Článek
Potřebovala jsem vypnout. Vyčistit si hlavu, nadechnout se čerstvého vzduchu. Bez lidí, bez hluku. Jen já a les.
Vzala jsem si teplou bundu, termosku s čajem a vyrazila do lesů za městem. Bylo brzy odpoledne, slunce nízko, stromy házely dlouhé stíny. Vzduch byl studený, ale klidný. Přesně to jsem potřebovala. Chodila jsem známými stezkami, ale pak mě napadlo odbočit. Po neznačené pěšině, kterou jsem si pamatovala jen matně z dětství.
Zprvu to byla jen zarostlá stezka mezi borovicemi, ale čím dál jsem šla, tím víc se měnila. Stromy byly hustší, větve níž, ticho kolem naprosté. Ani ptáci. Jen moje vlastní kroky na uschlém listí. A pak jsem ho uviděla.
Uprostřed cesty stál kufr.
Starý, kožený, popraskaný. Takový, co jste mohli vidět v černobílých filmech nebo na půdě u prababičky. Stál tam úplně sám. Nikde žádný člověk, žádné stopy, nic. Jen ten kufr. Přistoupila jsem k němu opatrně, nejistá, jestli ho mám otevřít, nebo se otočit a jít pryč.
Ale zvědavost byla silnější.
Když jsem nadzvedla přezku, ozval se zarezlý skřípot. Víko se pomalu otevřelo… a já ztuhla. Uvnitř byly dětské věci. Botičky. Malý svetřík. Plyšák bez oka. A pod tím vším – fotografie.
Stará, zažloutlá, mírně potrhaná. Na ní byla holčička. Možná čtyřletá. Stála před domem, který jsem nepoznávala, ale výraz ve tváři… byl mi povědomý. Otočila jsem fotku a na zadní straně bylo napsáno křivým písmem:
„Ztratila se 1986. Prosím, vraťte.“
Srdce mi začalo bušit rychleji. Chtěla jsem zavolat policii, ale neměla jsem signál. Rozhodla jsem se, že kufr vezmu s sebou a odnesu ho k lesnímu parkovišti, odkud bych mohla zavolat. Byl těžší, než vypadal. Když jsem ho nesla, připadala jsem si, jako by se mi každým krokem víc a víc svíralo hrdlo. Cítila jsem, že nejsem sama.
Pak jsem uslyšela smích. Dětský, lehký, tichý. Otočila jsem se – nikdo tam nebyl. Kolem mě jen les, ztichlý, nehybný. Ale cítila jsem ho. Ten pohled na zádech. Tlak. Strach.
Dorazila jsem zpět k autu, kufr naložila do kufru a zavolala policii. Za dvacet minut tam byli. Ukázala jsem jim, co jsem našla. Odvezli kufr i mě. Ptali se mě na cestu, na okolnosti. Působila jsem prý rozrušeně. Nedivila jsem se. Kdo by nebyl.
O týden později mi volal detektiv.
Našli otisk prstu. Patřil dívce jménem Hana Tichá. Zmizela v roce 1986 při rodinné procházce v lese – jen pár kilometrů od místa, kde jsem kufr našla. Tělo se nikdy nenašlo. Rodiče zemřeli před deseti lety. Případ byl uzavřen jako nevyřešený. A pak řekl něco, co mi podlomilo kolena.
„Slečno, ten kufr nebyl v lese starý. Někdo ho tam musel nechat před pár dny.“
Od té doby nemůžu spát. Každou noc slyším smích. Tichý, známý. A pokaždé, když jdu kolem zrcadla, zahlédnu na okamžik malou postavu v pozadí.
