit. Nesmíte bojovat. Dělejte vždy to, co je správné. Nikdy nelžete a nikdy nekraďte. Odmítněte staré zvyky, které vedou ke zkáze.

Když se budete společně modlit a tančit, starý svět se brzy obnoví. Až se země zachvěje, naši mrtví se vrátí zpět a už nikdy nebudou staří. Velký duch nám pošle zpět bizony. Nedělejte žádné potíže bílým lidem a pracujte pro ně s poctivostí. Bílým lidem to neříkejte. Až přinesete toto slovo svému lidu, všichni musí tančit. Ukazuji vám, jak to dělat. Dávám vám dobrou barvu a dávám vám mír.“

Wovoka zde vytvořil brilantní synkretismus: spojil tradiční domorodý kruhový tanec s křesťanskou etikou nenásilí, kterou poznal od lokálních farmářů.

Když se hnutí šířilo do Velkých plánní mezi Lakoty vystavené hladomoru a tlaku armády, získalo radikálnější podstatu. Emisaři jako Kicking Bear přinesli radikálnější výklad. Kázání z podzimu 1890 hlásalo příchod apokalypsy a zánik kolonizátorů:

„Bratři, přináším vám slovo od otce. Velký duch se rozhněval na bílého muže, protože zničil zemi a prolil krev. Říká, že se země brzy převalí na záda a pohřbí všechny bílé muže pod sebou, protože nedodrželi své sliby. Naše mrtvé pokolení se vrátí. Země bude opět plná našich zvířat a stromů. Otec mi ukázal košile, které vás ochrání. Když je budete nosit při tanci a v boji, kulky bílých vojáků jimi neprojdou. Modlete se, tančete a nebojte se, protože čas bílého muže skončil.“

Historik Raymond J. DeMallie (The Lakota Ghost Dance) vysvětluje tuto nutnou transformaci:

„Koncept ‚Ghost Shirt‘ byl radikální teologickou inovací Lakotů, nikoliv Wovoky. Pro Lakoty, jejichž identita stála na ochraně kmene, byl čistý pacifismus tváří v tvář kulometům Hotchkiss psychologicky neužitelný. Košile nebyly nástrojem ofenzivy, ale zoufalým štítem proti nevyhnutelnému zániku.“

Tanec duchů nebyl fanatickým šelestem, ale hlubokou psychologickou a duchovní terapií, která lidi prováděla traumatem. Tanečníci se drželi za ruce, tvořili kruh a postupovali za monotónního zpěvu, dokud nedosáhli hlubokého tranzu. Lakotský svatý muž Black Elk popsal vlastní setkání s předky:

„Zpívali jsme a tančili do kruhu, prach stoupal k nebi. Pak se mi zatočila hlava a zdálo se, že padám do propasti. Když jsem procitl, vznášel jsem se nad krásnou zelenou plání. Uviděl jsem nádherný strom, plný listí a květů, a pod ním stáli všichni naši mrtví příbuzní, usmívali se a volali mě jménem. Zvířata se pásla všude kolem, tak jako za starých časů. Nebyl tam žádný smutek. Když jsem se vrátil do svého těla na zaprášené zemi, plakal jsem, protože svět, do kterého jsem se vrátil, byl plný bídy a utrpení, zatímco ten, který jsem viděl, byl skutečným domovem.“

Tato touha po změně rezonovala v posvátných písních:

„Celý vesmír se otřásá, celý vesmír se otřásá. Přináší to něco dobrého, přináší to něco dobrého. Otec nám to říká, otec nám to říká. Bude tu nová země, bude tu nová země. Já jsem to viděl, já jsem to viděl.“

Nezkušený vládní agent Daniel F. Royer v rezervaci Pine Ridge podlehl panice, označil tanec za ozbrojenou vzpouru a přivolal armádu. Výsledkem byla vražda Sitting Bulla a 29. prosince 1890 také masakr u Wounded Knee, kde vojsko postřílelo stovky neozbrojených mužů, žen a dětí.

