Článek
A na vteřinu jsem měl pocit, že se dívám na cizího člověka.
Bylo to vůbec moje tvář?
Byly tam moje oči, moje rty, moje rysy. A přece mi něco nesedělo.
Možná to byly ty kruhy pod očima, hlubší než obvykle. Možná vrásky na čele, které jsem si nikdy dřív nevšiml. Nebo možná ten zvláštní pohled – jako by se na mě díval někdo, kdo je unavený.
Nejen ospalý. Ale unavený zevnitř.
Kdy jsem se tak změnil?
Někdy si nevšimneš, že se měníš. Prostě se to děje. Pomalu, kousek po kousku.
Jeden špatný den, jedno těžké rozhodnutí, jedna věc, kterou potlačíš a necháš být. A pak další. A další.
A pak se jednoho dne podíváš do zrcadla a zjistíš, že člověk, kterého vidíš, už nejseš ty.
Vzpomněl jsem si na staré fotky
Na chvíli jsem zavřel oči a v hlavě mi naskočily vzpomínky.
Viděl jsem sebe před pár lety. Jak se směju na fotkách, jak mám jiskru v očích, jak se nebojím říkat nahlas, co chci.
A pak jsem otevřel oči a viděl současnost.
Byl jsem to pořád já. Ale něco bylo pryč.
Kam se poděl ten člověk?
Možná ho změnily povinnosti. Možná zklamání. Možná příliš mnoho okamžiků, kdy jsem si říkal „tohle vydržím“, místo abych řekl „tohle nechci“.
Možná to byly všechny ty věci, které jsem nikdy neřekl nahlas.
„Co když už se nikdy nevrátím?“
Ta myšlenka mě zasáhla silněji, než jsem čekal.
Co když už nikdy nebudu tím člověkem, kterým jsem byl? Co když už jsem prošel bodem, odkud není návratu?
Ale pak mě napadlo něco jiného.
Možná, že pořád mám šanci
Protože pokud se dokážu podívat do zrcadla a uvědomit si, že něco není v pořádku, znamená to, že mi na tom ještě záleží.
A možná, že to je první krok k tomu, abych zase poznal sám sebe.
