Článek
Jenže co když se tak necítíš?
Co když si připadáš jako cizinec mezi vlastními rodiči a sourozenci?
Co když sedíš u rodinné večeře, posloucháš rozhovory a máš pocit, že tam vůbec nepatříš?
Přesně tak se cítím já.
Jsem jiný. A oni to cítí.
Od dětství jsem měl jiné zájmy než zbytek rodiny. Moji rodiče jsou společenští, hluční a aktivní. Vždycky měli plno přátel, zvali hosty, pořádali oslavy.
Já?
Já jsem radši četl knihy, poslouchal hudbu, přemýšlel o věcech, které je nikdy nezajímaly. Měl jsem rád klid.
Když jsem byl malý, snažili se mě „rozhýbat“. Přihlásili mě na sport, nutili mě chodit na rodinné akce. Chtěli ze mě udělat někoho jiného.
Ale já jsem prostě nebyl jako oni.
A čím víc jsem se snažil zapadnout, tím víc jsem měl pocit, že jsem jen vetřelec ve vlastním domově.
Nikdy jsem s nimi nesdílel to, co oni spolu.
Můj bratr s otcem mají společnou vášeň pro sport. Mluví o fotbale, chodí spolu na zápasy, sledují přenosy. Moje matka se sestrou zase tráví hodiny nakupováním, probírají módu a drby o známých lidech.
A já?
Sedím tam jako divák.
Nemám co říct. Necítím se součástí těch rozhovorů. Nerozumím tomu, co je spojuje.
A i když se snažím zapojit, mám pocit, že to je nucené. Jako bych nosil masku, abych byl „jeden z nich“.
Ale nejsem.
A nikdy jsem nebyl.
„Jsi divný. Proč se nebavíš jako ostatní?“
Když jsem byl mladší, rodiče si dělali starosti. Nechápali, proč nemám tolik přátel jako můj bratr. Proč nechci chodit na rodinné oslavy. Proč se zavírám do svého světa.
„Jsi divný.“
„Proč nejsi víc jako tvůj bratr?“
„Měl bys být společenský, jinak nikdy nebudeš šťastný.“
Tyhle věty jsem slýchal znovu a znovu.
Ale co když já jsem šťastný jinak?
Co když nepotřebuji být jako oni, abych byl v pořádku?
Jenže oni to nikdy nepochopili.
Doma, ale ne doma.
Fyzicky jsem tam. Žiju v tom domě. Mám svoje místo u stolu.
Ale uvnitř se cítím sám.
Jako bych patřil do úplně jiné rodiny.
Jako bych byl omylem vyměněn v porodnici.
Jako bych byl vetřelec v domě, kde jsem vyrůstal.
A ten pocit se nezlepšuje.
Můžu být jiný a přesto patřit mezi ně?
Možná není problém v nich. Možná nejde o to, že bych neměl rodinu, ale že prostě nejsem stejný jako oni.
A to je v pořádku.
Jenže jak se s tím vyrovnat?
Jak najít pocit sounáležitosti, když si připadám jako outsider ve vlastní rodině?
Mám se smířit s tím, že nikdy nebudu úplně „jeden z nich“?
A nebo existuje způsob, jak se přestat cítit jako cizinec?
To jsou otázky, na které stále hledám odpověď.