Demograf Russell Thornton (We Shall Live Again) hodnotí hnutí jako demografický obranný mechanismus v časech genocidního tlaku. Religionistka Alice Beck Kehoe ve své studii The Ghost Dance: Ethnohistory and Revitalization celou tragédii uzavírá:

„Tanec duchů nebyl aktem válečného šílenství, ale racionální snahou o záchranu společnosti. To, že vyústil v krveprolití u Wounded Knee, nebylo selháním Wovokovy teologie, ale důsledkem rasové paniky a vojenské byrokracie Spojených států, která nedokázala číst náboženský projev jinak než jako hrozbu.“

Tragédie u Wounded Knee v roce 1890 nebyla tečkou za historií odporu American Native People, nýbrž hlubokou jizvou, která se o osmdesát let později proměnila v otevřený politický a ozbrojený konflikt se samotným americkým státem. Porozumění tomuto modernímu povstání vyžaduje pohled na kořeny systémové krize v rezervacích druhé poloviny 20. století.

Během 60. a 70. let čelily rezervace v USA (včetně Pine Ridge v Jižní Dakotě) extrémní chybě, nezaměstnanosti přesahující 80 %, hlubokému sociálnímu rozkladu a korupci v rámci kmenové rady (Tribal Council) vedené Dickem Wilsonem. Wilson vytvořil obávanou soukromou milici známou jako Guardians of the Oglala Nation (GOONs), která za tiché podpory federálních úřadů potlačovala jakýkoliv pokus o tradiční politický nesouhlas. Kmenová samospráva nechránila lid, ale sloužila zájmům Bureau of Indian Affairs (BIA).

V této atmosféře strachu a zoufalství se aktivisté z nově zformovaného radikálního hnutí American Indian Movement (AIM) – v čele s postavami jako Russell Means, Dennis Banks či Leonard Peltier – rozhodli pro radikální krok. Chtěli ukázat, že původní obyvatelé se odmítají nechat dál ignorovat a kolonizovat vlastními úřady.

Dne 27. února 1973 vjela ozbrojená skupina asi 200 aktivistů z hnutí AIM a místních tradičních Lakotů do osady Wounded Knee – přesně na ono tragické místo, kde v roce 1890 armáda postřílela jejich předky. Osadu okamžitě obklíčily jednotky FBI, federální maršálové (US Marshals) a kmenová policie vyzbrojená těžkými zbraněmi, obrněnými transportéry a vrtulníky. Vznikl tak slavný, 71 dní trvající ozbrojený konflikt známý jako Druhá obléhání Wounded Knee.

Atmosféru na místě detailně zachycovaly dobové zprávy z místních i celostátních tiskových agentur. Například zpravodajství The New York Times z března 1973 popisovalo situaci v obléhané osadě jako válečnou zónu:

„Uvnitř kostela v osadě Wounded Knee, kde leží masový hrob obětí z roku 1890, dnes ozbrojení muži s páskami AIM hlídají okna. Střelba z automatických zbraní ze strany federálních sil neustává ani v noci. Aktivisté prohlašují, že vyhlásili nezávislou Oglalskou republiku a neustoupí, dokud Washington neodvolá zkorumpované vedení rezervace a nezačne dodržovat staré smlouvy z Fort Laramie z roku 1868.“

Obléhání skončilo v květnu 1973 po dohodě o zahájení jednání s americkou vládou o dodržování smluv (k čemuž sice v plném rozsahu nikdy nedošlo, ale protest obrovským způsobem otevřel celosvětovou debatu). Konflikt si vyžádal životy dvou aktivistů (Frank Clearwater a Buddy Aqua) a vedl k vlně soudních procesů.

Okupace Wounded Knee v roce 1973 ukázala, že odkaz duchovních vůdců a mučedníků 19. století nezmizel. Zatímco v roce 1890 hledali lidé záchranu v extatickém tanci a vizi znovuzrozeného světa, v roce 1973 ji nuceně našli v organizovaném politickém boji, právní sebeobraně a globální mediální solidaritě. Obě události však vyrůstaly ze stejného kořene: z neochoty amerického státu respektovat suverenitu, lidskou důstojnost a právo na život komunit American Native People.