Článek
Obyčejná bílá obálka, nadepsaná jen mým jménem. Žádná známka, žádný odesílatel. Vzala jsem ji do ruky a měla zvláštní pocit. Přemýšlela jsem, kdo mi mohl napsat. Vždyť dnes už skoro nikdo neposílá dopisy. A rozhodně ne takovým zvláštním způsobem.
Vešla jsem do bytu, odložila kabelku a opatrně rozlepila obálku. Uvnitř byl jediný list papíru. A jakmile jsem si přečetla první řádky, musela jsem si sednout.
„Ahoj, zlato. Vím, že se ti bude zdát divné, že ti píšu. Ale prosím, vyslechni mě…“
Moje srdce se rozbušilo. To písmo jsem poznala. Bylo to písmo mého manžela. Muže, který zemřel před dvěma lety.
Nešlo mi to do hlavy. Dopis byl napsaný rukou, žádná kopie, žádný strojopis. A slova… Byla přesně taková, jaká by použil. Oslovoval mě přezdívkou, kterou nikdo jiný nepoužíval. Zmínil události, které jsme prožili jen my dva.
S třesoucíma rukama jsem četla dál. „Vím, že tohle nemá logické vysvětlení. Věř mi, že kdybych mohl, vysvětlil bych ti to. Jen chci, abys věděla, že tě stále miluji. A že jsem pořád s tebou.“
Slzy mi stékaly po tvářích. Nemohla jsem dýchat. Jak je to možné? Kdo to mohl napsat? Nebo… Co když to opravdu byl on?
Dopis končil slovy: „Dávej na sebe pozor. A pamatuj, že nejsi sama.“
Celou noc jsem nespala. Hlavou se mi honily stovky myšlenek. Snažila jsem se najít racionální vysvětlení, ale žádné neexistovalo.
Druhý den jsem dopis vzala k naší rodinné přítelkyni, která byla grafoložka. Stačil jí jediný pohled a přikývla. „To je jeho písmo.“
Dodnes nevím, jak je to možné. Možná mi někdo chtěl udělat krutý žert. Možná to byl vzkaz, který napsal ještě za života a někdo ho teď doručil. Nebo… možná některé věci prostě nemají vysvětlení.
Jediné, co vím jistě, je, že ten dopis změnil můj pohled na život. A že od té doby už nikdy nemám pocit, že jsem na všechno sama.
