Článek
Žádné společné večery. Žádná blízkost. Jen ticho a rutinní konverzace typu „Nakoupils?“ nebo „Nezapomeň vyzvednout balík“. Víceméně jsme spolu jen bydleli.
A mě to už nebavilo.
Možná byl pořád ten hodný a spolehlivý člověk, jakého jsem si zamilovala, ale někde jsme se ztratili.
A já už v sobě nenašla energii to slepovat. Chtěla jsem začít znovu. Bez výčitek. Bez bolesti.
Když jsem přišla domů, seděl v obýváku. Notebook na klíně, sluchátka kolem krku. Ani nezvedl hlavu.
„Musíme si promluvit,“ řekla jsem.
Ztuhnul. Pomalu zaklapl notebook a podíval se na mě.
„Já vím,“ řekl tichým hlasem.
„Už to dál nejde, Tomáši. Nejsme spolu šťastní. Ani jeden. Vždyť si to musíš sám uvědomovat…“
Mlčel. Jen mi věnoval dlouhý pohled a pak se najednou zvedl.
„Počkej tady. Jen chvilku.“
Zmizel do ložnice. Slyšela jsem, jak šustí v zásuvkách, jak něco hledá.
Vrátil se s malou, pomačkanou obálkou.
Položil ji přede mě na stůl a sedl si naproti.
„Než odejdeš, prosím, otevři to.“
Zaváhala jsem. Ale nakonec jsem obálku vzala do ruky. Uvnitř byla složená kresba.
Pastelkami nakreslený dům. Dvě postavičky – muž a žena. A uprostřed malé dítě.
Zadívala jsem se na něj zmateně.
„Co to je?“
Tomáš si povzdechl.
„Tohle mi přišlo před pár týdny poštou. Od Elišky.“
Eliška byla jeho mladší sestra. Dlouhé roky žila v zahraničí, a s Tomášem měli minimální kontakt.
„Píše mi, že se stěhují zpět do Česka. Že její dcera, naše neteř, mě zná z fotek. A že mě chce poznat. Říká mi teta,“ usmál se slabě.
Pak vytáhl druhý list papíru – tentokrát dopis.
„Ahoj Tome, vím, že jsme spolu dlouho nemluvili. Ale věřím, že jsi pořád s Lenkou. Pořád si myslím, že jste jeden z těch párů, co mají smysl. Možná si to teď nemyslíš, možná to mezi vámi neklape. Ale když vidím malou, jak si na tebe hraje s panáčkem, jak ti píše obrázky, napadá mě jediné – byl bys skvělý táta. A jestli se rozhodneš mít rodinu, přála bych si, aby to bylo právě s ní.“
Seděla jsem s obálkou v ruce a najednou jsem nedokázala nic říct.
Tolik let jsem žila v přesvědčení, že to mezi námi vyprchalo. Ale to nebyla pravda. My jsme si jen přestali ukazovat, proč jsme se kdysi vybrali.
A Tomáš to pořád cítil. Jen se ztratil stejně jako já.
„Měla jsi pravdu,“ řekl najednou. „Ztratil jsem se. Přestal jsem mluvit. Ale to neznamená, že jsem přestal milovat.“
V očích měl slzy.
A mě to zasáhlo. Hluboko. Nejen kvůli němu, ale i kvůli sobě. Protože jsem pochopila, že jsem taky utekla. Je mnohem jednodušší odejít než zůstat a zkusit to napravit.
Té noci jsem neodešla.
Obálku mám dodnes schovanou. A pokaždé, když se začneme míjet, znovu si ji připomenu.
